via Liberty and Culture

V minulosti jsem tvrdil, že islám je založený na primitivních konceptech, mezi kterými hrají primární roli stud a ponížení. Britové, hrdí na svojí kulturu, byli během devatenáctého století kritiky islámských zvyků. Vedli světové hnutí, které odstranilo z moří obchod s otroky. Pod britským koloniálním vlivem se arabové sami vzdali otrokářství - nikoliv vytvořením společností, které se proti němu aktivně stavěly - ale pomalou a ostudnou kapitulací před Brity.

Váženost západu byla nakažlivá. Ataturk, snažící se stát západním, tvrdě potlačil islám a zrušil kalífát. Jeho způsoby měly k liberálnosti daleko, ale přál si dospět k výsledkům liberálního řežimu - i když takřka totalitárními způsoby. Šlo o jedinou udržitelnou transformaci velké islámské společnosti. Íránský Šáh následoval jeho příkladu, ale selhal, když se jeho domácí sekulární nepřátelé - komunisti - hloupě spojili s islámisty … a stali se po revoluci jejich první obětí.

Dnes je Západ hlavním prosazovatelem ideologie islámu. Je takřka nemožné islám kritizovat. Urážka této ideologie vede k vyloučení z veřejné debaty. Zatímco islámský revival je řízen svými vnitřními silami, je posílen, kdykoliv je oslavován západními vůdci - často těmi samými, kteří urážejí svojí vlastní kulturu. Co by se stalo, kdybychom tento proces obrátili? Co by se stalo, kdybychom hrdě oslavovali naší kulturu a uráželi barbarskou kulturu islámu?

pokračování článku »

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Multikulturalismum a integrace muslimských imigrantů v praxi, tentokrát v Německu. Na Neviditelném psu vyšel článek, který shrnuje události kolem vraždy Hatun Sürücü, matky pětiletého syna, jejími třemi bratry. Šlo samozřejmě o vraždu ze cti, kterých je v Německu oficiálně oznámeno kolem stovky, neoficiální údaje se odhadují na několikanásobek tohoto čísla.

Hatun Sürücü vyrostla v Berlíně. Když jí bylo 15 let rodiče jí určili za manžela bratrance a byla v Turecku s ním sezdána. Když jí bylo sedmnáct, vymanila se z tohoto manželství, ač těhotná, utekla zpět do Berlína. Odmítla se vrátit do Turecka. Za půl roku se z bytu rodičů vystěhovala. Oprostila se povinnosti žít podle příkazů či kodexu konservativní turecké rodiny. Přestala nosit šátek na hlavě. Dokončila školu a šla do učení na elektroinstalatérku.

Škola Thomas-Morus-Schule je nedaleko místa činu, v městské čtvrti Neukölln. Do této školy chodí 5 německých žáků a 334 žáků ze 40 národností, s převážným počtem tureckých žáků. Tři turečtí žáci při vyučování shledali tu “vraždu cti” (Ehrenmord) za správnou. Jeden z nich to vysvětlil: “Žila jako Němka.”

více …

Podělte se o odkaz na tento článek ...

9. listopadu vyšel v Lidovkách článek od Ayaan Hirsi Ali, autorky scénáře filmu Submission, který stál jeho režiséra Theo van Gogha život rukou islámského fanatika. Článek vyšel k prvnímu výročí van Goghovy smrti a doporučujeme ho k přečtení. Je malým svátkem, když masmédia zveřejní článek, který se otevřeně zabývá násilnou povahou islámu.

Chtěla jsem ti říct, že jsi vědomě urážel lidi a dával jim najevo svoje pohrdání. Že jsi rád provokoval sobě blízké a odmítal oponenty. Dobře jsi věděl, co tvoje slova znamenají a jaký dopad budou mít na ty, kdo je slyšeli nebo četli.

Byl sis vědom i následků, které přišly: ztratil jsi některé přátele; tvoje práce byla často odmítnuta; lidé ti nadávali; jednou nebo dvakrát ses musel hájit před soudem. Všichni se ale shodnou, že před příchodem islámu do Nizozemska by bylo nemyslitelné, aby tě někdo zabil jen kvůli tomu, co jsi řekl.

Chtěla jsem vysvětlit těm, kdo byli na tvém pohřbu, že jsi pochopil nebezpečí, které skrývá islám. Ne nebezpečí pro tebe, ale pro tuto zem. Odmítal jsi smyčku politické korektnosti, kterou byl islám v Nizozemsku obklopen.

Měl jsi strach, že tento opatrnický přístup ve skutečnosti povzbudí násilí. Bylo ti dáno za pravdu tím nejkrutějším možným způsobem.

více …

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Článek na serveru ihned.cz se zabývá islámem jako takovým i islámem v Evropě a problémem imigrantů. Jde o rozhovor s Hansem Peterem Raddatzem, autorem řady publikací zabývajících se islámem.

HN: Říkáte, že muslimové se musí vzdát části svého učení, ale současně tvrdíte, že to je neoddělitelná součást jejich víry. Pokud by se jí vzdali, zůstali by ještě potom muslimy?

Ano, to je zásadní otázka. Uvedu pro stručnost jen příklad z jedné oblasti: Pro nás v Evropě není žádnou hodnotou bít ženu, pokládat ji za méněcennou, mít možnost ji beztrestně zabít. Přitom toto se běžně v islámu děje, a to beztrestně, neboť to korán v některých případech povoluje. Jen u nás, v Německu, registrují bezpečnostní složky oficiálně asi sto vražd žen za jejich údajnou nebo skutečnou nevěru. Neoficiální čísla jsou mnohem děsivější. Muslimové ale “vraždy ze cti” tolerují, protože je povoluje korán. Pokud politici a veškeré demokratické instituce nedají muslimům jasně najevo, že v Evropě nic podobného praktikovat nesmějí, budeme mít s radikálním islámem čím dál větší problémy.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

via Faith Freedom International

Když se muslimští komentátoři snaží vysvětlit celosvětový hněv muslimů, často tvrdí, že západní, obzvláště americká, zahraniční politika je imperialistická a antimuslimská. Videonahrávky periodicky zveřejňované vůdci al-Qaedy, naříkají nad okupací muslimských zemí nevěřícími. Před 11. zářím 2001 Osáma bin Láden mluvil o “80 letech ponižování.” Myslel tím samozřejmě pád Otomanského Turecka po první světové válce - impéria, které v době svého rozkvětu dobylo velká území jihovýchodní Evropy a dokonce oblehlo Vídeň. Islámisté jako bin Láden bezpochyby fantazírují o možnostech islámu, pokud by Vídeň padla.

Jsou obvinění islámistů z imperialismu pronášena v dobré víře, nebo jsou falešná. Je pravdou, že Evropa a Amerika v muslimských zemích velmi zasahovala - ačkoliv se můžeme dohadovat o důvodech a následcích. Je také pravdou, že Washington podporoval represivní autoritářské vlády v zemích jako Saudská Arábie a Egypt. Aniž bychom se snažili ospravedlňovat americkou zahraniční politiku, v muslimských tvrzeních o západním imperialismu a antiislámismu nacházíme nicméně křiklavé protimluvy. Když islámisté mluví o muslimech jako obětech západního imperialismu, vybírají si z historie pouze to, co se jim hodí, a často otevřeně vykazují historickou amnézii. Pohodlně zapomínají na vlastní imperialistickou minulost a současné ambice.

pokračování článku »

Podělte se o odkaz na tento článek ...

via FrontPage Magazine

George Washington výmluvně nastavil pravidla americké imigrační politiky v projevu k Irské asociaci v prosinci 1783, když řekl, že americké hranice jsou otevřené, nejen pro pro bohaté a vzdělané, ale také pro “utlačované a pronásledované všech národů a náboženství”, kteří mohou přijít a užívat si “podílu na všech našich právech a svobodách - pokud”, dodal, se tito nově příchozí budou chovat podle amerických zásad “slušnosti a správného chování”. To znamená pokud asimilují hodnoty jejich nové země; pak budou přijati jako rovní s těmi, kteří připluli na Mayflower. Tato politika zabránila tomu druhu občanské skoroválky, která nyní probíhá v Evropě, nicméně dnes chtějí někteří američané změnit tuto politiku podle zhoubného evropského modelu.

Sloupkař Mark Steyn v rozhovoru z 3. listopadu s Hughem Hewittem diskutoval o současné alarmující situaci ve Francii - o muslimských nepokojích, které se rozšířily i do Dánska a Belgie. Steyn říká, že jde o první salvy v počínající “Eurabijské občanské válce”. Základní příčinou muslimského odcizení je neasimilace. K tomu došlo ze dvou důvodů: islámští fundamentalističtí imigranti si zvolili se neasimilivat a vědomá vládní politika hostících národů podpořila jejich separatismus. Desetiletí multikulturního sekulárního humanismu odstranilo z Evropy židovsko-křesťanské hodnoty a smrtící prvek separatistického islámofašismu toto prázdno vyplnil. Jde o hrubé parazitické hnutí, jehož cílem je zničení hostící kultury. A v některých případech dokonce hostitel přijal pravidla, aby asimilaci zabránil a uznal kulturu imigrantů jako sobě rovnou nebo lepší než svojí.

pokračování článku »

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Barry Rubin

via FrontPage Magazine

I podle obvyklých hyperaktivních standardů Středního východu procházíme divokými časy. Pouze čtení posledních hrozivých, ostudných a ohromujících zprávy nahání hrůzu. Připraveni?

pokračování článku »

Podělte se o odkaz na tento článek ...

via Fjordman

Historička Bat Ye’or, která první použila termín “Eurábie”, se domnívá, že vztahy Evropy s arabsko-islámským světem jsou nyní natolik zakotvené a upevněné, že Eurábie je nezvratnou skutečností. Evropa jako západní demokratický kontinent bude upadat a stane se doplňkem arabského světa, podřízenou civilizací zaměstnanou rozšiřováním džihádu a podporou islámské kauzy na globální úrovni, zatímco původní nemuslimské obyvatelstvo bude drženo jako rukojmí v jejich vlastních zemích ve strachu z muslimského násilí. Myslíte si, že je to pravda, nebo že vzestup Eurábie ještě může být zastaven?

Přiznávám, že jsou části Evropy, které zřejmě již přišly o šanci, nebo jsou k tomu velice blízko. Všechna velká holandská města budou mít podle demografických prognóz muslimskou většinu během jedné generace, stejně tak jako několik velkých anglických, francouzských, belgických, skandinávských a španělských měst. Vidím několik možných scénářů:

pokračování článku »

Podělte se o odkaz na tento článek ...

K sebevražedným útokům na hotely v Amánu se muslimský svět postavil jednoznačně: vzhledem k tomu, že oběťmi byli nevinní muslimové, nemohlo jít o čin muslimů. Většina muslimských zdrojů tvrdí, že dokonce nešlo ani o čin Zarkáwího a al-Qaedy, které se k útokům přihlásily. Viníky lze hledat kdekoliv, mezi tajnými službami, mafiánskými gangy, šílenci nebo, a to především, v Izraeli.

Nic se nezměnilo ani poté, co Zarkáwí svůj čin objasnil: cílem nebyli muslimové ale agenti, kteří se měli v hotelu setkat, muslimy milujeme více než sami sebe, a pokud to bude možné, kolaborantskému králi Abduláhovi uřízneme hlavu.

Nyní alespoň víme, že Zarkáwí není skutečným muslimem, a to přímo z vyjádření muslimů, i když se jistě najdou lidé, kteří budou jeho jednání ospravedlňovat, nebo dále tvrdit, že se za něj někdo pouze vydává. Nebo budou prostě lhát, islám lhaní nevěřícím umožňuje.

Vyjádření Muslimských listů obsahuje několik detailů, které stojí za povšimnutí:

pokračování článku »

Podělte se o odkaz na tento článek ...

via Fjordman

Jak ukazuje Mark Steyn, džihád ve francouzských ulicích vypadá jako ranné šarvárky nastávající eurabijské občanské války, rozpoutané masivní muslimskou imigrací a multikulturní hloupostí. A v žádném případě se neomezující na Francii. Zákon a pořádek se ve velkých i menších evropských městech pomalu rozpadají a ulicím vládnou agresivní gangy muslimské mládeže. Ve stejné době platí evropané jedny z nejvyšších daní na světě. Měli bychom připomenout našim autoritám nejdůležitější úlohu státu - někteří by dokonce řekli, že by mělo jít o jedinou úlohu státu - udržování vlády zákona. Protože v Eurábii je stále jasnější, že k tomuto udržování nadále nedochází, měli bychom brát v potaz legitimnost těchto daní, nebo zda jsou prostě náboženskou daní placenou ve prospěch muslimů a naší nové eurokratické aristokracie. Ačkoliv jistě ne formou Bostonské čajové párty, přišel čas na panevropskou daňovou rebelii: Nebudeme nadále platit daně, dokud naše vlády neobnoví zákon a pořádek a nezavřou dveře muslimské imigraci.

Spustí muslimská imigrace v Evropě válku?

Ano, jsem si dost jistý, že tato imigrace povede v Evropě k válce. Tento kontinent jednoduše ztratil kontrolu na svými hranicemi, a domorodá populace je v největších městech nahrazována úžasným tempem. Evropa má dosti násilnou historii, a migrace takovéhoto rozsahu obyčejně spustila válku mezi původní populací a nově příchozími. Přesuny populace, kterých jsme nyní svědky, jsou největšími a nejrychlejšími v lidské historii. V Evropě mohou být srovnány pouze s obdobím stěhováním národů, které následovalo po rozpadu Římské říše. Nicméně během 4. a 5. století byla celková světová populace 200 miliónů lidí. Dnes je třicetkrát větší a rychle roste. Máme také dopravní prostředky, které mohou dopravit lidi kamkoliv na planetě během hodin, a média, která ukazují, o kolik lepší je život v jiných zemích. Kromě toho neměla Římská říše právníky obhajující lidská práva miliónů barbarů přicházejících do jejich zemí. Je pouhou souhrou okolností, že když naposledy došlo k migraci jako je tato, došlo v Evropě k úplnému rozpadu civilizace? Je to to, čeho jsme dnes svědky? Druhý pád Říma?

pokračování článku »

Podělte se o odkaz na tento článek ...

pokračování třetí části

via FrontPage Magazine, část poslední.

Camp David II: Arafatův zločin proti palestinskému lidu

Několik let po “mírovém” procesu v Oslu, bez ohledu na stovky teroristických útoků, mnoho mrtvých a stovek raněných, zůstávalo oficiální izraelskou linií, že Arafat je mírovým partnerem. Takovouto linii chtěla udržet i Clintonova administrativa, a ať už na Clintonův nátlak nebo z vlastní snahy, izraelská vláda tuto šarádu udržovala celé roky, bez ohledu na nekonečná zpravodajská hlášení, že Arafat řídí teroristickou válku, propouští vězně, které mu izraelci předali (v souladu s dohodou v Oslu), odčerpává miliardy na své osobní účty a pro teroristické jednotky, a lže Clintonovi, Izraeli i svým vlastním lidem.

V listopadu 1995 byl izraelský předseda vlády Jichak Rabin zavražděn izraelským fanatikem, který považoval dohody v Oslu za zradu Izraele. V následujících květnových volbách se dostal k moci Benjamin Netanyahu s převahou méně než jednoho procenta. Bez ohledu na tři roky Arafatem podníceného a umožněného terorismu polovina izraelských voličů stále ještě věřila, že Arafat může přinést konec terorismu, a podporovala labouristického kandidáta Šimona Perese.

Netanyahu prohlásil, že bude jednat nezávisle na umírněné Clintonově administrativě a provede opatření nutná k ochraně Izraele před Arafatovými teroristickými útoky. Začal s odvetnými útoky, posílil protiarafatovskou rétoriku, a podporoval expanzi židovského osídlení na Západním břehu. Také začal vyvíjet nátlak na Arafata, aby začal jednat v souladu s dohodou v Oslu, obzvláště pokud šlo o “vězení s otáčivými dveřmi”, které Arafat provozoval a ze kterého se uvěznění teroristé dostávali na ulici během několika týdnů.

pokračování článku »

Podělte se o odkaz na tento článek ...

pokračování druhé části

via FrontPage Magazine, část třetí.

První intifáda

Poté, co těsně unikl smrti, se Arafatovi naskytla příležitost, která předurčila zbytek jeho kariéry. Po automobilové nehodě v Gaze, při které židovský řidič ztratil vládu na autem a smrtelně zranil čtyři araby, palestinská mládež podnikla útok pomocí kamenů na izraelské vojáky hlídkující na tomto území. Tyto nepokoje se staly známými jako intifáda (doslova “otřesy”) a Arafata zcela překvapily. Když intifáda přerostla do revolty a tyto “děti kamení” (jak byli tito kamení házející teenageri nazýváni) začali být využívány teroristickými střelci jako živé štíty, Arafat věděl, že se dostal do problému. Daleko v Tunisku a bez kontaktu s populací, po které chtěl aby ho přijala za vůdce, tápal po strategii, která by přinutila svět myslet si, že je ve velení.

Jeho strategií byla mírová iniciativa OOP. Usmíří si Spojené státy tím, že uzná Izrael, ale do svého prohlášení vloží dostatek protiizraelské rétoriky, aby přesvědčil své teroristické kolegy, že se svého boje nevzdal. Protože OOP byla teroristickou skupinou, USA ji stále odmítaly uznat. Ale prezident Reagan požádal svého bezpečnostního poradce Colina Powela, aby prozkoumal možnost, zda OOP nemůže splnit požadavky amerických zákonů na navázání formálních vztahů se Spojenými státy. Arafat byl nadšený, ale někteří z jeho přísnějších stoupenců oponovali každému pohybu, kterým by mohl odmítnout terorismus.

Aby udržel své poručíky v řadě a aby udržel prezidenta Reagana v dojmu, že je oddaný zahájení mírových hovorů s Izraelem, Arafat pronesl v Evropě sérii projevů, v angličtině a francouzštině, používaje dvojsmyslů a přeřeků k tomu, aby se vyhnul jakýmkoliv jasným slibům. Na jednu stranu odsoudil terorismus, ale na druhou prohlásil, že OOP není teroristickou organizací a její akce proti židům a Izraeli jsou částí legitimního boje za svobodu. Při jedné příležitosti klopýtnul v anglické výslovnosti a místo “zříkáme se terorismu” řekl “zříkáme se turismu”. Nikdy nezmínil, a nikdo ze západu se neobtěžoval se informovat, že podle svých stanov se pouze OOP mohla zříci terorismu. Toto rozhodnutí Arafat sám provést nemohl. Všechna Arafatova prohlášení, ať už vyslovena správně nebo ne, byla tudíž bezcenná - ve skutečnosti si toho byl zřetelně vědom. Mezitím různé frakce OOP pokračovaly v teroristických útocích proti Izraeli.

pokračování článku »

Podělte se o odkaz na tento článek ...

via FrontPage Magazine

Daniel Pipes

Sebevražedný útok ve městě Hadera, Izrael, ke kterému došlo 26. října a který zabil pět lidí, vyvolal mezi palestinci obvyklou radost: nějakých 3000 lidí vyrazilo do ulic a oslavovalo, zpívalo Allahu Akbar, volalo po více sebevražedných útocích proti Izraeli a gratulovalo rodině “mučedníka” k úspěšnému útoku.

Ale po třech explozích z 9. listopadu v Amánu, kdy zemřelo 57 lidí a stovky byly zraněny, byli palestinci netypicky mrzutí. Bylo tomu tak proto, že se poprvé stali hlavní obětí těch samých islámských “mučedníků”.

Masakr na svatbě v tanečním sále hotelu Radisson SAS stál životy sedmnácti členů rodiny účastnících se svatby, jak napsaly londýnské Timesy, “zlatého páru, milovaného svými prominentními palestinskými rodinami a přáteli.” Útok také zabil čtyři úředníky Palestinské autority, jmenovitě Bashira Nafeha, hlavu vojenské rozvědky Západního břehu.

Po dvou desetiletích provádění takovýchto hrůz izraelcům, někdy i během náboženských svátků, se palestinci, kteří tvoří většinu jordánské populace, ocitli na druhém straně násilí.

A hádejte co: nelíbí se jim to.

Bratr ženy zraněné během útoku řekl reportérovi: “Miluju svojí sestru. Miluju jí k smrti, a kdyby se jí něco stalo, tak bych opravdu …”, přestává mluvit a pláče. Další příbuzný nazval teroristy “zvrácenými zločinci”. A třetí plakal: “Můj bože, můj bože. Je možné, že arabové zabíjejí araby, že muslimové zabíjejí muslimy?”

Vyjadřuji této rodině své nejhlubší sympatie. A také doufám, že palestinci, kteří si ve světě vytvořili pověst nejen tím, že k vraždění používají sebevražedné útoky, ale ještě to dělají s nadšením, budou mít prospěch z této unikátní příležitosti se něčemu naučit.

Žádná jiná média ani školní systém neučí děti stát se sebevražednými útočníky. Žádní jiní lidé nepořádají za mrtvé sebevražedné útočníky radostné hostiny, žádní jiní rodiče nedoufají, že se jejich děti vyhodí do vzduchu. Nikdo jiný nedostává od úřadů neomezenou podporu a finance na terorismus. Ani žádní jiní lidé nevytvořili vůdce tak neodděliteně spojeného s terorismem, jako by Jásir Arafat, ani mu tak štědře nevěnovali svojí věrnost.

(Vzpomínky na jeho smrt 11. listopadu překypovaly prohlášeními jako “zůstane živ v našich srdcích” a ujišťováním o pokračování v jeho práci.)

Útoky v Amánu, připisované al-Qaedě, odhalily pokrytectví palestinců a jejich stoupenců, kteří odsuzují terorismus proti sobě, ale ne proti ostatním, obzvláště izraelcům. Shaker Elsayed, imám mešity Dar al-Hijrah ve Virginii, odsoudil útok na svatbu jako “bezcitný akt.” Skvělé. Ale Brian Hecht z The Investigative Project poznamenává, že s Elsayedem je spojena dlouhá historie ospravedlňování teroristických útoků proti izraelcům: “džihád je povinností pro každého, dítě, ženu i muže,” řekl. “Musí bojovat jakýmkoliv nástrojem, který mají.”

Královna Noor z Jordánu ztělesnila toto pokrytectví, když prohlásila, že amánští teroristé “zde udělali významnou taktickou chybu, protože zaútočili na nevinné civilisty, převážně muslimy,” čímž schválila útoky v případech, kdy oběti nejsou muslimové.

Omezí se po zvěrstvech v Amánu ostudná milostná aféra palestinců s sebevražedným zabíjením a “mučednictvím”? Naučí je ochutnávka jejich vlastní medicíny, že to, co dělají ostatním se jim vrátí? Že barbarství nakonec navštíví i barbary?

Malá znamení poukazují na změnu pohledu, alespoň přechodně a v Jordánu. Podle průzkumu Jordánské univerzity z roku 2004 dvě třetiny jordánců viděli al-Qaedu v Íráku jako “legitimní odbojovou organizaci.” Po útocích devět z deseti tázaných, kteří dříve stáli za al-Qaedou, změnilo názor.

Aby palestinci změnili své chování je třeba, aby se civilizovaní lidé konečně postavili tvrdě proti sebevražednému terorismu. To znamená odmítnout Hamas jako politickou organizaci a ukončit s ním dialog. To znamená vyhýbat se propagandistickým filmům jako “Paradise Now”, který palestinské sebevražedné útoky ospravedlňuje. Znamená to usvědčení agenta Palestinského islámistického džihádu Sami Al-Ariana a jeho floridských stoupenců.

Zpráva palestincům musí být jednoduchá, konzistentní a univerzální: Všichni odsuzují sebevražedný terorismus, jasně, bez výjimek, ať už v Amánu nebo Hadeře.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

pokračování první části

via FrontPage Magazine, část druhá.

Arafat se stává sovětským agentem

Arafatův uspěch při získání vůdcovství v el-Fatah a OOP v Libanonu byl z velké části možný díky podpoře, kterou náhle získal z Kremlu. Zdá se, že podpora sovětské diktatury byla kritická při vývoji strategie za vytvořením OOP, ale nyní se vztah dostal na vyšší a smrtelnější úroveň.

Od roku 1973 byl Arafat sovětskou loutkou a zůstal jí až do pádu komunismu. Byl čestným hostem u stolu diktátora sovětského satelitu Rumunska. Ian Michai Pacepa, hlava rumunské rozvědky, se stal jeho hlavním manažerem. Arafatovi pobočníci byly cvičeni KGB v guerillové válce, špionáži a demolicích, a jeho ideologové byli posláni do severního Vietnamu, aby se zde naučili od Ho Či Mina umění politické války.

Ho Či Minův úspěch u levicových sympatizantů v USA a Evropě nechával Arafata zeleným závistí. “Progresivní” aktivisté z amerických kampusů pod dozorem severovietnamských agentů uspěli ve změně vnímání vietnamské války z komunistického dobývání jihu na boj o národní osvobození. Historie severovietnamské PR kampaně, která poskytla klíč ke komunistickému vítězství a masakru dvou a půl miliónu indočíňanů, nebyla ještě sepsána. Ale až bude, měla by zahrnout zprávu Ho Či Minových školitelů palestinskému teroristovi Abu Iyadovi (aka Salah Khalaf).

Zpráva zněla takto: přestaňte mluvit o zničení Izraele, místo toho proměňte vaši teroristickou válku v boj za lidská práva. Pak vám budou američané zobat z dlaně. (Abu Iyadův Palestinian Without A Motherland ? zatím nepřeloženo).

pokračování článku »

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Před rokem a několika dny bylo první výročí Arafatovy smrti. Arafat je mnohými považován za hrdinu, bojovníka za svobodu a lidská práva, byl dokonce oceněn Nobelovo cenou za mír. Hodí se tak při této příležitosti si připomenout historii palestinského konfliktu a roli, kterou v ní Arafat hrál.

via FrontPage Magazine, část první.

Jásir Arafat je zakládajícím otcem palestinského nacionalismu. Je také duchovním otcem terorismu dvacátého století. Nacionalistické hnutí, které od základů vytvořil, zůstává v celosvětové historii unikátní tím, že jeho definujícím paradigmatem je terorismus a jeho cílem je destrukce suverénního státu a zdecimování jeho židovské populace. I po vůdcově smrti zůstává Palestinská autorita věrná jeho odkazu, a zaměřuje se na destrukci Izraele, spíše než na zdravý nacionalismus a budování ekonomicky životaschopného státu.

Arafat nejen ospravedlnil, ale i zromantizoval, vraždu nevinných civilistů, a proměnil terorismus v populistický revoluční nástroj. Zavedl do politiky únosy letadel. Ospravedlňoval terorismus, počínaje okamžikem, kdy byl přivítán shromážděním Spojených národů 13. listopadu 1974, na hlavě palestinský šátek, pistoli za opaskem, a sklidil potlesk vstoje od přítomných delegátů. Když mu v roce 1995 komise pro Nobelovu cenu udělila cenu za mír, naplnil orweliánskou představu světa postaveného vzhůru nohama. Zlo se stalo dobrem, špatné se stalo dobrým, a masový vrah, pokrytý krví tisíců, se stal národním hrdinou miliónů.

pokračování článku »

Podělte se o odkaz na tento článek ...