Překlad z JihadWatch

Mohamed, koránské texty, šaría a podněcování k násilí

Paul Stenhouse PhD

Křesťané a židé bývají často kritizováni za své výhrady vůči svatému původu Koránu, svaté knihy muslimů. Nicméně muslimové, kteří uctívají Aláha, jsou slovy sůry 9:30 vyzýváni k vedení války proti židům a křesťanům, a k modlitbě “Ať vůči nim Aláh bojuje”. Jsou odmítáni jako “nevěřící” a “pokrytci”, “jejichž příbytkem bude peklo, což je velmi odporné místo” (sůra 66:9). Křesťané, kteří tvrdí, že Ježíš je synem božím, jsou nazýváni “lháři” (sůry 4:171, 10:66-69), pro které budou v pekle “ušity šaty z ohně” (22:17,19) a “hlavy jejich budou polévány vodou vroucí, jež rozleptá vše, co v břichách jejich je, i kůži jejich” (22:20).

Ve světle fyzických výhrůžek a urážek směřovaných vůči jejich víře mají židé a křesťané právo zkoumat důvěryhodnost Koránu jako zdroje božích zjevení.

Tento krátký přehled určitých pasáží Koránu je odpovědí na tvrzení muslimů a dalších, že Korán nepodněcuje k násilí, že džihád vždy znamenal vnitřní snahu o to být dobrým muslimem; nikdy to neznamená ozbrojenou nebo vojenskou akci, a že prvotní islám byl v zásadě tolerantním systémem víry.

V roce 1950, dlouho před obnoveným zájmem o fundamentalistický islám, napsal známý vědec:
… v současné době existuje představa omluvného rázu, podle které závisela islámská expanze zcela na přesvědčování a dalších mírných způsobech, a že džihád je možné použít pouze v případě “sebeobrany”, nebo jako “pomoc bezbrannému spojenci nebo bratru”. Aby tato představa byla udržitelná, bere v úvahu pouze ranné texty a ignoruje doktrínu islámu a jeho historickou tradici, a stejně tak i texty Koránu a Sunny které jsou v rozporu s touto představou.

1. Původní význam džihádu

Džahada, kořen slova džihád, se v Koránu vyskytuje čtyřicetkrát, v různých gramatických formách. S výjimkou sůr 6:109, 16:40, 24:53 a 35:42 jsou všechny ostatní výskyty formou třetí osoby slovesa, t.j. džáhida, které v Koránu a následném islámském chápání znamenalo a znamená “bojoval, válčil nebo vedl válku proti nevěřícím a jim podobným”.

Protože v první osobě může sloveso džahada znamenat prostě “snažil se, usiloval”, lze často najít tento eufemismus místo překladu významu třetí osoby slovesa takřka ve všech vydáních Koránu zaměřených na nemuslimy.

Zastánci tvrdí, že džihád se v Koránu odkazuje primárně na “duchovní asketismus” a nikoliv na militarismus. Místo překladu třetí osoby slovesa, t.j. džáhida, jsou čtenářům neznalým arabštiny nabízena neutrální slova jako “snažil se” nebo “usiloval”.

Každý arabštiny i jen omezeně znalý překladatel si bude na každém kroku vědom mnohoznačnosti při pokusu o překlad mnoha frází a slov. Francouzský orientalista Jacques Golius (1596-1667) podotknul, že “člověk často musí být věštcem nebo jasnovidcem, než se pokusí o překlad textu”. Dobře známý verš 22:78 “A bojujte usilovně za Boha s úsilím, jež si zaslouží!” je jedním z těch, které jsou často interpretovány duchovním způsobem. Dokonce i Edward Lane, který si všimnul pohledu některých vědců tvrdících, že třetí osoba slovesa džahada se vztahuje k boji vůči “objektu nesouhlasu”, říká, že tento objekt může být tří druhů: viditelný nepřítel, ďábel a ego.

2. Jihád v kontextu

Naštěstí se nám dochovalo dost srovnávacího materiálu, takže můžeme porozumět tomu, jak Mohamedovi současníci chápali použití třetí osoby slovesa. Sůra 9:81 se zabývá muslimy, kteří odmítli doprovázet Mohameda na vojenské výpravě do Tabuku poblíž hranic Ghassanského území - dnešní jižní Sýrie a Jordánu - která vedla k známé smlouvě s křesťanským velitelem Ailahu [al-Aqaba] v roce 9 podle muslimského kalendáře.

Muslimští simulanti jsou Mohamedem kritizováni za odmítnutí přispět k boji za Aláha svým majetkem a osobami.

Podle sůry 9:81, “ti, kteří zůstali sedět doma”, použili jako výmluvu extrémní horko. Aláh je v Koránu varuje, že “V ohni pekelném bude mnohem horší vedro!”. Je zřejmé, že to, čemu tito muslimové odporovali, nebylo “duchovní snažení”. Odmítali riskovat své životy ve vojenské výpravě. Slovo judžáhidu znamená, a bude tak pochopeno čtenáři, kteří rozumějí arabštině, že odporovali vedení války kvůli Aláhovi.

To, co následuje, je pouze malým výběrem částí Koránu, které se dotýkají otázek války a násilí.

3. Některé Koránské sůry

Proti “Lidem Knihy” - židům a křesťanům

“Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.” 9:29

“A říkají židé: ?´Uzajr je syn Boží!? a říkají křesťané: ?Mesiáš je syn Boží!? A taková je řeč, již ústy svými pronášejí, a napodobují tak řeč oněch, kdož před nimi byli nevěřící. Nechť Bůh proti nim bojuje! Do jaké lži to upadli!” 9:30

Proti všem nevěřícím v islám a Aláha

“Vy, kteří věříte! Bojujte proti těm z nevěřících, kteří jsou poblíže! Nechť ve vás naleznou tvrdost a vězte, že Bůh je na straně bohabojných!” 9:123

“Nejhoršími tvory před Bohem jsou ti, kdo byli zatvrzele nevěřící a stále ještě nevěří” 8:55

“A věru ti, kdož jsou nevěřící z vlastníků Písma a z modloslužebníků, přijdou do ohně pekelného a budou v něm nesmrtelní, a to jsou ti nejhorší ze všech stvoření!” 98:6

“Vy, kteří věříte! Neberte si nevěřící za přátele místo věřících!” 4:144, viz. také 60:1

“Vy, kteří věříte! Neberte si jako důvěrníky nikoho kromě lidí z vás!” 3:117

“Bojuj na stezce Boží, vždyť neponeseš břímě jiné než své vlastní! Povzbuzuj věřící a možná že Bůh zadrží nápor nevěřících” 4:84

“…A oni bojují na cestě Boží - zabíjejí a jsou zabíjeni.” 9:111

“Když se setkáte s nevěřícími, stínejte jim hlavy, dokud mezi nimi nezpůsobíte dostatek krveprolití. Pak je spoutejte pevnými okovy. Pak bude čas na omilostnění nebo výkupné.” 47:4

“Proroku, povzbuzuj věřící k boji!” 8:65

“Není vhodné pro proroka aby bral zajatce, dokud nebyla země podmaněna krveprolitím.” 8:67

“A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy!” 9:5

“Ti, kdož uvěřili, bojují na stezce Boží, a ti, kdož neuvěřili, bojují na stezce falešného boha.” 4:76

“Nejsou si rovni ti věřící, kteří zůstali sedět doma - kromě těch, kdož jsou neschopní, s těmi, kdož usilovně bojují na stezce Boží majetkem svým i osobami svými.” 4:95

“A odměnou těch, kdož vedli válku proti Bohu a Jeho poslu a šířili na zemi pohoršení, bude věru to, že budou zabiti anebo ukřižováni či budou jim useknuty jejich pravé ruce a levé nohy anebo budou ze země vyhnáni.” 5:33

“Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď přísný na ně! Útočištěm jejich bude peklo, a jak hnusný je to cíl konečný!” 9:73, viz také 66:9 - stejná sůra

“ti, kdož s ním uvěřili, přesto bojovali majetky i osobami svými” 9:88 “Bůh pro ně přichystal zahrady, pod nimiž řeky tekou; v nich budou nesmrtelní” 9:89

4. Mohamedovo chování

Jak Mohamed rozuměl těmto sůrám, a dalším stejného druhu, může být odvozeno z jeho způsobů chování, jak bylo zaznamenáno jeho životopisci. V letech následujících po jeho příchodu do Jathrebu, nyní známého jako Medína, vytvořil prorok spojenectví mezi dvěma kmeny - Aws a Jazraj (známých dalším generacím muslimů jako Pomocníci - al Ansar - protože umožnili dobytí Mekky a Kaby) - což byli arabové z větve Qahtani, kteří patřili k Jemenům z jižní Arábie.

Ti byli tradičními nepříteli, ve skutečnosti nesmiřitelnými nenávistníky, kmene Qoraiš, ke kterému Mohamed patřil, a který pocházel z Hijázu v severní Arábii. Qoraišové byli známí jako Madité, Kaisité nebo Mudarité, podle jmen svých předků. Během staletí, která měla přijít, spor mezi těmito dvěmi kmenovými skupinami měl “zaplavit Španělsko a Sicílii, pouště Atlasu a břehy Gangy krví”.

Spor mezi těmito tradičními beduínskými nepřáteli neurčil jen osud poražených lidí, ale i západu, neboť stál v cestě postupu muslimských sil, když se v osmém století pokusily zabrat Francii a celou západní Evropu. Jejich sny o vytvoření islámské osy od Španělska přes Evropu do Konstantinopole a dále do Damašku byly zničeny stejnými staletí starými spory, které daly islámu jeho původní impuls.

Když jemenské kmeny vítaly Mohameda, pohybovaly se v nebezpečných vodách. Předák kmene Aws, Abu ‘l-Hayyatham bin Tayyehan, se zeptal Mohameda, co by udělal, kdyby si měl vybrat mezi svými příbuznými v Mekkce a spojenci v Jathrebu. Prorok se údajně usmál a řekl: “Naopak: krev, krev! ničení, ničení! Já budu váš a vy budete moji”.

Mohamed - pán šavle

Mohamed se přemístil do Jathrebu ve věku 53 let a z kukly proroka se takřka okamžitě objevila nová osobnost, tvrdší a nelítostnější. Relativně mírný člověk, který se třináct let snažil získat své příbuzné a sousedy pro své nové náboženství, se proměnil v nepromíjejícího válečníka rozhodnutého podřídit si svůj kmen a pokořit ty, kteří se mu vysmívali. Prorokovo chování, údajně podporované bohem, položilo základ muslimské mantře: “Aláh, promíjející a slitovný”.

Sůra 47:37 (Medina) říká: “Neochabujte a nevybízejte k míru, když máte převahu, vždyť Bůh je s vámi a On neošidí vás o dobré skutky vaše.”
Sůra 22:40 (Medina) schvaluje použití síly: “A těm, kdož chtějí, je dovoleno, aby bojovali kvůli tomu, že jim bylo ukřivděno.”

Sůry z Mekkského období neobsahují žádné odkazy na svatou válku. Na druhou stranu, sůry z Medínského období jsou jimi naplněny takovým způsobem, že tato povinnost se jeví jako ta nejvíce prosazovaná.

Aby ospravedlnil vedení války proti Mekkanům, svému vlastnímu kmeni, ve jménu Aláha, Mohamed vysvětlil, co myslel “křivdou”. Sůra 22:41 říká: ” kdož byli bezprávně vyhnáni ze svých domovů jedině proto, že říkali: ?Pánem naším je Aláh!?”.

Židé a křesťané byli původně během Mekkského období považováni za zvláštní, jako s držiteli posvátných knih s nimi mělo být zacházeno více po dobrém. Pak, po náhlé změně čteme: “Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi.” 9:29

V šestnáctém století, Ibn Khaldun v pokusu o porozumění neislámským společnostem, kde politika a náboženství nejsou provázány, říká, že pro židy a křesťany je těžké pochopit podstatu islámu, protože v těchto náboženstvích není žádná svatá povinnost používat sílu k podřízení si lidí, jako je tomu v islámu.

Korán také poskytoval podporu pro Mohamedův osobní život. Mohl mít více než čtyři ženy, nejvyšší množství povolené jiným věřícím; mohl si vzít sestřenici z prvního kolene, která s ním emigrovala do Mediny; bez zaplacení věna nebo beze svědka si mohl vzít jakoukoliv věřící, která se mu dala; nemusel zajišťovat svým ženám stejná práva; když usiloval o ruku ženy, každý další zájemce musel od svého úmyslu upustit; a po jeho smrti si žádný muž nesměl vzít jeho vdovy.

Během posledních deseti let Mohamedova života v Medině byl islám postupně transformován z neurčitého sociálního experimentu s náboženskou tváří do militantní a zastrašovací síly, jejíž rozvoj závisel na kořisti z nájezdů a příjmů z daní. Na Mohamedův příkaz byli zabíjeni vězni a prováděly se politické vraždy.

Po bitvě o Badr Mohamed nevěděl, co si počít s vězni. Omar navrhoval jejich zabití, což by zastrašilo kmeny a posílilo islám jako vojenskou sílu. Odpověď přišla, když byl zjeven verš 68 osmé sůry: “Není vhodné pro proroka aby bral zajatce, dokud nebyla země podmaněna krveprolitím.”

Dva ze zajatých v Badru byli Oqba bin Abi Muait a an-Nadr bin al-Hareth. Mohamed si pamatoval, jak nepřátelští vůči němu byli, a nařídil jejich stětí. Nadra chytil al-Meqdad bin Amr, který požadoval peníze za výkupné. Mohamed mu připoměl, co Nadr řekl (viz sůra 8:31) a hlava padla. Pak byl před proroka předeveden Oqba a Asem bin Thabet dostal rozkaz ho setnout. “Co se stane s mými dětmi?”, naříkal Oqba. “Pekelný oheň”, odpověděl prorok.

Po dobytí Mekky byla vyhlášena všeobecná amnestie, s šesti výjimkami. Jeden z šesti, jejich život na prorokův příkaz propadl, byl Abdullah bin Sa’d bin Abi Sarh. Byl jedním z písařů, kteří zapisovali zjevení údajně přijatá Mohamedem. Při mnoha příležitostech, s prorokovým svolením změnil slova veršů. Například, když prorok řekl, že “Aláh je mocný a moudrý” (aziz, hakim), Abdullah navrhl změnit aziz na alim, takže výsledkem bude “vědoucí a moudrý”. Když viděl množství změn, které provedl, Abdullah odvrhnul islám s tím, že kdyby verše skutečně pocházely od boha, písař jako on by nemohl provádět změny.

Naštěstí byl Uthmanovým soukojencem, a když po dobytí Mekky prosil Mohameda o odpuštění, prorok neochotně souhlasil. Když se jeho společníci ptali, proč mu odpustil, odpověděl: “čekal jsem, že někdo z vás vstane a setne mu hlavu”. Když se jeden z muslimů zeptal, proč mu nedal znamení, Mohamed odpověděl, že prorok nezabíjí ukazováním.

Mezi svým příjezdem do Mediny a smrtí se Mohamed osobně zůčastnil 27 nájezdů. Životopis Aláhova proroka se nazývá magházi, t.j. “válečná tažení”. A ghazwas, t.j. “válečné nájezdy”, představují nejdůležitější část jeho biografie.

Mohamedova poslední slova před smrtí byla: “Nedopusťte, aby na Arabském poloostrově zůstala dvě náboženství.”

5. Islám dnes

Nedávná studie Univerzální muslimské deklarace lidských práv z roku 1981 uzavírá, že její muslimští autoři evidentně nevěří, že dochází k porušování principu rovnosti, pokud jde o práva žen a náboženských menšin v islámských společnostech; že právo na sdružování je zaručováno pouze v případě, že podporuje šíření islámu; že ode všech žen se očekává, že se provdají a práva svobodných žen tudíž nejsou specifikována; že v islámském právu nejsou žádné alimenty; že ačkoliv Korán zajišťuje posmrtné potrestání odpadlíků, muslimská tradice následuje Mohamedova bratrance Ibn Abbase, který citoval Mohameda: “zabij toho, kdo změní své náboženství” a “setni mu hlavu”.

“Historické záznamy”, píše Ann Elizabeth Mayer v knize Islám a lidská práva, “ze století, během kterých bylo islámské právo oficiálním rozhodovacím standardem, ukazují, že účinné záruky lidských práv prakticky neexistovaly.”

Sůry vybrané z Koránu a několik ukázek z Mohamedova života, poté co odešel do Mediny, jsou pouze špičkou ledovce (nebo spíše špičkou meče). Je jich prostě příliš mnoho, než abychom je mohli citovat.

Korán je považován za slovo Aláhovo, nikoliv Mohamedovo. Nicméně, jak si všimli Mohamedovi současníci, a jak bychom si měli všimnout i my, v Koránu bůh občas změní názor, nebo se opakuje. “Bůh” odpověděl na takovouto kritiku: “Kdykoliv zrušíme verš nějaký či dáme ti naň zapomenout, přineseme jiný, lepší anebo podobný. Což nevíš, že Bůh je všech věcí mocen?” (2:106)

Ale přesně proto, že je bohem, bůh by neměl zjevit verš a pak ho zrušit a zjevit lepší nebo podobný.

6. Nesouhlas s islámem

Výzkumník Richard Burton v devatenáctém století poznamenal, že sůra 2:189 říká, že mudžahedín, který vede svatou válku, nesmí jednat agresivně. Fráze z Koránu, kterou četl jako “nejednej agresivně”, je různě překládána jako “nenapadej je první”, “nepřekračuj hranice”, “nehřeš tím, že zaútočíš první” nebo “ale nezačínej s nepřátelskými akcemi”, abychom citovali pouze několik překladů.

Z těchto verzí je ta, která říká “nenapadej je první” interpretací, nikoliv překladem. Kořen použitého slova znamená doslovně “jednat nespravedlivě nebo agresivně” nebo “jít za přípustné hranice”.

Celá pasáž, která je někdy produkována jako důkaz, že podle Koránu muslimové musí bojovat pouze v případě, že jsou ostatními napadnuti kvůli jejich víře, pak zní takto: “Veďte válku za Aláha proti těm, kteří vedou válku proti vám. Nejednejte nespravedlivě, protože Aláh nemá rád ty, kteří jednají nespravedlivě.”

Jádrem věci je význam slov “kteří vedou válku proti vám”. Z kontextu se zdá vyplývat vojenská akce. Mohamed ale evidentně rozuměl této frázi mnohem šířeji než jako vojenskému útoku.

“Prorok”, píše Ibn Ishaq, jeho životopisec, “nařídil svým velitelům, aby po vstupu do Mekky bojovali pouze proti těm, kteří budou klást odpor, s výjimkou malého množství lidí, kteří měli být zabiti za jakýchkoliv okolností.”

Jedna z nich byla Sára, osvobozená otrokyně, která urazila Mohameda. Byla zabita v Mekkském údolí.

Další, kdo urazil proroka, byl al-Huwayrith bin Nuqaydh bin Wahb bin bin Abd bin Qusayy. Byl zabit Alim.

Abdullah bin al-Khattal vlastnil dvě otrokyně, Fatanu a Qaribu, které zpívaly satirické písně o prorokovi. On a jedna z dívek byli zavražděni; druhá utekla a poté, co požádala Mohameda o imunitu, jí byla udělena.

Nevyhnutelným závěrem je, že pouhá kritika proroka, satira vůči němu nebo “urážka”, jím byla interpretována jako vedení války proti němu a tudíž zasluhující smrt.

Toto metaforické pochopení sůry 2:189 je jistě možné a vytváří násilný precedent, který je stále následován. Kromě toho Mohamed interpretoval “veďte válku proti těm, kteří vedou válku proti vám” jako “veďte válku proti těm, kteří vám odporují“, když je napadnete, pokud máme věřit Ibn Ishaqovi.

7. Autorství Koránu

Existující důkazy vedou k závěru, že Korán je dílem Mohamedovým, nikoliv božím. Polyteisté a modloslužebníci, proti kterým Korán běsní, byly křesťanské, židovské a pohanské kmeny, které odmítly Mohamedova tvrzení o proroctví. Pokrytci byli lidé z Mekky, kteří se mu vysmívali a uráželi ho. Byla seslána zjevení, která měla rozhodnout otázky, které vznikaly kolem zvláštních okolností Mohamedova postavení. I prorokovy vztahy s jeho manželkami a jeho manželské problémy byly údajně záležitostí vyšších zájmů. Byla seslána sůra, která zajistila, že Mohamed nebyl rušen lidmi přicházejícími do jeho domu bez pozvání, kteří zde trávili delší čas jezením a rušením ho otázkami. Bůh šel tak daleko, že Mohamedovi zajistil dárek od těch, kteří u něj hledali radu.

Podle soudu muslimského pisatele, “kromě třinácti let, které prorok strávil v Mekkce, je historie islámu neoddiskutovatelně záznamem násilí a přebírání moci. Během prorokova života byl islám šířen a upevňován primárně pomocí síly.”

Tento závěr je opakován i v knize Kratší historie islámu: Džihád - svatá válka. Šíření islámu zbraní je náboženskou povinností muslimů obecně. Sotva unikl tomu, aby se stal šestou základní povinností, a je za ní považován následníky Kharidjiů.

Hlavním podněcovatelem k tomuto násilí a přebírání moci byl Korán, jehož krása jazyka a elegance formy popírala hrůzu, jíž je schopen rozpoutat nad bezstarostnými generacemi nemuslimů a těch muslimů, kteří nesplní požadavky jejich puritánštějších spoluvěrců.

Mohamedovo chování demonstruje jeho pochopení poselství Koránu.

Pokud jeho porozumění bylo správné, pak všechny pokusy obhájců islámu dokázat, že islám je v zásadě tolerantní a mírumilovné náboženství, selhávají, když jsou konfrontovány se sůrami z medinského období a neoddiskutovatelným faktem Mohamedova života a následnou historií islámu.

Pokud jeho porozumění bylo chybné, pak nebyl prorokem a muslimové mají problém, jak usmířit údajný božský původ Koránu s množstvím faktických chyb, nekonzistencí, anachronismů a dalších nedostatků.

Těm, kteří budou tvrdit, že podstata džihádu a militantní cíle islámu jsou nemuslimy špatně chápány, pak vracíme zpět výzvu, kterou Mohamed údajně dával svým protivníkům v Mekkce: dokažte, že se mýlím, “pokud dbáte o pravdu” (10:38, 11:13).

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Tento článek napsal islaminfo dne 3. 11. 2005 v 16:16 hodin a byl zařazen do kategorií doktrína islámu, korán, mohamed, šaría. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS kanálu RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vašich vlastních stránek.