Muslimové tvrdí, že džihád je především duchovní snahou o to být dobrým muslimem a nemá nic společného s termínem “svatá válka”. Tam, kde se o džihádu mluví ve vojenském smyslu jde podle nich výhradně o obranu muslimských zemí v případě napadení, nikdy ne o ofenzívu.
Podívejme se tedy, jak je džihád chápán v tradičním islámu, a ověřme si, zda chápání džihádu jako svaté války je pouhou dezinterpretací muslimských extrémistů, nebo zda má toto chápání oporu v islámských kanonických textech.
Abychom si ušetřili práci s interpretací těchto textů a vyvarovali se možných chyb, budeme nejprve citovat z knihy Reliance of the Traveller: The Classic Manual of Islamic Sacred Law, tedy z islámského práva šaría. Tato kniha je již hotovou interpretací Koránu a hadísů, a tudíž nám ukazuje 1) jak byl a je džihád chápán tradičním islámem 2) k jaké interpretaci džihádu dospěli největší sunitští učenci čtrnáctého století. Zdroji této interpretace, tedy Koránem a relevantními hadísy se budeme zabývat později.
Zmínka o rozlišení na menší a větší džihád, která se v následujícím textu vyskytuje, není konzistentní se svědectvím hadísů. Jde o komentář z devatenáctého století, který není součástí původního textu (stejně jako některé další pasáže), a tímto komentářem se také budeme zabývat později. Ačkoliv mohou být některé z těchto komentářů poněkud matoucí, uvádíme zde text kompletní, protože i přes tuto snahu o zmírnění textu vyznívá celek nakonec jednoznačně.
Džihád znamená vedení války proti nemuslimům, a etymologicky je odvozen od slova mudžahada, které znamená válku za ustanovení náboženství. A to je menší džihád. Pokud jde o větší džihád, jde o duchovní boj proti menšímu já (nafs), což je důvod, proč prorok řekl poté, co se vrátil z džihádu: “Vrátili jsme se z menšího džihádu k většímu džihádu”.
Písemným základem džihádu, předcházejícím koncensus učenců, jsou takové verše Koránu jako:
1) “Boj je vám předepsán”. (2:216)
2) “Zabíjejte je, kdekoliv je najdete”. (4:89)
3) “Bojujte proti modloslužebníkům bezvýhradně”. (9:36)
a v takových hadísech, jako v tom, ve kterém Mohamed podle Bukhariho a Muslima řekl:
“Bylo mi nařízeno bojovat proti lidem, dokud nedosvědčí, že není žádný bůh kromě Aláha, a Mohamed je jeho jediným prorokem, a budou dodržovat modlitbu, a platit zakat. Pokud to prohlásí, zachránili přede mnou svojí krev a majetek, s výjimkou práv islámu nad nimi. A jejich poslední účtování bude s Aláhem”,
a hadísu zaznamenaném Muslimem:
“Jít ráno nebo večer do boje na stezce Aláhově je lepší než celý svět a všechno v něm”.
Detaily ohledně džihádu lze najít v záznamech o Mohamedových vojenských expedicích, včetně jeho vlastních nájezdů a těch, na které poslal jiné. První jsou ty, kterých se zůčastnil osobně, asi 27 (někteří říkají 29). Bojoval v osmi z nich, a svojí vznešenou rukou zabil pouze jednu osobu, Ubayy ibn Khalafa, a to v bitvě o Uhud. Na pozdějších expedicích posílal bojovat druhé, zatímco sám zůstával v Medíně, a těch bylo 47.
Džihád je veřejnou povinností. Když ho úspěšně provádí dostatečné množství lidí, není již pro ostatní povinný. Důkazem pro to je prorokův výrok: “Ten, kdo poskytne vybavení vojákovi džihádu sám provádí džihád”.
A Aláh nejvyšší řekl:
“Nejsou si rovni ti věřící, kteří zůstali sedět doma - kromě těch, kdož jsou neschopní, s těmi, kdož usilovně bojují na stezce Boží majetkem svým i osobami svými. Bůh povýšil ty, kdož usilovně bojují majetkem svým i osobami svými, o stupeň výše než ty, kdož zůstali sedět doma. Všem Bůh přislíbil odměnu překrásnou, avšak vyznamenal ty, kdož usilovně bojují, nad těmi, kdož sedí doma, udělením Své odměny nesmírné a ve stupních u Sebe, v odpuštění i v milosrdenství. A Bůh je odpouštějící, slitovný”. (4:95-6)
Pokud by se nikdo z těch, kterých se to týká, nevěnoval džihádu, vůbec by k němu nedošlo, a každý, kdo si je vědom toho, že džihád je povinností, je vinen hříchem, pokud měl možnost se přidat. Za života proroka byl po jeho emigraci (hidžře) do Medíny džihád veřejnou povinností. V následujících časech jsou možné dva postoje k nemuslimům.
První případ je, když jsou ve svých vlastních zemích, a v tomto případě je džihád veřejnou povinností, a o tom autor mluví, když říká “Džihád je veřejnou povinností”, čímž je myšleno pro muslimy a každý rok.
Druhý případ je, když nemuslimové napadnou muslimskou zemi, nebo zemi s ní sousedící, a v tomto případě je džihád osobní povinností obyvatel této země, kteří musí zahnat nemuslimy jakýmkoliv způsobem.
Džihád je osobní povinností všech, kteří stojí ve válečných řadách (a utéct je zločinem) (za předpokladu, že je člověk schopen bojovat. Pokud není, z důvodu nemoci, nebo v případě smrti koně pokud není schopen bojovat pěšmo, nebo protože nemá zbraň, pak může odejít. Je také možné odejít v případě, že protivnická nemuslimská armáda je více než dvakrát větší než muslimská).
Džihád je také (osobní) povinností pro každého (kdo je schopen ho provádět, ať už muž nebo žena, mladý nebo starý), pokud jsou muslimové obklíčeni nepřítelem (ze všech stran, na našem vlastním území, i když je země zruinována, jde o pustinu nebo hory, protože nemuslimské síly v muslimských zemích jsou vážnou záležitostí, která nemůže být ignorována, ale musí se setkat s úsilím a bojem a být vyhnána všemi možnými způsoby. To vše pokud podmínky umožňují shromáždit lidi, vybavit je a přípravit pro válku, pak kdokoliv je nalezen nemuslimy a ví, že bude zabit, pokud bude chycen, je povinnen se bránit všemi možnými způsoby. Pokud si ale není jistý, že bude zabit, což znamená, že může nebo nemusí být, protože může být pouze vzat do zajetí, a ví, že bude zabit, pokud se nevzdá, pak se může buďto vzdát, nebo bojovat. Žena si také může vybrat mezi bojem a vzdáním se, pokud si je jistá, že nebude předmětem neslušného aktu, pokud bude chycena. Pokud si není jistá, že bude před takovým aktem bezpečná, je povinna bojovat, a vzdání se není povoleno.
Ti, kteří jsou vyzýváni (zůčastnit se džihádu, když je veřejnou povinností), jsou všichni schopní muži, kteří dosáhli puberty a jsou příčetní.
Kalífa vede válku proti židům, křesťanům a zoroastriáncům (za předpokladu, že je nejprve vyzval ke konverzi k islámu, a pokud nekonvertují, tak jim nabídl možnost přijmout dhimmi status placením nemuslimské daně z hlavy (džizji), zatímco zůstanou ve svých náboženstvích) a válka pokračuje, dokud se nestanou muslimy, nebo neplatí daň nemuslimů (v souladu se slovy Aláha nejvyššího
Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi. (9:29)
přičemž možnost k tomu je před konečným příchodem Ježíše. Poté od nich již nebude přijato nic jiného než islám, protože placení daně je možné jen do jeho příchodu, což je božsky zjevený Mohamedův zákon. Ježíšův příchod neznamená zjevení dalšího božského zákona, protože bude vládnout Mohamedovým zákonem. Pokud jde o prorokův výrok
“Jsem poslední, po mě žádný další prorok nebude”.
není to v rozporu s Ježíšovým konečným příchodem, protože nebude vládnout podle evangelií, ale jako následovník našeho proroka.
Kalífa bojuje proti všem dalším lidem, dokud se nestanou muslimy (protože nejsou lidmi s Knihou, ani za ně nejsou považováni, a není jim povoleno vyplatit se daní z hlavy (džizjou)) (podle školy Hanafi mohou lidé všech ostatních náboženství, dokonce i modloslužebníci, žít pod ochranou islámského státu, pokud se buďto stanou muslimy, nebo souhlasí s placením daně, jedinou výjimkou jsou odpadlíci od islámu a modloslužebníci, kteří jsou arabové, kteří nemají jinou volbu než se stát muslimy). (str. 599 - 603)
Pomineme-li zmínku o “větším džihádu”, kterou se budeme zabývat později, je zřejmé, že džihád je způsobem, kterým se islám šíří na nová území ve jménu Aláha, a ačkoliv termín “svatá válka” není překladem slova džihád, je jeho velmi přesnou interpretací. Je také zřejmé, že zahrnuje jak násilí, tak nevyprovokovanou ofenzívu.
Podívejme se nyní na verše Koránu, které o džihádu hovoří, a které tvoří základ výše uvedeného textu.
?Vy, kteří věříte! Bojujte proti těm z nevěřících, kteří jsou poblíže! Nechť ve vás naleznou tvrdost a vězte, že Bůh je na straně bohabojných!? 9:123
?Bojuj na stezce Boží, vždyť neponeseš břímě jiné než své vlastní! Povzbuzuj věřící a možná že Bůh zadrží nápor nevěřících? 4:84
?Když se setkáte s nevěřícími, stínejte jim hlavy, dokud mezi nimi nezpůsobíte dostatek krveprolití. Pak je spoutejte pevnými okovy. Pak bude čas na omilostnění nebo výkupné.? 47:4
?A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy!? 9:5
?Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď přísný na ně! Útočištěm jejich bude peklo, a jak hnusný je to cíl konečný!? 9:73, viz také 66:9
To je ukázka veršů, které přímo vyzývají k boji proti nevěřícím, aniž by přinášely omezení v podobě obrany nebo jiných podmínek. Zastánci islámu rádi tvrdí, že islám je náboženstvím míru. To je do jisté míry pravda, ale musíme si uvědomit, že muslimové chápou mír jinak než my. Mír znamená islám vládnoucí všem lidem. To je cíl, jehož dosažení islám svým věřícím předepisuje, a pouze v tomto smyslu je možné říci, že je náboženstvím míru. Koncepce míru jako soužití s jinými náboženstvími kromě dříve uvedených způsobů (t.j. podřízení se jako dhimmi, nebo válka, nebo dočasná smlouva o míru - hudna - v případě slabosti muslimů) v islámu neexistuje.
Abychom viděli, jak tyto verše Koránu chápal Mohamed, můžeme se podívat na četná svědectví z jeho života (do detailů se na toto téma rozepisuje článek Mohamed, koránské texty, šaría a podněcování k násilí). Některé z významných sbírek schromáždily relevantní hadísy do samostatných knih, takže poskytují ucelený pohled na to, jak Mohamed a jeho následovníci džihád chápali. Z významných autentických sbírek jmenujme Knihu džihádu a výprav od Muslima, Džihád Abu Dawuda a Džihád od Malika (Malik byl zároveň zakladatelem sunitské školy Maliki a tato sbírka je základem práva šaría podle této školy).
Podrobné studium tohoto množství svědectví ukáže, že vnímání džihádu jako pouze obranné, nebo dokonce duchovní snahy, nemá žádnou oporu, a můžeme proto právem podezřívat obhájce islámu, že se buďto s touto problematikou podrobně neseznámili a pouze opakují propagandu určenou nemuslimům, nebo že vědomně lžou, aby tento aspekt islámu zakryli.
Vzhledem k rozsahu nemá smysl zde z těchto sbírek citovat, podrobnější informace lze najít v článcích Mohamed, koránské texty, šaría a podněcování k násilí a Islám bez hlavy. První článek se také blíže zabývá tím, odkud pochází představa džihádu jako duchovní snahy. A nejlepší je samozřejmě navštívit výše uvedené odkazy a prostudovat svědectví Mohamedových společníků.
A odkud tedy pochází ona představa o “menším” a “větším” džihádu? Ze slabého, tedy neautentického hadísu. To nebrání obhájcům islámu, aby tento “hadís” používali jako argument, a stavěli na něm teorie o džihádu jako o duchovní záležitosti, které mají uklidnit naivní nemuslimy.
Ibnu Taimiyyah tvrdí: “Je hadís, na který se odkazuje skupina lidí, který tvrdí, že prorok po bitvě o Tabuk řekl: “Vrátili jsme se z menšího džihádu k většímu džihádu”. Tento hadís nemá žádný zdroj, nikdy ho nikdo na poli muslimského vzdělání nevyprávěl. Džihád proti nevěřícím je nejvznešenějším činem, a nadto je nejdůležitějším konáním ku prospěchu lidstva“. (Al Furqan baina Auliyair Rahman wa Auliyaisy Shaitaan, 44-45)
Podělte se o odkaz na tento článek ...
Dánové už to udělali zase:
Islám Info opět přerušuje činnost:
Lékař uvězněn kvůli obvinění z "rouhání":
Holandští konzervativci zakládají muzeum zakázaného umění:
Robert Spencer - Islám bez závoje: