Islám a demokracie?
Napsal islaminfo dne 31. 5. 2006 v 0:15 hodinPetr Jedlička z Literárních novin a Lukáš Lhoťan z Islámských novin společně napsali článek zabývající se podle titulku multikulturalismem, obsahem ale spíše islámem a jeho vztahu k demokracii. Podívejme se na něj.
Článek začíná tím, že poukazuje na různá pozitiva multikulturalismu a záhy se dostává k jeho odpůrcům:
Tehdy vládnoucí epigoni nového konzervatismu se sílící jinakosti zděsili. Hlásán byl návrat k osvědčenému, vše cizí a totálně nepoddajné ztotožněno s hrozbou. Sociální programy, integrační kurzy a výchova k toleranci přestaly být hodny financování.
Takoví lidé bezpochyby existují, ale co ti, kteří ukazují na selhání konceptu, na jeho nepřijetí imigranty, na rostoucí ideologickou radikalizaci muslimských imigrantů vycházející z klasického islámu. Kteří argumentují fakty a historií? Ti nic? Také jen “vyděšení epigoni nového konzervatismu”? Je vydávání oponentů za xenofoby či dokonce “islámofoby” a rezignace na věcnou diskusi vaší jedinou strategií, pánové?
Nespravedlivý odsudek doposud přežívá. Lidé byť jistého rozhledu, v duši však zpupní a namyšlení, zvyklí jen na svou pravdu a poklonkování ostatních, jej nazývají mrtvým, přežitým. Sami ale nabízí toliko řešení omezená, stavící na zákazech, likvidaci a uzavírání se. Jako by nevěděli, že svět už rozděleným nikdy nebude a civilizace, v jistém okamžiku snad ve střetu, se nakonec budou muset naučit spolu vycházet.
Svět ale již rozdělený je. Například islám ho dělí na Dům míru a Dům války a hranice mezi těmito světy není překročitelná jinak než tak, že ten první dobyje ten druhý, přičemž nemusí nutně jít o dobývání násilné. V moderní západní společnosti mimochodem žádný podobný rozdělující koncept neexistuje.
A řešení, které nabízejí například tyto stránky není založeno na “zákazech, likvidaci a uzavírání se”. Právě naopak. Je založeno na důkladném poznání druhé strany a učinění informovaného rozhodnutí. Islám již volil. Jeho postoj k nevěřícím lze nalézt v jeho posvátných textech.
Jaká je tedy pozice islámu vůči demokracii? Demokracie je forma politického zřízení, ve kterém je zdrojem veškeré moci lid. Menšina se v rámci daných organizačních struktur podřizuje rozhodnutí většiny a tato většina je zároveň zavázána k respektování jejích nezadatelných práv. Základními kameny konceptu jsou pak možnost volby, zákony a prosazování jejich dodržování, účinný veřejný dozor nad státní mocí a použitím jí svěřených prostředků, veřejná diskuse a zajištění sociálních podmínek pro důstojný život všech.
Islám je oproti tomu vírou, širokým výkladem světa, pracujícím s prvky posvátného. Islám vymezuje bazální principy, není však popisem politického zřízení. Dle islámských zásad se politický řád (takzvaná shura) teprve formuje. V muslimském světě existuje zřízení celá řada, četné modely se v konkrétním naplnění vzájemně liší. Nelze tudíž rovně poměřovat demokracii s islámem jako takovým. Můžeme si nicméně porovnat ony principy.
Základem západní společnosti je osobní svoboda jednotlivce. Základem islámské společnosti je absolutní podřízení vůle jednotlivce Aláhovi.
Oba teoretické systémy odmítají despotickou vládu, oba systémy zdůrazňují nutnost dohody, konsensu (v islámské tradici takzvaná ijma?, v Koránu pak přímo ?…a záležitosti své na základě porady mezi sebou vyřizují a z toho, co jsme jim uštědřili, rozdávají.? (42:38)).
Otázka koncensu se v islámu ale stává aktuální pouze v případě, kdy dané téma není již jednoznačně definováno Koránem a dalšími texty. Bohužel některá zásadní témata, jako je například postoj k nevěřícím nebo nutnost a posvátnost vedení džihádu proti nim, jsou již předem definována. Otázkou koncensu se tak mohou stávat pouze některé jejich z hlediska nevěřících nepodstatné detaily, nikoliv ale tato témata jako taková.
V obou systémech nalezneme potřebu volby, oba též volají po odpovědnosti vládců i ovládaných (v islámské tradici takzvaná al-Bay?ah, záruka loajality). V islámu (konkrétně v doktríně al-?amr bil-ma?ruf wa al-nahi an al-munkar) je, obdobně jako v demokracii, zakotveno právo kritizovat nespravedlnost mocných. Sociální solidaritu islám ve srovnání s demokracií ještě prohlubuje, a to zavedením jak charity zavázané (zakah), tak i dobrovolné (saddaqah).
To samé. Pan Jedlička to pravděpodobně neví, ale pan Lhoťan by měl projevit více upřímnosti. Při srovnávání dvou systémů by se mělo poukázat na jejich ideologické základy. Zatímco západní společnost je založena na koncensu absolutním (v rámci fyzikálních zákonů, pochopitelně) a je možné se dohodnout na čemkoliv, diskutovat o čemkoliv a změnit cokoliv, v islámu tomu tak není, protože základ, a to základ velmi široký, je již předem dán, a nediskutuje se o něm, protože jde o slovo absolutního boha.
Hrozí nám zde nebezpečí, že budeme-li v rámci dvou systémů používat stejné termíny, budeme ve skutečnosti mluvit o rozdílných věcech. A to je přesně to, čeho jsme svědky. V obou systémech jsou skutečně vládci zodpovědní a je možné je kritizovat. V každém systému ale patří jejich zodpovědnost a loajalita někomu jinému. Pokud bude například vládce v islámu utlačovat nějakou skupinu obyvatel v souladu s učením islámu, je vše v pořádku. Pokud tak učiní v demokratické společnosti, stane se obětí skupin bojujích za lidská práva, a pokud ne, jde o selhání společnosti, nikoliv o známku jejího dobrého fungování, jako tomu bude v islámu.
Oproti demokracii, jež je v současnosti konceptem výlučně sekulárním, vychází islám z víry. Bůh ale v Koránu jednoznačně říká: ?Nebudiž žádného donucování v náboženství!? (2:256) Vzniká tedy jednoduché pravidlo. Chceš-li být muslimem, musíš akceptovat islám i s tím, co by tě nějak omezovalo. Nechceš-li být muslimem, nemusíš žádný s islámských zákonů dodržovat, musíš se však řídit obecnými principy, které jsou stanovené na základě diskuze a dohody mezi muslimy a jinověrci.K respektu jiných etnických a náboženských komunit se též vztahuje Prorokův výrok: ?Nech je při tom, co dělají.?
Veršem 2:256 jsme se velmi detailně zabývali v článku Odkrývání reality za džihádem.
Postavení nemuslimů by si zasloužilo stejně detailní rozbor a budoucnu ho provedeme, prozatím pouze odkážu na články Původ mýtu tolerantní pluralistické společnosti, Omarova smlouva a Marocký sultán o svých židovských poddaných.
Popsané schéma je pochopitelně pouhou teorií. V praxi vše funguje poněkud jinak. O existenci autoritářských pořádků v muslimském světě se dozvídáme každým dnem z médií. Stejně tak ale objevíme i v euroamerickém prostředí četné příklady skutečností, jež demokratickým principům odporují: války vedené vládci proti vůli lidu, rasismus, útlak národnostních menšin, volby, ve kterých vyhrává ten, jenž dostal menší počet hlasů. Srovnání krom toho ztěžuje i různost politických tradic a odlišnost jednolitých diskurzů, v nichž je o příslušných tématech hovořeno.
Morální ekvivalence musí být součástí každého takového pojednání, nejsem tedy zklamán, že se s ní setkávám i zde. Kdyby byli autoři upřímní a pokračovali dál, museli by se zabývat i tím, z čeho takové negativní prvky v obou společnostech vyrůstají. Nebojte se toho, pánové, pravda sice bolí, ale osvobozuje.
Máme-li ovšem dojít k vzájemnému pochopení coby základu pro budoucí bezproblémové soužití, nemůžeme začínat u rozdílů v jednotlivinách.
Ne, tento argument neobstojí, protože není argumentem, ale ideologií. Máme-li dojít k vzájemnému pochopení, musíme se především velmi dobře vzájemně poznat.
Stejně jako demokracie, ani islám nesmí být diktován či tupě konzumován v masmediální úpravě.
To je naprostá pravda. A to je také jedním z důvodů, proč zde budeme postupem času v češtině zpřístupňovat důležitou muslimskou literaturu, jako jsou hadísy, Mohamedův životopis, koránské komentáře předních učenců, šaríu a další významné texty předních muslimských kapacit klasického islámu. Čtenáři tak sami budou moci posoudit, čím islám je, a nakolik jsou jeho “moderní extrémistické” verze v souladu či v rozporu s tím, co bylo od Mohameda až dodnes praktikováno jako klasický islám.
Slibným opakem jednoduché duality je právě rozpoznání společného základu a jeho další kreativní a oboustranné rozšiřování v duchu tradice multikulturalismu. Rovněž v muslimském světě podobné procesy již probíhají. Snahy a práce lidí, jako jsou Heba Ezzat, Tárik al-Bišri, Tárik Ramadán či Dyžab Abú Džahdžáh, jež budou v příštích číslech Literárních novin postupně představovány, mohou být příkladem.
Vynikající. Upřímně se těším na polemiku s uvedenými pány, z nichž někteří patří k nejpokrytečtějším tzv. reformátorům. Stejně tak se těším na případnou odezvu autorů článku. Pouze předem upozorňuji, že budu moci odpovědět až v druhé polovině června, protože do té doby budu offline, nicméně komentářová sekce je vám zcela k dispozici.







Předpokládám, že jde o dílo nějaké naivní nevěřící fotbalové mysli. Zelené pole je vlajka Saudské Arábie a nápis je šahada, tedy vyznání islámu (není boha kromě Aláha a Mohamed je jeho prorokem).
Dánové už to udělali zase:
Islám Info opět přerušuje činnost:
Lékař uvězněn kvůli obvinění z "rouhání":
Holandští konzervativci zakládají muzeum zakázaného umění:
Robert Spencer - Islám bez závoje: