Ibn Tajmíja

Ibn Tajmíja byl vlivným učencem, který se narodil v roce 1263 a zemřel v roce 1328. Byl stoupencem čistého islámu, takového, jaký podle Koránu a Sunny praktikoval prorok Mohamed. Ve své době odsuzoval mnoho muslimů za praktikování modloslužebnictví a přidávání inovací do islámu. Vzhledem k tomu, že taková interpretace islámu představovala hrozbu jak pro tehdejší duchovní, tak i pro politické vůdce, byl několikrát uvězněn a ve vězení i zemřel.

Jeho učení jsou jedním ze základů školy Salafi, která považuje za autentický pouze islám praktikovaný prvními třemi generacemi muslimů a snaží se o jeho znovuvzkříšení (často těmi metodami, které používal i Mohamed, tedy násilím).

Následující text zachycuje jeho pohled na doktrínu džihádu v islámu. Pro srovnání doporučujeme i text Koncept džihádu v islámu, který vychází z klasického sunitského textu školy Šáfí.

Tresty, které šaría nařizuje pro ty, kteří neposlouchají Aláha a Jeho proroka, jsou dvojího druhu:

1) Trest pro ty, kteří jsou pod vládou [imáma], jak pro jedince, tak pro kolektivy, jak bylo zmiňováno dříve [v kapitole o trestním právu], a

2) Trest pro neposlušné skupiny, jako ty, které mohou být přivedeny pod vládu imáma pouze rozhodným bojem.

Pak je tu džihád proti nevěřícím (kufar), nepřátelům Aláha a Jeho proroka. Protože kdokoliv uslyšel výzvu Aláhova proroka a neodpověděl na ni, proti tomu je třeba bojovat, “dokud nebude konec svádění od víry a dokud nebude všechno náboženství patřit Aláhovi” (2:193, 8:39).

Když Aláh seslal svého proroka a nařídil mu pozvat lidi k Jeho náboženství, nepovolil mu nikoho z tohoto důvodu zabít předtím, než prorok odešel do Medíny.

Poté dal jemu a muslimům povelení slovy:

Dovoleno bylo (válčení) těm, kdož válčí proto, že bylo jim ublíženo: a Bůh zajisté pomoci jim jest schopen: těm, kdož vypuzeni byli z příbytků svých bezprávně, jen proto, že říkají: ?Pánem naším jest Bůh.? A kdyby Bůh nebyl zapuzoval jedny lidi druhými, byly by bývaly pokořeny kláštery a chrámy a modlitebnice a mešity, v nichž mnoho vyslovováno jest jméno boží; a Bůh dojista pomáhá tomu, kdo jemu pomáhá: a Bůh silný jest a mocný. Pomůže těm, kteří, budou-li upevněni v této zemi, zachovávati budou modlitbu a dávati budou povinnou almužnu: a nabádati budou k dobru a zbraňovati budou od zla. Bohu pak přináleží konečné (rozhodnutí) věcí. (22:39-41)

Poté udělal z boje povinnost slovy:

A je vám předepsán také boj, i když je vám nepříjemný. Je však možné, že je vám nepříjemné něco, co je pro vás dobré, a je možné, že milujete něco, co je pro vás špatné; jedině Bůh to zná, zatímco vy to neznáte. (2:216)

Zdůraznil tento příkaz a oslavoval džihád v mnoha medínských súrách. Kritizoval ty, kteří se vyhýbali účasti v něm a nazýval je pokrytci a nemocnými ve svých srdcích. Aláh řekl:

Rci: ?Jsou-li otcové vaši a děti vaše a bratři vaši a ženy vaše a soukmenovci vaši a statky, kterých jste nabyli a obchod, jehož úpadku se obáváte, a obydlí, v nichž zálibu nalézáte, milejší vám Boha a proroka jeho a bojování na stezce boží ? tedy vyčkejte, až Bůh sám vloží se do věci své: a Bůh nevede stezkou pravou lid nešlechetný.? (9:24)

a

Věřícími jsou pouze ti, kdož uvěřili v Boha a proroka jeho a poté nechovají (nejmenších) pochybností, nýbrž bojují statky i osobami svými na stezce boží: tito jsou opravdovými. (49:15)

a

A říkají ti, kdož uvěřili: ?Kdyby jen seslána byla súra!? Však když rozhodná súra seslána jest a v ní zmínka učiněna o boji, spatříš ony, v jichž srdcích jest choroba, hledící na tebe pohledem omdlelého v zápase smrtelném, pročež přístojnější byla by jim poslušnost a řeč zdvořilá. Když pak rozhodnuto jest o věci, tu kdyby věrni byli Bohu, bylo by to pro ně lepším! (47:20-21)

V Koránu jsou početné podobné verše a stejně častá je oslava džihádu a těch, kteří se na něm podílejí, [například] v sůře al-Saf (Bitevní šik):

Vy, kteříž jste uvěřili, chcete, abych ukázal vám obchod, jenž zachrání vás od trestu bolestného? (Když) věříte v Boha a proroka jeho, a bojujete na stezce boží statky svými i osobami svými: to bude nejlepším pro vás, kdybyste jen věděli. (Bůh) odpustí vám viny vaše a uvede vás v zahrady, pod nimiž řeky tekou ? a v obydlí krásná v zahradách Edenu: to blaženost bude velká! A jiného (něco), co rádi budete míti: pomoc od Boha a vítězství blízké. Radostnou oznamuj pak zvěst (tuto) věrícím! (61:10-13)

[a] jinde řekl:

Zdaž stavíte ty, kdož napájejí poutníky a navštevují modlitebnici posvátnou, na roveň tomu. jenž uvěřil v Boha a v den poslední a bojoval na stezce boží? Tito nebudou si rovni před Bohem: a Bůh nevede stezkou pravou lid nepravostný. Ti, kteří uvěřili a vystěhovali se a bojovali na stezce boží statky svými a osobami svými, na nejvyšší stupeň budou postaveni u Boha: tito budou šťastni. Oznamuje jim Pán jejich milosrdenství své a zalíbení a zahrady, v níž rozkoše jsou stálé: v nich přebývati budou věčně: neboť zajisté u Boha odměna jest velká. (9:19-21)

a

Vy, kteří jste uvěřili, opustí-li kdo z vás náboženství své, tu vzniknouti dá Bůh lidu, jejž milovati bude a jenž milovati bude jej. Poníženým bude lid onen vůči věřícím, však hrdým vůči nevěřícím: bojovati bude na stezce boží a nebude báti se výčitek kohokoliv. To jest milost boží: Bůh popřává jí, komu chce. On zajisté jest nesmírný, vševědoucí. (5:54)

a On řekl:

Neměli příčiny obyvatelé Medíny a Arabové, bydlící v poušti vůkol, aby opustili proroka božího, aniž by více milovali životy své, než jeho život: a to proto, že nepostihne je žízeň, ani námaha, ani nedostatek v boji na stezce boží: aniž pokročují krokem, jenž by rozzlobiti mohl nevěřící, aniž utrpí co se strany nepřítele, aniž zapsáno jim to bylo co dobrý skutek ? neboť Bůh zajisté nedá ztratiti se odměně těch, kdož dobře činí. Aniž dávají almužnu, ať malou, či velkou, aniž překročují potok v údolí, aniž by zapsáno jim to bylo (k dobru): aby odměniti je mohl Bůh lépe, než zasloužili si dle skutků svých. (9:120-121)

Tak se zmínil [o odměně] vyplývající ze zásluh a z činů, které musejí praktikovat.

Nařízení podílet se na džihádu a zmínka o jeho záslužnosti se v Koránu a Sunně objevuje nespočetněkrát.

Proto jde o nejlepší dobrovolný [náboženský] skutek, který může člověk vykonat. Všichni učenci souhlasí, že je lepší než hadž (velká pouť) a umra (malá pouť), než dobrovolná modlitba (salaat) a dobrovolný půst, jak ukazuje Korán a Sunna.

Prorok řekl:

“Nejvyšší věcí je islám, jeho centrálním pilířem je modlitba a nevyšším konáním je džihád”.

A řekl:

“V ráji jsou stovky stupňů takové velikosti jako je vzdálenost mezi nebem a měsícem. Všechny tyto připravil Aláh pro ty, kteří se účastní džihádu”.

O autenticitě tohoto výroku panuje jednomyslná shoda.

Al-Bukhari zaznamenal, že [prorok] řekl:

“Toho, jehož nohy jsou zaprášeny chůzí stezkou Aláhovou [džihádem], Aláh zachrání před pekelným ohněm”.

A, jak zaznamenal Muslim, řekl:

“Den a noc strávená na frontách islámu při obraně islámského území před nepřáteli je lepší než měsíc strávený půstem a večerními pobožnostmi. Pokud zemře [při plnění svého úkolu], dostane odměnu za své zásluhy a bude ochráněn před andělem Smrti”.

Související výrok říká, že:

“den strávený při obraně islámu ve jménu Aláha je lepší než tisíc dní strávených jinak”.

On řekl:

“Dvě oči nebudou dotčeny ohněm: oči, které plakaly strachy z Aláha, a oči, které strávily not na hlídce za Aláha”.

Al-Tirmidi o tomto výroku řekl, že je dobrý (hasan). V Musnadu Ahmada ibn Hanbala najdeme:

“Noc strávená na hlídce za Aláha je lepší než tisíc nocí a dnů strávených večerními pobožnostmi a půstem”.

V Sahihu al-Bukhariho a stejně tak v Sahihu Muslima najdeme:

“Muž řekl: ‘Ó Aláhův proroku, řekni mi o činu, který se vyrovná džihádu za Aláha’. Ten odpověděl: ‘Toho bys nebyl schopen’. Muž řekl: ‘Přesto mi to řekni’. Aláhův prorok řekl: ‘Dokážeš se, když bojovníci džihádu odešli na výpravu, postit bez přerušení a strávit noc v nepřetržitých modlitbách?’ Muž řekl: ‘Ne’. Pak Aláhův prorok řekl: ‘Toto se vyrovná džihádu’.”

V Sunně najdeme Mohameda, jak říká:

“Každá společnost má své náboženské pouti, a náboženskou poutí mé společnosti je džihád za Aláha”.

Jde o rozsáhlou záležitost, která je nesrovnatelná s dalšími záležitostmi, pokud jde o prospěšnost a záslužnost těchto činů. Po bližším prozkoumání se to stane jasným. Prvním důvodem je, že prospěšnost džihádu je obecná a nezahrnuje pouze osobu, která se ho účastní, ale také další, jak v náboženském, tak i ve světském smyslu.

[Za druhé], džihád vede ke všem druhům uctívání, jak ve svých vnitřních, tak i vnějších formách. Více než jakýkoliv jiný čin vede k lásce a k oddanosti k Aláhovi, důvěře k Němu, odevzdání se Mu i se svým majetkem, trpělivosti, asketismu, připomínání si Aláha a všem dalším druhům činů [uctívání]. A jednotlivec nebo komunita, které se ho účastní, se octnou mezi dvěma možnými požehnanými výsledky: buďto vítězství a triumf, nebo mučednictví a ráj.

[Za třetí], všechny bytosti musí žít a zemřít. Je to džihád, při kterém je možné žít a zemřít v nejvyšším štěstí, jak v tomto světě, tak v tom následujícím. Zavrhnout ho znamená ztratit zcela nebo úplně oba druhy štěstí. Jsou lidé, kteří chtějí praktikovat náboženské a světské činy plné těžkostí, ačkoliv z nich nebudou mít užitek, ačkoliv džihád je nábožensky i světsky mnohem užitečnější, než jakýkoliv jiný těžký skutek. Jiní lidé [se ho účastní] z touhy usnadnit si čas, až se setkají se smrtí, neboť smrt mučedníka je snazší než jiné formy smrti.

Ve skutečnosti jde o nejlepší ze všech možných způsobů smrti.

Protože právoplatná válka je v zásadě džihádem a protože jejím cílem je, aby všechno náboženství bylo pouze Aláhovo (2:189, 8:39) a protože Aláhovo slovo je nejvyšší (9:40), proto podle všech muslimů musí být bojováno proti těm, kteří stojí v cestě.

Pokud jde o ty, kteří se nemohou bránit nebo nemohou bojovat, jako jsou ženy, děti, mniši, staří lidé, slepí, handicapovaní a jim podobní, neměli by být zabíjeni, pokud se neúčastní boje slovy [t.j. propagandou] a činy [t.j. špehováním nebo jinou pomocí ve válce].

Někteří [učenci] jsou toho názoru, že zabíjeni mohou být všichni, na prostém základu, že jsou nevěřící, ale dělají výjimku pro ženy a děti, protože ty představují vlastnictví muslimů.

Nicméně správný je první názor, protože když činíme Aláhovo náboženství vítězným, můžeme bojovat pouze proti těm, kteří bojují proti nám. Aláh v tomto ohledu řekl:

A bojujte na stezce Páně proti těm, kteří bojují proti vám: však nečiňte jim bezpráví, neboť Bůh nemiluje těch, kdož tak činí. (2:190)

V Sunně je zaznamenán výrok Aláhova proroka:

“Jednou prošel kolem ženy, která byla zabita. Aláhův prorok se zastavil a řekl: ‘Nebyla jedna z těch, které mohly bojovat’. Pak řekl jednomu ze svých společníků: ‘Dohoň Khalida ibn al-Walida a řekni mu, aby nezabíjel ženy, děti a otroky’.”

Je také zaznamenáno v Sunně, že říkal:

“Nezabíjejte velmi staré muže, ani malé děti nebo ženy”.

Důvod je, že Aláh povolil prolévat pouze když je to nutné pro dobro bytostí. Řekl:

“Svádění od víry je horší než zabití” (2:191)

To znamená, že ačkoliv v zabíjení je zlo a odpornost, je ještě vetším zlo a odpornost ve svádění od nevěřících. Nicméně nevíra těch, kteří nebrání muslimům v zavádění islámu, je škodlivá pouze pro ně.

Stejným způsobem učenci říkají, že ten, kdo zavádí novinky, které jsou v rozporu s Koránem a Sunnou, musí být potrestán mnohem tvrději, než osoba která [v takové věci věří ale] zůstává zticha.

“Chyba, která je držena v tajnosti”, říká hadís, “poškozuje pouze toho, kdo jí spáchal, ale pokud se stane veřejnou a není odsouzena, poškozuje společnost”.

Šaría nařizuje boj proti nevěřícím, ale ne zabíjení těch, kteří byli chyceni. Pokud je během války nebo jindy, t.j. kvůli ztroskotání jeho lodi, nebo protože zabloudil, nebo lstí, chycen mužský zajatec, pak hlava státu (imám) může udělat cokoliv, co považuje za odpovídající: zabít ho, zotročit ho, propustit ho, nebo ho osvobodit za výkupné skládající se buďto z lidí nebo majetku. To je pohled většiny učenců a je podporován Koránem a Sunnou. Jsou nicméně někteří učenci, kteří tvrdí, že možnost propuštění nebo osvobození za výkupné byla zrušena. Pokud jde o Lidi knihy a Zoroastriánce, musí proti nim být bojováno, dokud se nestanou muslimy nebo vlastní rukou nezaplatí džizju jsouce poníženi. Pokud jde o ostatní, učenci se v názorech na právoplatnost přijímání džizjy od nich liší. Většina z nich považuje braní džizjy od nich za neprávoplatné. Většina z nich považuje za neprávoplatné přijímat ji od [pohanských] arabů.

Pokud vzpurná skupina, ačkoliv patří k islámu, odmítne dodržovat jasné a všeobecně přijímané příkazy. všichni muslimové souhlasí s tím, že proti nim musí být veden džihád, aby všechno náboženství patřilo Aláhovi. Proto Abu Bakr a další společníci bojovali proti těm, kteří odmítli platit zakat. Původně se někteří ze společníků zdráhali, ale nakonec všichni souhlasili. Umar ibn Khatab Abu Bakrovi řekl:

“Jak můžeš bojovat proti těmto lidem? Neřekl Aláhův prorok: ‘Bylo mi nařízeno bojovat proti lidem, dokud nevyznají, že není boha kromě Aláha a že Mohamed je jeho prorokem. Pokud to řeknou, jejich životy a majetek budou pro mě nedotknutelné, pokud neexistuje nařízení zákona, které mi umožňuje si vzít. Ze svých činů se budou zodpovídat Aláhovi’.” Pak Abu Bakr řekl: “Povinnost platit zakat je takovým pravidlem. Při Aláhovi, pokud mi odmítají dát část toho, co dávali Aláhovu prorokovi, budu proti nim kvůli jejich odmítání bojovat”. Omar řekl: “Pak jsem si okamžitě uvědomil, že Aláh otevřel jeho srdce boji a věděl jsem, že má pravdu”.

Existují různé autentické hadísy, podle kterých prorok nařídil bojovat proti Kavarijům. V Sahihu al-Bukhariho a stejně tak v Sahihu Muslima je autoritou Aliho zaznamenáno, že řekl:

“Slyšel jsem Aláhova proroka říkat: “Nakonec povstane skupina lidí mladých věkem a jednoduchých myslí, kteří budou mluvit nejkrásnějšími slovy, ale jejich víra nepůjde hlouběji než do jejich krků. Odvrhnou náboženství jako hrot proniká. Kdekoliv je najdete je musíte zabíjet, protože ti, kteří je zabijí budou na den zmrtvýchvstání odměněni’.”

Muslim také zaznamenal, že Ali řekl:

“Slyšel jsem Aláhova proroka říkat: ‘Objeví se v mé společnosti skupina lidí, kteří budou velmi dobře recitovat Korán. Vaše recitace není ničím v porovnání s jejich. Stejně tak váš způsob provádění modliteb není ničím v porovnání s jejich. Budou přednášet Korán a věřit, že je jeho text podporuje, ačkoliv je ve skutečnosti bude odsuzovat. Jejich přednes nepůjde dál než za klíční kosti. Zavrhnou své náboženství stejně jako hrot proniká. Pokud armáda, která se k nim dostane, bude vědět, kolik odměny jim prorok slíbil, vykonají tento skutek [a nebudou se starat o další dobré skutky]’.”

V další verzi tohoto hadísu, zaznamenaném autoritou Abu Sajda od proroka, najdeme následující slova:

“Budou bojovat proti lidem víry a modloslužebníky nechají být. Kdybych žil tak dlouho, abych je mohl potkat, zabil bych je způsobem, jakým byl pobit kmen Aad”.

Vládne jednoznačná shoda o autenticitě tohoto hadísu.

Další hadís zaznamenaný Muslimem říká:

“Moje společnost se rozpadne na dvě strany. Z nich se objeví kacíři. Strana, který bude blíže pravdě bude mít povinnost je zabít”.

To byli lidé, kteří byli zabiti Emírem al-Muminín (Velitelem věrných) Alim, když došlo k rozkolu mezi lidmi Íráku a lidmi Sýrie. Prorok jasně řekl, že obě strany, na které se komunita rozpadla, patří do jeho společnosti, a že Aliho stoupenci byli blíže pravdě. Nařídil bojovat pouze proti těm kacířům, kteří zavrhli islám a opustili komunitu, a kteří povolili brát životy a majetek dalších muslimů. Je podloženo autoritou Koránu, Sunny a souhlasu komunity, že proti těm, kteří odpadnou od zákonů islámu, je třeba bojovat, i kdyby pronesli dvě vyznání víry.

Učenci se neshodují, zda je povoleno bojovat proti vzpurným skupinám, které zavrhnou zavedené nadbytečné způsoby uctívání, jako jsou dvě poklony navíc při soumraku. Vládne nicméně jednoznačná shoda o tom, že je povoleno bojovat proti lidem [kteří nedodržují] jednoznačné a obecně uznávané povinnosti a zákazy, dokud nezačnou provádět výslovně předepsané modlitby, platit zakat, postit se během Ramadánu, konat poutě do Mekky a vyhýbat se tomu, co je zakázané, jako vzít si ženu bez ohledu na právní překážky, jezení nečistého jídla, protiprávnímu jednání proti životům a majetku muslimů a podobně. Je povinností muslimů být iniciativní při boji proti těmto lidem, jakmile jich dosáhnou prorokovy výzvy s důvody k boji.

Pokud ale napadnou muslimy jako první, pak boj proti nim je ještě naléhavějši, jak jsme zmiňovali, když jsme mluvili o boji proti vzpurným a agresivním banditům.

Nejzávažnějším typem povinného džihádu je ten, který je veden proti nevěřícím a proti těm, kteří se odmítají držet určitých nařízení šaríe, jako proti těm, kteří odmítají platit zakat a podobně. Tento džihád je povinností, když je veden z naší iniciativy, a stejně tak když je veden na obranu. Pokud je veden z naší iniciativy, jde o kolektivní povinnost, [což znamená], že pokud se ho účastní dostatečné množství muslimů, jeho povinnost pro ostatní ustává a zásluhy patří těm, kteří se ho zůčastnili, přesně tak, jak Aláh řekl:

Ti z věřících, kteří zůstanou seděti doma, aniž by byli k tomu přinuceni okolnostmi, nebudou postaveni na úroveň s těmi, kdož statečně bojují na stezce boží osobami i statky svými. Bůh vyznamenal vyšším stupněm ty, kteří horlivě bojují statky i osobami svými nad ony, kteří sedí doma. Všem slíbil Bůh krásnou odměnu: však vyznamenal Bůh ty, kdož horlivě bojují, nad ony, kteří sedí doma, velkou odměnou, vyššími stupni milosti a odpuštěním a milosrdenstvím; a Bůh zajisté velkým jest v odpouštění, slitovným. (4:95-96)

Pokud se ale nepřítel chystá na muslimy zaútočit, pak je jeho zastavení povinností všech těch, kteří jsou pod útokem, a ostatních, aby jim pomohli. Aláh řekl:

Ale kdyby prosili vás o pomoc v příčině víry, jest na vás, abyste poskytli jim pomoci (8:72)

Stejným způsobem prorok nařídil muslimům, abe pomáhali svým spolumuslimům.

Pomoc, která je povinností jak pro pravidelnou profesionální armádu, tak pro ostatní, musí být poskytnuta v závislosti na možnostech každého člověka, bojem na koni nebo pěšmo, finanční pomocí, malou i velkou. Když byli muslimové napadeni nepřítelem během zákopové bitvy, Aláh nikomu nepovolil vzdát se džihádu, ačkoliv jim povolil nezůčastnit se džihádu [po ukončení obléhání] při pronásledování nepřítel. Při této příležitosti je rozdělil do dvou kategorií, na ty, kteří seděli doma, a na ty, kteří vyrazili ven, a kritizoval ty, kteří žádali proroka, aby je uvolnil [z džihádu]:

A žádala jiná část jich proroka o dovolení k návratu, řkouce: ?Zajistéť domy naše bez ochrany jsou.? Však nebyly bez ochrany a oni pouze chtěli prchnouti. (33:13)

Takže druhá [forma forma džihádu] se skládá z obrany náboženství, věcí, které jsou nedotknutelné, a životů. Proto jde o boj z nutnosti. První [druh džihádu] je nicméně dobrovolným bojem s cílem šířit náboženství, učinit ho triumfálním a zastrašit nepřítele, jako v případě expedice k Tabooku a podobně.

Tato forma trestu [t.j. džihád] musí být vedena proti vzpurným lidem. Pokud jde o obyvatele islámských zemí, kteří nejsou vzpurní [ale odmítají provádět náboženské povinnosti], musejí být přinuceni k dodržování svých povinností, jako je například pět základních povinností muslima, a dalších, jako je dodržování smluv ve společenských vztazích.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Tento článek napsal islaminfo dne 2. 5. 2006 v 0:27 hodin a byl zařazen do kategorií doktrína islámu, islám, korán, šaría. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS kanálu RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vašich vlastních stránek.