S. Ramesh

Horkým slovem se po 11. září stalo slovo džihád. Nejde o nové slovo, které z ničeho nic vzniklo, ale o slovo, které strašilo tento svět po více než 1400 let. Cílem tohoto článku je zjistit, co toto slovo ve skutečnosti znamená, z jakého důvodu je džihád prováděn.

Džihád v arabštině znamená “úsilí”. Je to islámský způsob zavádění fyzické nadřazenosti nad nevěřícími. Podívejme se nejprve na význam slova džihád.

Co znamená džihád?

Džihád pochází ze slova džahada.

Džihád = džahada (sloveso). Bojovat, usilovat, bojovat za víru.

Nyní se podívejme, jak džihád popisují naši muslimští přátelé.

Tafsír je komentářem Koránu od islámského učence a jedním z neproslulejších komentátorů Koránu je Ibn Kathir. Zde je to, co říká k džihádu v knize “Tafsír Ibn Kathira”, svazek 2, strany 116, 117 k verši 2:191:

Protože džihád zahrnuje smrt a zabíjení lidí, Aláh přitahuje naši pozornost ke skutečnosti, že nevíra a polyteismus nevěřících a jejich vyhýbání se Aláhově stezce jsou mnohem horší než zabíjení. Proto Aláh říká: “A fitna (nevíra) je horší než zabíjení”. Tím se říká, že shirk (polyteismus) je vážnější a horší než zabíjení.

V knize ?Reliance of the Traveler” (1200 stránková kniha o šaríe, která obsahuje základy islámského práva), jednom z nejrespektovanějších klasických děl islámské teologie, sestaveným “velkým učencem hadísů ze 13. století a právníkem” imámem Nawawim a dalšími, je džihád a jeho aplikace definován na straně 599 takto:

Džihád znamená vedení války proti nemuslimům, a etymologicky je odvozen od slova mudžahada, které znamená válku za ustanovení náboženství. A to je menší džihád. Pokud jde o větší džihád, jde o duchovní boj proti menšímu já (nafs), což je důvod, proč prorok řekl poté, co se vrátil z džihádu: ?Vrátili jsme se z menšího džihádu k většímu džihádu?.

Bassam Tibi píše v knize “Válka a mír v islámu”:

Ve svém jádru je islám náboženskou misí celému lidstvu. Muslimové mají náboženskou povinnost šířit ve světě islámskou víru. ” A vyslali jsme tě k lidem všem” (34:28) Pokud nemuslimové konvertují nebo se podřídí, tato výzva (dawa) může být prosazována mírumilovně. Pokud ne, muslimové mají povinnost vést proti nim válku. V islámu mír vyžaduje, aby se nemuslimové podřídili volání k islámu, buďto konverzí nebo placením povinné daně z hlavy, džizji. Světový mír, konečná fáze dawy, je dosažena pouze konverzí nebo podřízením celého lidstva islámu … Muslimové věří, že expanze prostřednictvím války není agrese, ale naplňování příkazů Koránu k šíření islámu jako cestě k míru. Používání síly k šíření islámu není válka (harb), toto slovo je používáno pouze k popisu síly používané nemuslimy. Islámské války nejsou hurub (množné číslo harb), ale futuhat, činy “otevírání” světa islámu a projevy islámského džihádu. Vztah mezi dar al-islám, domem míru, a dar al-harb, světem nevěřících, má přesto podle Koránu a autoritavních komentářů islámských právníků povahu války. Nevěřící, kteří stojí v cestě dawy jsou za tento stav války viněni, protože pokud se jí podřídí, může být dawa prováděna mírumilovně. Jinými slovy, ti, kdo odporují islámu, jsou příčinou válek a jsou za ně zodpovědní. Pouze když jsou muslimové slabí je povolena “dočasná smlouva” (hudna) (islámští právníci se liší v definici “dočasnosti”).

“Koránský koncept války” od pákistánského brigádního generála S. K. Malika říká (v předmluvě):

V islámu je ale válka vedena kvůli ustanovení nadřízenosti Pána pouze tehdy, když selhaly všechny ostatní argumenty, které měly přesvědčit ty, kteří odmítají Jeho vůli proti samotnému smyslu stvoření lidstva.

Mnoho západních učenců ukázalo svými obviňujícími prsty na některé z výše uvedených veršů Koránu, aby mohli tvrdit, že svět islámu je ve stavu nekonečného boje proti nemuslimům. Dostatečnou odpovědí na to je … že vzdor proti autoritě Boha od těch, kteří jsou Jeho otroky, vystavuje tyto otroky riziku, že budou obviněni ze zrady, a jako s takovými, v perspektivě islámského práva, s nimi bude zacházeno, jako s nějakým druhem rakovinového nádoru na organismu lidstva … Tak se stává nutností vyjmout rakovinou deformaci i za cenu operace, aby bylo možné zachránit zbytek lidstva.

To je to, co si blízký spojenec Ameriky ve válce proti terorismu myslí o tomto terorismu (džihádu), proti kterému by měla Amerika ve skutečnosti bojovat. Amerika s takovými spojenci jistě zvítězí.

Tyto definice islámských učenců jsou více než postačující, aby dokázaly, že džihád je krvavou válkou proti nemuslimům, která je má přimět k přijetí islámu.

Pokud s tím dnešní tak zvaní islámští učenci a zastánci mají problém, řekněte jim, aby se o tom dohadovali s Mohamedem a s islámskými učenci minulosti a ne s námi.

Pravda o umírněném islámu

Mnoho lidí věří v iluzi umírněného islámu. Pro ty mám ale špatné zprávy. I když džihád jen o vlas unikl tomu, aby se stal šestým pilířem islámu (povinností pro muslimy), je povinností muslima se džihádu účastnit.

Ti z věřících, kteří zůstanou seděti doma, aniž by byli k tomu přinuceni okolnostmi, nebudou postaveni na úroveň s těmi, kdož statečně bojují na stezce boží osobami i statky svými. Bůh vyznamenal vyšším stupněm ty, kteří horlivě bojují statky i osobami svými nad ony, kteří sedí doma. Všem slíbil Bůh krásnou odměnu (4:95)

Někteří lidé si myslí, že teroristickými činy džihádistů jsou zabíjeni i muslimové, jak by tedy takové jednání mohlo být islámské?

Korán tuto otázku o džihádu zodpovídá.

Vskutku ti, kdož uvěřili, přesídlili a vedli boj majetky i osobami svými na stezce Boží, a ti, kdož jim útulek poskytli a pomohli jim - ti všichni jsou si navzájem přáteli. Avšak s těmi, kdož uvěřili, a přesto nepřesídlili, nepěstujte přátelství v ničem, dokud nepřesídlí … (8:72)

Tento verš jasně prohlašuje, že ochrana těch muslimů, kteří přijali víru, ale nebojují, není v rukou těch, kteří se účastní džihádu.

Znamená to tedy, že všichni muslimové nemohou být součástí džihádu? Abychom řekli pravdu, “možná”, protože to není přesně známo. Jak říká tafsír Ibn Kathira:

V tomto verši učinil Aláh povinností muslima bojovat džihád proti zlému nepříteli, který hřeší proti islámu. Az-Zuhri řekl: “Džihád je požadován po každé osobě, ať už se skutečně připojí k boji nebo zůstane vzadu. Kdokoliv zůstane vzadu má povinnost poskytovat podporu, pokud je tak dohodnuto; poskytovat pomoc, pokud je pomoci potřeba; a postupovat kupředu, pokud je tak nařízeno. Pokud ho není potřeba, pak zůstává vzadu”. Jak je zaznamenáno v sahihu:

Kdokoliv zemře, ale nebojoval, nebo upřímně boj nezvažoval, zemře smrtí džahilije (nevědomosti předislámské éry).

V den al-Fath (když dobyl Mekku) prorok řekl:

Není žádná hidžra (emigrace z Mekky do Medíny) po vítězství, ale pouze džihád a dobré úmysly. Pokud je požadováno, abyste pochodovali vpřed, pak pochodujte.

Nakonec ze Sahihu Muslima, kniha 1, hadís č. 0033, a Sahihu Bukhariho, svazek 1, kniha 8, hadís č. 387 přichází názorný vhled do skutečného smyslu a rozsahu džihádu:

Mohamed řekl: “Bylo mi nařízeno bojovat proti lidem, dokud neřeknou, že ‘není žádného boha kromě Aláha’, že ‘Mohamed je Aláhovým prorokem’, nebudou se modlit a platit náboženské daně. Pokud to udělají, jejich životy a majetek jsou v bezpečí”.

Korán říká, že za džihád jsou přijímány největší odměny a že je jistou cestou do ráje v případě, že “bojovník” zemře: Nepovažujte ty, kteří ubiti byli na stezce boží, za mrtvé. Nikoliv, oni žijí u Pána svého, dobře jsouce zaopatřeni. (3:169) … Nechť tedy bojují na stezce boží ti, kdož za život vezdejší kupují si život budoucí: a kdokoli bojuje na stezce boží, ať padne či zvítězí, zajisté bohatou dostane od nás odměnu. (4:74)

Aláh je také svádí odměnou (rájem).

Dobrou zprávou je, že mnoho muslimů tak nečiní, a někteří, kteří o tom vědí, islám opouštějí.

Mír podle islámu

Neříkají současní islámští učenci a stoupenci, že islám je náboženstvím míru? Pokud v islámu hraje takovou roli džihád, kdy je potom dosaženo míru a jak?

Podle muslimského učence Bassama Tibiho:

Muslimové mají náboženskou povinnost šířit po světě islámskou víru … Pokud nemuslimové konvertují nebo se podřídí, pak toto šíření může probíhat mírumilovně. Pokud ne, muslimové mají povinnost vést proti nim válku. … Ti, kteří islámu odporují, způsobují války a jsou za ně zodpovědní”.

Takže podle islámských učenců jsou to všichni nevěřící, kteří nechtějí světový mír.

Světový mír může být podle učení islámu dosažen pouze tehdy, když se všichni lidé na světě podřídí islámu.

Největší vyslovená lež o Koránu

Dnešní islámští učenci nacházejí potěšení v tom, že ukazují, že “NEBUDIŽ ŽÁDNÉHO DONUCOVÁNÍ V NÁBOŽENSTVÍ” (2:256). Tito islámští učenci, kteří obviňují své kritiky z toho, že vytrhávají verše Koránu z kontextu, musí prověřit kontext tohoto verše. To je to, co nyní udělám:

Před tím, než se do toho pustíme, musíme vědět, kdy a proč byl tento verš Mohamedem vysloven (1) a zda si později s tímto veršem neodporoval (2)? A co se v takovém případě stane (3)?

Abychom zjistili, kdy a kde Mohamed nějakou věc zjevil (1), musíme sestavit podle hadísů chronologii koránských veršů, a Mohamedův životopis a tafsír nám s tím také pomohou. Ačkoliv neexistuje žádná standardní a přijímaná chronologie veršů Koránu, egyptské standardní vydání poskytuje následující řazení súr s verši datovanými z různých období v závorkách:

XCVI, LXVIII (17-33, 48-50 Med.), LXXIII (10 f., 20 Med.), LXXIV, I, CXI, LXXXI, LXXXVII, XCII, LXXXIX, XCIII, XCIV, CIII, C, CVIII, CII, CVII, CIX, CV, CXIII, CXIV, CXII, LIII, LXXX, XCVII, XCI, LXXXV, CVI, CI, LXXV, XCV, CIV, LXXVII (48 Med.), L (38 Med.), XC, LXXXVI, LIV (54-6 Med.), XXXVIII, VII (163-70 Med.), LXXII, XXXVI (45 Med.), XXV (68-70 Med.), XXXV, XIX (58, 71 Med.), XX (130 f. Med.), LVI (71 f. Med.), XXVI (197, 224-7 Med.),XXVII, XXVIII (52-5 Med., 85 během hidžry), XVII (26, 32 f., 57, 73-80 Med.), X (40, 94-6 Med.), XI (12, 17, 114 Med.), XII (1-3, 7 Med.), XV, VI (20, 23, 91,114, 141, 151-3 Med.), XXXVII, XXXI (27-9 Med.), XXXIV (6 Med.), XXXIX (52-4 Med.), XL (56 f. Med.), XLI, XLII (23-5, 27 Med.), XLIII (54 Med.), XLIV, XLV (14 Med.), XLVI (10, 15, 35 Med.), LI, LXXXVIII,XVIII (28, 83-101 Med.), XVI (126-8 Med.), LXXI, XIV (28 f. Med.), XXI, XXIII, XXXII (16-20 Med.), LII, LXVII, LXIX, LXX, LXXVIII, LXXIX, LXXXII, LXXXIV, XXX (17 Med.), XXIX (1-11 Med.), LXXXIII hidžra, II (281 později), VIII (30-6 Mec.), III, XXXIII, LX, IV, XCIX, LVII, XLVII (13 během hidžry), XIII, LV, LXXVI, LXV, XCVIII, LIX, XXIV, XXII, LXIII, LVIII, XLIX, LXVI, LXIV, LXI, LXII, XLVIII, V, IX (128 f. Mec.), CX.

Encyklopede islámu také zaznamenává chronologii tří západních islámských učenců. (Noldeke byl jedním z velkých koránských učenců ze západu). Toto je chronologické pořadí posledních medínských súr podle jejich prací:

Weil: 2, 98, 62, 65, 22, 4, 8, 47, 57, 3, 59, 24, 63, 33, 48, 110, 61, 60, 58, 49, 66, 9, 5.

Noldeke a Blachere: 2, 98, 64, 62, 8, 47, 3, 61, 57, 4, 65, 59, 33, 63, 24, 58, 22, 48, 66, 60, 110, 49, 9, 5.

[Poznámka: Tradiční západní datování rozděluje chronologické řazení súr Koránu do tří nebo čtyř skupin. Poslední skupina (nazývaná také “pozdní medínská) je zastoupena nahoře. Oba seznamy obsahují dřívější súry, ale z prostorových a časových důvodů zveřejňujeme pouze poslední skupinu. Všimněte si, že súra 9 je ve všech třech skupinách předposlední.]

Canon Sell v “Historickém vývoji Koránu” na straně 204 ukazuje, že Jalalu-d-Din as-Syuti (velký musliský koránský učenec) umísťuje kapitolu 9 na předposlední místo, a Sir William Muir (významný západní islámský učenec) umísťuje kapitolu 9 na poslední místo. Všechny zmiňované odkazy také umisťují kapitolu takřka nakonec, pokud ne zcela. Hadís ze Sahihu Bukhariho, svazek 6, kniha 60, číslo 129 (nebo 5.59.650), říká: “Poslední zjevená súra byla Bara …” Takže súra 9 jím byla považována za jednu z posledních, pokud ne úplně poslední. Práce všech šesti učenců (tří muslimů, tří západních) tedy všechny souhlasí, že kapitola 9 je buďto poslední, nebo předposlední kapitolou zjevenou Mohamedovi.

Vidíme tedy, že súra 2 byla zjevena v dřívějším období Mohamedova života, kdy neměl odpovídající moc k tomu, aby byl agresivní, ale oproti tomu súra 9 byla zjevena ke konci jeho života, kdy naopak dostatečnou moc měl.

Odporují pozdější zjevení dřívějším? (2). Odpověď je ano.

Jeho dřívější verše, které byly mnohem tolerantnější, byly nahrazeny pozdějšími verši, které byly agresivní a netolerantní. A je ironií, že verš Koránu 4:82 tuto neshodu vylučuje. Otázka je, přijímají to muslimové? Ano, přijímají.

V “Islám: Mohamed a jeho náboženství”, strana 66, islámský učenec Arthur Jeffery píše: Korán je mezi ostatními svatými písmy unikátní v tom, že učí doktrínu nahrazování, podle které pozdější výroky proroka nahrazují, t.j. prohlašují za neplatné a prázdné, jeho předchozí výroky. Důležitost znalosti toho, který verš zneplatňuje další dala vzniknout koránské vědě známé jako “Nasikh wa Mansukh”, t.j. “nahrazující a nahrazované”.

Ceněná práce “al-Nasikh wal-Mansukh” (”nahrazující a nahrazované”) se ve velkých detailech zabývá mnoha koránskými tématy, ve kterých se zdá být nějaký konflikt nebo protimluv. Kniha prochází všemi súrami (kapitolami), ukazuje detailně na každý verš, který byl zrušen, a na verš(e), který ho nahrazuje. Autor pozmenává, že mezi 114 súrami je pouze 43 těch, které tímto konceptem nebyly zasaženy. Pokud v Koránu nejsou žádné rozpory, proč je taková věda vůbec potřeba?

Takže je jasné, že mnoho dřívějších veršů bylo nahrazeno pozdějšími, a verš 2:256, kterým se zabýváme, je mezi nimi.

Nyní k naší třetí otázce, co se v takovém případě stane?

Ibn Warraq shrnuje muslimský koncept nahrazování takto:

Korán rozpory překypuje, a ranní muslimové si toho byli plně vědomi; proto vymysleli vědu nahrazování, aby si s nimi poradili. Je to velmi výhodná doktrína, která, jak to nevlídně shrnul jeden křesťan, “zapadá do zákona osobní prospěšnosti, který se zdá být hlavní vlastností Mohamedovy prorocké kariéry”. Podle této doktríny jsou určité pasáže Koránu nahrazeny později zjevenými verši, které mají rozdílný nebo opačný význam. To bylo údajně učeno samotným Mohamedem, jak říká 2:106: ” Kdykoliv zrušíme verš nějaký či dáme ti naň zapomenout, přineseme jiný, lepší anebo podobný. Což nevíš, že Bůh je všech věcí mocen?” … Nyní můžeme vidět, jak užitečná a pohodlná je doktrína nahrazování, protože pomáhá učencům dostat se z těžkostí - i když samozřejmě představuje problém pro obhájce islámu, protože pasáže Koránu kázající toleranci lze nalézt v Mekkanských (t.j. ranných) súrách, a všechny pasáže nařizující zabíjení, stínání a ubližování, tak zvané verše meče, jsou Medínské (t.j. pozdější); “Tolerance” byla nahrazena “netolerancí”. Například známý verš meče 9:5 “zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je naleznete” tak ruší verš 124 prosazující toleranci a trpělivost”.

Protože nyní byly tři nejdůležitější otázky ohledně kontextu zodpovězeny, přejdeme k historickému kontextu verše 2:256.

Analýza verše 2:256

Zde je celý verš:

Nebudiž žádného donucování v náboženství! Pravda stojí jasně proti chybě: kdokoliv odmítá zlo a věří v Aláha se uchopil nejspolehlivější rukojeti, která se nikdy nezlomí. A Aláh je slyšící a ví všechny věci.

Toto je verš, který je nám často ukazován, když říkáme, že islám není náboženstvím míru.

Nyní se podívejte na zvýrazněnou část. Říká, že nemá být žádného donucování v náboženství, protože pravda stojí jasně proti chybě. Tedy že islám je pravé náboženství, a ostatní náboženství jsou lživá. Dále pokračuje tím, že kdokoliv odmítne zlo a věří v Aláha se uchopil nejspolehlivější rukojeti, t.j. ten, kdo odmítl ostatní náboženství a přijal islám. Mnoho obhájců může argumentovat, že to, o čem Aláh mluví (jako o chybě a zlu) nemusí být nutně ostatní náboženství, v tom případě ale musí přijmout, že ostatní náboženství jsou také pravdivá a nejsou zlem. Pokud to přijmou, jak mohou potom obhájit verš, ve kterém Aláh říká: “Aláh je jediným bohem?” A proč by musel posílat proroka, aby vedl lidi, kteří již pravdu našli?

Takže jasně vidíme, že ani při odhalování této súry, kterou islamisté ukazují, aby obhájili tolerantnost islámu, si Mohamed a jeho bůh neodpustili urážku ostatních náboženství. Mohamedova tolerance vůči ostatním náboženstvím v kterémkoliv okamžiku jeho života může být stejně tak dobře mýtem. To proto, že někdo, kdo se prohlašuje za proroka boha nemá žádnou motivaci k tomu být tolerantní k těm, kteří věří ve lži a zlo, a ve skutečnosti je prací proroka tyto ze světa odstranit.

Stále ještě jsme se nezabývali historickým kontextem verše. Pojďme na to.

Důvod, proč byl tento verš zjeven, je jasný z tohoto hadísu (Abu Dawud, kniha 14, číslo 2676):

Vyprávěl Abduláh ibn Abbas:

Když dítě ženy (v předislámských dobách) nepřežilo, složila slib, že pokud její dítě přežije, konvertuje ho na židovství. Když byl kmen Banu an-Nadir vyhnán (z Arábie), byly mezi nimi některé děti Ansar (Pomocníků). Ti řekli: neměli bychom opustit naše děti. Proto Aláh zjevil: “Nebudiž žádného donucování v náboženství. Pravda stojí jasně proti chybě”.

Nyní se podívejme na tafsír Ibn Kathira k tomuto tématu (strany 37, 38):

Aláh říká: “Není donucování v náboženství”, což znamená: nenuťte nikoho přijmout islám, protože je jasný, a jeho důkazy jsou zřejmé. Kohokoliv Aláh vede a otevře jeho srdce islámu, ten ho samozřejmě přijme jako něco očividného. Kohokoliv Aláh vede špatnými cestami, zaslepí jeho srdce, zalepí jeho uši a zakryje jeho oči, ten nemůže přijmout islám silou.

Důvodem ke zjevení tohoto verše bylo, že ženy Pomocníků dříve složily slib konvertovat své syny k judaismu, pokud přežijí dětství. A když byl kmen Banu an-Nadir vyhnán z Medíny, byly mezi nimi některé děti Pomocníků a jejich rodiče je nedokázali zavrhnout; proto Aláh zjevil: “Není žádné donucování v náboženství …”, jak vyprávěl Ibn Jarir autoritou Ibn Abbase, Abu Dawud a an-Nasai autoritou Bandara, Abu Hatim a Ibn Hiban z hadísů Šuby, Mudžahid a další. Nicméně Mohamed Ibn Ishaq vyprável, že Ibn Abbas řekl: to bylo zjeveno s ohledem na muže z kmene Banu Salim Ibn Awf zvaného al-Husajní, jehož dva synové konvertovali ke křesťanství, a on sám byl muslim. Řekl prorokovi: “Mám je přinutit přijmou islám, oni trvají na křesťanství?”, a proto Aláh zjevil tento verš. Tento verš byl ale nahrazen veršem “Boje”: “Zavoláni budete k boji proti lidu urputnosti velké, s nímž válčiti budete, dokud neodevzdá se do vůle boží.” (48:16). Aláh také říká: ” Ó proroku, bojuj proti nevěřícím a pokrytcům a zacházej přísně s nimi” (9:73) a také říká: “Vy, kteří jste uvěřili, bojujte proti sousedícím s vámi nevěřícím a nechť naleznou ve vás drsnost: a vězte, že Bůh jest s těmi, kdož bojí se ho.” (9:123).

Proto musí být všichni lidé na světě pozváni k islámu. Pokud kterýkoliv z nich odmítne, nebo odmítne platit džizju, musí proti nim být veden boj dokud nebudou zabiti. To je význam donucování. V Sahihu (al-Bukhariho) prorok říká: “Aláh se podivuje nad lidmi, kteří vstoupí do ráje v řetězech”, což znamená, že vězni, kteří jsou přivedení v řetězech do islámského státu, a poté upřímně přijmou islám a stanou se řádnými, vstoupí mezi lidi Ráje.

Jasně říká, že tento verš byl nahrazen veršem “BOJE”. A ten je třeba dodržovat. Pokud by nebylo nutné bojovat džihád s úmyslem konvertovat silou k islámu, pak není žádná potřeba pro to, aby verš “BOJE” nahradil “NEBUDIŽ ŽÁDNÉHO DONUCOVÁNÍ V NÁBOŽENSTVÍ”.

Internetové vydání (na www.tafsir.com) tafsíru Ibn Kathira představuje zajímavý hadís a říká, že je autentický. V tomto hadísu Anas říká, že Aláhův prorok řekl muži “Přijmi islám”. Muž řekl “Nemám ho rád”. Prorok řekl “I když ho nemáš rád”. Prorok muži řekl, že i když se mu přijetí islámu nelíbí, přesto by ho měl přijmout, “protože Aláh ti zajistí upřímnost a správný cíl”.

Pokud tafsír Ibn Kathira dává tomuto hadísu osvědčení autority, pak verš 2:256 neshledávám důležitým, protože podle muslimů tak zvaný nejlepší muslim a nejlepší člověk na světě (t.j. prorok Mohamed) se jím neřídil. Nevidím žádný důvod, proč by ho ostatní muslimové měli následovat.

Co více, Ibn Kathirův tafsír říká jasně, že tento verš se vztahuje ke konkrétní situaci a byl nahrazen, a proto by všichni lidé měli být zváni k islámu. Pokud někdo z nich odmítne, nebo odmítne platit džizju, měl by proti nim být veden boj, dokud nebudou pobiti.

Věřím, že tyto informace dostatečně prokazují, že tento verš (2:256) nemá podle islámské perpektivy v současném světě žádnou platnost.

Pokud stále pochybujete, zde je poslední rána:

A kdo žádá si jiného náboženství na místě Islámu, toto nebude přijato od něho a ve světě budoucím bude mezi těmi, kdož špatně pochodí. (3:85)

Po tom všem je jakýkoliv omluvný pohled, podle kterého je islám tolerantní k jiným náboženstvím, pouze podvodem.

Aláh: “Muslimové dobijí celý známý svět a nakonec celý svět”

On je tím, kdo vyslal svého proroka s vedením a náboženstvím pravdy, aby ho prohlásil nad všemi náboženstvími: a Aláh postačí tomu jako svědek. (48:28)

Ibn Kathir říká k tomuto verši ve svém tafsíru:

Dobrá zpráva je, že muslimové dobijí celý známý svět a nakonec celý svět.

Aláh Nejvyšší a Nejváženější řekl, zatímco svým věřícím přinášel radostné zprávy, že prorok zvítězí nad svými nepřáteli a zbytkem lidí na světě prospěšnými znalostmi a správnými činy. A islámská šaría má dva prvky, prospěšné znalosti a správné činy. Pravé náboženské znalosti jsou podle definice pravdivé, a správné islámské jednání je podle definice správné. Proto přesvědčení, že toto náboženské vedení je pravdivé a jeho nařízení jsou spravedlivá (že On ho může učinit nadřazeným všem náboženstvím) pro lidi na světě, araby i nearaby, ať už vyznávají jisté ideologie nebo jsou ateisté nebo modloslužedníci. A Aláh je postačujícím svědkem toho, že Mohamed je jeho prorokem a že mu zajistí vítězství. Aláh Nejvyšší a Nejváženější ví nejlépe.

Mohamedovo náboženství má dobýt celý svět, a volba, kterou máme, je bojovat, abychom se zachránili.

Je nám o džihádu říkána pravda?

Odpověd je NE. Dovolte mi citovat Daniela Pipese z jeho článku Džihád: Jak akademici zamaskovali jeho skutečný význam. Zabývá se v něm detailně tím, jak jsme byli podvedeni k tomu, abychom věřili, že džihád je bojem proti nespravedlnosti a porušování lidských práv (přičemž džihád samozřejmě dělá obojí).

Celý článek najdete zde.

Zkoumáním mediálních prohlášení takových univerzitních odborníků zjistíme, že mají sklon ukazovat fenomén džihádu nápadně podobným způsobem - problém je v tom, že takový obraz je falešný.

Džihád: pohled profesora

Od více než dvou tuctů expertů, které jsem zkoumal, se objevuje několik vzájemně propojených témat. Pouze čtyři z nich přiznávají, že džihád má vůbec nějakou vojenskou složku, a dokonce i oni, s jedinou výjimkou, trvají na tom, že tato složka je ve své podstatě čistě obranná. Valerie Hoffman z Ilinoiské univerzity je unikátní tím, že říká (jak je citována novináři), že “žádný muslim, kterého zná, by se nepostavil za takový terorismus [útoky z 11. září], protože je proti islámským pravidlům vměšování se”. Žádný jiný expert by nezašel ani tak daleko, aby jen nepřímo napověděl, že džihád obsahuje také útočnou složku.

Proto John Esposito y Georgetownu, zřejmě nejviditelnější akademik zabývající se islámem, trvá na tom, že “ve snaze o to být dobrým muslimem mohou být období, kdy může být člověk povolán, aby bránil svojí víru a společnost. Pak může mít džihád význam ozbrojeného boje”. Další specialista vyznávající takový pohled je Abduláh Ahmed an-Naim z Emory, který vysvětluje, že “Válka je šaríou zakázána s výjimkou dvou případů: sebeobrany a šíření islámské víry”. Podle Blakea Burlesona z Bayloru to znamená, že v islámu by čin agrese jako 11. září “nebyl považován za svatou válku”.

Podle dalšího půl tuctu expertů v mém průzkumu může džihád zahrnovat vojenskou obranu, ale toto pojetí je druhořadé v porovnání s ušlechtilým pojetím jako morálního zlepšování se. Charles Kimball, ředitel oddělení náboženství na Wake Forest, to říká stručně: džihád “znamená boj nebo snahu jménem boha. Velký džihád je pro většinu bojem proti sobě. Malý džihád je vnější obranný džihád”. Podobně se vyjadřují takové autority jako Mohamed Siddiqi z Western Illiniois, Jihn Iskander z Georgia State, Mark Woodard z Arizona State, Taha Jabir al-Alwani z postgraduální fakulty islámských a sociálních věd z Leesburgu ve Virginii a Barbara Stowasser z Georgetownu.

Ale ještě větší zástup - devět ze zkoumaných - popírá, že džihád má vůbec nějaký vojenský význam. Pro Joa Eldera, profesora socologie z Wisconsinské univerzity, je myšlenka, že džihád znamená svatou válku “velkou dezinterpretací”. Namísto toho říká, že “džihád je náboženským bojem, který blízce reflektuje vnitřní osobní boj náboženství”. Pro Della DeChanta, profesora světových náboženství na Univerzitě v Jižní Floridě, toto slovo “jak je obyčejně chápáno” znamená “boj za to být pravdivým podle vůle boží a nikoliv svatou válku”.

Shodující se pohledy byly vyjádřeny mimo jiné Johnem Kelsayem z John Carroll Univerzity, Zahidem Bukharim z Georgetownu a Jamesem Johnsonem z Rutgers. Roxanne Euben z Wellesley College, autorka knihy Cesta do Kandaháru: vývoj džihádu v moderním islámistickém politickém myšlení ujišťuje, že “Pro mnoho muslimů znamená džihád odolávání pokušení a snahou o to být lepším člověkem”. John Parcels, profesor filosofie a náboženských studií na Georgia Southern Univerzity, definuje džihád jako boj proti “touhám a vlastní vůli”. Pro Neda Rinalducciho, profesora sociologie na Armnstrongově Atlantské státní univerzitě, jsou cíle džihádu: “Vnitřně, být dobrým muslimem. Vnějškově, vytvářet spravedlivou společnost.” A Farid Eseck, profesor islámských studií na Auburnském semináři v New York City pamětihodně popisuje džihád jako “odporování apartheidu a práci za práva žen”.

Nakonec jsou zde ti akademici, kteří se zaměřují na koncept džihádu ve smyslu “sebeočišťování”, a pak pokračují tím, že ho zevšeobecňují a aplikují ho na nemuslimy i muslimy. Proto je pro Bruce Lawrence, prominentního profesora islámských studií na Duke, džihád nejen velmi ohebným termínem (”být lepší student, lepší kolega, lepší obchodní partner. Nejvýše ze všeho, ovládat vlastní hněv”), ale nemuslimové by také měli “kultivovat … občanskou ctnost známou jako džihád”:

Džihád? Ano, džihád … džihád, který by byl skutečným bojem proti naší vlastní krátkozrakosti a nedbalosti, stejně tak jako je proti ostatním, kteří nás odsuzují nebo nenávidí za to, co děláme, ne za to, čím jsme … Pro nás američany by velký džihád znamenal, že musíme přezkoumat americkou domácí a zahraniční politiku ve světě, který v současnosti ukazuje malé známky prosazování spravedlnosti pro všechny.

Zde se vracíme zpět k pocitům vyjádřeným zahajovacím řečníkem na Harvardu, který se snažil přesvědčit své publikum, že džihád je něčím, co by měli všichni američané obdivovat.

Problém s touto nahromaděnou moudrostí expertů je jednoduchý. Sugeruje, že Usáma bin Ládin nemá tušení, co říkal, kdy před několika lety vyhlašoval džihád Spojeným státům, a poté opakovaně vraždil američany v Somálsku, v amerických ambasádách ve východní Africe, v přístavu Aden, a poté 11. září 2001. Naznačuje, že organizace, které mají slovo džihád ve svém názvu, včetně Palestinského islámského džihádu a bin Ládinovy vlastní “Mezinárodní islámské fronty pro džihád proti židům a křižákům” jsou velmi chybně pojmenovány. A co se všemi těmi muslimy, kteří vedou násilný a agresivní džihád, právě pod tímto jménem a právě v tomto okamžiku, v Alžírsku, Egyptě, Súdánu, Čečně, Kašmíru, Mindanau, Ambonu a dalších místech po celém světě? Neslyšeli o tom, že džihád je záležitostí ovládání vlastního hněvu?

Je to samozřejmě bin Ládin, Islámský džihád a džihádisté po celém světě, kdo definují tento termín, a ne banda akademických omlouvačů. Ještě důležitější je, že způsob, jakým tomuto termínu rozumnějí džihádisté, je v souladu s jeho používáním během čtrnácti století islámské historie.

V předmoderních dobách znamenal pro sunitské muslimy, dnes i tehdy muslimskou většinu, jednu věc. Znamenal právní, povinnou a komunitní snahu o rozšíření oblastí ovládaných muslimy (v arabštině známých jako dar al-islam) na účet oblastí ovládaných nemuslimy (dar al-harb). Toto převládající vnímání, tento cíl džihádu, je politický, nikoliv náboženský. Nesnaží se ani tak o šíření islámské víry jako spíše o šíření muslimské vlády (ačkoliv to první často následovalo po tom druhém). Tento cíl je bez obalu ofenzivní, a jeho konečným cílem není nic menšího než dosažení vlády muslimů nad celým světem.

Získáním území a zmenšením oblastí ovládaných nemuslimy dosahuje džihád dvou cílů: představuje nárok islámu na nahražení ostatních náboženství, a přináší prospěch se spravedlivého světového pořádku. Slovy Majida Khadduriho z Univerzity Johnse Hopkinse, který v roce 1955 napsal (před tím, než byly univerzity dobity politickou korektností), že džihád “je nástrojem jak pro rozšíření islámského náboženství, tak pro zavedení imperialistického světového státu”.

Pokud jde o podmínky, za kterých je možné džihád vést - kdy, kým, proti komu, s jakým způsobem vyhlášení války, jakým koncem, s jakým rozdělením kořisti a tak dále - tyto záležitosti náboženští učenci rozpracovali během staletí do extrémních podrobností. Ale o základním významu džihádu - válce proti nevěřícím za účelem rozšířit muslimské učení - vládla dokonalá shoda. Například nejdůležitější sbírka hadísů (zpráv o výrocích a činech Mohameda), zvaná Sahih al-Bukhari, obsahuje 199 odkazů na džihád, a každý z nich o něm mluví ve smyslu ozbrojeného boje proti nemuslimům. Abychom citovali Slovníku islámu z roku 1885, džihád je “náboženskou povinností ustanovenou Koránem a tradicemi [hadísy] jako duchovní institucí, a přikazovanou obzvláště k účelu šíření islámu a zapuzování zlého od muslimů”.

Džihád nebyl během století žádnou abstraktní povinností, ale klíčovým aspektem muslimského života. Podle jednoho výpočtu se Mohamed sám zůčastnil 78 bitev, z nichž pouze jedna byla obranná. Během jednoho století po prorokově smrti v roce 632 došly muslimské armády až do Indie na východě a do Španělska na západě. Ačkoliv takováto dramatická expanze už poté nebyla nikdy zopakována, důležitá vítězství v následujících stoletích zahrnovala sedmnáct indických kampaní Mahmuda z Ghazny (998-1030), bitvu o Manzikert v Anatolii (1071), dobytí Konstantinopole (1453) a triumfy Uthmana dan Fodia v západní Africe (1804-17). Krátce, džihád byl základní osnovou nejen v předmoderní muslimské doktríně, ale i v předmoderním muslimském životě.

Džihád měl během času dvě varianty významu, jednu více radikální než standardní význam, a druhou celkem nenásilnou. První je spojována převážně s učencem Ibn Tajmíjou (1268-1328), podle které muslimové, kteří nežijí podle nařízení své víry, jsou považováni za nevěřící, a proto jsou legitimním cílem džihádu. To se hodilo, když (jak se často stávalo) jeden muslimský vládce vedl válku proti druhému; pouze ukázáním nepřítele jako špatného muslima mohla být válka označena za džihád.

Druhou variantou, obyčejně spojovanou se súfisty, neboli muslimskými mystiky, byla doktrína obyčejně označovaná jako “větší džihád”, ale lepším termínem je pravděpodobně “vyšší džihád”. Tato súfistická varianta uplatňuje alegorické způsoby interpretace aby změnila doslovný význam džihádu jako ozbrojeného konfliktu, a namísto toho vyzývá ke stažení se ze světa a k boji proti základním instinktům s cílem dosáhnout nadpřirozeného vědomí a duchovního vhledu. Jak ale Rudolph Peters poznamenává ve své autoritativní knize Džihád v klasickém a moderním islámu (1995), tato interpretace se “sotva vyskytuje” v předmoderních spisech o džihádu.

V převážné většině předmoderních případů tedy džihád znamená jedinou věc: ozbrojenou akci proti nemuslimům. V moderních dobách se věci samozřejmě staly poněkud komplikovanějšími, protože islám prošel pod vlivem západu odporujícími si změnami. Muslimové, kteří se musejí zabývat západem, mají tendenci přijmout jeden ze tří hlavních přístupů: islámismus, reformismus a sekularismus. Pro účely této diskuse můžeme dát sekularisty stranou (takové jako například Kemala Ataturka), protože džihád zcela odmítají, a namísto toho se zaměřit na islámisty a reformisty. Obě skupiny se připoutaly k různým variantám významu džihádu, aby poté rozvinuly vlastní výklady.

Islámisté, kromě toho, že se drží základní koncepce džihádu jako ozbrojeného boje proti nevěřícím, přijali také za svojí výzvu Ibn Tajmíji k útokům na bezbožné muslimy. Tento přístup získával během 20. století na významu, když islámští učenci jako Hasan al-Banna (1906-49), Sayyid Qutb (1906-66), Abu al-Ala Mawdudi (1903-79) a Ajatoláh Ruholáh Chomejní (1903-89) prosazovali džihád proti muslimským vůdcům, kteří nežili podle islámských zákonů a neprosazovali je. Revolucionáři, kteří v roce 1979 v Íránu svrhli šáha a vrahové, kteří o dva roky později zastřelili egyptského prezidenta Anwara Sadata, se drželi této doktríny. Stejně tak se jí drží Usáma bin Ládin.

Reformisté naopak reinterpretují islám tak, aby ho dali do souladu se západními způsoby. Jsou to oni - v zásadě prostřednictvím spisů Sira Sayyida Ahmada Chána, indického reformistického vůdce z 19. století - kdo transformovali myšlenku džihádu do výhradně obranného boje slučitelného s mezinárodním právem. Tento přístup, chrakterizovaný Encyklopedií islámu z roku 1965 jako “zcela obranný”, dluží mnohem více západu než islámskému myšlení. V našich vlastních dnech se vyvinul do toho, čemu Martin Kamer přezdívá “druhem orientálního Quakerství”, a je společně s návratem súfistického pojetí tím, co povzbudilo některé k popírání toho, že džihád má vůbec nějakou vojenskou složku, a k redefinici myšlenky na čistě duchovní nebo společenskou aktivitu.

Většině muslimů v dnešním světě je tento pohyb od starého pojetí džihádu spíše vzdálen. Nevidí ani své vlastní vůdce jako cíle zasluhující si džihád, ani nejsou připraven stát se Quakery. Namísto toho většina z nich vyznává klasické pojetí džihádu, jak v roce 1993 poznamenal přední francouzský učenec Alfred Morabia:

Ofenzivní agresivní džihád, ten, který byl kodifikován experty a teology, nepřestává rezonovat v muslimském vědomí, jak individuálním, tak kolektivním. … Současní obhájci představují obraz této náboženské povinnosti, která dobře odpovídá současným normám lidských práv, … ale lidé tím nejsou přesvědčeni. … Převážná většina muslimů zůstává pod duchovním vlivem zákona … jehož zásadní potřebou je požadavek, nikoliv naděje, učinit slovo Aláhovo vítězným kdekoliv na světě.

Krátce, džihád ve svém původním významu zůstává v muslimském světě mocnou silou, a to velmi dobře vysvětluje velkou přitažlivost postav jako je Usáma bin Ládin bezprostředně po 11. září 2001.

V rozporu se zástupcem Harvardu, který ujistil své publikum, že “džihád není něčím, kvůli čemu bychom se měli cítit znepokojení”, vyvolával a vyvolává tento koncept nejen znepokojení, ale i nevyslovitené lidské utrpení: slovy švýcarské odbornice Bat Ye’or, “válka, vyvlastnění, dhimmi status [podřízenost], otroctví a smrt”. Jak Bat Ye’or poukazuje, muslimové “mají právo jako muslimové říkat, že džihád je spravedlivý a duchovní”, pokud si tak přejí; ale podle stejného metru každé skutečně upřímné zhodnocení poskytne hlas také bezpočtu “nevěřících, kteří byli a jsou oběťmi džihádu”, a kteří, nikoliv méně než oběti nacismu nebo komunismu, mají “svůj vlastní názor na džihád, jehohož jsou oběťmi”. …

Pro použití termínu ve svém původním významu se musíme obrátit k islámistům. Tito islámisté mluví otevřeně o džihádu ve svém správném vojenském smyslu. Zde je Usáma Bin Ládin: Aláh “nám nařizuje provádět svatý boj, džihád, abychom pozdvihli slova Aláhova nad slova nevěřících”. A zde je Mula Mohamed Omar, bývalý vůdce režimu Tálibánu, nabádající muslimskou mládež: “Jděte k džihádu a mějte své zbraně připravené”.

Je intelektuálním skandálem, že od 11. září 2001 experti na amerických univerzitách opakovaně a sborem vydávali veřejná prohlášení, která se vyhýbají původnímu významu džihádu v islámském právu a v muslimské historii, nebo ho přetírají na růžovo. Je to, jako kdyby historici zabývající se středověkou Evropou popírali, že výraz “křížová výprava” kdy měla vojenský význam, a namísto toho poukazovali na výrazy jako “křížová výprava proti hladu” nebo “křížová výprava proti drogám”, aby demonstrovali, že tento termín znamená snahu o zlepšení společnosti. …

Závěr

Jasně tedy zjišťujeme, že džihád je ofenzivní válkou vedenou proti nemuslimům, když odmítají islám a následují náboženství nebo filosofii podle vlastní volby. Džihád je veden za účelem konverze nevěřících k islámu silou nebo k přijetí ponížení platbou daně z hlavy, džizji.

Nelze žádným způsobem ospravedlnit to, co Mohamed a jeho společníci jménem džihádu dělali. Mohamedův islám nezná žádnou toleranci. Všechno, co zná a chce, je úplná nadvláda.

Ačkoliv džihád kolem nás pokračuje bez útlumu, existuje vážná a nebezpečná konspirace, která má za cíl představit běžným lidem “renovovaný a civilizovaný” pohled na islám a džihád. Tyto omluvné pohledy, které jsou rozšiřovány, jsou nebezpečnější než džihád, o kterém mluvíme. Tito omlouvači zabraňují lidem porozumnět skutečné hrozbě, a až jí budou moci pochopit sami za sebe, bude již příliš pozdě.

Džihád klepe na dveře civilizovaného světa převlečen za renesanci s pomocí těch, které Ali Sina cituje jako “užitečné idioty”, a snaží se do našich domů vnést zkázu. Ale Ali Sina se může mýlit v tom, že nejsou “užitečnými idioty”, ale “neužitečnými idioty”, kteří nepřinášejí užitek svojí práci ani lidstvu.

Je nejvyšší čas, abychom si uvědomili hrozbu islámského džihádu, a pevně se mu kvůli vlastnímu přežití postavili.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Tento článek napsal islaminfo dne 9. 5. 2006 v 0:37 hodin a byl zařazen do kategorií doktrína islámu, islám, korán, šaría. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS kanálu RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vašich vlastních stránek.