via FrontPage Magazine

Hostem dnešního Frontpage interview je Efraim Karsh, autor nové knihy Islámský imperialismus: historie. Je profesorem a hlavou Programu středozemních studií na King’s College na Londýnské univerzitě. Má za sebou rozsáhlou publikační činnost a byl často poradcem v záležitostech Středního východu, sovětské zahraniční politiky a evropské neutrality. Mezi jeho knihami jsou Říše z písku: boj o vládu na Středním východě, 1789-1923 a Sadám Husajn: politická biografie.

FP: Doktore Efraime Karshi, vítejte v rozhovoru s Frontpage.

Karsk: Díky, Jamie.

FP: Řekněte nám, proč jste napsal svojí poslední knihu o islámském imperialismu.

Karsh: Ira Gershvin napsal v roce 1937, krátce po smrti svého známého bratra George: “Čím více toho přečtu, tím méně chápu svět a všechny jeho ztřeštěnosti, a jak to všechno skončí”. Po nějakou dobu jsem měl podobný pocit kdykoliv jsem četl odborné a populární práce o Středním východě a o islámu, a tento dojem byl ještě posílen po 9/11, kdy se o útocích široce mluvilo jako o odpovědi na (údajně) arogantní a sebestřednou zahraniční politiku Ameriky, obzvláště s ohledem na arabsko-izraelský konflikt.

Jako někdo, kdo desetiletí studoval jazyky a historii Středního východu a islámu, jsem viděl, že tyto pohledy nemůžou již být dále od pravdy, a že útoky z 9/11 a ideologie, která za nimi stála, čerpá z hlubokých imperialistických proudů, které charakterizovaly politickou kulturu islámu od jeho počátku. Také jsem cítil, že s ohledem na všudypřítomnost tohoto chybného vnímání zůstává podstata největší hrozby hrozby, před kterou západ stojí, převážně špatně pochopena, a myslel jsem si, že bych měl se vší skromností pomoci věci vyjasnit.

FP: Levice často ráda vysvětluje politické ambice muslimů jako reakce na zásahy západu. Jaký je váš pohled na tyto interpretace? O čem bylo například 9/11? Oběti amerického imperialismu vracející úder?

Karsh: Obávám se, že takovéto vnímání již před dlouhou dobou překročilo tradiční rozdělení mezi pravicí a levicí a pro mnoho vdělaných lidí západu představuje od počátku dvacátého století zjevenou moudrost. Podle tohoto pohledu na věci jsou muslimové, ať už ze Středního východu nebo odjinud, pouhými objekty - dlouho trpícími oběťmi agresivních zásahů jiných. Postrádající vlastní vnitřní samostatnou dynamiku, jejich historie je spíše výsledkem jejich nešťastných interakcí se západem. Někteří datují tyto interakce až zpět ke křížovým výpravám. Jiní je považují za následek prudkého vzestupu západních imperiálních mocností a expanzionismu během dlouhého devatenáctého století (1789-1923). Všichni souhlasí, že západní imperialismus nese hlavní zodpovědnost za místní neaktivitu, která souží Střední východ dodnes.

V knize Islámský imperialismus: historie tento velký příběh odmítám tím, že ukazuji, že historie islámu nebyla nikdy reaktivní. Od proroka Mohameda k Osmanům byl příběh islámu příběhem vzestupu a pádu často ohromující imperiální agresivity a, což je neméně důležité, nikdy neustávajících imperialistických snů. A zatímco tyto sny opakovaně v arabsko-muslimském světě znemožňovaly jakoukoliv možnost mírového sociálního a politického vývoje, povstaly z nich neméně opakované fantazie o pomstě a obnově a vražedné pokusy o proměnu těchto fantazií ve skutečnost. Tyto fantazie získaly silný impuls během poslední fáze Osmanské říše a vyvrcholily v katastrofickém rozhodnutí vstoupit do první světové války na straně poražených a ve vytvoření imperialistického snu, který přežil osmanskou éru, aby strašil v islámské a středovýchodní politice do dnešních dnů.

To znamená, že pokud je dnes Americe muslimským světem spíláno, není to kvůli její konkrétní politice, ale protože jako přední světová mocnost blokuje konečné uskutečnění tohoto věky starého snu o světové islámské říši (neboli ummy). V historické představivosti mnoha muslimů a arabů nepředstavuje Usáma bin Ládin nic menšího než novou reinkarnaci Saladina, vítěze nad křižáky a dobyvatele Jeruzaléma. Ve stejném smyslu je válka Domu islámu za vládu nad světem tradiční, a pochopitelně posvátnou, výpravou, která zdaleka neskončila.

FP: Je tedy dnešní konflikt střetem civilizací?

Karsh: To ne, a neměli bychom zaměňovat boj o světovou nadvládu za střet civilizací - který byl mnohem vzácnějším jevem, než je všeobecně rozpoznáváno. Jednak proto, že konflikty a války mezi členy stejné civilizace byly mnohem častější, a mnohem intenzivnější než ty mezi členy konkurenčních civilizací. A jednak proto, že častěji než tomu bylo naopak říše různých civilizací pragmaticky spolupracovaly se svými protějšky.

Pochopitelně během historie všechny imperiální mocnosti a aspiranti na ně prohlásily nějaký druh iniverzální ideologie jak za ospravedlnění expanze, tak za způsob zajištění poddanosti dobytých lidí: v případě řeků a římanů to byla ideologie “civilizace” proti “barbarství”, v případě mongolů přesvědčení o jejich předurčení zdědit zemi, v případě britů to bylo “břemeno bílého muže”. Pro generace muslimských vůdců to byla islámská univerzální vize dobývání ztělesněná prorokovo výzvou bojovat proti nevěřícím, kdekoliv mohou být nalezeni.

Velmi dobrým příkladem toho je skutečnost, že Mohamed se nikdy neobtěžoval konvertovat všechny arabské kmeny k islámu a namísto toho dal přednost válečné kořisti za ztrátu daní, ze kterých byli muslimové vyloučeni - to je imperialistické, pragmatické, nikoliv ideologické. Podobně arabské dobyvatele vyrážející po prorokově smrti z Arabského poloostrova pod vlajkou islámu mnohem méně zajímaly masové konverze poražených lidí než kolonizace jejich zemí a vyvlastňování jejich bohatství, zdrojů a práce. Až do druhého a třetího islámského století nepřijalo množství těchto lidí náboženství svých nových imperiálních pánů, a i tento proces vycházel ze snahy vyhnout se placení velkých daní a obejít sociální překážky, a dobyvatelské vládnoucí třídy se ze všech sil snažily tento proces zpomalit.

I ve věku křížových výprav, údajné doby největších civilizačních rozporů, všichni křesťanští a muslimští vládci volně spolupracovali napříč náboženského předělu, a často byli spojenci konkurenčního náboženství proti svým spoluvěrcům. Sám legendární Saladin strávil mnohem více času bojem proti muslimským protivníkům než proti nevěřícím křižákům; zatímco byl zaneprázdněn vymýcováním Latinského království Jeruzalémského, byl blízkým spojencem Byzantské říše, nejpřednějším zástupcem křesťanského nároku na univerzalismus.

Takže na mileniální konfrontace mezi světy islámu a křesťanství bych se spíše odkazoval jako na “střety imperialismů” než na “střety civilizací”. Nicméně zatímco Západ své imperialistické ambice ztratil v polovině dvacátého století (a svůj náboženský mesianismus o staletí dříve), palivo islámského imperialismu zůstává stejně výbušné jako kdykoliv předtím, a tato ambice ovládnout svět je hlavní hrozbou, před kterou dnes Západ stojí.

FP: Jaký je skutečný rozdíl mezi islámem a islamismem? Která islámská sekta například neučí džihádistickou povinnost podřizovat ostatní islámskému sociálnímu řádu, silou, je-li to nutné?

Karsh: Zdá se mi, že tento rozdíl je hlavně špatným označením. Od svého vzniku v sedmém století až do zrušení kalífátu v roce 1924 Mustafou Kemalem (Atatürkem) byl islám základní součástí středovýchodní politiky, a termín islámismus, jak ho chápu, se vztahuje k touze obnovit tento nábožensko-politický pořádek.

Je to ambice, která má tisíciletou oporu v doktríně i v historii, a je sdílena mnohem více lidmi než pouze jedinci a skupinami, které se aktivně podílejí na jejím prosazování, jak prokazuje šíření (tváří v tvář pronásledování autoritami) početných náboženských skupin a organizací na Středním východě a v islámském světě. Jako univerzální náboženství si islám představuje globální politický řád, podle kterého bude celé lidstvo žít pod muslimskou vládou buďto jako věřící, nebo jako podřízené komunity, a všichni svobodní muslimové mužského pohlaví se budou účastnit nekompromisního “boje na cestě Aláhově”, neboli džihádu.

Tato povinnost nemá nic společného s “islámismem”. Byla vymyšlena Mohamedem krátce po jeho emigraci do Medíny v roce 622 jako způsob, jak nalákat jeho místní stoupence na nájezdy na mekkanské karavany, a byla rozvinuta a posílena expanzí prorokových politických ambicí, dokud se nestala výzvou k vládě nad světem. Jak řekl svým stoupencům v projevu na rozloučenou: “Bylo mi nařízeno bojovat proti všem lidem, dokud neřeknou ‘Není boha kromě Aláha’”.

Tento cíl nemusí být nutně prosazován mečem; může ho být dosaženo demografickým růstem a postupnou konverzí místního obyvatelstva “armádou kazatelů a učitelů, kteří budou představovat islám ve všech jazycích a dialektech”. Pokud se ale mírumilovné způsoby prokáží být nedostatečnými, je možné se bez váhání uchýlit k fyzické síle. Tato vize není v žádném případě omezena na “islámisty”.

To jsme viděli v široké podpoře útoků z 9/11 v arabském a islámském světě, v obdivných evokacích vražedných činů Usámy bin Ládina během karikaturové krize, a v nejnovějších zjištěních z průzkumů veřejného mínění mezi britskými muslimy, kteří mají sympatie s “pocity a motivací” sebevražedných útočníků, kteří minulý červenec zaútočili na Londýn.

FP: Pokud levice tolik nenávidí imperialismus, kde je rozhořčení nad islámským imperialismem?

Karsh: Mezi levicovými intelektuály a politiky převládá komplex viny, který jde zpátky k začátkům dvacátého století a vychází z víry, že Západ “byl arciagresorem moderní doby”, abych použil slova Arnolda Toynbeeho, jednoho z nejvlivnějších ranných zastánců tohoto dogmatu. To vedlo k vysoce politizované vzdělanosti (obzvláště pod okázalým názvem “poskoloniálních studií”), která spílá “západnímu imperialismu” jako zdroji všeho zla a zbavuje místní hráče jakékoliv viny a zodpovědnosti za své vlastní problémy. Tento farizejský postoj je ale akademicky nezdravý a morálně hanebný. Je akademicky nezdravý, protože fakta o historii islámského světa a Středního východu říkají jiný příběh, který je pro svůj nesoulad s politicky korektními dogmaty neustále potlačován. A morálně zkažený, protože popírat zodpovědnost jednotlivců a společností za své činy je povýšenecké. Zcela to ignoruje místní hráče, a namísto toho se na ně pohlíží, slovy Lawrence z Arábie, jako na “omezené malicherné lidi, jejichž ztuhlý intelekt leží úhorem v lhostejné rezignaci”.

FP: Křesťanství a islám jsou velmi odlišné v tom, jak rozlišují mezi světskou a náboženskou mocí, že ano? Není to zakořeněno ve způsobech chování Ježíše a Mohameda?

Karsh: Je pravda, že univerzální vize křesťanství není o nic méně rozsáhlá než ta islámská, nicméně světy, ve které se křesťanství a islám vyvinuly, se liší v jednom základním aspektu. Křesťanská víra zvítězila nad existujícím impériem v extrémně pomalém a bolestném procesu, a její univerzalismus byl původně chápán čistě duchovním způsobem, který činil jasný rozdíl mezi božím a cisařovým. V době, kdy bylo přijato byzantskými císaři jako nástroj podporující jejich imperiální snahy, tři století po svém vzniku, mělo křesťanství církevní instituce s trvalou autoritou nad vůlí a činy všech věřících. Zrození islámu bylo v kontrastu s tím spojeno se vznikem světového impéria a jeho univerzalismus byl v základu imperialistický. Nerozlišuje mezi světskou a náboženskou mocí, které byly spojeny v osobě Mohameda, který odvozoval svojí autoritu přímo od Aláha a jednal současně jako hlava státu i hlava církve.

Tam, kde Ježíš mluvil o Království božím, Mohamed používal boží jméno k vybudování pozemského království. Mohamed, který v roce 622 utekl ze svého domovského města Mekky do Medíny, aby se stal politickým a vojenským vůdcem, spíše než kazatelem, strávil posledních deset let svého života bojem za sjednocení Arábie pod svou vládu. Kdyby nebylo jeho náhlé smrti, pravděpodobně by rozšířil tuto oblast mimo poloostrov. I tak povstalo pod vlajkou islámu během deseti let po jeho smrti rozsáhlé arabské impérium rozkládající se od Íránu k Egyptu a od Jemenu k severní Sýrii, a jde o jeden z nejpozoruhodnějších příkladů budování impéria ve světové historii. Dlouho po pádu Osmanské říše a zrušení kalífátu zůstává v muslimském a arabském světě spojení mezi náboženstvím, politikou a společností stále živé.

FP: Můžete nám říct něco k muslimskému antisemitismu? Pochází z Mohamedova masakru medínských židů, že ano?

Karsh: Bylo dlouho základem protiizraelské propagandy, že arabové a muslimové neměli nikdy nic proti judaismu nebo židům, ale pouze proti sionismu a sionistům. Konec konců, nezacházeli muslimové se svými židovskými menšinami mnohem lépe, než evropané? Není pravda, že židé a muslimové spolu harmonicky po staletí nesoužili až do vzniku sionistického hnutí?

Tato idylická představa je v rozporu s historickými záznamy. Pravda, pronásledování židů v islámském světě nikdy nedosáhlo stejného rozsahu jako v křesťanské Evropě. To je ale neušetřilo staletí institucializované podřadnosti, ponižujících sociálních omezení, o občasné hrabivosti místních úředníků a celkové muslimské populace. V samotné předsionistické Palestině arabští zemědělci, revoltující v třicátých letech devatenáctého století proti branné povinosti zavedené egyptskými autoritami, využili příležitosti k vyrabování židovských komunit Safedu a Jeruzaléma, a když z Egypta dorazily arabské síly, aby odpor potlačily, zmasakrovali následně židy z Hebronu. O to let později, v červnu roku 1941, po pronacistickém převratu v Íráku, byli židé v Baghdádu vystaveni hrozivému masakru, který stál stovky životů. A tak dále a tak dále.

Skutečnou pravdou je, že navzdory všem tvrzením o opaku, arabové a muslimové nikdy skutečně nerozlišovali mezi sionisty, izraelci a židy, a často tyto termíny zaměňovali. Skutečnost, že arabský a muslimský antisionismus vždy projevoval nenávist jdoucí nad rámec “běžné” úrovně nepřátelství vycházejícího z dlouhého a hořkého konfliktu, naznačuje, že spíše než o reakci na sionistickou aktivitu jde o projev dlouhodobého předsudku, který byl vynesen na světlo arabsko-izraelským konfliktem.

Odkud tento předsudek pochází? Ačkoliv moderní ideologický antisemitismus je vynálezem Evropy devatenáctého století, snadnost a rychlost, s jakou byly poučky evropského antisemitismu asimilovány muslimským světem, dosvědčují existenci hlubokého protižidovského fanatismu. Tento fanatismus pochází z nejrannějších dnů islámu a pochopitelně od proroka Mohameda samotného.

Po emigraci do Medíny se Mohamed se snažil přemluvit místní židovské obyvatelstvo zdůrazňováním podobnosti mezi jeho vznikajícím náboženstvím a judaismem, a přijal mnoho židovských náboženských praktik a rituálů. Protože tato gesta neudělala na medínské židy žádný dojem, zahořklý prorok se s velkou zuřivostí obrátil proti třem medínským židovským kmenům - dva z nich vyhnal z města a rozdělil jejich majetek mezi muslimy, a nechal popravit 600-800 mužů třetího kmene a prodal jejich děti a ženy do otroctví.

Jak Korán, tak i pozdější prorokovy životopisecké tradice odrážejí negativní pohled na židy kvůli Mohamedovu pocitu urážky z odmítnutí jeho náboženského poselství židovskou komunitou. V těchto dílech jsou zobrazováni jako podvodní, zlí a zrádcovští lidé, jejichž nenasytná touha po vládnutí povede snadno ke zradě spojence a k podvádění nežidů; jako lidé, kteří manipulovali se Svatými písmy, odkopnuli Aláhovo božské poselství a pronásledovali jeho proroka Mohameda, stejně jako to udělali s předchozími proroky, včetně Ježíše Nazaretského. Za tuto proradnost se jim dostane řady odplat, jak v posmrtném životě, kde budou hořet v pekle, tak zde na zemi, kde byli spravedlivě odsouzeni k ubohé existenci a ponížení.

S ohledem na hloubku protižidovského fanaticismu je těžko překvapující, že některá z nejstarších a nejbizarnějších témat evropského antisemitismu, jako například středověký výmysl o tom, že židé používají krev nežidů k náboženským rituálům, nebo Protokoly starších Sionu, jedovatý antisemitský spis vytvořený ruskou tajnou policií na začátku dvacátého století, jsou běžně používány arabskými a muslimskými masmédii.

FP: Co skutečně leží za arabským odmítáním židovského státu? Z nějakého důvodu mám pocit, že to má jen velmi málo společného se starostí o palestince.

Karsh: Je jednodušší sjednotit lidi pomocí společné nenávisti, než pomocí sdílené oddanosti, antisionismus proto byl vždy základním principem panarabské solidarity. Už v roce 1945 britský úředník hlásil do Londýna, že jediná věc držící pohromadě nově zformovanou Arabskou ligu je sdílená opozice vůči sionismu. Máte ale pravdu v tom, že arabské státy neměly nikdy skutečný zájem o “osvobození Palestiny”.

Vezměte například panarabskou invazi do nově vyhlášeného státu Izrael v roce 1948. To byla na povrchu ukázková demonstrace solidarity s palestinci. Invaze měla ale mnohem méně co do činění se získáním nezávislosti pro domorodou populaci, než s touhou arabských režimů po územních ziscích. Transjordánský král Abduláh chtěl získat významnou část palestinského mandátu pro větší Sýrii, po které toužil; Egypt tomu chtěl zabránit obsazením jižní Palestiny. Sýrie a Libanon chtěly anektovat Galilej, zatímco Írák viděl válku jako základ pro svojí dlouhodobou ambici přivést celý Úrodný půlměsíc pod svojí vládu. Kdyby židé válku prohráli, jejich území by nepřipadlo palestincům, ale bylo by rozděleno mezi invazní arabské síly.

Na tajném setkání v srpnu 1947 mezi zástupci sionistů a Abdulem Rahmanem Azzamem, generálním tajemníkem Arabské ligy, varoval Azzam židy před snahami arabů: “Uspěli jsme ve vyhnání křižáků, ale přišli jsme o Španělsko a Persii, a můžeme přijít o Palestinu”. Jinými slovy, odmítl právo židů na stát ne z obav o národní práva palestinských arabů, ale z touhy o zastavení vnímaného pronikání do arabského dědictví.

Významný arabsko-americký historik Philip Hitti popsal v roce 1946 pohled sdílený araby anglo-americké průzkumné komisi takto: “V historii není nic takového jako Palestina, naprosto ne”. Podobný pohled vyjádřily jeruzalémské noviny al-Wahda (Jednota), hlásná trouba Arabské vyšší komise, “vlády” palestinských arabů, která v roce 1947 obhajovala začlenění Palestiny (a Transjordánska) do “Větší Sýrie”. To samé dělal Fawzi Quaqji, velitel panarabských sil, které v roce 1948 vtrhly to Palestiny. Vyjádřil naději, že rezoluce OSN o rozdělení území z roku 1947 “donutí arabské státy odložit stranou své rozdíly a připravit cestu pro větší arabský národ”.

Během desetiletí následujících po válce roku 1948 arabské státy manipulovaly palestinskou národní kauzou podle vlastních zájmů. Ani Egypt, ani Jordán, neumožnil palestincům sebeurčení na těch částech palestiny, které v roce 1948 okupovaly (tedy na Západním břehu a v pásmu Gazy). Palestinští uprchlíci byli po desetiletí drženi v zanedbaných uprchlických táborech jako prostředek k bití Izraele a vzrušování panarabských sentimentů. “Palestinci jsou užiteční pro arabské státy tak, jak jsou”, řekl jasně egyptský prezident Gamal Abdul Násir v roce 1956 na odpověď západnímu reportérovi. “Budeme vždy dohlížet na to, aby se nestali příliš mocnými”. Ještě v roce 1974 se syrský Hafíz Asad odvolával na Palestinu jako na “nejen část arabské domoviny, ale jako na základní část jižní Sýrie”; nic nenaznačuje, že do okamžiku své smrti 10. června 2000 změnil názor.

FP: Jsou Usáma bin Ládin a Abu Musab Zarkáví dobří muslimové?

Karsh: Nevím, jak oddaní jsou v soukromí, ale jejich vize mezinárodních záležitostí jako “snahy na cestě Alíhově” do dosažení světové nadvlády je mnohem bližší vizi Mohameda, než si zápaďané uvědomují. Není bez důvodů, že je bin Ládin muslimy a araby obdivován jako inkarnace nového Saladina.

FP: Může se Evropa dostat před koncem dvacátého prvního století pod islámskou nadvládu?

Karsh: To opravdu záleží na tom, jestli se evropané probudí do reality a uvědomí si skutečnou podstatu hrozby, před kterou stojí. Prozatím se to nestalo, ačkoliv nejnovější vývoj, jako nepokoje ve Francii z minulého roku nebo násilí doprovázející dánské karikatury posloužily jako (nesporně nesmělý) budíček.

Minulý měsíc lýbijský vůdce Kadáfí předpověděl bezprostřední islamizaci Evropy. “Máme v Evropě 50 miliónů muslimů”, prohlásil ve veřejném projevu vysílaném na al-Džazíře. “Máme znamení, že Aláh zajistí islámu v Evropě vítězství - bez mečů, beze zbraní, bez dobývání. Padesát miliónů muslimů promění během několika desetiletí Evropu v muslimský kontinent”. “Aláh zmobilizuje muslimský národ Turecka, a přidá ho k Evropské unii”, pokračoval. “To je dalších 50 miliónů muslimů. V Evropě bude 100 miliónů muslimů”.

Ačkoliv taková předpověď bude mnohými zamítnuta jako sebeklamná radost výstředního vůdce, je skutečností, že se dodnes mnoho muslimů a arabů trápí kvůli rekonkvistě Španělska a považuje vyhnání ze země v roce 1492 za závažnou historickou nespravedlnost, která čeká na to, až bude napravena. Jak imigrace a vysoká porodnost během minulých desetiletí velmi zvětšily množství muslimů v samotné Evropě, země, které nikdy nebyly ovládané kalífátem, se staly cílem muslimských imperiálních ambicí. Od pozdních osmdesátých let minulého století vzhlížejí islámisté na rostoucí muslimskou populaci Francie jako na důkaz, že Francie se také stala částí domu islámu. V Británii i umírnění členové komunity jasně vyjadřují své cíle. Jak to řekl Zaki Badawi, nestor mezináboženského dialogu ve Spojeném království: “Islám je univerzální náboženství. Jeho cílem je přinést svojí zprávu do všech koutů země. Doufá, že jednoho dne bude celé lidstvo muslimskou komunitou”. Popírat pronikavost a vytrvalost této imperialistické ambice je vrcholem hlouposti, a představovat si, že může být usmířena, znamená jí nahrávat do rukou.

FP: Doktore Efraime Karshi, děkuji vám za účast.

Karsh: Díky Jamie. Bylo mi potěšením.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Tento článek napsal islaminfo dne 16. 5. 2006 v 0:25 hodin a byl zařazen do kategorií doktrína islámu, islám. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS kanálu RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vašich vlastních stránek.