Wolfgang Bruno

Autor knihy “Dědictví džihádu” Andrew G. Bostom poznamenává, že prezident Bush opakovaně zdůraznil nejvyšší důležitost prosazování svobody na Středním východě. Bostom nicméně poukazuje na to, že hurija, arabsky “svoboda”, a unikátní západní koncept svobody “jsou zcela v rozporu”. Hurija - “svoboda” - je, jak to vyjádřil Ibn Arabi (zemřel 1240), obdivovaný súfijský mistr, “dokonalým otroctvím” před vůlí Aláhovou. Bernard Lewis ve své analýze hurijy pro uctívanou Encyklopedii islámu tvrdí, že:

“… není zde stále žádná představa toho, že subjekt má jakékoliv právo podílet se na utváření nebo provádění vlády - politické svobodě nebo občanství ve smyslu, který tvoří základ politického smýšlení Západu”.

Mezitím německo-syrský odborník Bassam Tibi, muslimský reformista, varuje Západ před planými nadějemi v jeho “dialogu” s muslimy. “Dialog neprobíhá dobře kvůli dvoutvářnosti většiny muslimských mluvčích na jedné straně a důvěřivosti pozitivně smýšlejících idealistů na straně druhé”.

Aby zamlžili skutečnosti války proti nemuslimům, muslimové často tvrdí, že “islám znamená mír”. Slovo islám samozřejmě pochází ze stejného arabského kořene (slm), jako slovo “salaam”, mír. “Islám” nicméně znamená podřízení se vůli Aláha prostřednictvím jeho božského a věčného zákona, šaríi. Nepřítomnost šaríi je nepřítomností míru. Bassam Tibi vysvětluje:

“Nejprve by obě strany měly jasně přiznat, že ačkoliv mohou používat stejné termíny, ty mohou pro každou stranu znamenat něco jiného. Slovo “mír” například pro muslima znamená rozšíření Dar al-Islam - neboli domu islámu - na celý svět”, vysvětlil Tibi. “To je zcela odlišné od osvíceneckého konceptu míru, který dominuje západnímu myšlení, a který byl rozvinut Immanuelem Kantem”, filosofem z 18. století. “Podobně když muslimové a západní dědici osvícenství mluví o toleranci, mohou mít na mysli různé věci. V islámské terminologii se tento termín vztahuje na toleranci neislámských monoteistů, jako křesťanů, Židů a zoroastriánců, jako druhořadých občanů. Jsou “dhimmi”, chráněnou, nicméně politicky nedospělou, menšinou”. Podle Tibiho je snaha o konvertování celého světa k islámu pevnou součástí muslimského pohledu na svět. Pouze až bude tento úkol dokončen, až se svět stane “Dar al-Islam”, stane se také “Dar al-Salam”, neboli domem míru.

Jde o strategii klamání nemuslimů překrucováním slov, aby byl zakryt skutečný islámský program, zatímco muslimové nejsou dost silní, aby prosadili svojí vůli posvěcenou islámskými texty. IslamOnline cituje Šejka Atijáha Saqra, bývalého představeného Rady pro fatwy na al-Azharu, jak prohlásil:

“Lhaní je zakázané, pokud není nutností. V tom případě platí princip “nutnost činí nezákonné povoleným. … Některé z těchto přijatelných lží jsou tím, co nazýváme vedlejšími významy, slovy, která nesou dvojí význam. Muslimové mohou použít pozitivní, a ne negativní, význam slova”.

Robert Spencer, který poskytuje příklady ve své knize “Onward Muslim Soldiers”, to potvrzuje:

“Náboženské klamání nevěřících je vskutku učeno samotným Koránem: “Nechť si věřící neberou nevěřící za přátele místo věřících! Kdo tak učiní, nedostane se mu od Boha ničeho, leda v případě, že byste se od nich obávali nějaké hrozby.” (3:28) Jinými slovy, nepřátelte se s nevěřícími kromě případu “že byste se od nich obávali nějaké hrozby”: předstírejte, že jste jejich přátelé, abyste se proti nim mohli posílit. Významný koránský komentátor Ibn Kathir vysvětlil, že tento verš učí, že pokud “věřící, kteří se v nějaké oblasti nebo čase obávají o svojí bezpečnost ze strany nevěřících”, mohou “vnějškově projevovat nevěřícím přátelství, nikdy ale vnitřně”".

Zdá se, že na dhimmi z Evropské unie, kteří nyní prosazují oficiální slovník, který má být používán, když se píše o islámu, to funguje dosti dobře. “Džihád znamená něco pro mě a pro vás, a znamená něco jiného pro muslima. Džihád je naprosto pozitivním konceptem boje proti zlu v sobě”, řekl představitel EU. Skutečně? Arthur Jeffery, píšící více než šedesát let, prohlásil takový pokus o přepsání krvavé reality džihádu za “naprostou faleš”:

“… ranné arabské zdroje zcela jasně a bez obalu popisují expedice jako vojenské výpravy, a nikomu by tenkrát ani nepřišlo na mysl, aby je vykládali jako něco jiného …”

Ozbrojený džihád není věcí minulosti. Pozorovatelé zkoumající současné egyptské učebnice poznamenávají, že “koncept džihádu je v egyptských školních osnovách vykládán takřka výhradně jako vojenské úsilí”. Muslimský učenec Majid Khaduri, jehož pojednání o džihádu z roku 1955 zůstává jednou z nejvíce respektovaných analýz tohoto konceptu, shrnul koncensus takto:

“Bylo zaznamenáno, že prorok Mohamed prohlásil, ‘někteří z mých lidí budou pokračovat ve vítězném boji za pravdu, dokud poslední z nich nebude bojovat s antikristem’. Dokud nebude dosaženo tohoto okamžiku, džihád v té či oné formě zůstane trvalou poviností celé muslimské komunity. Existence celého Dar al-Harb je podle islámského právního řádu postavena mimo zákon. Dar al-Islam je trvale pod poviností džihádu, dokud neustane existence Dar al-Harb … Univerzalita islámu je ve své všeobsahující víře uvalena na věřící jako pokračující proces války, psychologické a politické, pokud ne striktně vojenské”.

Pozorovatelé poznamenávají o egyptských učebnicích: “Mír je obecně v egyptských učebnicích vyzdvihován jako lidská i islámská hodnota. Je prohlašován za cíl Egypta. Když je ale prozkoumán více do hloubky, ukáže se, že jde o podmíněnou hodnotu, jak na politické, tak i na náboženské úrovni. Na politické úrovni závisí mír na vzájemnosti s nepřítelem, která je interpretována jako přijetí požadavků Arabů. Na náboženské úrovni závisí mír na zájmech muslimů v každé dané chvíli. Pokud jsou muslimové silnější, než nepřítel, mír může být podle práva odmítnut. Význam míru samotného - jak je prezentován egyptským studentům - nevylučuje válku, a v několika případech je ve jménu míru obhajována válka”.

V roce 2006 írácký duchovní Ajatoláh Amhad Husejní al-Baghdádí vysvětlil, že z pohledu islámského práva jsou dva druhy džihádu: Nejen obranná válka v případě, kdy někdo muslimy napadne v jejich vlastních zemích, ale také “džihád iniciovaný muslimy, který znamená napadání světa s cílem šířit v něm zprávu, že “není žádný bůh kromě Aláha a Mohamed je jeho prorokem”. Jinými slovy: konečným cílem džihádu není pouze udržovat islám doma, ale šířit ho po světě, když jsou muslimové v pozici, kdy tak mohou činit: “Pokud se objeví objektivní i osobní podmínky, jsou k dispozici vojáci, zbraně a peníze - i když to znamená použití biologických, chemických a bakteriálních zbraní - dobudeme svět, takže zpráva ‘Není žádného boha kromě Aláha, a Mohamed je jeho prorokem’ bude vítězně znít nad Moskvou, Washingtonem a Paříží”.

Současní muslimští teologové jako Jusuf al-Qaradáví, “duchovní” vůdce Muslimského bratrstva a populární televizní osobnost al-Džazíry, oslavovaný některými na Západě jako umírněný hlas, schvaluje bombové útoky proti izraelským občanům za použití kritérií džihádu, které jsou zcela v souladu s těmi, která používali klasičtí právníci. Argumentuje, že v moderní válce nejsou žádní civilisté, protože všechny sektory společnosti jsou nápomocné, když je země nějakým způsobem v konfrontaci s muslimy. Což také znamená, že všichni nemuslimští občané se stávají legitimními cíli islámských útoků. Qaradáví říká:

“Islámským právem bylo určeno, že krev a majetek lidí z Dar al-Harb nejsou chráněné … v moderní válce je celá společnost se všemi svými třídami a etnickými skupinami mobilizována k podílu na válce, k podpoře jejího pokračování a k poskytování materiální a lidské pomoci, která je potřebná k zajištění vítězství státu bojujícího proti svým nepřátelům”.

Je třeba říct, že tento způsob uvažování může být snadno použit islámskými skupinami k obhajově teroristických útoků jako byl ten na Světové obchodní centrum v New Yorku. V jejich očích nezabili nevinné civilisty, protože v USA žádní nevinní civilisté nejsou. To je třeba si připomínat, když posloucháte “umírněné” muslimské vůdce, když se usmívají a prohlašují, že islám je striktně proti zabíjení nevinných civilistů. Pochopitelně jsou i takoví muslimové, kteří budou argumentovat, že všichni nemuslimové, přinejmenším ti, kteří někdy zaslechli poselství islámu a přesto nekonvertovali, jsou vinni vzpourou proti Aláhovi a proto legitimním cílem.

Tajné vyšetřování zaznamenalo, jak vůdci radikálních islámských skupin ve Spojeném království podněcují mladé britské muslimy, aby se stali teroristy. Jeden z jejich vůdců prohlásil, že je povinností muslimů “plnit srdce nemuslimů hrůzou” a dodal: “Jsem terorista. Jako muslim jsem samozřejmě terorista”. Ve veřejných rozhovorech stejný muž vysvětloval, že ve skutečnosti mluvil o nevinných jako pouze o muslimech: “Ano, odsuzuji zabíjení nevinných lidí, ne ale nevěřících”.

Skupina amerických islámských vůdců vydala fatwu, neboli islámské néboženské rozhodnutí, proti “terorismu a extrémismu”. Organizace nazývaná Rada severní Ameriky pro náboženská rozhodnutí vydala fatwu a Rada pro americko-islámské vztahy (CAIR) zorganizoval tiskovou konferenci, na které prohlásil, že fatwu přijalo několik velkých amerických muslimských skupin. Podle odborníka na terorismus Stevena Emersona je nicméně tato fatwa podvodem: “Neodsuzuje a dokonce ani nepřiznává existenci kultury islámského džihádu, která proniká mešitami a skupinami mladých muslimů po celém světě. Nevzdává se džihádu samotného a ani nepřiznává, že je používán k ospravedlnění islámských teroristických činů”.

Po teroristických útocích z Londýna, které provedli muslimové, Rada pro veřejné muslimské záležitosti prohlásila, že “islám považuje použití terorismu k jakémukoliv účelu za nepřijatelné”. Je zde jen jediný problém: není to pravda. Mohamed sám řekl, “Dosáhl jsem vítězství terorem (vrženým do srdcí nepřítele)” (Buchari, 4:52:220). Korán také opakovaně vyzývá k používání této taktiky, jako ve verši 8:12: “A hle, Pán tvůj vnukl andělům: „Jsem s vámi, podpořte tedy ty, kdož uvěřili! Já vrhnu do srdcí těch, kdož nevěří, hrůzu a vy bijte je po šíjích a bijte je po všech prstech!“”.

Andrew Bostom, který studoval historii džihádu na třech kontinentech po více než tisíc let, říká, že “terorismus byl často předehrou k dobývání”. Terorismus je psychologickou válkou, která má v nemuslimech vyvolat strach z muslimů, oslabit jejich odpor a zabránit jim v uskutečnění skutečné obrany až do doby, kdy muslimové později povedou opravdovou válku s cílem kolonizovat a podřídit si je. Fyzické útoky jako teroristické útoky v Madridu nebo v Londýně, ale také obrovská zuřivost kvůli nevinným karikaturám Mohameda v dánském listu Jyllands-Posten, by měly být viděny v tomto světle.

Podle odborníka Bassama Tibiho “je ve svém jádru islám náboženskou misí pro celé lidstvo. Muslimové mají náboženskou povinnost šířit islámskou víru po světě. ‘A vyslali jsme tě k lidem všem’ (34:28). Pokud se nemuslimové podřídí konverzi nebo podřízením, může být tato výzva (dawa) prosazována mírumilovně. Pokud ne, muslimové mají povinnost vést proti nim válku. V islámu mír vyžaduje, aby se nemuslimové podřídili výzvě islámu, buďto konverzí, nebo přijetím postavení náboženské menšiny (dhimmi) a placením daně z hlavy, džizji”.

V rozhovoru pro Wall Street Journal Hassam El-Masalmeh z palestinské džihádistické organizace Hamas potvrdil plán organizace na znovuzavedení ponižující džizji pro nemuslimy podřízené džihádem. Arabský lexikograf po pečlivé analýze termínu prohlásil: “Daň je vybírána od nemuslimů muslimskou vládou, čímž oni stvrzují dohodu, která jim zajišťuje ochranu, jako kdyby šlo o náhradu za to, že nebudou zabiti”.

Toto podřízení nemuslimů náboženskému apartheidu a druhořadé občanství v jejich vlastních zemích je součástí šaríi, islámského práva. A tato volba je dostupná pouze křesťanům a Židům, nikoliv hinduistům, buddhistům a dalším, kteří si můžou zvolit pouze mezi přijetím islámu nebo smrtí. Muslimové se cítí “utiskováni”, když nemohou na Západě plně praktikovat své náboženské zákony. Protože tyto zákony ale nakonec požadují podřízení nemuslimů, “svoboda náboženství” pro muslimy v zásadě znamená svobodu učinit druhé nesvobodnými.

Podle Tibiho, “světového míru, poslední fáze dawy (výzvy k přijetí islámu), je dosaženo pouze konverzí nebo podřízením celého lidstva islámu … Muslimové věří, že šíření islámu válkou není agresí, ale naplňováním islámských nařízení šířit islám jako cestu k míru. Uchylování se k síle jako způsobu šíření islámu není válka (harb), toto slovo je používáno pouze k používání síly nemuslimy. Islámské války nejsou hurub, ale futuhat, akty “otevírání” světa islámu a projevem islámského džihádu. Vztahy mezi Dar al-Islam, domem míru, a Dar al-Harb, světem nevěřících, se nicméně podle Koránu a autoritativních komentářů islámských právníků neodehrávají ve stavu války. Nevěřící, kteří stojí v cestě, jsou překážkou dawy, a jsou viníky války, protože pokud by se podřídili, dawa by mohla být prováděna mírumilovně. Jinými slovy, ti, kteří odporují islámu, vyvolávají války a jsou za ně zodpovědní. Pouze tehdy, když jsou muslimové slabí, je povoleno “dočasné příměří” (hudna, islámští právníci se liší v definici “dočasnosti”)”.

Tato slova se odráží v myšlenkách mnoha dnešních islámských skupin. “Bush říká, že chceme zotročit lidi a potlačovat jejich svobodu projevu”, říká Abu Abduláh, vysoce postavený člen Hizb ut-Tahrir, Strany osvobození. “My ale chceme osvobodit všechny lidi z otroctví člověka a učinit je otroky Aláha”. “Islám ukládá muslimům být u moci, aby mohli zastrašovat - neřekl bych terorizovat - nepřátele islámu”, řekl Abu Mohamed, aktivista Hizb ut-Tahrir. “A když po veškeré diskusi a vyjednávání stále odmítají, pak je poslední volbou šíření ducha a vlády islámu džihád”, řekl s úsměvem. “To je činěno v zájmu všech lidí, aby byli vyvedeni z temnoty do světla”.

V učebnicích, které se v roce 2006 používají v Saudské Arábii, se uvádí, že “džihád na stezce boží - který sestává z boje proti nevíře, útisku, nepravedlnosti a těm, kteří je provádějí - je završením islámu. Toto náboženství povstalo okolo džihádu a džihádem byla jeho vlajka pozvednuta. Jde o nejvznešenější činy, které člověka přivádějí blíže k bohu”.

Všimněte si, jak jsou slova “nevíra, útisk a nespravedlnost” používána jako synonyma. Omlouvači islámu na Západě neustále opakují mantru “džihád není bojem proti nemuslimům, ale bojem proti tyranii a nespravedlnosti”. Znovu je zde problém, že v muslimských očích není mezi těmito různými termíny takový rozdíl. Když muslimové na Západě musejí stejně jako rodilí nevěřící žít podle stejných sekulárních zákonů a podle nikoliv šaríi, jde o “útisk”, a “nespravedlost” nakonec označuje všechny společnosti, které nejsou poslušně podřízeny Aláhově vůli. “Nespravedlnost” tak může být použita k označení všech neislámských systémů, například západní demokracie.

Saudský zástupce ministra pro náboženství Abd Al-Rahman Al-Matroudi v rozhovoru pro saudskou televizi v roce 2005 prohlásil, že “definice terorismu, která se nás týká, je, že jde o jakýkoliv akt nebo prohlášení, které jsou v rozporu s Koránem nebo sunnou, ať už v myšlence nebo v činu”. Také řekl, že muslimové by měli “prosazovat svojí kulturu”, a že mírumilovné způsoby by měly být používány pouze tehdy, když nebudou dostatečně silní: “Pokud jste dost silní na to, abyste se ubránili, musíte tak učinit … Otázka: a prosazovat vaší kulturu … Al-Matroudi: Ano, a prosazovat vaší kulturu. Otázka: Skvělé. Al-Matroudi: A když nemáte tolik síly, měli byste dělat všechno, co můžete, abyste dostali to, co chcete, mírovými a diplomatickými způsoby”.

Agrese je něco, co dělají pouze nevěřící. Křižáci byli krátkou a ojedinělou epizodou evropské historie, zatímco džihád byl trvalým rysem islámského světa po více než 1300 let, je ukotven v Koránu a v islámských kanonických textech. Přesto muslimové chtějí, aby se Evropané za křížové výpravy omluvili, ačkoliv byly, jak Bernard Lewis a další poukázali, opožděnou a obrannou reakcí na staletí islámské agrese. To proto, jak ukázal Tibi, že když muslimové zaútočí na nemuslimy, není to vnímáno jako válka. Právě naopak, je to vnímáno jako agrese, když nemuslimové vzdorují islamizaci ve vlastních zemích a tak “staví překážky do cesty” šíření islámu. Odporují vůli Aláha. Protože jedině podřízení se islámu může přinést mír, muslimové sami si myslí, že “šíří mír”, když přepadají, mrzačí a zabíjejí od Evropy až po střední Asii.

Podle Jusufa al-Qaradávího byla muslimská komunita “vystavena hrozivé invazi a agresivním útokům, z nichž jeden byl misionářskou invazí, jejímž cílem bylo vykořenit muslimskou komunitu jako takovou”. Proto považuje slovní nenásilné pokusy o konverzi muslimů k jiným náboženstvím za formu agrese. To je také důvodem, proč země jako Alžírsko prosadily zákony, které zakazují přijímání jiného náboženství než islámu. Qaradáví také zřejmě podporuje tradiční islámský postoj, že ti, kteří opustí islám, by měli být popraveni. Zajímavé je, že muslimové v zemích nevěřících považují za akt agrese, když se jim nedaří konvertovat nemuslimy.

Jak jsem uvedl v předchozích pojednáních, džihád je, jednoduše řečeno, cokoliv je podnikáno kvůli šíření islámu, mírumilovně či ne. Což znamená, že džihád je vždy přítomen, i když násilí může být dočasně nepřítomno, protože muslimové jsou na použití síly příliš slabí. Na druhou stranu, “agrese” je cokoliv dělají nemuslimové, aby stavěli překážky postupu islámu, nenásilně či ne.

Na základě těchto informací bychom mohli navrhnout slovník, který vysvětluje, co si mnoho muslimů doopravdy myslí, když používají různé termíny, které zápaďané a nevěřící chápou odlišně:

Mír: “Mír” v islámu znamená podřízení se vůli Aláha prostřednictvím božského a věčného zákona, šaríe, a rozšíření Dar al-Islam - neboli domu islámu - na celý svět. Nepřítomnost šaríe je nepřítomností míru. Protože je vůlí Aláhovou, že islám bude vládnout celé planetě, vstupování do nemuslimských zemí za účelem podřizování jejich populace a ničení jejich zkorumpované nevěřící kultury, není muslimy viděno jako “vedení války”, ale jako šíření míru.

Svoboda: Hurija, svoboda, znamená osvobození všech lidí z otroctví lidských zákonů a jejich podřízení vůli Aláhově a jeho zákonů v dokonalém otroctví.

Náboženská svoboda: Podřízení nemuslimů náboženskému apartheidu a druhořadé občanství v jejich vlastních zemích pod islámským právem. Tato volba je dostupná pouze křesťanům a Židům, nikoliv hinduistům, buddhistům a dalším, kteří mají pouze možnost přijmout islám nebo zemřít. Muslimové musejí dodržovat šaríu. Protože tyto zákony požadují podřízení nemuslimů, “svoboda vyznání” znamená pro muslimy v zásadě svobodu učinit ostatní nesvobodnými.

Džihád: Mírumilovná vnitřní snaha, která na indickém subkontinentu zabila až 80 miliónů lidí a v průběhu 1350 let zotročila a zabila desítky miliónů dalších na třech kontinentech. Může být násilný, ale pouze k obranným účelům, jako když si muslimové bránili svůj postup z Arabského poloostrova k hranicím Číny a cestou ničili místní kultury.

Agrese: Když nemuslimové dělají cokoliv na záchranu svojí kultury a odporují islamizaci svých zemí. I když je “agrese” nenásilná, jako v případě otištění karikatur kritických k islámu, na tuto netolerovatelnou urážku islámské nadřazenosti na zemi může být muslimy odpovězeno násilím. Protože odmítání podřídit se šaríí je vzpourou proti Aláhovi, na samotnou existenci nemuslimských komunit lze pohlížet jako na akt agrese.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Tento článek napsal islaminfo dne 29. 8. 2006 v 0:27 hodin a byl zařazen do kategorií doktrína islámu, islám. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS kanálu RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vašich vlastních stránek.