Fjordman (odkazy v původním článku)

Bat Ye’or je součanou nejinformovanější odbornicí na unikátní islámskou instituci dhimmi, represivního a ponižujícího apartheidního systému uvalovaného na nemuslimy (dhimmi), kteří byli podrobeni džihádem. Sir Jadunath Sarkar, přední historik mughalovské Indie, napsal v roce 1920 následující text o dopadu staletí džihádu a dhimmi poroby na rodilé Indy na indickém subkontinentě:

“Konverze celé populace k islámu a zničení každé formy opozice je ideálem muslimského státu. Pokud je existence jakéhokoliv nevěřícího v komunitě trpěna, pak pouze jako nutné zlo a po přechodné období. Musí na něj být uvaleno politické a sociální jho, a z veřejných zdrojů mu musejí být nabídnuty úplatky, aby se uspíšil den jeho duchovního osvícení a přidání jeho jména na seznam pravých věřících”. “Nemuslim proto nemůže být občanem státu; je členem utiskované třídy; jeho postavení je upravenou formou otroctví. Žije pod smlouvou (zimma nebo dhimma) se státem: za zdráhavé ušetření svého života a majetku vůdcem věřících je na něj uvaleno politické a společenské jho a platí výpalné. Krátce řečeno, pokračování jeho existence po dobytí jeho země je závislé na tom, jak bude jeho osoba a majetek sloužit islámské kauze”.

Podle Bat Ye’or je Eurábie v zásadě politickým projektem demografické a kulturní symbiózy mezi Evropou a arabským muslimským světem, nového rozšířeného středozemního “kontinentu”, jehož vznik bude umožněn autoritami EU úmyslným preferováním imigrace muslimů, prosazováním multikulturalismu a šířením arabské a islámské kultury v Evropě. V pojednání Andalúský mýtus, eurábijská realita, který napsala s Andrewem G. Bostomem, redaktorem zevrubné knihy Dědictví džihádu: islámská svatá válka a osud nemuslimů, Bat Ye’or vyvrací jeden ze zakládajících mýtů Eurábie: ten o údajné “toleranci” středověkého Španělska pod islámskou vládou.

Během dokončení nové granadské mešity, které bylo vyznačeno oslavným oznámením 10. července 2003 jako “… návrat islámu do Španělska”, byly evropskými muslimskými vůdci proneseny znepokojující výroky. Obzvláště hlavní řečník na konferenci, španělský muslimský vůdce Omar Ibrahim Vadillo, povzbudil muslimy, aby západním ekonomikám způsobili ekonomický kolaps (tím, že přestanou používat západní měny a namísto nich budou používat zlaté dináry), zatímco německý muslimský vůdce Abu Bakr Rieger řekl muslimským návštěvníkům, aby se vyhýbali přizpůsobování svých náboženských praxí evropským hodnotám.

Bat Ye’or a Andrew Bostom prohlašují, že: “Věříme, že opakováním těchto ahistorických, růžových tvrzení o muslimském Španělsku se prosazuje současná politika muslimů a omezuje se rozvoj liberálního reformovaného “euroislámu” zcela slučitelného s postosvíceneckými západními hodnotami”. “Íbérie (Španělsko) byla dobyta v letech 710-716 arabskými kmeny pocházejícími ze severní, střední a jižní Arábie. Po dobytí následovala masivní imigrace Berberů a Arabů a kolonizace Iberijského poloostrova. Většina kostelů byla konvertována na mešity. Ačkoliv dobytí bylo plánováno a provedeno za spolupráce se silnou frakcí královských iberijských křesťanských disidentů včetně biskupa, bylo provedeno jako klasický džihád s masivním pleněním, zotročováním, deportacemi a zabíjením”.

“V oblastech pod stabilní islámskou vládou byli židé a křesťané tolerováni jako dhimmi - jako všude jinde v islámských zemích - a nemohli stavět nové kostely nebo synagogy, ani obnovovat staré. Byli odděleni do zvláštních čtvrtí, museli nosit rozlišující šaty. Vystaveni těžkým daním tvořili křesťanští vesničané porobenou třídu připojenou k arabským panstvím; mnoho z nich se vzdalo své země a uteklo do měst. Tvrdé odplaty zahrnující mrzačení a křižování následovaly po volání Mozarabů (křesťanských dhimmi) o pomoc ke křesťanským králům”.

Ponižující postavení uvalené na dhimmi a konfiskace jejich země vyprovokovala mnoho povstání potrestaných masakry, jako v Toledu (761, 784-86, 797), Saragose od roku 781 do 881, Cordobě (805), Meridě (805-813, 828) a znovu v Toledu (811-819). Povstalci byli ukřižováni, jak předepisuje verš Koránu 5:33.

Podle Bat Ye’or a Bostoma “byly krevní msty mezi různými částmi populace v andalúských městech endemické: arabští a berberští kolonizátoři, iberijští muslimští konvertité (muwalladun) a křesťanští dhimmi (mozarabové). V Cordóbském emirátu (765-912) i po něm jen málokdy vládl mír”. “Al-Andalúsie představovala zemi džihádu par excellence. Každý rok, někdy dvakrát ročně, byly posílány na křesťanská španělská království na severu, do baskické oblasti, nebo do Francie a Porůří, útočné výpravy, které přivážely zpět kořist a otroky. Andalúsští korzáři útočili podél sicilských a italských pobřeží, dokonce až k Aegeanským ostrovům, a cestou loupili a vypalovali. Do otroctví v Andalúsii, kde je kalífa držel jako vojsko o počtu desítek tisíc křesťanských otroků dovezených ze všech částí křesťanské Evropy a v harému plném křesťanských žen, byly deportovány tisíce lidí. Společnost byla ostře rozdělena podél etnických a náboženských linií, přičemž arabské kmeny stály na vrcholu hierarchie následováni Berbery, kteří nebyli nikdy považováni za jim rovné bez ohledu na svojí islamizaci; níže se nacházeli mullawadunští konvertité a až velmi dole byli dhimmi křesťané a židé”.

Richard Fletcher o maurském Španelsku napsal, že “Maurské Španělsko nebylo tolerantní a osvícenou společností ani ve svém nejkultivovanějším období”. Přední andalúský právník Ibn Hazm z Cordoby (zemřel 1064) napsal, že Aláh dal nevěřícím do vlastnictví majetek pouze proto, aby tak poskytl muslimům kořist. Ibn Abdun zakázal prodej vědeckých knih nemuslimům pod záminkou, že je překládají a připisují je svým souvěrcům a biskupům.

Bat Ye’or a Bostom uvádějí, že “Muslimští berberští Almohadové ve Španělsku a v severní Africe (1130-1232) přinesli židovské i křesťanské populaci obrovskou destrukci. Toto ničení - masakry, otročení a nucené konverze - byly popsány židovským kronikářem Abrahámem Ibn Daudem a básníkem Abrahámem Ibn Ezrou. Podezřívaje židovské konvertity k islámu z neupřímnosti, muslimští “inkvizitoři” (předcházející své křesťanské španělské protějšky o tři století) brali z podezřelých rodin děti a dávali je do výchovy muslimům”.

“Sociopolitická historie Andalúsie byla charakterizována obzvláště utiskující dhimmizací, která je zcela neslučitelná s moderním pojetím rovnosti mezi jedinci nez ohledu na náboženství. Na úsvitu 21. století musíme trvat na tom, aby západní muslimové přijali standardy rovnosti postosvícenecké společnosti, nikoliv “toleranci”, a navždy zavrhli brutální diskriminační standardy praktikované v “osvícené” Andalúsii právníky školy Maliki”.

Zdá se, že někteří moderní španělé nicméně zapomněli na bolestivé lekce islámské okupace, která skončila až v roce 1492. V tradici, která jde zpět až do šestnáctého století, je ve španělských vesnicích každý rok oslavována rekonkvista, osvobození od Maurů (jak byli místní muslimové nazývání), festivalem “Moros y Cristianos”, během kterého jsou zesměšňována, vyhazována z oken a pálena zpodobnění proroka Mohameda - zvaného “la Mahoma”. Po bombových útocích v Madridu v roce 2004, které zabily 192 lidí, se vesnice Bocairent poblíž Valencie rozhodla nepokračovat ve staletí staré tradici zesměšňování a pálení vyobrazení Mohameda. Bocairenťané nechtěli riskovat, že se stanou cílem sebevražedných útoků.

Socialistická vláda premiéra Zapatera se dostala k moci po útocích. Prvním činem pana Zapatera po vítězství ve volbách bylo stažení španělských vojáků z Íráku. Pak se obrátil k církvi, kterou viděl jako součást “starého Španělska”. Vláda přišla s plány na financování výuky islámu ve státních školách a poskytování finančních fondů mešitám s tím, že to povede k většímu porozumnění jednomu miliónu muslimů, kteří ve Španělsku žijí. Španělský arcbiskup kardinál Antonio María Rouco socialistickou vládu odsoudil a řekl, že její politika zatahuje zemi zpět do středověku, kdy muslimové vtrhli do země přes gibraltarskou úžinu. “Někteří lidé si přejí vrátit tuto zemi zpět před rok 711″, řekl kardinál Rouco. “Zdá se, že se po nás chce, abychom sami sebe vymazali z historie”.

V těchto dnech také slyšíme tvrzení, že my na Západě toho tolik muslimům dlužíme, protože španělští muslimové uchránili a předali znalosti Řeků na Západ, a bez nich by nebyla žádná Renesance. Zábavné na tom je, že se nikdo neptá Řeků, jak dobří muslimové v uchovávání jejich kulturního dědictví byli. Mohli by nesouhlasit.

Klasické a řecké dědictví nezemřelo, když se zhroutila Západořímská říše, pokračovalo v životě ve Východořímské říši, později známé jako Byzantská říše, protože byla více řecká než římská. Zde žilo bez přerušení až do patnáctého století, kdy bylo nakonec zničeno - tureckými muslimy. Byzantská říše udržela po pádu Západořímské říše po tisíc let nepřerušenou linii římských císařů. Byzantinci hráli rozhodující roli v přenosu klasického a řecko-římského dědictví do renesanční Itálie, obzvláště po dobytí osmanskými muslimy a po útěku mnoha řeckých učenců na Západ.

Řekové nesli po více než tisíc let hlavní nápor džihádu. Muslimové po staletí ničili řecké komunity po celém východním středomoří a tento proces pokračoval v zemích jako “Turecko”, dříve Řeky ovládané oblasti Anatolie, a v Egyptě dokonce i po druhé světové válce. Pokud je toto způsob, jakým muslimové “zachovávají řecké dědictví”, doufám, že nebudu nikdy v postavení, kdy budou “zachovávat” to moje.

Robert Spencer popisuje, jak v úterý 29. května 1453 armády osmanského sultána Mehmeta II vstoupily do Konstantinopole a prolomily se obranou početně překonaných a nezkrotně odvážných byzantských sil. Historik Steven Runciman popisuje, co následovalo: Muslimští vojáci “zabíjeli každého, koho na ulicích potkali, muže, ženy a děti bez rozlišování. Krev tekla řekami příkrými uličkami z výšin Petry ke Zlatému rohu. Brzy byl ale chtíč po zabíjení utišen. Vojáci si uvědomili, že otroci a drahé věci jim přinesou větší zisk”. Ten den se stal známým jako Černé úterý, Poslední den světa.

Džihádisté také vstoupili do Hagie Sophie, která byla po takřka tisíc let největším kostelem křesťanského světa. Muslimové tam zabili staré a slabé a zbytek odvedli do otroctví. Jakmile si muslimové zcela podřídili Konstantinopol, začali jí islamizovat. Podle muslimského kronikáře Hocy Sa’deddina “byly kostely ve městě zbaveny odporných model a vyčištěny od špinavých a modloslužebných nečistot, a zbavením obrazů a vztyčením muslimských modliteben a kazatelen se mnoho klášterů a kaplí stalo předmětem závisti v zahradách Ráje”.

Jedním z nejhorších břemen dhimmi populace Osmanské říše byl systém devširme, nucený odvod mladých chlapců křesťanských Řeků, Chorvatů, Bulharů, Srbů a Albánců na vybudování otrocké armády Janičářů. Vasiliki Papoulia upozorňuje na neustálý, zoufalý a často násilný odboj křesťanské populace proti tomuto brutálnímu povinnému osmanskému odvodu:

“Je jasné, že to lidé silně odmítali … toto opatření [a odvod] mohlo být uplatňováno pouze silou. Ti, kteří odmítli vydat své syny - nejzdravější, nejšikovnější a nejinteligentnější - byli na místě věšeni. Přesto existují příklady ozbrojeného odporu. Protože nebyla možnost, jak se odvodu vyhnout, lidé se uchylovali k několika úskokům. Někteří opustili své vesnice a utekli do určitých měst, které byly z dětských odvodů vyjmuty, nebo se stěhovali do oblastí ovládaných Benátčany. Výsledkem bylo odlidnění venkova”.

Andrew Bostom popisuje, jak John Quincy Adams, diplomat a prezident Spojených států amerických z devatenáctého století, rozumněl dobře džihádu a cítil velké sympatie s Řeky, kteří se společně se Srby jako první bouřili proti vládě muslimských Turků:

“Pokud kdy existovala vzpoura, která byla v očích božích svatá, pak to byla vzpoura Řeků proti mohamedánským utiskovatelům. Přesto byli po šesti dlouhých letech odsouzeni k tomu, aby byli přemoženi celou masou osmanské moci; povzbuzování pouze sympatiemi celého civilizovaného světa, ale bez hnutí prstem křesťanských vlád Evropy, aby jim pomohly; zatímco meč vyhlazování živený duchem Koránu konal nelítostné hrůzy v klasických oblastech Řecka, místa zrodu filosofie, poezie, řečnictví, všech umění, která krášlí, a všech věd, které pozvedávají lidskou povahu. Monarchové Rakouska, Francie a Anglie stále viděli v Řecích pouhé bouřící se poddané právoplatného vladaře. Divocí Turkové se dychtivě chopili tohoto absurdního ústupku, a zatímco ničili řecké provincie, odpovídali na každou narážku na zájmy trpících lidí prosazováním bezvýhradných práv absolutní moci a triumfálním odsekáváním zástupcům Evropy, důsledek přirozeně vyplývající z jejich vlastních perverzních mravních zásad”.

Postupná ztráta vlády nad nemuslimskými poddanými a islámský hněv, který vyvolala, vyvrcholily v otevřené džihádistické genocidě křesťanských Arménů počátkem 20. století, ve zločinu, který nejsou Turkové ochotni přiznat ještě dnes. V noci 6. záčí 1955 vypukly v Istanbulu vážné nepokoje, které vedly k vyrabování řeckých čtvrtí a ke zničení mnoha kostelů a synagog. Více než 5000 obchodů patřících řecké menšině bylo vyrabováno vzrušeným davem několika tisíců lidí. Turecký pogrom byl výsledkem nejen “vášnivého šovinismu, nebo dokonce ekonomického vzteku mnoha chudých násilníků, ale hlubokého náboženského fanatismu v mnoha segmentech turecké společnosti”.

Ultranacionalističtí Turkové v roce 2005 napadli v Istanbulu výstavu vzácných fotografií násilných protiřeckých incidentů, ke kterým došlo o padesát let dříve, strhávali fotografie ze zdí a křičeli “Turecko je turecké a takové i zůstane”. “Pouze bráním svojí zemi”, řekl jeden násilník. Turecko je z 99 procent muslimské. 4000 řeckých ortodoxních věřících žije především v Istanbulu. Istanbul, známý v poslední řecké říši jako Konstantinopol, zůstává sídlem patriarchátu Východní ortodoxie, nejvyšší autority v ortodoxním světě.

Často slyšíme, že “islámská kultura” byla nadřazená západní kultuře středověku, a že zápaďané dluží za mnoho z našeho technologického rozvoje muslimům. Pokud bychom řekli, že Střední východ a východní středomoří byly kulturně a ekonomicky nadřazené středověké Evropě, pak bychom říkali pravdu. To nicméně platilo celé tisíce let, než do historie vstoupil islám. Nejstarší civilizace známé lidstvu pocházejí z pásu rozpínajícího se z dnešního Egypta přes Sýrii, Libanon, Írán a Írák do Pákistánu. Není náhodou, že první Evropské civilizace začaly v zemích, které byly Střednímu východu geograficky blízké: ostrov Kréta, později Řecko a Balkán, potom Řím. I v Římské říši byla východní část říše silnější a urbanizovanější, než její severní a západní oblasti, což byl jeden z důvodů, proč byla východní část mnohem odolnější, zatímco západní část se v pátém století rozpadla.

Když arabští muslimové, shromáždění zaostalých, kočovných válečnických kmenů, které ani neměly plně rozvinuté písmo, dobyli Egypt, Sýrii a Írán, ovládli některé z největších světových center akumulovaných znalostí. Říci, že “muslimská” nebo “islámská kultura” stvořila civilizace Středního východu se nechá přirovnat k tomu, kdyby negramotná osoba dobyla největší knihovnu na planetě, pobila všechny knihovníky a pak tvrdila, že napsala všechny přítomné knihy. Kulturní nadřazenost Středního východu vůči Evropě nezačala vstupem islámu do této oblasti. Ve skutečnosti jím skončila. Jednou z největších hádanek historie je způsob, jakým se kdysi dynamická oblast stala nejproblémovější oblastí světa. Stalo se, že tento úpadek se přihodil současně s islamizací této oblasti, ačkoliv někteří tvrdí, že začal již dříve. Islámem vychvalovaný “Zlatý věk” byl ve skutečnosti pouze soumrakem dobytých předislámských kultur, ozvěnou přešlých časů.

Je pravdou, že žádná civilizace neexistuje ve vakuu. Moderní západní civilizace toho mnoho dluží Egypťanům, Peršanům, Sumerům, Byzantincům, Asyřanům, Židům, Indům a Číňanům. Dlužíme jen málo, pokud vůbec něco, islámu.

Vážený F. A. Hayek má pro nás i v dnešní době ve své klasice Cesta do otroctví osvěžující lekce. Podle něj “Nejefektivnějším způsobem, jak přinutit lidi přijmout platnost hodnot, kterým mají sloužit, je přesvědčit je, že jsou to ve skutečnosti stejné hodnoty jako ty, které již uznávají, ale které nebyly dříve správně chápány nebo rozpoznány”. “Nejúčinější technikou, jak se k tomuto cíli dostat, je použít starých slov a změnit jejich význam. Některé charakteristické znaky totalitních režimů jsou ve stejný okamžik pro povrchního pozorovatele natolik matoucí a přesto tak charakteristické pro celé intelektuální klima, jako je uplné překroucení jazyka, změna významu slov, kterými jsou vyjadřovány ideály nových režimů”. “Postupně, jak tento proces pokračuje, je celý jazyk vydrancován, slova se stanou prázdnými skořápkami zbavenými pevných významů, stanou se schopnými vydávat jednu věc za svůj opak a jsou pužívána pouze pro své emocionální asociace, které jsou s nimi stále ještě spojeny”. “Se všemi fatalistickými vírami všech pseudohistoriků od Hegela a Marxe je tento vývoj předkládán jako nevyhnutelný: ‘Známe směr, kterým se pohybuje svět, a musíme se před ním sklonit nebo zahynout’.”

Není to přesně to, co se nyní děje na Západě s multikulturalismem a muslimskou imigrací? Masivní přepisování naší historie a komolení jazyka?

Evropská komise navrhla kontroverzní ideu zpívané ve stylu Eurovize, kterou by všechny členské státy oslavily padesáté “narozeniny” Evropské unie, padesáté narozeniny Římské smlouvy z roku 1957. Komisařka Margor Wallström lobovala za narozeninové oslavy ve velkém stylu, které by “zdůraznily výhody, které evropská integrace přinesla svým občanům”. Diplomaté řekli, že myšlenka mezi novými členskými státy vyvolala pocity znechucení, protože jim připomněla “stalinistické časy”, kdy byli lidé nuceni zpívat. Brusel také zamýšlel utratit 300 000 euro za schůzku 50 občanských “vyslanců”, pojmenovaných “Tváře Evropy”, kteří by měli během roku “vyprávět svůj příběh” o tom, co pro ně EU znamená v jejich denních životech. Německo v každém případě prosadilo nápad, že nechá tisíce pekařství péct padesát druhů dortů podle receptů ze všech pětadvaceti členských států.

Tarík Ramadán, vnuk zakladatele Muslimského bratrstva, nejdůležitějšího islamistického hnutí 20. století, bydlí v Ženevě ve Švýcarsku. Je autorem tuctu knih, mezi nimi “Být evropským muslimem”, která byla přeložena do čtrnácti jazyků. Parlament Evropské unie se s ním radí jako s odborným hlasem “umírněného islámu”.

Pan Ramadán říká, že dekadentní Evropa ustoupí islamizované Evropě. 21. století, že uvidí druhou výměnu rolí mezi islámem a Západem: “Západ začne znovu upadat a arabsko-islámský svět znovu povstávat” a po sedmi stoletích úpadku vystoupí k sedmi stoletím světové vlády. “Pouze islám může dosáhnout sjednocení mezi křesťanstvím a humanismem a naplnit duchovní prázdnotu, která postihla Západ”. Všichni dobří lidé jsou nepřímo muslimy, říká, “protože skutečný humanismus je založený na zjeveních Koránu”.

Muslimská identita je jediným skutečným zdrojem univerzality, prohlašuje Tarík Ramadán. “Vyplní duchovní prázdnotu, která postihla Západ”. Ve střetu s Ayaan Hirsi Ali, v Somálsku narozenou holandskou poslankyní a kritičkou islámu, Ramadán řekl, že by bylo chybou tvrdit, že muslimové jsou v Evropě, aby šířili víru, a že je chybou tvrdit, že Evropa má židovsko-křesťanskou minulost. “Islám je evropským náboženstvím. Muslimové přišli po první a druhé světové válce, aby Evropu přebudovali, ne aby jí kolonizovali”. Znovu podle Hayeka: “Nacistický vůdce, který popsal nacionálně-socialistickou revoluci jako protirenesanci říkal větší pravdu, než si pravděpodobně uvědomoval. Šlo o rozhodující krok ve zničení civilizace, kterou moderní člověk budoval od dob Renesance, a která byla především civilizací individualistickou. Individualismus má dnes špatné jméno a tento termín začal být spojován s egiosmem a sebestředností. Individualismus, o kterém mluvíme v kontrastu se socialismem a dalšími formami kolektivismu, s nimi nemá nicméně nutně nic společného”.

“Základní vlastností tohoto individualismu, který byl poprvé plně rozvinut z prvků poskytutých křesťanstvím a filosofií klasické antiky, a od té doby rostl a šířil se v tom, co známe jako Západní evropskou civilizaci, je respekt k jednotlivci jako k jednotlivci, to znamená uznání jeho vlastních názorů a chutí”. “Z obchodních měst v severní Itálii se tento nový pohled šířil s obchodem na západ a na sever, přes Francii a jihozápadní Německo, Holandsko a Britské ostrovy, a zapustil pevné kořeny všude tam, kde neexistovala žádná despotická politická moc, která by ho potlačila”.

V ostrém kontrastu k islámskému světu “během celého moderního období evropské historie směřoval obecný směr společenského vývoje k osvobození jedince z vazeb, které ho přivazovaly ke zvykovým nebo předepsaným způsobům chování v jeho běžných činnostech”. “Pravděpodobně největším výsledkem osvobozených individuálních energií byl podivuhodný rozvoj vědy, který následoval za osobní svobodou z Itálie do Anglie a dále”. “Pouze průmyslová svoboda otevřela cestu k svobodnému používání nových znalostí, pouze od tohoto okamžiku mohlo být vše zkoušeno - pokud mohl být nalezen někdo, kdo to na vlastní riziko podpořil - a mělo by být dodáno, že stejně často jako ne učinila věda velké kroky, které během posledních stopadesáti let změnily tvář světa, mimo autority pověřené rozvojem učenosti”.

Pokud bylo toto vše způsobeno zavedením “islámské vědy”, jak je možné, že nic z toho se nestalo v islámských zemích? Je jasně absurdní tvrdit, že islám, pravděpodobně nejvíce antiindividualistická víra na zemi, je nějakým způsobem zodpovědný za individuální výkony mužů jako byli Leonardo da Vinci, nebo za ohromně neislámské figirativní umění Michelangela. Proč je tedy toto tvrzení znovu a znovu opakováno?

Kořeny západní civilizace jsou primárně židovsko-křesťanské a řecko-římské. Pokud chcete vytvořit nový objekt, Eurábii, zahrnující Evropu, Turecko a arabský svět, potřebujete nejprve všechny přesvědčit, že kulturní identita tohoto objektu není vůbec “nová”, ale že vždy existovala. Cestou k tomu je přesvědčení, že islám je přirozenou a nedílnou součástí západní civilizace. Potřebujete vtisknout do myslí lidí, že ano, muslimové a křesťané mohou samozřejmě žít společně v míru, jako tomu bylo ve slavných dnech Andalúsie. A nejen že můžeme s muslimy žít, ve skutečnosti jim vděčíme za pomoc s dosažením vědeckých úspěchů moderního Západu. Tak dostáváme dva zakládající mýty Eurábie. To je důvod, pro francouzský prezident Jacques Chirac může tvrdit, že “islám přispěl Západní civilizaci stejně jako křesťanství” a být tak ozvěnou Taríka Ramadána. Muslimové věří, že všichni lidé se rodí jako muslimové. Židé a křesťané sdílí stejné poselství jako muslimové. Pokud v něčem nesouhlasí, je to proto, že židé a křesťané “dezinterpretovali” nebo “překroutili” pravé islámské poselství. Všechny dobré věci jsou v podstatě islámské, jak poukazuje pan Ramadán. Je proto iluzí tvrdit, že existuje nějaká oddělená “židovsko-křesťanská” civilizace. Všechny západní úspěchny jsou islámské, protože jsou výsledkem civilizace, kterou nám muslimové dali. Muslimové proto nemusí cítit žádnou vděčnost, když požívají pomoci Západu, protože tak pouze užívají legitiních výsledků vlastní civilizace. Ve skutečnosti by zápaďané měli být muslimům vděční.

Je to časem prověřená islámská tradice: Pokud nemůžete ukázat vlastní významné historické výsledky, můžete je vždy ukrást někomu jinému.

Evropské elity by rády viděly samy sebe jako Julia Césara nebo Oktaviána, ale skončí jako Brutus bodající vlastní lidi do zad. Chtějí na obou stranách Středozemního moře znovu vytvořit Římskou říši, drženou pohromadě vágními odkazy k “sdílenému řeckému dědictví”. Namísto toho ve většině západní Evropy přivodí rozpad civilizace, zatímco kontinent budou přebírat barbaři. EU chce znovuvytvořit Římskou říši a skončí vyvoláním druhého pádu Říma.

Bylo řečeno, že ti, kteří nemají historii, nemají ani budoucnost. Pokud je to pravda, možná to platí i naopak. Zápaďané ztratili smysl pro většinu vlastního kulturního dědictví. Zapomněli jsme, kým jsme kdysi byli. Možná, že když začneme znovu zabírat naší minulost, zjistíme, že jako prémii získáme budoucnost.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Tento článek napsal islaminfo dne 7. 9. 2006 v 0:34 hodin a byl zařazen do kategorií eurábie, evropa, islám. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS kanálu RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vašich vlastních stránek.