Veřejnost se může podivovat na tím, proč z novin nikdy neslyšela o osudech pasažérů Koroska. V dnešní době mezinárodních tiskových agentur, které reagují na sebemenší podněty, se může zdát nemožným, že mezinárodní incident takové důležitosti mohl zůstat tak dlouho nezaznamenán. Postačí říct, že to mělo velmi dobré důvody osobní i politické povahy. Fakta byla ve své době známa značnému množství lidí a některé jejich verze se ve skutečnosti objevily v provinčním listu, byly ale obecně zdiskreditovány. Nyní byla upravena do formy příběhu z přísežných prohlášení plukovníka Cochrane Cochrane z Armádního a námořního klubu a z dopisů slečny Adamsové z Bostonu.

V článku “Šejk Razík nepovažuje Korán za neomylný” jsme podnikli výlet do historie skutečné, zde nahlédneme do historie literární - alespoň v úvodu, než přejdeme k podstatě problému. V roce 1895 odvezl sir Arthur Conan Doyle, autor Sherlocka Holmese, svojí ženu na léčení do Egypta. Místní kolorit zachytil v románu Tragédie Koroska, který vydal o tři roky později. Jeho ústředním tématem je nucená konverze hrdinů románu, kteří jsou uneseni Mahdího armádou, džihádisty té doby. (V reálném světě šlo o stoupence Mohameda Ahmeda, který se v roce 1881 prohlásil za islámského mesiáše Mahdího - stejného Mahdího, jehož fanatickým stoupencem je íránský prezident Ahmadínežád - a osvobodil Súdán od egyptské okupace. Zavedl v Súdánu šaríi a jeden z pilířů islámu - pouť do Mekky - nahradil povinností džihádu.)

V Doylově příběhu je skupina turistů z Anglie, Ameriky a Francie vzata mahdisty za rukojmí a jsou postaveni před jednoduchou volbu.

“Nyní”, řekl muláh, a jeho hlas ztratil svůj smířlivý a přesvědčující tón, “už nemáte více času. Zde na zemi jsem udělal ze dvou holí hloupý a pověrčivý symbol vaší bývalé víry. Budete po něm šlapat na znamení toho, že se ho vzdáváte, a políbíte Korán na znamení toho, že ho přijímáte, a další instrukce, které budete potřebovat, dostanete za pochodu”.

Symbol na zemi je kříž a druhou možnou volbou je smrt. Doyle popsal své hrdiny jako lidi bez hlubokého náboženského přesvědčení, “děti tohoto světa, z nichž někteří nesouhlasili se vším, co symbol na zemi představuje”. Přesto se tito muži a ženy bez náboženského přesvědčení nedokáží přimět k tomu, aby se islámu podřídili, protože chápou, že by nepopřeli jen křesťanství, ale i sami sebe. Uchýlí se proto ke zdržovací taktice a zaplaví imáma spoustou otázek. Ten nakonec ztratí trpělivost a vynese nad nimi rozsudek smrti. Naštěstí jsou džihádisté přepadeni elitními Camel Corps egyptské armády a rukojmí jsou osvobozeni. Příběh končí šťastně.

Sir Doyle ve svém románu napsal:

“V této době mezinárodních tiskových agentur, které reagují na sebemenší podněty, se může zdát nemožným, že mezinárodní incident takové důležitosti mohl zůstat tak dlouho nezaznamenán.”

Přesně to je i případ Centanniho a Wiigse. Zprávy o jejich propuštění sice oblétly svět, okamžitě poté ale ze stránek a z obrazovek zmizely. Na rozdíl od Doylových fiktivních hrdinů zůstane případ Centanniho, Wiigse a jejich násilné konverze ignorován provždy, což mě vede k tomu, abych se se svou troškou do mlýna připojil k Bostomovi a Spencerovi, dvěma expertům na islám, kteří se k případu vyjádřili. První z nich zdokumentoval, že nucené konverze nejsou v historii islámu žádnou výjimkou a druhý vyjasnil postoj samotné věrouky k tomuto tématu. Na co zbývá poukázat je postoj, který k incidentu zaujali muslimové i nemuslimové, a který by se dal shrnout jedním slovem: mlčení.

Muslimové stojí před nelehkou volbou. Prohlásit tento čin teroristů za neislámský by znamenalo prohlásit je za nemuslimy. Co by snad připadalo v úvahu v případě hlavy uřezávající al-Kajdy je ale v tomto případě komplikováno skutečností, že teroristé jsou nejen muslimové, ale i Palestinci a tedy univerzální oběti, které jsou vždy v právu. Muslimové pro ně mají zvláštní slabost v celém spektru od nejumírněnějších (čest výjimkám) až po ty nejextrémnější. V Čechách například umírněný - v rámci možností - Lukáš Lhoťan dokáže bez problémů prohlásit trest smrti pro odpadlíky za neislámský, jakkokoliv slabá může jeho argumentace být, když ale přijde řeč na palestinskou kauzu, mají teroristé vyhazující se v Izraeli do vzduchu s židovskými (a palestinskými) civilisty přinejmenším jeho pochopení. Kdyby muslimové zaujali k této záležitosti jednoznačný postoj, znamenalo by to poslat teroristům jasnou zprávu, že každý další podobný čin jim přinese negativní publicitu a poškodí jejich kauzu. Mlčení je v tomto případě nejpohodlnějším postojem. Umírněným, kteří by nakonec mohli mít vůli incident odsoudit jako neislámský, umožní vyhnout se hněvu svých ortodoxnějších bratrů - a nám nevěřícím tím dále ztíží možnost tyto dvě skupiny, jednu zcivilizovatelnou, druhou zřejmě nikoliv, od sebe odlišit. Neumírněným pak umožní vyhnout se přihození dalších lží na již existující - a viditelnou - hromadu, pokud se rozhodnout zapírat, nebo jim umožní vyhnout se odhalení svých skutečných názorů, když se ostatní dívají.

I z hlediska nemuslimů je záležitost jasná. Sympatie tisku patří více (BBC) či méně (AP) otevřeně muslimům. Komentátoři se tomuto incidentu vyhnuli, protože ať k němu přistoupíme z jakékoliv strany, znamená to klást nepříjemné otázky. Ani z akademického světa se reakce nedočkáme. Jak na případu Salmana Rushdieho zdokumentoval ve své knize “Proč nejsem muslim” Ibn Warraq, západní “experti” na islám jsou dokonce ochotni zajít až tak daleko, jako je schvalování Rushdieho vraždy, nebo dokonce vyjádření přání, aby k ní došlo. Luboš Kropáček, český orientalista, nezašel v konzervativních Čechách tak daleko, aby se k něčemu takovému snížil, komu patří jeho sympatie je ale jasné: “Hanobit Muhammada patřilo již do středověkého polemického arzenálu Evropanů ve střetech s rivalskou islámskou civilizací. Z tohoto zdroje bohatě čerpal i Salman Rushdie ve svých postmoderně dravých Satanských verších. Oživil středověkou hanlivou přezdívku pro Muhammada, líčil jej jako šejdíře a otřel se v duchu módního cynismu i o poctivost jeho žen. Je velmi pochybné představovat jeho prostořekost jako chvályhodnou manifestaci svobody slova, jaká si zaslouží pocty od státníků”. Postoj českého akademického světa k dokumentu Já muslim je dobře známý. Pochopitelně zdaleka ne všichni orientalisté, humanisté a další jsou neochotní se k tomuto incidentu jasně vyjádřit, je ale zřejmé, že v tomto případě jde doslova o tu mlčící většinu.

Dokud nejsou obě skupiny ochotny o tomto tématu veřejně diskutovat a vyjadřovat se k němu, prohlašování islámu za “náboženství míru”, prohlašování se za reformátory a umírněné, zmínky o islámofóbii a ospravedlňování terorismu neislámskými argumenty jsou jen obyčejným pokrytectvím.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Tento článek napsal islaminfo dne 14. 9. 2006 v 0:06 hodin a byl zařazen do kategorií islám. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS kanálu RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vašich vlastních stránek.