Vydavatelství TRITON vydalo knihu Roberta Spencera, autora stránek JihadWatch a DhimmiWatch a autora několika dalších knih o islámu. Anotace ke knize říká:

Autor zkoumá, jaké věci islám ve skutečnosti učí, a zabývá se možnými hrozivými důsledky těchto učení pro budoucnost muslimského světa a Západu. Spencer se dostává za povrchní rozlišení k “pravému” mírumilovnému islámu a islámu “zneužitému” teroristickými skupinami a pátrá v Koránu i islámských tradicích, stejně jako v historii a současné situaci muslimského světa, aby zjistil, proč má toto nejrychleji rostoucí náboženství sklon k fanatismu.

Knihu můžete zakoupit přímo na stránkách vydavatelství TRITON za 199 Kč. Pokud chcete podpořit vydávání kvalitních knih o islámu v češtině, zastavte se na jejich stránkách nebo se knihy dožadujte u svého oblíbeného knihkupce.

Abyste nekupovali zajíce v pytli, s laskavým svolením TRITONU vám přinášíme z knihy ukázku.

Předmluva

Většina lidí na Západě neví o islámu prakticky nic. Pár jich možná navštívilo tu či onu muslimskou zemi jako turisté nebo služebně a zjistili, že se její obyvatelé, pohostinní a temperamentní lidé, prodírají životem jako kdokoliv jiný. Zdálo se tedy, že události z 11. září přišly jakoby odnikud. Čím tedy byla tato svatá válka proti Spojeným státům a západnímu světu, tento džihád, který vyhlásil Usáma bin Ládin? A jak je možné, že se tento člověk stal v arabském světě a podstatné části muslimského světa okamžitě národním hrdinou jenom proto, že naplánoval vraždu několika tisíců nevinných lidí v New Yorku a Washingtonu? Většina obyvatel Západu, a především pak Američanů, neměla žádnou anebo pouze malou představu o tom, že někde žijí muslimové, kteří je tolik nenávidí, a rovněž neměli žádnou nebo jen malou představu o tom, jaké jsou příčiny této nenávisti.

V řadě rozhovorů a prohlášení bin Ládin vysvětloval, že se při útocích na Spojené státy cítil jako muslim, který pracuje ve jménu Boha. A to je důvod, proč se tolik muslimů od Bejrútu a Bagdádu až po Indonésii z této zprávy radovalo a tančilo v ulicích. Přesto vůdcové a státní představitelé včetně prezidenta George W. Bushe přispěchali s prohlášením, že bin Ládin je zkrátka a jednoduše terorista, jehož činy byly spíše porušením zásad islámu než jejich přirozeným vyjádřením. Podle tvrzení těchto vůdčích osobností je islám ve své podstatě mírumilovným náboženstvím.

Apologetika tohoto druhu posloužila užitečnému účelu. V okamžicích napětí a hrozící odvety zajistila, aby ze spoluúčasti nebyli obviňováni nevinní muslimové. Avšak dnes Robert Spencer ve své knize Islam Unveiled dokazuje, že bin Ládin myslel to, co říkal, opravdu upřímně a že on i miliony muslimů, které jej obdivují, nacházejí v islámu schválení tohoto činu. Ani zdaleka se nejedná o extrémisty nebo zvrhlíky, vykládají si zásady své víry správně.

Islám byl od svého počátku náboženství zjevené textem – Koránem, jenž je považován za slovo Boží a tudíž za nedotknutelný. Prorok Mohamed, zakladatel islámu, a později chalífové, kteří následovali bezprostředně po něm v období války a imperiální expanze, byli současně hlavami státu i náboženskými vůdci. Po celá staletí zůstává až dodnes navzdory vlivu nacionalismu a vytváření jednotlivých národních států tato kombinace pro mnoho muslimů ideální formou vlády. Islám nikdy nepoznal oddělení náboženství od státu, které bylo rozhodujícím vlivem v politickém a sociálním vývoji Západu a díky kterému byl veden od absolutismu k demokracii, od poslušnosti k lidským právům a od slepé víry k rozumu. Judaismus a křesťanství byla původně také zjevená náboženství. Reformace a osvícenství byly nejznámější projevy dlouhého procesu rozumového bádání, které postupně měnily obecné chápání vztahu mezi náboženstvím a státem a připouštěly ústupky a kompromisy vůči ostatním vírám, nad nimiž spočívala občanská společnost.

Absolutismus po mnoho století sloužil islámu docela dobře a existuje mnoho úspěchů, na které můžeme poukázat, jako např. středověká muslimská věda a architektura. Muslimové, přesvědčení o své převaze, nabývali pocitu, že neexistuje nic, co by se od opovrhovaného a barbarského Západu mohli naučit. Časem si uvědomili, že to byla historická chyba, ale bylo již příliš pozdě, než aby se s tím dalo cokoliv dělat. Zesměšněny ve svém absolutismu a zcela zaostalé byly téměř všechny muslimské země obsazeny některou ze západních říší. Toto dlouhotrvající spojení se Západem se zapsalo do krajiny takovými znaky jako ropné vrty, letiště a mrakodrapy, ale jen malé množství jednotlivců přijalo západní hodnoty a způsob myšlení.

Celé dvacáté století muslimové usilovali o to, aby od západních impérií získali zpět kontrolu nad svými dějinami. Ve výsledku dosáhli nezávislosti, ale ne svobody. U moci zůstává nadále absolutismus. Některé muslimské země měly náboženské, jiné nacionalistické nebo sekulární vlády, ale všechny (až na pochybnou výjimku Turecka) jsou tyraniemi, v nichž by se měly ujednat právní normy. Ve všech jsou zlověstně přítomny tajná policie a armáda. To je tím, co potlačuje tvůrčí síly muslimů a zabraňuje jim, aby konali po svém. Nicméně každý, kdo zná muslimské země, si rovněž uvědomí, že tvrdost islámské doktríny se střetává se skutečným každodenním fungováním muslimů. Imám nebo mulla, který přichází a žadoní o láhev whisky nebo o úplatek, je důvěrně známou postavou stejně jako fanatický protizápadní islámský extremista, který se ptá, jak dostat svého syna na vysokou školu z Ivy League . Pokrytectví vyhlazuje drsný povrch každé společnosti a snad je v něm více důvodů k radosti než obviňování.

Ernest Renan, který před více než sto lety založil obor srovnávacího náboženství, si myslel, že islám je hnací silou této duchovní a světské krutovlády, a popisoval jej jako „nejtěžší řetězy, jaké kdy spoutávaly lidskost“. Robert Spencer v tomto přístupu pokračuje. Představa, že Korán je dokonalou knihou, vede podle něj k antiintelektualismu. Žádní islámští Renanové určitě neexistovali; vykládat tento posvátný text takovým způsobem, jak to dělají křesťané nebo židé, by bylo rouhání. Spencer vysvětluje, že výsledkem je skutečnost, že „náboženská nesnášenlivost, fanatismus a naprostá nevědomost jsou zakořeněny v některých ústředních principech islámu“. Není tady žádná možnost zpochybňovat absolutismus, který je dán vírou a doprovází islámskou společnost, nebo napravovat nespravedlnosti, které z něj pramení.

První nerovný vztah, který islám stanoví, je mezi mužem a ženou a druhý mezi otrokářem a otrokem. Možná že názory Roberta Spencera na toto téma vyznívají polemicky, ale ve skutečnosti pouze vyjadřují skutečnost. Ženy jsou v islámu diskriminovány šarí’ou neboli islámským právem, které v mnoha společenských a zákonných nařízeních upřednostňuje muže, a v některých zemích jsou kromě toho ještě oběťmi zvyků jako mnohoženství nebo ženská obřízka. Pokud jde o otroctví, to stále přežívá v několika arabských zemích včetně Súdánu, Saúdské Arábie a Mauretánie.

Třetí nerovný vztah se vrací k počátkům islámu, kdy si muslimové podrobovali ostatní země, jejichž obyvatelé byli poté vyvražďováni, násilně obraceni na islám nebo dostali možnost stát se dhimmí, tj. občany druhé třídy, kteří trpěli sociálním a ekonomickým útiskem, jenž nepostihoval muslimy, a na oplátku byli ochraňováni státem. Předpoklad, že muslimové jsou nadřazeni a dhimmí podřízeni, vytváří základ právoplatného uspořádání islámského světa. V současné době je však taková domněnka již absurdní. Islámská obec na to reagovala dvojím způsobem: sebelítostí při zjištění, že se nachází v takové zaostalosti, a nenávistí k těm, o nichž si myslela, že jsou za to zodpovědní. Muslimové jsou rozníceni tímto způsobem myšlením a po celém islámském světě bojují se svými sousedy jiného vyznání –v Indii s hinduisty, v Číně s komunisty a buddhisty, v mnoha zemích s židy a křesťany a v Africe s pohanskými animisty. V tomto světle je toužebným přáním islám sjednotit a utišit jej.

Nepopíratelnou a univerzální pravdou je, nebo by mělo být, že by se muslimové měli se svými sousedy setkávat za rovnocenných podmínek namísto toho, aby následovali takové lidi, jako je bin Ládin nebo jiní extrémisté, kteří trvají na nerovnosti a vynucování absolutismu. Budou se muset postavit na odpor, a bude-li to nutné, tak i vojensky. Muslimové sami musí nalézt cestu ven z tohoto dilematu, které si sami vytvořili. Někde jinde jsem volal po muslimské obdobě Andreje Sacharova a Solženicyna, po odvážných a vzdorných myslitelích, kteří svým ruským spoluobčanům ukázali, jak uniknout ze slepé uličky absolutismu směrem k demokratizaci a modernizaci.

Robert Spencer nevidí v této možnosti velké naděje. Přiklání se k víře, že Západ ztratil důvěru sám v sebe a ve své duchovní, kulturní a politické hodnoty a je před násilím bezbranný – v takovém případě absolutismus zvítězí a muslimská představa nadřazenosti se stane pravdou. Svým vlastním živým stylem přináší tato kniha přesvědčující a závažnou předzvěst toho, co nás čeká, zatímco islám a zbytek světa se snaží dohodnout.

David Pryce-Jones

Poznámka překladatele

Neexistuje naprosto uspokojivý systém přepisu arabských jmen. Čeština není dostatečně vybavena k tomu, aby vyjádřila jemné rozdíly arabské abecedy. V českém překladu jsem zvolil čtivější tvary „Mohamed“ a „Korán“, které však podle přepisu arabských slov nemusejí být zcela správné. U všech přepisů jsem se držel způsobu, jak jsou tato slova v dnešní době používána častěji. Citované zdroje často používají poměrně rozdílný pravopis, nejčastěji však nejde o nic vážnějšího než o použití nebo vynechání hlásky „h“. Také číslování veršů Koránu se může v různých překladech poněkud lišit. Citované pasáže však mohou být obvykle nalezeny v rozmezí jednoho či dvou veršů od uvedeného verše.

PROLOG: Co opravdu znamená islám?

Každý už slyšel, že „islám znamená mír“. Od teroristického útoku 11. září 2001 to stále všichni tvrdí, včetně prezidenta Spojených států a ministerského předsedy Velké Británie. Otevřete-li však svatou knihu islámu, Korán, najdete tvrzení jako: Zabíjejte nevěřící, kdekoli je najdete. Podobné příkazy nabádají lidi, jako je Ámir Maawia Siddiqi, pákistánský syn drobného podnikatele, aby skládali takovéto přísahy: „Já, Ámir Maawia Siddiqi, syn Abdula Rahmána Siddiqiho, prohlašuji za přítomnosti Boha, že budu celý svůj život zabíjet nevěřící… Nechť mi Bůh dá sílu k plnění této přísahy.“

Nesoulad mezi převládajícím konvenčním myšlením a nařízením v Koránu, aby se zabíjeli „nevěřící“, volá po hlubším prozkoumání islámského závazku k míru a představuje soubor větších problémů ve vnímání islámu na Západě.

Většina Američanů poprvé okusila současný islámský terorismus na olympiádě v Mnichově v roce 1972, kde muslimští teroristé povraždili izraelské atlety. Ale tehdy nás pozorovatelé, jak ze Západu, tak ze Středního východu, ujistili, že tento útok nemá s pravým islámem nic společného, ale jde jen o další potyčku ve vleklé válce mezi Izraelem a Palestinou. Toto tvrzení jsme od té doby slyšeli vícekrát. V roce 1979 muslimové zaútočili na americké velvyslanectví v Íránu a drželi tam 52 rukojmích. Opět nám bylo sděleno, že to s islámem nemá nic společného, že jde spíše o výraz hněvu, který cítili občané Íránu vůči americké vládě za její podporu nenáviděného šáha. Když v roce 1983 muslimský sebevražedný atentátník vyhodil do vzduchu americká námořní kasárna v Bejrútu a zabil 241 Američanů, komentáře v novinách znovu vysvětlovaly, že se nejedná o islám per se ; šlo jen o další čistě politickou záležitost.

Znovu a znovu byl opakován kontrapunkt mezi násilím a omluvou: když v roce 1985 hodili muslimští teroristé z uneseného křižníku Achille Lauro Leona Klinghoffera, staršího pána na invalidním vozíku, do moře; když v roce 1993 militantní muslimové poprvé zaútočili bombou na World Trade Center; když v roce 1996 zabili 19 amerických vojáků při bombovém útoku na Khobar Towers v Saúdské Arábii; když v roce 1998 zaútočili na velvyslanectví Spojených států v Keni a Tanzanii; když v roce 2000 provedli bombový útok na USS Cole (americký křižník). Kdykoli muslimští teroristé udeřili, Američané spěchali, aby sebe i celý svět ujistili: Víme, že tohle není skutečný islám; víme, že tito teroristé zneužívají náboženství míru.

Tento chór zesílil po 11. září. George W. Bush, Tony Blair a téměř všichni západní představitelé tvrdili, že jejich temný protivník v této podivné nové válce není islám, ale terorismus, a že vztah mezi nimi je pouze náhodný.

Mezi představiteli západních států tvrdil něco jiného pouze italský premiér Silvio Berlusconi: „Musíme si uvědomovat nadřazenost naší civilizace, systému, který zaručil blahobyt, úctu k lidským právům a – na rozdíl od islámských zemí – úctu k náboženským a politickým právům, systému, jehož hodnotou je pochopení pro odlišnost a tolerance.“2 Západ si však podle všeho nic takového neuvědomoval, neboť Berlusconiho prohlášení vyvolalo mezinárodní rozruch. Belgický premiér a prezident EU Guy Verhofstadt napadl Berlusconiho, že podněcuje odvety muslimů: „Takovéto poznámky by mohly mít vážné následky. Těžko mohu uvěřit, že italský premiér něco takového prohlásil… Spíše než ke sblížení civilizací by mohly vést k pocitu ponížení.“3 Berlusconi nakonec ustoupil od svých připomínek obvyklou výmluvou, že byly „vytrženy z kontextu“.

Silvio Berlusconi získal o několik měsíců později nečekaného spojence. Byl jím americký evangelík a někdejší kandidát na post prezidenta Pat Robertson. V Late edition na CNN Robertson prohlásil: „Nesouhlasím s naším váženým prezidentem, co se týče jeho tvrzení, že islám je mírumilovné náboženství. Prostě není. A Korán to říká dost jasně: spatříte-li nevěřícího, máte ho zabít. To se tam říká. Příliš mírumilovně mi to nezní.“

To také vyvolalo pobouření. Washington Post se například divil: „Chystá se snad pan Robertson vyvolat pogrom? Pokud ano, míří správným směrem.“ Pogrom! Ve výběru pojmů byla skutečně dokonalá ironie. Ale Post se více obával násilí antimuslimských Američanů, než muslimů:

Takováto slova nejsou pouze nevinné povídání – zejména když jsou vysílána do milionů domovů a říká je náboženský představitel, ke kterému mnoho lidí vzhlíží jako k morální autoritě. Tato země zhlédla během posledních měsíců mnoho vážných útoků na nevinné muslimy a ty, kteří za ně byli považováni. Skutečnost, že jich nebylo více, je dokladem o opravdovém vymáhání práva v reakci na útoky, a co je důležitější, o naléhání představitelů celého politického spektra – počínaje prezidentem Bushem – že tato země není ve válce s islámem ani se svými muslimskými občany. Za těchto okolností je Robertsonovo tvrzení mimořádně nezodpovědné.

Reakce na Berlusconiho a Robertsonovo tvrzení zdůrazňovaly možnost, že by jejich názory mohly být podnětem k akci – v tomto případě útokům proti muslimům na Západě. Avšak také v muslimském světě mají názory své důsledky. Které myšlenky v islámu vedou tak snadno k terorismu? Proč je islámské náboženství v takové míře živnou půdou pro násilí?

Politicky korektní odpověď zní, že všechna náboženství, nebo přinejmenším ony tři velké monoteistické víry, jsou lemována vražedností, možná na čas zkrocenou nebo utišenou, ale vždy přítomnou na jejich okraji. „Existují židé i křesťané, kteří ospravedlňují násilí odvoláváním se na své náboženství,“ připomíná Post.

To je historicky pravdivé; Post se ovšem opomenul zmínit o tom, že v dnešní době nemá křesťanství ani judaismus žádnou násilnou organizaci, jako je síť al-Káida, Hizballáh, Islámský džihád nebo Hamás či nějaká z bezpočtu dalších muslimských teroristických skupin. Když je třeba ilustrovat křesťanské nebo židovské násilí, je vytažen nahodilý bombový útok na potratové kliniky nebo Jewish Defense League**, ale ti jsou ničím ve srovnání s organizací Usámy bin Ládina.

Je spojitost mezi těmito skupinami a islámem pouze náhodná? Je následkem politického tlaku v muslimském světě? Kdyby byly politické podmínky jiné, mohl by být svět sužován stovkami nebo tisíci křesťanských teroristů namísto muslimských? Nebo je v samotném islámu něco, co je příčinou těchto věcí?

Jen málokdo má zájem (nebo odvahu) věnovat se těmto otázkám otevřeně a upřímně. Důvody tohoto podivného mlčení jsou různé a zjevné. Nedávno citoval New York Times jednoho učence ze Středního východu, který na toto téma poznamenal: „Mezi strachem a politickou korektností nelze o islámu říct nic jiného než lichotivé nesmysly.“5 Politická korektnost je jedna věc, ale strach? Čeho se lidé jako tento profesor – který nechtěl být jmenován – obávají? Profesní cenzury? Nesouhlasu? Vyhazovu? Nikoliv – tyto úzkosti jsou přepychem akademiků z jiných oblastí. Učenci, kteří se odvažují odchýlit od „lichotivých nesmyslů“ o islámu, mají mnohem základnější obavy.

Zkušenost učence Christopha Luxenberga naznačuje, že takové obavy nejsou bezdůvodné. Luxenberg napsal vědeckou knihu, která naznačuje, že Korán, svatá kniha islámu, byl nesprávně přeložen a mylně interpretován samotnými muslimy. Jeho práce může být přirovnána ke křesťanským dekonstrukcionistům z Jesus Seminar , kteří kriticky rozebírají a příležitostně napadají tradiční dogmata a snaží se zjistit, zda Ježíš vskutku řekl nebo udělal to, co se píše v Novém zákoně. Je tu však zásadní rozdíl. Jak napsal New York Times: „Christoph Luxenberg je pseudonym, jeho vědecký spis Syro-Aramaic Reading of the Koran má problém najít vydavatele, přestože je několika předními vědci na tomto poli považován za významné nové dílo.“ Žádný z učenců z Jesus Seminar nikdy necítil potřebu skrývat se za pseudonym ani neměl potíže s vydáním svého díla. Ve skutečnosti je v moderním akademickém světě, řídícím se pravidlem „vydej-nebo-zhyň“, téměř nepředstavitelné, aby nějaký profesor vůbec uvažoval nad používáním pseudonymu.

Luxenberg se asi chtěl vyhnout nešťastnému osudu jiného vědce, Sulimana Basheara, který „tvrdil, že islám jako náboženství nepochází zcela z úst Proroka, ale vyvíjel se spíše postupně“. Za to ho jeho muslimští studenti na univerzitě v Nablusu ve West Bank vyhodili z okna ve druhém patře.6 Nejznámější je případ Salmana Rushdieho, který byl za to, že vyobrazil Mohameda a dávné časy islámu v nelichotivém světle, odsouzen íránským ájatolláhem Chomejním k smrti.

Naproti tomu na hlavu Bertranda Russella za napsání Why I Am Not a Christian odměna vypsána nebyla. Episkopální biskup John Shelby Spong proslul díky tomu, že se kriticky postavil proti prakticky každé tradiční křesťanské víře, ale nebyl za to potrestán defenestrací. Známá ateistka Madalyn Murray O’Hair byla zavražděna, to je pravda, avšak kvůli penězům, nikoli za své rouhání. Ve skutečnosti si tito a jim podobní lidé získali v určitých kruzích úctu a byli uznáváni za svou odvahu a upřímnost. Někteří se v tomto smyslu dokonce těšili určité módě. Samozřejmě vyvolávali kontroverzi, někdy dost silnou. Ale nežili v obavě o svůj život.

Hovořit svobodně o islámu je nepochybně riskantnější. Má-li se však Západ přiměřeně postavit hrozbě terorismu, musí být položeny – a zodpovězeny – složité otázky. Neboť pokud v samotném islámu existují prvky, které vyvolávají násilí, není nijak nezodpovědné ani nesnášenlivé o nich mluvit. Nikoli za účelem podněcovat zločince, aby napadali muslimy na ulicích, ale abychom se na rovinu podívali, proti čemu Západ opravdu stojí.

Následující kapitoly se v této souvislosti také blíže dívají na svět islámu, na jeho vztah k lidským právům, na jeho chování k ženám a na některé prvky morálního kodexu stojící za povšimnutí, které si muslimové berou z Koránu a Mohamedova příkladu. Zabývám se otázkou, proč byl kdysi islám živnou půdou pro rozkvět vědy a kultury a dnes již není – a jaké následky s sebou tato změna nese pro dnešní vztahy mezi islámem a Západem. Další historická otázka s velkým významem pro naši dobu se týká vychvalované islámské tolerance k náboženským menšinám, u níž se téměř všichni pozorovatelé shodují na tom, že byla podstatně větší než ta, kterou projevovala křesťanská společnost předmoderní Evropy. Rovněž si všímám křížových výprav, oné věčně připomínané hanby Západu, abych zhodnotil, zda role, která jim byla v současné debatě přisouzena – jako důkaz (dávné i budoucí) dravosti a imperialismu Západu – je vlastně oprávněná.

Čímž nechci ospravedlňovat moderní sekulární Západ ani obviňovat muslimy obecně nebo islám jako celek. V islámské kultuře, literatuře a hudbě toho existuje vskutku hodně, co je hodné obdivu. Islám není monolit a kultura, kterou inspiroval, přinesla na svět mnoho krásných věcí. Tyto skutečnosti by však neměly bránit další analýze otázky, která má mimořádný význam pro budoucnosti Západu: zda islám může být sekularizován, zbaven svých válečných prvků a přenesen do rámce kulturního a náboženského pluralismu.

Hned na počátku musím zdůraznit, že v žádném případě není mým záměrem vzbuzovat nenávist vůči muslimům. Osobně znám docela dost muslimů, kteří mě svou dobročinností dokáží zahanbit. Kdokoli rozumný pochopí, že kritika islámu není útok na všechny, kteří se této víry drží. Jestliže se zjistí, že semínka terorismu leží v srdci islámu, nečiní to ze všech muslimů teroristy ani to neomlouvá jakoukoli nespravedlnost vůči nim. Ve skutečnosti dnes Palestinci a další muslimové trpí křivdami, které nelze ospravedlnit. V dalších kapitolách však – krok za zbožným přáním – zvážíme, zda samotný islám nezhoršuje konflikty, ve kterých se tyto křivdy dějí.

1. Je islám náboženství míru?

„ISLÁM JE MÍR.“

George W. Bush pronesl tato slova v mešitě na sklonku roku 2001. Ujišťoval, že teroristický útok 11. září „porušuje základní principy islámské víry.“ Dvacátého září ve své řeči pro Kongres vysvětloval: „Teroristé vyznávají okrajovou formu islámského extremismu, který byl odmítnut muslimskými učenci i naprostou většinou muslimských duchovních – okrajové hnutí, které převrací mírumilovná učení islámu.“

Prezidentův protějšek v Londýně, ministerský předseda Tony Blair, souhlasně dodal toto: „Jedenácté září,“ prohlásil kategoricky, „nemá s islámem nic společného.“

V roce 1998 učinil Bill Clinton podobné prohlášení při projevu před OSN:

Mnoho lidí věří, že mezi západní civilizací a západními hodnotami a mezi islámskou civilizací a jejími hodnotami existuje nevyhnutelný konflikt. Já věřím, že tento pohled je nesmírně mylný. Falešní proroci mohou využít a zneužít jakékoli náboženství, aby ospravedlnili nejrůznější své politické záměry – dokonce i chladnokrevnou vraždu. Někdo může mít dokonce takovou světovou víru, že sám všemohoucí, milosrdný Bůh uděluje oprávnění zabíjet. To ale není naše chápání islámu…. Američané islám respektují a ctí.

Samozřejmě že by Američané měli respektovat a ctít muslimy, stejně jako všechny jiné lidi. Učí však islám muslimy opětovat tuto zdvořilost? Má prezident Bush pravdu, když říká, že 11. září představuje pouze „okrajovou formu islámského extremismu“?

Některé předpoklady jsou tak zakořeněné, že je dokonce obtížné všimnout si jejich přítomnosti. V současném západním světě je jedním z těchto předpokladů skutečnost, že všechna náboženství jsou ze základu laskavá – jinými slovy v podstatě stejná jako křesťanství. Obyvatelé Západu se rádi domnívají, že když je islám (stejně jako křesťanství) náboženství, musí být také (stejně jako křesťanství) ve své podstatě mírumilovný. A stejně jako má křesťanství své válčící fundamentalisty, kteří nepochopili a překroutili jeho poselství míru, je to u islámu stejné.

Současní západní komentátoři rádi poukazují na to, že muslimové stejně jako křesťané vyznávají pouze jednoho Boha, uznávají Ježíše a Marii a zakládají svou víru na knize, která je považována za zjevené Slovo Boží a která obsahuje příběhy o Adamovi, Abrahámovi, Mojžíšovi i Davidovi. Přední znalkyně islámu, Karen Armstrong, poznamenává: „Korán neustále zdůrazňuje, že Mohamed nepřišel, aby zrušil starší náboženství, protiřečil jejich prorokům nebo ustanovil novou víru. Jeho poselství je stejné jako to Abrahámovo, Mojžíšovo, Davidovo, Šalamounovo nebo Ježíšovo.“4 Armstrong dokonce viní křesťanství za nepochopení, že islám je náboženství míru:

Už od křížových výprav si západní křesťané vyvinuli stereotypní a pokroucený pohled na islám jako na nepřítele spořádané civilizace. … Bylo to například během křížových výprav, kdy právě křesťané podnítili sérii brutálních svatých válek proti muslimskému světu, kdy byl islám učenými evropskými mnichy popisován jako přirozeně násilná a netolerantní víra, která je schopna šířit se pouze prostřednictvím meče. Mýtus údajně fanatické nesnášenlivosti islámu se stal jednou z nejvíce přijímaných myšlenek Západu.

Jestliže je islám skutečně mírumilovný, pak má prezident Bush samozřejmě pravdu: teroristé, kteří napadli Ameriku, museli jednat proti principům svého vlastního náboženství. Takový byl předpoklad CNN, když po teroristických útocích na World Trade Center a Pentagon umístilo na svou webovou stránku tuto hlasovací otázku: „Mělo by být náboženství posuzováno podle činů svých stoupenců?“6 Pro obyvatele Západu z křesťanského prostředí – tzn. pro většinu jeho obyvatel – to byla zavádějící otázka. Jak se veřejné mínění zvedalo proti islámu, média trvale tlačila na to, co si představovala jako neosvícený náboženský fanatismus. Pokud by křesťanství nemělo být souzeno podle hříchů některých křesťanů, pak by ani islám neměl být souzen podle hříchů těch muslimů, kteří unesli letadla a narazili s nimi do budov plných nevinných lidí.

Kdo mluví za islám?

To záleží na tom, koho se ptáte.

Pro některé muslimy porušily teroristické útoky na Ameriku základní principy islámu a jasná slova Koránu. Pro jiné ne. Není to tak, že by se učení muslimové dívali na útoky úkosem, zatímco ti nevzdělaní, popuzení samoúčelnou propagandou extremistických vůdců, jásají před kamerami v Palestině při sledování záznamu, jak letadla narážejí do svých cílů. Ve skutečnosti jsou to právě učení muslimové, kteří se v otázce terorismu rozcházejí.

Z velké části to pramení z povahy autority v islámu. Toto náboženství nemá jinou ústřední autoritu než Korán, svatou knihu, o níž muslimové věří, že ji všemocný Bůh, Alláh, předal v sedmém století proroku Mohamedovi. Neexistuje žádný nejvyšší islámský učitel, který by mohl říct muslimům – a světu – co islám je a co není. To způsobuje mnohonásobnost hlasů v islámu a všechny se odvolávají na autoritu Koránu a tvrdí, že hovoří za pravý islám.

Tato mnohonásobnost není totéž jako myšlenka v protestantismu, že každý věřící může číst Bibli a nalézt v ní pravdu sám pro sebe. Zrovna tak jako protestantské skupiny vyvinuly v praxi své vlastní tradice pro interpretaci Bible a využití jejího poselství pro vlastní životy, také jednotliví muslimové jsou vedeni ve svých komunitách ke správnému pochopení své svaté knihy. V sunnitském islámu, který vyznává přes 85 % všech muslimských věřících na celém světě, má určitou vyučovací autoritu ulamá: společenství (často národní) muftíů, učitelů a učenců Koránu a sunny (muslimské tradice), jejichž fatwy (právoplatná rozhodnutí ohledně otázek nebo sporů) jsou věřícími všeobecně přijímána.

Ale všichni muftíové se v otázce terorismu neshodují.

Někteří muslimští vůdci vskutku bin Ládinovy útoky otevřeně odsoudili. Saúdsko-arabský šejch Sálih al-Lehajdán, hlava islámské justice v zemi, která nezná jiné právo kromě islámu, prohlásil: „Zabít osobu, která neprovedla žádný zločin, je jeden z nejhorších hříchů a odporný zločin… To, co se stalo v Americe je … nepochybně závažný trestný čin, který islám neschvaluje a nikdo by mu neměl tleskat.“

Jiný významný učitel víry, šejch Sálih as-Suhajmí, souhlasí. Ve své fatwě poznamenává, že muslimům je zakázáno „zabíjet ženy, děti, staré lidi.“ Pronesl oblíbené tvrzení muslimů, když dále řekl, že tento zákaz trvá i „navzdory skutečnosti, že by přívrženci takovýchto skupin lidí byli zapleteni v boji s muslimy.“ Z toho vyvozuje, že teroristické útoky na WTC, protože nezabily „nikoho než nevinné nemuslimy a muslimy nejrůznějších ras ze všech částí světa“, nebyly „přípustné“. Ve skutečnosti „to [žádný takový útok] islám nedovoluje, ať už v jakékoli podobě.“ Dokonce prohlásil, že „žádný učenec, který se drží správné formy islámu, podobné činy neschválí.“

Tento šejch však nedokázal ustavit jednomyslnou shodu pro svou „správnou formu islámu“. Někteří další islámští vůdci s ním do puntíku souhlasili. Jedním z nich byl šejch Omar bin Bakri bin Muhammad, soudce Great Britain’s Sharia neboli Islamic Law Court , generální tajemník Islamic World League* a mluvčí International Islamic Front for Europe**, a také zakladatel radikální mezinárodní muslimské skupiny al-Muhajiroun. Ta na svých stránkách zveřejnila fatwu šejcha Omara, která říkala: „Ano, teroristické útoky na WTC a Pentagon byly zločinem a násilím na svatost lidských bytostí (sic), což je v islámu zakázáno.“ Šlo o zločin, přestože „vláda Spojených států a její vojenské jednotky jsou legitimním cílem, pokud jde o islám.“ Muslimové mohou legitimně útočit na americké jednotky, vysvětloval šejch Omar, protože Spojené státy jsou „zapleteny v agresi a krutostech“ vůči muslimům v Iráku, Palestině, Afghánistánu a Súdánu – a kvůli americké podpoře „pirátského státu Izrael a diktátorských vůdců v muslimském světě.“ Nicméně částečně souhlasil se saúdským šejchem v otázce civilistů: „Není to ospravedlnění útoku na americké občany, protože islám nám zakazuje zabíjet lidi kvůli jejich národnosti, barvě, atd…. spíše kvůli jejich agresi nebo okupaci (sic).“

Přesto tentýž imám, když byl dotazován, jaké ponaučení by si měli muslimové vzít z útoků na Spojené státy, nevyužil příležitost poučit své spoluvěřící, jak by mohli reagovat na tuto „americkou agresi“, aniž by spáchali zločin v očích Alláha. Namísto toho byla všechna ponaučení, o kterých se zmínil, namířena rovnou na samotného Velkého Satana. Útoky byly, vysvětloval šejch Omar, výsledkem „zvěrstev a násilí páchaných vládou Spojených států a jejími silami na třetímu světě a konkrétně na muslimském světě“. Tento vlivný duchovní zašel dokonce ještě dál než Usáma bin Ládin, když vypočítával krutosti zahrnující nejen americkou podporu Izraele, okupaci Somálska a bombardování Iráku a Súdánu, ale také okupaci „muslimských zemí v Saúdské Arábii, Kuvajtu, Egyptě a Turecku“.

Dále odsoudil západní vlády a média jako „lidi, kteří pronásledují muslimy a islám“. Západní síly, vysvětloval šejch, jsou lhostejné vůči „muslimským životům a krvi“. Podotkl, že útoky ukázaly, že muslimové mají „odhodlání pro takový důvod zemřít“. „Otřásají arogancí západních vlád a podkopávají jejich tvrzení o tom, že jejich země je ve světě nezranitelná (sic).“

Úspěch útoků, zakončil šejch Omar, ukázal, že „neexistuje žádná obrana proti odhodlání někoho, kdo se chce stát mučedníkem.“10 Stojí za zmínku, že jeho chápání mučedníka se liší od obecné západní představy odvozené z křesťanství. Křesťanský mučedník je někdo, kdo je zabit pro svou víru, aniž by sám obětoval svůj vlastní život. Představa „mučedníka“ jako někoho, kdo vraždí ostatní, které považuje za nepřátele víry, a přitom sám zemře, je jednoznačně islámský výtvor.
Prohlášení šejcha Omara ohledně příčin útoků není příliš vzdálené hlasům ikon levice, jako jsou Noam Chomsky nebo Susan Sontag; přestože oni pravděpodobně nechtějí inspirovat mladé lidi, aby se oddali zničení Velkého Satana.

Mezitím zašli oblíbení imámové Usámy bin Ládina ještě dál. V pověstném videozáznamu, v němž bin Ládin se všemi významy a následky přiznal spoluúčast na teroristickém činu 11. září, se zeptal svého hosta: „Jaký postoj má vaše mešita tady [v Saúdské Arábii]?“ Šejch, který přišel vzdát poctu vůdci teroristů, odpověděl: „Opravdu velmi pozitivní.“ Řekl: „Jeden přední saúdský šejch pronesl po večerních modlitbách ve své třídě dobré kázání… Jeho postoj opravdu dodává odvahu. Jiný,“ mluvil dále šejch, „vydal nádhernou fatwu, nechť mu Alláh požehná.“

U choulostivé otázky vyvstávající z teroristických útoků tento druhý šejch naprosto nesouhlasil s těmi, kteří odsoudili útoky, protože při nich zemřeli nevinní: „Byl to džihád a ti lidé [oběti ve WTC a Pentagonu] nebyli nevinní.“ Přísahal na Alláha.

Wahhábovci

Ti, co obhajují islám, tvrdí, že tito „pro bin Ládinovští“ saúdští Arabové jsou wahhábovci, a to že vysvětluje jejich tvrdý přístup.

Wahhábovci představují nechvalně proslulou přísnou muslimskou sektu, která ovládá Saúdskou Arábii a udržuje si pocit povýšenosti nad zbytkem muslimského světa. Založil ji sunnitský reformátor šejch Muhammed ibn Abdul al-Wahháb (cca 1700–1792) a jejím záměrem je obnovit čistotu islámu odmítnutím veškerých změn, které se objevily po třetím islámském století – tj. kolem roku 950. (Islámské vyznání do té doby pravděpodobně následovalo přímo slova a činy Proroka, potom však spojení s Mohamedem začíná slábnout.)

Nejviditelnějším důsledkem této reformy je skutečnost, že wahhábovské mešity postrádají minaret, wahhábovci se však do islámského povědomí zapsali daleko hlouběji. Al-Wahháb odmítl rozšířenou sunnitskou praxi uctívání muslimských svatých a nazval to druhem širku, hlavního muslimského hříchu uctívání stvořených bytostí společně s Alláhem. Na základě tohoto přístupu prohlásil všechny newahhábovské muslimy za nevěřící a vedl proti nim džihád, svatou válku. Wahhábovský úspěch během devatenáctého století rostl a zase klesal, avšak v roce 1932 wahhábovský šejch Ibn Saúd dobyl Rijád a ustavil Království Saúdské Arábie na wahhábovských principech.

Ostatními muslimskými skupinami wahhábovci postupně opovrhli a odmítli jejich tvrzení, že představují něco jako čistý nebo pravý islám. Jeden muslim wahhábovce zlomyslně popsal jako bezpáteřní oportunisty:

Ačkoli se prohlašují za stoupence „autentické“ sunny [muslimské tradice], neváhají tito odpadlíci označit kohokoli, kdo oponuje jejich víře … jako „súfího“ [tj. podle stoupenců súfismu, mystické sekty, jejíž prvky wahhábovci a ostatní muslimové považují za kacířské], a přitom zneužívají muslimskou lásku k islámu přehnaným zdůrazňováním fráze „Korán a sunna“ ve své nesmyslné rétorice.

Mnoho západních učenců obviňuje wahhábovce z terorismu, ale dodržují ostrou hranici mezi islámem v jeho wahhábovské formě a jeho opravdovým obsahem. Novinář Stephen Schwartz například nazývá wahhábismus „hlavní formou islámského fundamentalismu“. Tvrdí, že „v islámu vždy existovaly sklony k fundamentalismu, stejně jako ve všech ostatních náboženstvích, avšak až do 18. století a vzestupu wahhábismu nezískaly trvalý vliv.“ Jak tvrdí: „Wahhábovcům se daří díky saúdským naftodolarům a přítomnosti amerických vojsk. Pokud by jejich finanční zdroje byly přerušeny, zbylo by z nich jen malé nic a terorismus by byl pravděpodobně také omezen.“

Wahhábovci rozhodně teroristy štědře podporují. Saúdsko-arabská náklonnost k Tálibánu je dobře prokázaná. Ale problém islámského teroru není pouze problém wahhábovců. Existují znepokojivé znaky toho, že muslimský teror má mnohem širší základy. Jsou to přesně ta wahhábovská tvrzení o ztělesňování pravého islámu, která inspirují muslimské skupiny od Severní Afriky až po Indonésii – a dávají wahhábovcům a jejich duchovnímu příbuzenstvu odolnost a trvalou sílu. Jak řekl bývalý ministr školství William J. Bennett: „Islám sám není bez vážných problematických aspektů, zvláště co se týká vztahů s nemuslimy. Nadřazenost islámu nad ostatními náboženstvími, představa, že při obraně a šíření víry je síla ospravedlnitelná – tato učení byla ve wahhábismu velmi zviditelněna, ale jedná se o původní učení.“

Soupeři wahhábovců, spojenci v teroru

Deset dní po útocích uspořádala al-Muhajiroun tiskovou konferenci v Lahore v Pákistánu. Tato skupina byla založena britským šejchem Omarem bin Bakrim bin Muhammadem jako „islámská intelektuální a politická organizace“, která „pracuje na zavádění islámu v jeho celistvosti, ať je kdekoli, pomocí politického a intelektuálního boje.“16 Šejch Omar není wahhábovec; ve skutečnosti označuje wahhábovského krále Saúdské Arábie za „pirátského panovníka pirátského takzvaného státu Saúdská Arábie“.17 Přesto však jeho organizaci nečinilo žádné potíže vyslovit své sympatie bin Ládinovi.

Na tiskové konferenci v Lahore vydala al-Muhojiroun prohlášení, ve kterém nebylo řečeno nic o tom, zda byly teroristické útoky 11. září legální či nikoli. Místo toho je prostě vzala jako příležitost k vyhlášení světové války:

1. Šarí’a [islámské právo] nařizuje, že život a bohatství kohokoli, kdo bojuje proti muslimům, nemá žádnou svatost. [To znamená, že ti, kdo jsou považováni za bojovníky proti muslimům, mohou být kdykoli zabiti, a vrah se nevystavuje žádnému právnímu ani morálnímu trestu.]

2. Vyzýváme muslimy, aby stáli na straně svých muslimských bratrů v Afghánistánu a zapojili se do džihádu proti USA a zaměřili se na jejich vládu a vojenská zařízení.

3. Varujeme Západ, aby se připravil na světovou válku proti islámu, ve které nebude trpět pouze vojensky, ale také ekonomicky.

Přestože se zde rozlišuje mezi vojáky a civilisty (bez zmínky nebo omluvy za zavraždění civilistů 11. září), dokument varuje, že muslimští bojovníci nebudou dělat žádný rozdíl mezi „vojáky bojujícími proti Tálibánu a vojáky odpočívajícími v USA“, neboť „tato válka není válkou proti terorismu, ale spíše válkou proti islámu.“ Proto „tato válka nebude omezena jen na tuto oblast, ale spíše bude zahrnovat celý svět, dokud agresoři nezmizí z muslimských zemí. Žádná země neunikne před jejími důsledky.“

Podobně Hassan Butt, vůdce al-Muhajiroun, řekl na začátku roku 2002 BBC, že by se britští muslimové vycvičení Tálibánem, kteří přežili americké bombardování, měli co nejdříve vrátit na královský ostrov – bez špetky pokárání. Tam by měli „podnikat vojenské akce“ proti „britským armádním a vládním institucím i proti jednotlivcům britské armády a vlády.“

Stejně zlověstné a možná ještě zlověstnější je mlčení takzvaných „umírněných“ muslimských duchovních – to znamená duchovních, kteří jsou od tak daleko, jak jen imám může být. Alarmující množství západních imámů neřeklo o útocích 11. září vůbec nic nebo vydalo pouze nejasná prohlášení, která mohla být vykládána jako podpora oběma stranám. Jen několik se jich zvedlo, aby mnoha slovy vyjádřilo, že teroristické útoky promíjejí, ale také pár bylo i těch, kteří je odsoudili.

Samozřejmě se našly vzácné výjimky. Šejch Abdul Hádí Palazzi, generální tajemník Italian Muslim Association , v čele italského muslimského vedení zcela jednoznačně odsoudil palestinské sebevražedné útoky: „Na obranu zkaženého režimu [palestinské vlády Jásira Arafata] jsou nevinné nevědomé děti posílány na smrt během zločinných akcí… Tento režim si dokonce troufá prohlašovat, že islám tyto zločiny schvaluje.“

Přesto se sbor imámů k Palazzimu nepřipojil. Uvnitř muslimské obce se rozhostilo podivné ticho. Například egyptská novinářka Mona Eltahawy na počátku roku 2002 prohlásila: „Umírnění a pokrokoví muslimové musejí mluvit otevřeně… Už nestačí, aby duchovní stále opakovali otřepané fráze, že islám znamená mír… Kde byli, když Usáma bin Ládin a jeho spolek teroristů přísahali, že zaútočí na každého amerického muže, ženu nebo dítě? Musíme nahlédnout do svého nitra a zeptat se: Co v islámu, co ve způsobu, jakým se dnes praktikuje, dovolilo bin Ládinovi podnítit jeho vražedné poselství?“

Dokonce i někteří z duchovních, kteří se objevili po boku prezidenta Bushe bezprostředně po útocích, měli ve skříních kostlivce. Prezident American Muslim Council Abdurahmán Alamoudi se připojil k Georgeovi Bushovi při jeho modlitbě za oběti; ale ani ne rok před 11. zářím 2001 pronesl před skupinou muslimů: „Slyš toto, Bille Clintone! Všichni podporujeme Hamás. Přeji si, aby připojili, že také podporuji Hizballáh (sic).“22 Podle zpravodajských záznamů nebyl Alamoudi jediný, kdo zaujímal tento názor:

K modlitbám, kterých se účastnil Alamoudi, byl pozván také Muzzammil Siddiqi, duchovní vůdce Islamic Society of Orange County**. Siddiqi tehdy při modlitbě řekl: „Uchovej naši zem silnou v zájmu dobra.“ Jen rok předtím pořádal Siddiqi sjezd, na kterém Alamoudi vyjádřil svou podporu Hamásu a Hizballáhu. Tehdy Siddiqi řekl: „USA jsou přímo i nepřímo zodpovědné za situaci palestinského národa. Zůstanete-li na straně nespravedlnosti, přijde Boží hněv.“

Když byl Siddiqi s tímto prohlášením konfrontován, vymlouval se na nevědomost. Přestože byl jedním z organizátorů sjezdu, tvrdil, že „si nebyl vědom postojů všech řečníků sjezdu a nepodporuje extrémistické pohledy, které někteří vyjádřili“. Zjevně není extremismem vyvolávat Boží hněv; extrémistou je pouze ten, kdo tento hněv zprostředkuje. Siddiqi řekl: „Nepodporuji Hizballáh ani Hamás. Nepodporuji žádnou teroristickou skupinu. Terorismus není to, co učí islám.“23 Přesto nejspíš to, co učí teroristé, není islámu tak úplně cizí, když to nepřimělo Siddiqiho ani kohokoli jiného, aby teroristům zabránili vystoupit na sjezdu.

Další muslim, který se objevil při modlitbách s Bushem, byl Hamza Júsuf, imám sídlící v Kalifornii:

20. září se FBI dostavila do domu Hamzy Júsufa, muslimského učitele a řečníka ze Severní Kalifornie. Chtěli se ho zeptat na proslov, který pronesl dva dny před útoky 11. září, ve kterém řekl, že USA „čelí obvinění“ a že „tuto zemi čeká obrovský, obrovský trest.“

„Není doma,“ řekla jeho žena. „Je s prezidentem.“

„Agenti si mysleli, že to je vtip,“ řekl Júsuf. Ale nebyl. Toho dne byl Júsuf v Bílém domě, jediný muslim ve skupině náboženských představitelů, kteří byli pozváni k modlitbě s prezidentem Bushem, zpíval „God Bless America“ a schválil prezidentovy plány vojenských akcí.

Ke své cti Hamza Júsuf řekl, že útoky přinesly vystřízlivění: „Také pro mě to byla výzva k probuzení, protože cítím, že určitým způsobem existuje spoluvina v tom, že jsme dovolili vyjadřování názorů, které soustřeďovaly hněv.“

Mezitím davy muslimů po celém světě jen sotva útoky odsuzovaly. Demonstranti v různých zemích skandovali svůj souhlas, nechvalně známí jsou dnes Palestinci tančící v ulicích pro kameramany CNN poté, co se dozvěděli o zhroucení věží World Trade Center. Všichni tito lidé nebyli wahhábovci nebo nevzdělaná lůza. „Reportéři z arabských břehů,“ podle Fouada Ajamiho, profesora na Univerzitě Johnse Hopkinse, „mluví o bohatých mužích a ženách, z nichž někteří mají za sebou léta vzdělání na amerických univerzitách, jak oslavují krutý čin Muhammada Atty a ostatních únosců.“ Jeden Libyjec pro New York Times řekl: „Jedenácté září bylo nejšťastnějším dnem mého života.“

V době, kdy davy vyvolávaly svůj souhlas s bin Ládinovými útoky, ani imámové, kteří odsoudili teroristické útoky, nevyužili této příležitosti k tomu, aby odsoudili rovněž imámy, kteří tyto útoky schvalovali – skutečnost obrovského významu pro Bushovy a Blairovy pokusy ukázat teroristy jako okrajovou skupinu uvnitř islámu. Brzy po 11. září se například Jake Tapper z internetového magazínu Salon pokoušel přimět tiskového mluvčího Council on American-Islamic Relations (CAIR), amerického muslima jménem Ibrahim Hooper, aby otevřeně vystoupil proti Usámovi bin Ládinovi. Hooper kličkoval:

„Odsuzujeme terorismus, odsuzujeme útoky na budovy,“ řekl Hooper. Ale proč neodsoudil přímo bin Ládina, obzvláště po tom, co prezident Bush potvrdil, že byl za útoky 11. září nepochybně zodpovědný? „Jestliže za tím stál Usáma bin Ládin, jmenovitě jej odsuzujeme,“ řekl Hooper. Ale proč to „jestliže“ – proč odpověď podmiňovat? Hooper řekl, že otázku odmítá. A co předešlé teroristické činy spojené s bin Ládinem? Nebo to, že bin Ládin podněcoval muslimy, aby zabíjeli Američany? Hooper váhal a pouze opět odvětil, že odsuzuje teroristické činy. Obě skupiny [CAIR i American Muslim Council] také odmítají otevřeně odsoudit islámské teroristické skupiny Hamás a Hizballáh.

Proč?

Klíč možná leží v podstatě knihy, kterou všichni muslimové považují za svou nejvyšší autoritu: v Koránu.

Význam Koránu

Když nositel Nobelovy ceny V. S. Naipaul cestoval v roce 1979 do islámských zemí na sedmiměsíční výpravu, kterou popsal ve své knize Among the Believers: An Islamic Journey, došlo v Pákistánu k události, která výstižně ukazuje vztah muslimů ke Koránu. Poté, co pákistánský vládní úředník řekl kolegovi, že Naipaul chce vidět „islám na živo“, onen kolega odpověděl: „Měl by si přečíst Korán.“

Korán je v islámu nejvyšší autorita a muslimové věří, že byl sdělen Alláhem a předán Proroku Mohamedovi andělem Gabrielem. Islámský učenec Seyyed Hossein Nasr z Univerzity George Washingtona vysvětluje: „Korán představuje alfu a omegu islámského náboženství v tom smyslu, že vše, co je islámské, ať už jsou to zákony, myšlenky, duchovní a morální učení nebo dokonce umělecká vyjádření, má své kořeny v učení, která jsou ve svatém textu uvedena nebo z něj vyplývají.“

Autorita Koránu v muslimském světě dalece převyšuje autoritu, kterou má na Západě Bible. Islámská předmluva studie Koránu označuje tuto knihu jako „bezpečný přístav a trvalý dar blaženosti, vynikající argument a nezvratný důkaz“. Navíc „léčí obavy srdce a činí správná rozhodnutí, kdykoli jste na pochybách. Je srozumitelným jazykem a konečným slovem, je nezpochybnitelný; je lampou, jejíž světlo nikdy nezhasíná… oceánem, jehož hloubek nikdy nedohlédneme. Jeho rétorika ohromuje rozum… vhodně mísí výstižnou stručnost a nenapodobitelné vyjadřování.“29 Korán je pro muslimy základním vodítkem pro život, protože obsahuje zákony stejně jako dogmata. „Korán představuje více než dokonalé ztělesnění svaté víry islámu, jeho bibli a vedoucí světlo,“ říká další muslimský učenec, „pro muslimy znamená hlavní zdroj informací nejen v duchovních záležitostech, ale také v běžných světských potřebách každodenního života.“

Muslimové mají obrovskou zálibu a úctu ke Koránu jako slovům všemohoucího Boha. Jak řekl anglický muslimský konvertita Mohammed Marmaduke Pickthall, je to „nenapodobitelná symfonie, dokonale znějící, jež přivede lidi k slzám a extázi.“31 Jeho poetičnost je legendární. Některé súry, které Mohamed předal svým následovníkům v Mekce na počátku svého života proroka, jsou mimořádně fascinující dokonce i v překladu:

Až slunce bude svinuto,
až hvězdy pohasnou,
až hory se z místa pohnou,
až březí velbloudice bude zanedbána
a divoká zvířata shromážděna,
až moře se povaří
a duše až se spáří,
až zaživa pohřbená bude tázána,
pro jakou vinu byla utracena,
až svitky budou rozvinuty
a nebe bude staženo
a peklo rozpáleno
a zahrada rajská přiblížena,
tehdy duše každá, co vykonala, pozná!
(súra 81:1-14)

Rytmika Koránu okouzluje i posluchače, kteří nerozumí arabsky; po staletí mnoho nemuslimů upozorňovalo na pozoruhodný půvab veršů Koránu.

Muslimové se zmiňují o fascinujících vlastnostech Koránu jako o důkazu jeho božského původu a učí se z něj nazpaměť rozsáhlé části ještě dříve, než jsou schopni porozumět tomu, co říká. Podle učence Johna Esposita:

Dnes v celém islámském světě davy lidí plní stadiony a sály při veřejných soutěžích v recitaci Koránu. Recitování Koránu je formou umění. Recitátory a zpěváky mají lidé v úctě srovnatelné s operními hvězdami na Západě. Naučit se celému Koránu nazpaměť přináší velkou prestiž i zisk. Nahrávky Koránu jsou oblíbeny pro svou estetickou i náboženskou hodnotu.

Muslim bude naslouchat slovům muftíů a imámů, ale bude také sám číst Korán. Pokud jde o otázku, jak jednat s nemuslimy, mu svatá kniha řekne: „Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď přísný na ně! Útočištěm jejich bude peklo, a jak hnusný je to cíl konečný!“ (súra 9:73). Na území islámu může existovat mír nebo alespoň nepřítomnost války, ale mezi věřícími a nevěřícími vyhlašuje islám nekončící válku. „Ti, kdož uvěřili, bojují na stezce Boží, a ti, kdož neuvěřili, bojují na stezce Tághúta. Bojujte proti přátelům Satanovým, vždyť slabé jsou proti vám úklady Satanovy!“ (súra 4:76). Muslim, který nebojuje, je stěží hoden toho jména:

Ti, kdo zůstali sedět doma, se radují, že za zády posla Božího se neúčastnili boje; nelíbí se jim bojovat majetky a osobami svými na cestě Boží a říkají: „Nevydávejte se do boje ve vedru!“ Rci: „V ohni pekelném bude mnohem horší vedro!“ Kéž by to jen pochopili! (súra 9:81)

Muslimové často tvrdí, že západní komentátoři překroutili džihád – představu války v Koránu. Tímto tématem se budeme později zabývat podrobněji, ale již zde stojí za zmínku. Jeden muslimský komentátor si posteskl: „Zejména mezi křesťany převládá velké nedorozumění, které rozšiřují jejich horliví misionáři, ohledně povinnosti džihádu v islámu.“ Neznamená to pouze pozvednout zbraně proti nepřátelům islámu, ale definuje se jako „použití nebo vynaložení největší možné síly, úsilí, snahy a schopností v boji proti objektu nesouhlasu, kterým mohou být tři druhy – viditelný nepřítel, ďábel nebo člověk samotný.“ Jiný muslim vidí rozdíl mezi „velkým džihádem“, který zahrnuje duchovní boj jednotlivce, a „malým džihádem“, který se týká vnějšího boje proti nepřátelům víry. Většina muslimů se ve svém každodenním životě zabývá velkým džihádem – svým vlastním úsilím žít podle své víry. Tento termín lze také použít pro jakoukoliv činnost, která brání nebo šíří víru.

Pokud jde o malý džihád, jedna příručka islámského práva ho definuje jednoduše jako „válku proti nemuslimům.“ Může být veden pomocí apologetiky a debatou, ale nepříjemný pro islámské umírněnce je fakt, že se nikde neříká, že nemůže zahrnovat sílu zbraní. Ačkoliv je považován za nižší než duchovní boj, ozbrojená síla je nedílnou součástí džihádu. Když šejch Omar Bakri (jehož tichý souhlas s terorismem bin Ládina jsme již citovali) nazval džihád „svatou povinností nařízenou Alláhem, kterou mají všichni zdraví mladí hoši“, neměl na mysli jen to, že Alláh chce, aby všichni mladí hoši studovali Korán a bojovali proti hříchu. „Korán ukládá, že muslim musí být schopen chopit se zbraní a být připraven na džihád,“ vysvětloval šejch Omar.

V džihádu se vždy nacházel prvek boje. Ke konci 17. století Hadždžádž , vládce Iráku, po bitvě napsal: „Velký Bůh v Koránu říká: ,když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí.‘ Tento příkaz je mocný rozkaz Velkého Boha a musí být respektován a vykonán.“ Ve skutečnosti je vojenský aspekt džihádu pevně zakořeněn v samotném Koránu. Verše, které Hadždžádž uvádí, a další podobné ponechávají málo prostoru pro pochybnosti:

A když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí, a až jim způsobíte úplnou porážku, pevně je spoutejte! (súra 47:4)

A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je z míst, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití. Avšak nebojujte s nimi poblíže Mešity posvátné, dokud oni s vámi zde nezačnou bojovat. Jestliže však vás tam napadnou, zabte je – taková je odměna nevěřících! (súra 2:190-191)

A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný. (súra 9:5)

Slovo v posledním odstavci, přeložené jako „modloslužebníci“, al-mušrikun, se někdy překládá také jako „pohané“ nebo „mnohověrci“. Ačkoliv se někteří muslimové vyhýbají pojmu al-mušrikun pro označení těch, které Korán nazývá „lid Knihy“ – především židé a křesťané (ale také zoroastrovci) – toto slovo a tento verš se v muslimské literatuře běžně užívají jako vodítko, jak jednat se všemi ostatními skupinami, které kromě Boha uctívají údajně i stvořené bytosti. Přesněji řečeno by to nemělo zahrnovat židy, přestože se zdá, že Korán je mezi ně umísťuje konstatováním: „A říkají židé: ,Uzajr je syn Boží!‘ “ (súra 9:30) – tvrzením, které neodpovídá žádné známé židovské tradici. Křesťané jsou samozřejmě kvůli učení o Trojici považováni za vinné z širku – uctívání stvořené bytosti. Zatímco muslimové tvrdí, že Ježíše respektují, a v mezích toho, co o něm říká Korán, tak vskutku činí, perský básník z 12. století Faríduddín Attár shrnuje převažující názor muslimů na křesťanství, když jej nazývá „rouhačskou hanbou.“

Příkaz vést válku proti židům a křesťanům je zřejmější v jiných částech Koránu, které tuto povinnost potvrzují kvůli jejich údajné nevěře v to, co jim bylo zjeveno. „Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma, dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi“ (súra 9:29). Nebo podobně: „Muhammad je posel Boží; a ti, kdož jsou s ním, strašní jsou proti nevěřícím, však laskaví mezi sebou“ (súra 48:29).

Neexistují žádné mírnější verše, které by předepisovaly chovat se k nevěřícím dobře. Proto, když bývalá popová hvězda Cat Stevens – který přestoupil na islám a nyní vystupuje pod jménem Júsuf Islam – vyzýval teroristy, aby propustili amerického novináře Daniela Pearla, nemohla jeho slova být vyslyšena. „Nyní nadešel čas, abychom ukázali světu milost islámu,“ řekl autor Peace Train .“39 Kde se však v Koránu výslovně mluví o projevování milosti nevěřícím? Výzva legendárního boxera Muhammada Alího, aby Pearla propustili, ukázala podobnou domněnku: „Neztratil jsem (Alláhovu) naději v nás, že ukážeme soucit tam, kde žádný neexistuje, a projevíme milost v nejobtížnějších situacích. My jako muslimové musíme jít příkladem.“ Avšak vzhledem k tomu, že Pearl nebyl spoluvěrec, mohli jeho věznitelé těmto známým konvertitům od křesťanství odpovědět přečtením súry 48:29, podle níž neměl nárok na žádné slitování.

Přesto tohle všechno nejspíš není tak zlé, jak to vypadá. Muslimové, nebo alespoň mnoho z nich, si vykládá verše Koránu o zabíjení nevěřících pravděpodobně určitým alegorickým způsobem. Něco se možná v islámu odehrálo – podobně jako v pomalém vývoji křesťanství, které se přeneslo z časů, kdy postava o nic méně vznešenější než svatý Tomáš Akvinský obhajovala popravy kacířů, do našeho současného stavu osvícenské tolerance. Možná je Usáma mimo tento hlavní proud.

Sekulární komentátoři jsou si jisti, že to je nebo bude tento případ. Vysvětlují, že islám je „stále v období středověku.“ Přece jen uplynulo pouze 1 400 let od dob Mohameda a 1 400 let po Kristovi samotné křesťanství obdobně zabíjelo nevěřící (často jiné křesťany z druhých škol). Islám je prostě náboženství, které nakonec dospěje v tolerantnější a velkorysejší víru, tak jako tomu bylo u křesťanství. Pozorovatelé navíc říkají, že již dosahuje určitého stupně a že pravou tvář islámu nyní ukazují umírněnci. Nevědomí mladí muži, kteří se v táborech al-Káidy učí, jak zabít sami sebe a další lidi, jsou zkrátka ze strachu a různých záští oddáni primitivnější a násilnější formě svého náboženství.

Snad. Ale tato verze má více sporných otázek.

Za prvé – proč by měl vývoj islámu odrážet vývoj křesťanství? Nejen George Bush a Tony Blair, ale ani obyvatelé Západu obecně ve velké míře nechápou islám, protože vytrvale, aniž by si to uvědomovali, nahlížejí na náboženství Mohameda ve světle křesťanských kategorií a zkušeností. Nejnápadnější známkou toho jsou neustálé zmínky o islámském „fundamentalismu“. To je obvyklé označení pro ty, kteří berou výše citované verše z Koránu dost doslovně na to, aby se opásali bombami a stali se lidskou raketou.

Toto slovo bylo samozřejmě přeneseno z křesťanství. V křesťanském jazyce je fundamentalista někdo, kdo se hluboce drží zásad víry – fundamentu. Fundamentalistický křesťan se drží tradičního, doslovného chápání prvků víry, jako je např. neposkvrněné početí nebo fyzické zmrtvýchvstání Krista. Liberální křesťané čtou život Ježíše jako metaforu a mýtus; fundamentalisté ho čtou jako historický fakt.

Avšak obdobně jako je křesťanský fundamentalista někdo, kdo striktně dodržuje tradiční jádro učení víry, by musel muslimský fundamentalista být zkrátka někdo, kdo dodržuje pět pilířů islámu. Uvnitř i mimo ummu (celosvětovou obec muslimských věřících) se muslimové shodují, že těchto pět pilířů je srdcem jejich víry: vyznání víry, denní modlitba, dobročinnost, půst během ramadánu a pouť do Mekky. V tomto smyslu jsou fundamentalisty prakticky všichni muslimové.

Vymezit islámské teroristy jako „muslimské fundamentalisty“ je absurdní, protože to by pak naznačovalo něco, co ti, kteří toto označení používají, popírají: že násilí a teror jsou podstatou islámu.

Živoucí Korán?

Téměř všichni muslimové považují Korán za doslovnou a věčnou pravdu, včetně částí, kde nabádá k násilí. Existují liberální muslimové, kteří chápou výzvy Koránu k boji jako výzvu k vedení duchovního boje proti hříchu a pochybení, ale je těžké je nalézt. Liberalismus ani modernismus nevtrhly do islámské obce v nějaké významnější míře ani neměly žádný obecný vliv na způsob, jakým si průměrný muslim vykládá Korán. V dnešní době je spisovatel Salman Rushdie jedním z opravdu mála muslimů na světě, kteří se pokoušejí přenést islám do moderního světa – vyzývá své spoluvěrce, aby viděli dogmata své víry spíše jako metafory a podobenství než jako jednoznačnou, nefalšovanou, všeobsahující pravdu.

V islámu obecně je kromě alegorického výkladu nepřítomna i představa postupného zjevení, která je v judaismu a křesťanství běžně přijímána. Starý zákon má mnoho pasáží, které by dnes žádný žid ani křesťan nepovažoval za rozkaz k boji. Například žádný z nich by pravděpodobně neprodal svoji dceru do otroctví (Exodus 21:7) ani nezabil někoho, kdo pracuje o sabatu (Exodus 35:2). Pro muslima jsou však všechny příkazy v Koránu stále platné.

Tato skutečnost bývá často přehlížena, když religionisté všech náboženství začnou vést války mezi písmy. Například muslimský řečník Hussein Ibish z American-Arab Anti-Discrimination Committee , který vyjádřil pobouření nad poznámkami Pata Robertsona o islámu, prohlásil: „Mohl bych sem přijít… s citáty z Talmudu nebo Bible a také se snažit vylíčit judaismus a křesťanství nebo jakékoliv jiné náboženství ve špatném světle. Domnívám se, že to je… opravdu opovrženíhodná a nechutná hra.“42 Je pravda, že Ibish by neměl problémy nalézt v Bibli takové násilné výroky, aby se před nimi moderní židé a křesťané shrbili. Žalm 137:9 mluví k Babylóňanům, kteří si podrobili Izraelity: „Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.“ Jiný žalm slibuje: „Každého jitra pléniti budu všecky nešlechetné z země, abych tak vyplénil z města Hospodinova všecky, kdož páší nepravost“ (Žalmy 101:8). Poté, co se David v bitvě ukáže jako hrdina, izraelitské ženy zpívají: „Saul pobil své tisíce, ale David své desetitisíce“ (I. Samuelova 18:7). Kniha Jozue je plná krve a nemilosrdných bitev vedených na příkaz Boha.

Přestože se to skutečně nedá srovnat s agresivním jazykem Koránu, žádný současný žid ani křesťan nečte tyto příběhy a oslavy hebrejských bojovníků jako návod k tomu, jak se chovat v dnešní době. Židé a křesťané považují násilné pasáže v Žalmech, Knize Jozue nebo kdekoliv jinde za součást slova Božího, ne však v takovém smyslu, jakým muslimové pohlížejí na vše v Koránu. Spíše než striktní mravní kodex pro všechny doby jsou tyto pasáže součástí historického líčení toho, jak Bůh vyvedl svůj lid ze hříchu a postupně přivedl ke světlu. Prakticky všichni křesťané včetně fundamentalistů by souhlasili, že se týkají určité doby a jistých okolností a odrážejí neúplnou část božího zjevení, kterou by posléze doplnil – a nahradil – Nový zákon, evangelium lásky a usmíření. Židé, stejně jako křesťané, vyvinuli velmi důmyslné metody alegorického výkladu, prostřednictvím nichž se dívají na agresivní pasáže Písma.

Islám naproti tomu obecně odmítá jakoukoli představu historického vývoje ve zjevení a nechává malou možnost alegorického výkladu bojovných veršů v Koránu. To je dáno zčásti tím, že muslimské představy o autorství Koránu se liší od křesťanských představ o tom, jak se objevila Bible. Jak vysvětluje odborník na náboženství Kenneth Woodward z Newsweeku:

Korán stejně jako Bible prohlašuje svou vlastní boží autoritu. Ale zatímco židé a křesťané pohlížejí na biblický text jako na boží slova, která inspirovala lidské autory, muslimové považují Korán, což znamená „recitování“, za Boží slova samotného Alláha. Tudíž je Mohamed prostředníkem pro slova Boží, nikoliv však jejich tvůrce.

Muslimský učenec Ahmad Von Denffer shrnuje muslimské chápání svaté knihy takto: „Korán můžeme definovat následovně: Alláhova slova seslaná poslednímu Proroku Mohamedovi prostřednictvím anděla Gabriela, v jejich přesném smyslu a znění… nenapodobitelná a jedinečná, chráněná Bohem před zkomolením.“44 Všechny směry islámu po celém světě učí, že Korán je dokonalé slovo Alláha, platné vždy a pro všechny národy.

Ve skutečnosti jde muslimská tradice ještě dále a věří, že Korán je věčný a nestvořený a předtím, než byl seslán Mohamedovi, sídlil s Alláhem v nebi. Protože je považován za skutečná slova Alláha v jejich „přesném znění“, tradičně uvažující muslimové dokonce odsuzují i překlady Koránu (nicméně takové překlady se rychle množí). Alláh zjevil Korán v arabštině a jeho arabský jazyk je část jeho dokonalosti: „Seslali jsme je jako Korán arabský – snad budete rozumní!“ (súra 12:2).

Kniha takového původu, která tvrdí, že je slovně dokonalá, má sklon vzdorovat jakémukoliv výkladu, neboť by snižoval doslovnou pravdivost všech jejích sdělení.45 Pouze malá část muslimů je takovým výkladům nakloněna: „Moderní dekonstrukcionisté, především evropští učenci, odvážně prohlásili, že Korán by měl být považován za historický dokument a podroben moderní teorii kritické analýzy, jak je tomu v současnosti u Bible.“46 Avšak nevyžaduje příliš analytického postřehu, abychom pochopili, že názory „dekonstrukcionistů“ a „evropských učenců“ mají pro většinu muslimů malou váhu. Nakonec tohle je způsob myšlení, kvůli němuž byl Suliman Bashear vyhozen z okna ve druhém patře.

Kanadský muslimský novinář Irshad Manji popisuje logické závěry uvažování hlavního proudu muslimů:

Je na čase, abychom se veřejně zeptali, zda se islám propůjčuje k fundamentalismu snáze (např. doslovný výklad částí, kde Korán nabádá k násilí) než jiná světová náboženství. Zde je můj názor, proč tomu tak může být: nám muslimům se stále říká, že svatý Korán je kniha, o níž není žádných pochyb. Tím, že staví na Tóře a křesťanské Bibli, zdokonaluje jejich učení. Není potřeba interpretovat konečné znění Božího prohlášení. Tak to prostě je.

Pro ortodoxní muslimy je všechno v Koránu platné, ledaže by to bylo zrušeno jinou částí této knihy. Takové pasáže existují, ale ty násilné, které jsem citoval, mezi ně nepatří.

V historii islámu existovaly snahy zmírnit agresivní přístup Koránu, často s hermeneutickými názory přenesenými z křesťanství nebo klasické řecké filozofie. Nejpozoruhodnější z těchto snah bylo hnutí mu’tazila, které vychází z teologických a filozofických názorů Wásila bin cAtá (699-749), v islámské obci se divoce rozšířilo a v 9. století se stalo státním náboženstvím abbásovského chalífátu.

Mu’tazilité (což znamená „odtahující se“ nebo „ti, kteří se vzdálili“), kteří přijali pohanskou řeckou filozofii, se domnívají, že rozum musí hrát v setkání muslimů s Bohem určitou roli. Proto byli duchovní mu’tazily nespokojeni s doslovným chápáním antropomorfismů Koránu. Šli dokonce ještě dál a prohlásili, že samotná kniha byla stvořená; což bylo v rozporu s představou ortodoxních muslimů o zázračné knize, která po věčnost pobývala s Alláhem v nebi.

Debata o tom, zda byl svatý text stvořen, nebo existuje věčně, měla významné praktické důsledky. Umožnila mu’tazilitům rozvíjet metodu výkladu Koránu, která se s doslovným smyslem textu rozcházela více, než se většina muslimských duchovních odvažovala tvrdit. Například při výkladu súry 14:27: „zatímco nespravedlivé nechává bloudit“, teologové mu’tazily popřeli doslovný význam s jeho předurčenými následky a tvrdili, že by nebylo racionální, aby Alláh nechal lidi bloudit a odsoudil je do pekla.

Nicméně mu’tazilité i přes svůj obdiv k rozumu nebyli modelem současných západních racionalistů a mocensky byli prostě absolutisté jako mnoho jiných muslimských režimů. Za abbásovského chalífa Abdulláha al-Ma’múna (813–833) a jeho nástupců Muhammada al-Mu’tasima (833–842) a Hárúna al-Watiqa (842–847) zavedli plnohodnotnou inkvizici, tzv. mihnu. Během patnáctiletého období byli qádí, soudci ve věcech náboženství, v celém chalífátu nuceni odpřísáhnout, že Korán byl stvořen a není věčný. Této přísaze se obyčejní lidé, kteří nikdy k intelektualismu a zjevnému skepticismu mu’tazily nelnuli, a také někteří učenci, zuřivě bránili. Samotný Ahmad ibn Muhammad ibn Hanbal (780–855), jeden ze „čtyř velkých imámů“ sunnitského islámu, byl vězněn a bičován za to, že odmítal potvrdit učení mu’tazily.

Dža’far al-Mutawakkil (847–861), nástupce Hárúna al-Watiqa, ukončil mihnu a obrátil ostří proti mu’tazile: tvrzení, že Korán byl stvořen, se stalo zločinem, který se trestal smrtí. Ačkoliv íránští ší’ité přijali určité pohledy mu’tazily, hnutí obecně s koncem mihny ztratilo většinu svého vlivu v islámské obci. Postupem času byly méně racionální pohledy antimu’tazilitů, jako byl Ibn Hanbal a jiní vážení muslimští učenci, zavedeny do sunnitské ortodoxie. Jejich hlavním zájmem bylo podporovat doslovnou a absolutní pravdu slov Koránu.

Zavržení a znevážení mu’tazily vrhá dlouhý stín na „umírněný islám“ – vznikl tak historický precedens, který mohou používat ti, kteří lpí na doslovném znění, aby zamítli jakýkoliv výklad Koránu, který nebere všechna jeho slova v přesném významu. Zbloudí-li dnešní umírněnci příliš daleko od doslovného znění svaté knihy (včetně jejích projevů krutosti vůči nevěřícím), riskují, že budou obviněni z pokusu oživit dávno zpochybněný způsob myšlení.

Někteří muslimové se snažili obměkčit tvrdost určitých veršů Koránu jinými způsoby. Turecký obhájce muslimů Adnán Oktar, který píše pod biblicky inspirovaným literárním pseudonymem Hárún Jahjá (Áron Jan), nebere bojovná prohlášení v dnešní době jako přímé povolání do zbraně. Pracuje v mezích doslovného znění Koránu a pokusil se vytvořit islámskou odpověď na násilí a terorismus na základě tohoto verše:

A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka – nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi – byl souzen, jako by zabil lidstvo veškeré. A aby ten, kdo oživí jednoho, byl posuzován, jako by oživil lidstvo veškeré. (súra 5:32)

Hárún Jahjá uzavírá: „Toto je ten důkaz, který dokládá, jak velkými hříchy jsou vraždy, masakrování a útoky, obecně známé jako ,sebevražedné útoky‘, páchané teroristy.“

Náboženská povinnost vedení války

Bohužel to z jednoho důvodu není jasné úplně všem. Hárún Jahjá se nezabývá násilnými verši citovanými dříve. (Koneckonců co by o nich také mohl říct?) A verš, který cituje, obsahuje také velkou výjimku: „Nikoliv pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi“. Bin Ládin a jemu podobní Ameriku z těchto těžkých zločinů vinili. Odsoudili přítomnost bezvěrců v islámské svaté zemi, prohlásili, že Amerika zasela zkaženost v Palestině, Saúdské Arábii, Iráku i jinde, a využili naprosté svobody, kterou jim Korán pro jejich teroristické činy dává.

Neexistuje žádná muslimská verze „Milujte své nepřátele! Žehnejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají a pronásledují“ (Matouš 5:44) ani „kdokoli tě udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou“ (Matouš 5:39). Naproti tomu existuje víc než étos o tom, jak Ježíš vyzval své stoupence, aby se povznesli nad „Budeš milovat svého bližního a nenávidět svého nepřítele“ (Matouš 5:43). Korán učí:

Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé. Avšak Bůh vám zakazuje brát si za přátele ty, kteří proti vám bojovali kvůli náboženství, a ty, kteří vás vyhnali z příbytků vašich, a ty, kteří pomáhali při vašem vyhánění. A ti, kdož se s nimi budou přátelit, jsou nespravedliví! (súra 60:8–9)

Z militantní muslimské perspektivy spáchali Američané přesně to, o čem Korán říká, že v takovém případě není potřeba chovat se laskavě. Bin Ládin mohl říct: Američané skutečně vedli válku proti našemu náboženství a vyhnali nás z našich domovů. Proto, jak sám prohlásil, nám nedluží žádnou milost, ale ve skutečnosti má náboženskou povinnost vést proti nám válku. Opravdu by se provinil, kdyby přehlížel naše údajné útoky.

A tak je někteří muslimové, místo toho, aby se připojili k Hárúnovi Jahjá a sebevražedné útoky odsoudili, oslavují. V červnu 2001 šejch Ibráhím Mahdí ve státní palestinské televizi zvolal: „Požehnán buď každý, kdo si připne na své tělo pás výbušnin a vrhne se mezi židy.“ Na svých webových stránkách al-Muhajiroun zveřejnil tento názor:

Název „sebevražedné operace“, kteří někteří používají, je nesprávný a ve skutečnosti ho vymysleli židé, aby lidi odradili od tohoto snažení. Existuje velký rozdíl mezi těmi, kdo spáchají sebevraždu… kvůli svému neštěstí, nedostatku trpělivosti a [určité] slabosti nebo nepřítomnosti někoho [imáma] a [jimž] bylo hroženo Ohněm pekelným… a mezi těmi, kteří se sami obětují a začnou jednat ze síly víry a přesvědčení, aby přinesli vítězství islámu tím, že obětují svůj život pro povznesení (sic) slova Alláhova!

Podle Koránu se má „sebeobětník“ na co těšit: „A kdo opustí dům svůj a vystěhuje se k Bohu a Jeho poslu a zastihne jej přitom smrt, toho odměnit připadá Bohu“ (súra 4:100). Tyto odměny jsou dobře známé: nebe plné smyslových rozkoší, jasně popisované v mnoha verších Koránu – černooké panny, neopojné likéry a tak dále. Požehnaní
na lehátkách, jež zlatem vypleteny jsou,
jeden proti druhému odpočívat budou:
obcházet mezi nimi budou chlapci mládí věčného
s číšemi, konvicemi a poháry nápoje čirého,
z něhož je hlava nerozbolí ani jím vyčerpáni nebudou,
a s ovocem, které si volně vyberou,
a s masem ptačím podle přání svých.
Tam budou i dívky velkých očí černých,
jež srovnat lze s perlami střeženými,
odměnou za to, co vykonali na zemi. (súra 56:15–24)

To, že jsou dnes tyto sliby pro mnoho muslimů skutečně podněcující, bylo podtrženo nepříjemnou událostí, jejímž svědkem byl Jack Kelley z USA Today. Ve škole provozovanou Hamásem viděl jedenáctiletého chlapce, který před třídou četl svůj referát:

„Udělám ze svého těla bombu,“ říkal hoch, „která rozmetá maso sionistů, synů prasat a opic… roztrhám jejich těla na malé kousíčky a způsobím jim víc bolesti, než kdy poznali.“ Jeho spolužáci na odpověď křičeli „Alláh akhbar“ (Bůh je velký) a jeho učitel zvolal: „Ať ti panny poskytnou potěšení.“

Charakteristiky islámské víry

Neodvozují tito muslimové své závěry přímo z Koránu? Jak tedy může Hárún Jahjá trvat na tom, že „islám v žádném případě není zdrojem tohoto násilí a násilí do islámu nepatří“?

Ve skutečnosti to celé není tak jednoduché, abychom řekli, že něco – třeba terorismus – do islámu nepatří, není-li to v Koránu výslovně odmítnuto. Americký tálibánský voják John Walker Lindh (ovšem žádná autorita, jen nadšený student neboli tálib tohoto náboženství) to v roce 1997 na internetovém fóru popsal takto: „Věří-li člověk nebo skupina lidí v jednotu Alláha a soudný den, věří-li v proroctví Mohameda, věří-li v anděly, dodržují-li salát (páteční modlitby), platí zakát (almužny), postí se během ramadánu a vykonají hadždž (poutní cestu do svatého města muslimů, Mekky), splní-li to, jsou muslimové.“ Podle tohoto nadějného bojovníka Tálibánu je to takto: „Mohou věřit úplně jiným věcem, než jaké jsou v Koránu, nebo slovům jakéhokoliv proroka, a stále jsou muslimy. Mohou spáchat jakýkoli myslitelný hřích a stále jsou muslimy, tak dlouho, dokud budou plnit výše zmíněné věci.“

Je to přehnané, ale vyjadřuje to představu v islámu obvyklou, že prvky, které vyjmenoval Lindh – těch pět pilířů – jsou opravdu tím hlavním. Pokud je někdo dodržuje, bylo by velice obtížné vykázat ho z islámu. „Žádná skupina nemůže být vyloučena z obce, jestliže se sama formálně nezřekne islámu,“ říká muslimská dvojice spisovatelů, Mohamed Azad a Bibi Amina, spoluautoři knihy s nedostižným titulem Islam Will Conquer All Other Religions and American Power Will Diminish. Žádná skupina – dokonce ani teroristická. Významná příručka islámského práva uvádí, že označit jakéhokoli muslima za nevěřícího je samo o sobě činem odpadlictví. I když je tento zákon často porušován, znamená to, že dokud muslimští teroristé nepopřou, že Alláh je Bůh a Mohamed jeho prorok, nemůže je z islámu nikdo jednoduše vykázat, dokonce ani prezident Spojených států.

Tento zákon je zaznamenán v knize Reliance of the Traveller, kterou sestavil ve 14. století muslimský učenec Ahmad ibn Naqib al-Misrí z mnoha starověkých a uznávaných pramenů. Není to žádný bezvýznamný muzejní kus. Z velké části byla založena na zákonných nařízeních několika nejvýše postavených imámů v islámských dějinách a je aktualizována v novém vydání, aby se týkala současných otázek.

Reliance of the Traveller pochází ze šáfi’ovské školy sunnitského islámu. Sunnitský islám zahrnuje přibližně 85 % všech muslimů a je rozdělen na čtyři „směry“ (madhaby) neboli školy islámského práva a praxe: šáfi’ovský, málikovský, hanáfijský a hanbalovský. Sunnitští muslimové jsou ve svých náboženských povinnostech vedeni imámy svých škol. Sunnita může z jednoho madhabu přejít do jiného, aniž by ohrozil svou ortodoxii. Co víc, tyto čtyři školy se shodly přibližně na třech čtvrtinách svých pravidel.57 Významní zástupci šáfi’ovské školy představují v muslimské historii všech šest sestavitelů sbírek tradic o Mohamedovi, které byly všeobecně přijaty jako hodnověrné: Buchárího, Muslima, Tirmidhího, Ibn Mádžu, Abú Dáwúda a an-Nasá’ího. Tyto sbírky jsou pro muslimy, co se týká důležitosti, hned na druhém místě po Koránu.

Nikoliv bezdůvodně tedy al-Azhar, tisíc let stará islámská univerzita v Egyptě, uvádí, že Reliance of the Traveller dokonce ještě dnes „vyhovuje praxi a víře ortodoxní sunnitské obce“. Budu se k ní opakovaně vracet pro příklady islámského práva, nikoliv proto, že by to byla jediná nebo dokonce nejdůležitější příručka islámských zákonů, ale protože je v mnoha ohledech mezi podobnými příručkami typická a představuje rozšířené a zavedené názorové proudy v ummě.

Co by dělal Mohamed?

Příklad Proroka Mohameda je pro muslimy nejvyšším vzorem. A jak postupně zjistíme, Mohamed byl mužem války. Stál v čele vojsk. Nařizoval zabíjet nepřátele. Nikdy necouvl před krveprolitím. Jak poznamenává Kenneth Woodward: „Izraelské oddíly si nepřipomínají hebrejského proroka Jozue, když jdou do boje, ale muslimští vzbouřenci mohou bez váhání využít příklad Proroka Mohameda, který sám byl vojenským velitelem.“

V jedné z mnoha proslulých příhod, v níž se Mohamed násilně pustil do svých protivníků, se mstil dvěma básníkům – Abú cAfakovi, muži, který byl údajně více než sto let starý, a ženě cAsma bint Marwan. Tito básníci nebyli pouze baviči. Jejich verše zesměšňující Mohameda a jeho nové náboženství ho v jeho očích stály vážnost a stoupence. Když už toho měl Mohamed dost, zvolal: „To mě nikdo nezbaví téhle dcery Marwana?“60 Jeden z jeho následovníků, cUmajr ibn cAdí, přišel tu noc do jejího domu a našel ji spící vedle jejích dětí. Nejmladší dítě, kojence, držela v rukou. Ani to však cUmajra neodradilo a zavraždil ji, jak mu nařídil Prorok: „Udělal jsi pro Alláha a Jeho Posla velkou službu, cUmajre!“ Také Abú cAfak byl zabit ve spánku jako odpověď na Prorokovu výzvu: „Kdo se za mě pomstí tomu zlosynovi?“

Mohamedův vzor nesnášenlivosti byl často napodobován. Většina studentů dějepisu ví, že to, jak křesťané zacházeli s náboženskými menšinami, nebylo v žádném případě bez poskvrny. Ale již méně z nich ví, že oslavovaná tolerance islámu ke křesťanství a judaismu nebyla tak osvícenská a velkorysá, jak se může zdát. Současní teroristé jsou synové a dědicové islámských válečníků, kteří si silou zbraní podrobili starověké křesťanské země na Středním východě a v Severní Africe, a křesťanům, kteří výboje přežili, udělali další život v jejich domovech tak ponižující a těžký, že se jich mnoho vzdalo: konvertovali k islámu jen proto, aby přežili.

Křesťanští a pokřesťanští obyvatelé západních republik, kteří jsou obklopeni materiálním pohodlím a neustále slyší mantru „tolerance“, nejspíš zblednou, když si přečtou, jaký život vedli jejich předkové ve víře, kteří měli tu smůlu, že padli do područí islámu. Nejprve přišla tíživá daň uvalená na nemuslimy, když nekonvertovali na islám.62 V muslimském Španělsku nespočet křesťanů a židů konvertovalo, aby unikli tomuto tíživému břemenu; to však znamenalo ztrátu příjmů do státní pokladny. Proto muslimští úředníci občas uzavřeli tuto únikovou cestu z života v bídě a zakázali křesťanům a židům na islám přestoupit. Příliš mnoho konvertitů by zničilo hlavní zdroj daní. Kromě povinnosti platit prohibitivní daň měli křesťané v zemích sv. Augustina, sv. Atanáše a sv. Ignácia z Antiochie zakázáno stavět nové kostely a opravovat staré, snažit se bránit konverzi dítěte na islám, mít moc nad muslimem, zvonit zvony nebo konat bohoslužby, které by urážely citlivost muslimů; a byli nuceni nosit odlišující oděv. Duchovní děti sv. Jana Zlatoústého a sv. Basila Velikého se staly opovrhovanou nižší kastou.

Nejpotupnějším a nejodpornějším zvykem bylo v Osmanském Turecku devširme: muslimové získávali své nejstrašnější bojovníky proti křesťanství mezi samotnými křesťany. Křesťanští otcové byli nuceni přijít se svými syny na náměstí, nejsilnější a nejslibnější z nich byli odebráni svým rodičům, nuceně přestoupili na islám a byli pak vycvičeni, aby se stali součástí císařských úderných bojových jednotek, janičárů. V některých oblastech se to stalo každoroční událostí.
Připusťme, že za časů devširme většina kultur povolovala otroctví a většina z nich se také za války chovala jako muslimové. Rozdílem je přítomnost Koránu, jehož příkazy schvalují takovéto chování ve všech dobách. Utlačovaní a zotročovaní lidé neměli žádnou oporu; například podle jednoho výtečného odborníka na život náboženských menšin pod islámem „byl každý spor muslima a dhimmího (nemuslima, nejčastěji žida nebo křesťana) pod jurisdikcí islámských zákonů, které neuznávaly platnost přísahy nemuslima oproti přísaze muslima.“ Reliance of the Traveller uvádí, že „právoplatné svědectví je přijatelné pouze od svědka, který… je zbožný“ – to jest muslima – neboť, jak dále vysvětluje, „nevíra je nejhanebnější forma křivosti, což je zcela zřejmé.“ Tím byla hodnota svědectví žida nebo křesťana přinejmenším zmenšena.

Dokonce i v dnešní době přicházejí křesťané v Súdánu, Pákistánu a dalších muslimských zemích o život kvůli znevažování proroka Mohameda na základě obvinění, vůči němuž se nemohou bránit. Například pákistánský zákon o blasfemii je ve skutečnosti vyhlášením honby na křesťany: „Kdokoliv slovně, ať už ústně nebo písemně, nebo očividným znázorněním nebo obviněním, poznámkami nebo náznakem, přímo či nepřímo, pošpiní posvátné jméno svatého Proroka Mohameda… může být potrestán smrtí nebo podroben jinému trestu.“ Ajúb Másih, pákistánský křesťan, byl v roce 1996 podle tohoto zákona zatčen kvůli údajnému poukazování na knihu Salmana Rushdieho Satanské verše – obvinění popíral. Byl odsouzen k smrti a opakovaně mučen.

Teologická rovnocennost

Při konfrontaci s tímto druhem důkazů mnoho západních komentátorů praktikuje teologickou verzi „morální rovnocennosti“, analogickou k její geopolitické formě, která znamenala, že Sovětský svaz a Spojené státy byly ve své podstatě stejně svobodné a stejně utiskující. Tito komentátoři říkají: „Křesťané se chovali stejným způsobem a používali Bibli, aby ospravedlnili násilí. Islám není jiný: lidé ho mohou využít k vedení války i vedení míru.“

Toto je kniha o islámu, nikoli o křesťanství. Nicméně protože zastánci určité politiky vůči muslimskému světu používají tento argument, aby podpořili svůj postoj, stojí za prozkoumání.
Hlavní aktéři prohlašující, že křesťanské násilí je stejné jako muslimské, jsou dobře známí. Poté, co se prohlášení Pata Robertsona o násilí v islámu objevilo na titulních stránkách, otiskl National Catholic Reporter karikaturu Robertsona se svatozáří, jak má ruce sevřené v modlitbě a zbožně se ptá: „Kdo kdy slyšel o násilí ve jménu Krista?“ Za ním se výhružně vynořují postavy křižáka, který mává mečem, velkého inkvizitora, puritána, který drží pochodeň připraven zapálit křivě obviněnou čarodějnici na hranici, a člena Ku Klux Klanu, který drží oprátku a stojí vedle hořícího kříže.

Humanista Samuel Bradley uvádí jednu nechvalně známou poskvrnu v křesťanské historii:

Střední Amerika byla zpustošena navzdory Bohu této země. Jared Diamond v Guns, Germs, and Steel, historii lidské společnosti, která získala Pulitzerovu cenu, podrobně líčí příběh španělského conquistadora Pizarra, který se svými 168 vojáky porazil Atahualpovo osmdesátitisícové vojsko. Cituji ze záznamu v deníku, napsaného toho dne: „Kdyby nepřišla noc, jen málo z více než 40 000 bojovníků (sic) indiánského vojska by zůstalo naživu. Šest nebo sedm tisíc indiánů leželo mrtvých a mnoho dalších mělo odseknuté ruce nebo jiná zranění.“ Nyní cituji z deníku stejného muže: „To opravdu nevykonaly jen naše vlastní síly, na to nás bylo málo. Bylo to díky přízni Boha, který je mocný.“

Bradley nepopisuje nesmírně kruté obřady Inků, při nichž byly zabíjeny lidské oběti, které Pizarrovo dobývání zastavilo. Ale nás zajímá to, jak conquistador ospravedlnil svou vlastní brutalitu: „Bylo to vykonáno díky přízni Boha,“ jak uvádí Bradley.

To se z několika klíčových důvodů zásadně liší od toho, jak teroristé využívají Korán. Jak jsme viděli, Bible obsahuje bojovné verše – ačkoliv v tomto záznamu Pizarro žádný z nich necituje. Důležitější však je, že jeho tvrzení, že masakrovali díky Boží přízni, jasně porušuje křesťanské zásady, které dodržují katolíci, protestanti i pravoslavní. Jeho krvežíznivost se neshoduje s učeními Ježíše z Kázání na hoře ani se zásadami spravedlivé války jeho vlastní římsko-katolické církve. Jak v jiné souvislosti řekl Kenneth Woodward: „Ačkoli křižáci mohli bojovat s křížem na svých štítech, necitovali – nemohli citovat – slova Ježíše, aby ospravedlnili své zabíjení.“

Pizarro byl stejně jako zbytek lidstva podle křesťanského učení hříšník. Jeho postavení hříšníka je zřejmé s odkazem na čistéá učení Ježíše Krista, jehož se zavázal následovat a který řekl: „Milujte své nepřátele! Žehnejte těm, kdo vás proklínají, konejte dobro těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kdo vás pomlouvají a pronásledují“ (Matouš 5:44). Tento postoj není v křesťanském pojetí spravedlivé války vyloučen. Snadno můžeme vidět, jak Pizarro i další conquistadoři porušili hlavní principy křesťanství.

Překroutili obdobným způsobem skutečné principy islámu muslimové, kteří praktikovali devširme nebo přeměnili početnou křesťanskou populaci na Středním východě na opovrhované dhimmí? Je Usáma bin Ládin hříšník, a tedy nepatřičný představitel islámu? Která učení islámu porušil?

William J. Bennett shrnuje onen rozdíl: „Abychom si tento problém zcela vyjasnili: v Koránu prostě neexistuje nic podobného jako v Novém zákoně výzva „nastavte druhou tvář“; naopak v Novém zákoně neexistuje nic podobného jako nařízení Koránu „zabíjejte nevěřící, kdekoliv je střetnete“.70 Pro křesťany je Starý zákon nahrazen Novým zákonem, který opravuje jeho násilné tendence, jako např. ve známém Ježíšově napomenutí: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Oko za oko a zub za zub.‘ [Leviticus 24:20]. Já vám však říkám, abyste neodporovali zlému člověku, ale kdokoli tě udeří do pravé tváře, nastav mu i druhou.“(Matouš 5:38–39). Samotný judaismus si vypěstoval bohatou tradici, podle níž bylo násilí Starého zákona považováno za cokoliv, jen ne za návod pro každodenní život věřících. Muslimové však nemají žádnou takovou tradici ani nic podobného Novému zákonu, co by naplnilo slovo Boží milosrdenstvím.

Ti, kdo říkají, že islám je mírumilovný, se neustále odvolávají na to, že Korán zakazuje zabíjet nevinné. Usáma však tvrdí, že jeho oběti nebyly nevinné. Teroristé zabíjejí nevěřící v souladu s příkazy Alláhovy knihy a příkladem Proroka. Spřádají plány, jak co nejtvrději udeřit na státy, které – podle jejich názoru – pokořovaly a utlačovaly území islámu, a dělají to, protože jim to říká Korán.

Muslimská povinnost

Nechovají se teroristé při vraždění bezvěrců jako zbožní muslimové? Oni věří, že jimi jsou, a text Koránu, jak se zdá, je v tom podporuje. Muslimové, kteří říkají, že jsou diskreditování fundamentalistickými okrajovými skupinami, tak čelí výzvě, aby popřeli argumenty, které teroristé používají pro vlastní ospravedlnění svých činů. Aby se jim je podařilo vyvrátit, museli by použít islámské argumenty, založené na čistě muslimských principech.

Agresivita Koránu a muslimské tradice to však činí prakticky nemožným. Jak to vyjádřil ájatolláh Chomejní:

Islám stanovuje pro všechny dospělé muže, nejsou-li neschopní nebo nezpůsobilí, povinnost připravit se na dobývání (ostatních) zemí, aby nařízení islámu byla nastolena ve všech státech svět… Ale ti, kdo studují islámskou svatou válku, chápou, proč chce islám dobýt celý svět… Ti, kteří o něm nevědí nic, předstírají, že se islám staví proti válce. Ti (kteří toto říkají) jsou hloupí. Islám říká: Zabíjejte nevěřící, tak jako by oni zabili vás! Znamená to, že by muslimové měli nečinně sedět do té doby, než je pohltí (nevěřící)? Islám říká: Zabíjejte je (nemuslimy), taste na ně meč a rozprašte (jejich armády). Znamená to nečinně sedět dokud nás (nemuslimové) nepřemůžou? Islám říká: Zabíjejte ve službě Alláhovi ty, kteří by mohli chtít zabít vás! Znamená to, že bychom se měli vzdát (nepříteli)? Islám říká: Vše, co je zde dobré, existuje díky meči a ve stínu meče! Lidi nelze přivést k poslušnosti ničím jiným než mečem! Meč je klíčem k Ráji, který může být otevřen jen pro Svaté bojovníky! Jsou stovky dalších (koránských) žalmů a hadíthů (rčení Proroka), které pobízejí muslimy k válce a boji. Znamená toto všechno, že islám je náboženství, které zabraňuje lidem vést válku? Plivu na ty hloupé duše, které něco takového tvrdí.

Ještě dále jdou teroristé z bin Ládinovy organizace al-Káida. Teroristická příručka nalezená v anglickém Manchesteru v domě, kde se skrývali, prohlašuje, že „islámské vlády nikdy nebyly ani nebudou nastoleny mírovou cestou a společnými domluvami. Jsou ustavovány tak, jak (vždy) byly – perem a zbraní, slovem a kulkou, jazykem a zuby.“72 Příručka nevysvětluje, ve kterém bodě pero, slovo a jazyk ustupuje zbrani, kulce a zubům; jestliže však islámské vlády „nikdy nebyly nastoleny mírovou cestou“, dá se předpokládat, že mírové prostředky ustupují v boji za islám velmi záhy.

Íránský spisovatel Ámir Taherí, autor Holy Terror, významné studie islámského terorismu, poznamenává: „Chomejního učení jsou islámská, avšak islám není omezen Chomejního učeními.“ To je výstižné. Co však odděluje chomejnismus od „umírněného“ islámu? Imámové, kteří vydávají fatwy, mají následovníky. Ti, kteří vydávají fatwy přehlížející nebo dokonce chválící teroristické útoky, nekážou prázdným mešitám, jednotliví muslimové mohou navíc snadno vidět, jak jejich učení odráží Korán a život Mohameda. Takže západní představa pokojného islámu, kterého se „zmocnili“ teroristé, je zjednodušená a povrchní – a současná západní vstřícnost vůči islámu by se mohla ukázat fatálně nerozumnou.

Islám, v současnosti nejrychleji rostoucí náboženství, nyní mezi své přívržence čítá každého pátého člověka na světě. Prezident Bush má tedy opravdu dobré důvody, aby se snažil povzbudit víru, že jen malá menšina mezi těmi stovkami milionů muslimů jsou teroristé. Je dost chytrý na to, aby zdůrazňoval existenci umírněných prvků v islámu a zveličoval jejich vliv v muslimském světě. Žádný Evropan ani Američan se zdravým rozumem nechce, aby se Usáma bin Ládinova vize války mezi Západem a celým islámem stala realitou.

Počet sympatizantů s teroristy v muslimských zemích je však značný. Analytik pro Střední východ Daniel Pipes jejich počet odhaduje na 100 až 150 milionů. To neznamená, že všech těch zbývajících 850 až 900 milionů muslimů po celém světě je mírumilovných. Dejme tomu, že lidé zjistí, jak vyčerpávající je žít ve stavu neustálého konfliktu, a tak se usadí, aby vedli obyčejný život. Ale v islámu může být obyčejný život vždy narušen voláním víry. Radikální muslimové několikrát zacházeli s neradikály jako s jednou obrovskou spící buňkou, která může být aktivována výzvami k plnému praktikování svého náboženství. To názorně ukazuje jeden hrůzostrašný příběh z Osmanského Turecka konce devatenáctého století:

Tenkrát, jedné noci, můj manžel přišel domů a řekl mi, že pádišáh vzkázal, abychom zabili všechny křesťany v naší vesnici, a že tedy musíme zabít naše sousedy. Velmi jsem se rozhněvala a řekla mu, že mě nezajímá, kdo dává takové příkazy, a že se mýlí. Ti sousedé na nás byli vždy laskaví, a kdyby se odvážil je zabít, tak by nám to Alláh oplatil. Zkoušela jsem všechno, co jsem mohla, abych ho zastavila, ale on je zabil – zabil je svou vlastní rukou.

V tomto světle počet teroristů a jejich sympatizantů pravděpodobně přeroste Pipesových 100 až 150 milionů. Ve skutečném smyslu je tato skupina něčím, co méně bojovná většina považuje za svědomí ummy. To jsou lidé, kteří se vlastně odvažují dělat to, co Alláh říká, ať to stojí, co to stojí. Průměrný muslim toho může v Koránu snadno najít dost na to, aby je alespoň nemohl odsuzovat. Může se dočíst, že mu svatá kniha nařizuje zabíjet nevěřící, a vyvodit, že Chomejní, bin Ládin a jim podobní jsou skuteční muslimové, jak to o sobě tvrdí.

Pro příliš mnoho lidí být opravdovým muslimem znamená šířit Alláhovy myšlenky jakýmikoliv nezbytnými prostředky. Samozřejmě že většina muslimů se nikdy nestane teroristy. Problém je, že navzdory všem těm schizmatům, sektám a mnohočetnosti hlasů jsou násilné prvky islámu zakořeněny v jeho ústředních textech. Je nepravděpodobné, že by umírněné hlasy úplně umlčely ty militantní, které budou vždy moci uvést důvod, že jim jde o pravé vyjádření víry. Liberální muslimové nezavedli schopnou alternativní interpretaci příslušných veršů Koránu. „Když liberální muslimové prohlásili, že 11. září bylo naprosto v rozporu s Koránem,“ poznamenává Farrukh Dhondy, „většina muslimů na celém světě jim nevěřila.“ Přijímají interpretaci fundamentalistů, kterou liberální muslimové ponechali bez námitek.“

To je důvod, proč může Bushův a Blairův lék na terorismus dopadnout hůře než bezvýsledně. Islám, který dnes Západ vítá jako spojence proti bin Ládinovi, může být islám, který zítra zaútočí. To není plané šíření obav. Taherí upozorňuje, že „dnešní muslimský svět je plný bigotnosti, fanatismu, přetvářky a očividné nevědomosti – všeho, co vytváří živnou půdu pro zločince jako bin Ládin.“ Násilný islám má nepřítele (nás) a písemné ospravedlnění (v Koránu), aby pokračoval v napadání, dokud nevyhraje – to znamená dokud Západ nebude islamizován. A umírněný islám to v podstatě nemůže zastavit.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Tento článek napsal islaminfo dne 27. 9. 2006 v 0:05 hodin a byl zařazen do kategorií doktrína islámu, islám. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS kanálu RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vašich vlastních stránek.