Andrew G. Bostom, autor knihy Dědictví džihádu, který má vždy v rukávu více než jedno eso, hovoří o tom nejdůležitějším, a prozatím nezmíněném, aspektu dialogu byzantského císaře Manuela II Paleologa, nyní nejznámějšího byzantského císaře, s islámským učencem.

Oficiální demonstrace “dne hněvu” kvůli proslovu papeže Benedikta XVI v Řezně jsou za námi a před námi vyvstává záplava muslimsko-křesťanských dialogů. Nebylo ale ještě zmíněno zapovězené téma, mnohem více vznětlivé než to, co papež řekl, a které je s jeho slovy přímo spojené.

Po vzrušeném násilí a nenávistných projevech, které se odehrály v muslimském světě po papežově přednášce, nikdo netouží ještě více podněcovat nerozvážné umírněné muslimské vůdce nebo jednotlivce, jejichž vroucí hněv pro tuto chvíli, díky bohu, utichl. Na závěr, nebo alespoň pro úplnost, zde zbývá jeden obrovský aspekt urážlivé diskuse z konce 14. století mezi byzantským vládcem Manuelem II Paleologem a jeho vzdělaným muslimských partnerem, který ještě nebyl veřejně zmíněn.

Důsledky této opomenuté a kupodivu zapovězené diskuse, jsou hluboké a překračují jakékoliv obavy z jejich vznětlivé povahy.

Na konci šestadvacetikolového maratónu dialogů, ke kterému došlo před sedmi stoletími a které papež Benedikt zmínil, stojí muslimský “muderris” (teolog), ohromen neustálými záblesky křesťanské pravdy, na hranici zavržení islámu a přijetí křesťanství. Muderris otevřeně obdivuje vznešenost Krista a křesťanských učení, zatímco hlásá svojí připravenost k cestě do Konstantinopole (poslední významné pevnosti kdysi mocné Byzantské křesťanské říše), a ke studiu s tamnějšími teology. Drama dialogu tak končí skutečnou vnitřní konverzí muderrise ke křesťanství a jeho slibem Manuelovi II, že bude rozvíjet tuto hlubokou změnu srdce.

Dnes (25.9.06) se papež Benedikt setkal v papežském letním sídle Castel Gandolfo s muslimskými vyslanci, zastupujícími široké spektrum islámských národů, v naději, že zklidní něco z hněvu kvůli svým výrokům z Řezna. Roznícený džihádistický hněv v současném islámském světě po jeho komentářích - výhrůžky smrtí (”Pákistánci protestují, duchovní říká, že papež by měl být ukřižován”), nebo předpovědi, že “Aláhova zelená vlajka bude vlát na Vatikánem” - přivolávají vzpomínky na dřívější utrpení Vatikánu pod fyzickým, oproti pouhému verbálnímu, útokem pravých věřících v džihád.

V roce 846 dorazila k ústí Tiberu flotila arabských džihádistů, probojovali se do Říma, město vydrancovali a odnesli si z baziliky svatého Petra všechno zlato a stříbro, které tam našli. Šlo o typický muslimský džihádistický námořní nájezd. Dříve, v roce 827, dobyli Arabové Sicílii, kterou drželi v poddanství po dvě a půl století. Tak se samotný Řím dostal pod vážnou hrozbu blízké muslimské kolonie.

Během stejného století, kdy byl Řím napaden a Sicílie dobyta, muslimské armády po třicet let okupovaly Bari a Brindisi; Tatanto po čtyřice let; Benevento po deset; několikrát napadly Naples, Capuu, Calabrii a Sardínii; ohněm a mečem napadli opatství v Montecassinu; ze Španělska přes Alpy podnikali nájezdy na severní Itálii.

V roce 847, rok po zmíněném námořním útoku na Řím, nově zvolený papež Leo IV začal se stavbou zdí kolem celého Vatikánu, dvanáct metrů vysokých a jištěných 44 věžemi. Projekt dokončil o šest let později. Jde o takzvané “Leovy” zdi, po nichž stále zůstávají významné pozůstatky. Ale jen velmi málo lidí dnes chápe, že tyto zdi byly vztyčeny, aby bránily stolici svatého Petra před islámským džihádem. Jak poznamenal vatikánský reportér Sandro Magister,

“Mosty, ne zdi” je dnes módním sloganem.

Je ale papež Benedikt XVI ochoten dovést rétoriku o “mostech” ke stejnému logickému závěru, se kterým dnes přicházejí islámští náboženští a političtí vůdci, a být tak konzistentní s nezkrotitelným duchem Manuela II Paleologa, který statečně vedl Byzantskou říši během jejího boje se smrtí a dokonce se až do hořkého konce snažil mezi svými muslimskými protivníky získat “konvertity”? Zůstane obracení na víru příležitostí pro muslimskou da’wu, financovanou jednosměrně tekoucími petrodolary a spojenou s otevřenou kolonizací Západu, včetně Říma samotného (a nikoliv pouze “nedaleké kolonizace”, jako v případě muslimy ovládané Sicílie v devátém století), zatímco katolická (a jiná křesťanská) misionářská práce v islámském světě zůstane zakázána, často prostřednictvím státem schváleného násilí a drakonických trestů za všechny “neregulované” snahy?

Hlas Manuela II byl hlasem zatracence - takřka poslední prosbou o víru v rozumného boha od vůdce tisíc let staré civilizace, která stála na pokraji zničení. Minulý víkend řekla italská jeptiška - zavražděná v Mogadišu džihádisty rozzuřenými projevem Benedikta XVI - “odpouštím!”, než naposledy vydechla. Sebere tento papež ze svého přesvědčení dost odvahy a určí svým věřícím nový směr, a příkladem Západní civilizaci, který odvrátí podobný osud?

Modleme se - i ateisté jako já - za to.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Tento článek napsal islaminfo dne 28. 9. 2006 v 0:05 hodin a byl zařazen do kategorií evropa, islám, křesťanství, novinky, vatikán. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS kanálu RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vašich vlastních stránek.