Lorenzo Vidino

V roce 1990 Jusuf al Qaradáví, vlivný sunnitský učenec a neoficiální duchovní vůdce mezinárodního Muslimského bratrstva (al-Ikhwan al-Muslimún) vydal knihu Priority Islámského hnutí v nadcházejícím stádiu. [1] Toto 186 stránkové pojednání může být považováno za nejnovější manifest islámského obrozeneckého hnutí. Jak Qaradáví vysvětluje v úvodu, “Islámské hnutí” má být “organizovanou kolektivní prací prováděnou lidmi s cílem obnovy islámského vedení společnosti” a znovuustanovením “islámského systému chalífátu, jak je vyžadováno šaríou”.

Qaradávího pojednání zavádí nový program a modus operandi hnutí, který signalizuje jasný rozchod s mnoha saláfistickými skupinami a dokonce i s některými dřívějšími ideologickými prvky Muslimského bratrstva. Ačkoliv kniha nevylučuje používání násilí k obraně muslimských zemí, obecně obhajuje dosahování cílů hnutí používáním dawy, dialogu, a dalších mírumilovných prostředků. Tato doktrína je obecně označována jako “wasatíja”, druh “střední cesty” mezi násilným extrémismem a sekularismem, a Qaradáví je jedním z jejích nejdůležitejších zastánců. [2]

Po zhodnocení postavení “Islámského hnutí” v muslimském světě věnuje pojednání velkou pozornost postavení muslimů žijících na Západě. Qaradáví vysvětluje, jak muslimů žijících v Evropě, Austrálii a Severní Americe “není již málo počtem” a že jejich přítomnost je jak trvalá, tak s novými imigračními vlnami předurčená k růstu. Ačkoliv Qaradáví říká, že jejich přítomnost je z několika důvodů - jako globálního šíření Aláhova slova a obrany muslimského národa “proti nepřátelství a dezinformacím protiislámských sil a trendů” - “nutná”, je také problematická. Protože muslimský národ, a tudíž i muslimské menšiny rozptýlené po celém světě”, nemají centralizované vedení, “asimilace” představuje vážné riziko. Qaradáví jinými slovy varuje, že muslimská menšina by neměla ztratit svojí islámskou identitu a nechat se pohltit nemuslimskou většinou.

Qaradáví nicméně nevidí neexistenci muslimského vedení pouze jako problém. Vidí ji také jako bezprecedentní příležitost pro Islámské hnutí, aby “hrálo roli chybějícího vedení muslimského národa se všemi jeho trendy a skupinami”. Zatímco v muslimských zemích, kde ho omezují nepřátelské režimy, může mít obrozenecké hnutí pouze omezený vliv, Qaradáví si uvědomuje, že na demokratickém Západě může působit svobodně. Muslimští imigranti, dezorientovaní životem v nemuslimských společnostech a často postrádající nejzákladnější znalost islámu, kromě toho představují ideální vnímavé publikum pro propagandu hnutí. Qaradáví prohlašuje, že obrozenci musí na Západě převzít roli aktivistů, a říká, že “je povinností Islámského hnutí neponechat tyto imigranty, aby byli smeteni vírem materialistických trendů, které na Západě převažují”.

Když potvrdil nutnost Islámského hnutí na Západě, přistupuje Qaradáví k plánu operace. V Egyptě narozený učenec otevřeně vyzývá k vytvoření oddělené muslimské společnosti na Západě. Zatímco zdůrazňuje důležitost otevřeného dialogu s nemuslimy, obhajuje ustanovení muslimských komunit “se svými vlastními náboženskými, vzdělávacími a rekreačními institucemi”. Naléhá na své spoluvěřící obrozence, aby se snažili “vytvořit vaší malou společnost uvnitř větší společnosti” a “vaše vlastní ‘muslimské ghéto’”.

Qaradáví jasně vidí zásadní roli, kterou Islámské hnutí hraje v těchto oddělených muslimských společnostech, které mu tak poskytují bezprecedentní příležitost přinejmenším částečně realizovat svojí vizi. Místní pobočky budou provozovat mešity, školy a občanské organizace, které utvářejí denní životy v “muslimských ghétech”. A Qaradávího ambice jdou ještě dále. Aniž by to otevřeně řekl, navrhuje, že vztahům mezi obyvateli těchto muslimských ostrovů by měla vládnout šaría; muslimské menšiny “by také měly mezi sebou mít vlastní ulemu a muže náboženství, kteří budou odpovídat na jejich otázky, když budou dotázáni, vést je, když sejdou z cesty, a smířit je, když mezi nimi dojde k neshodě”.

To, co Qaradáví ve svém pojednání načrtává, může na první pohled vypadat jako pouhá fantazie. Ve skutečnosti to odpovídá tomu, co mezinárodní síť Muslimského bratrstva dělala na Západě během posledních padesáti let. Od konce druhé světové války se členové Ikhwan al-Muslimún usazovali v Evropě a neúnavně pracovali na realizaci cílů, které Qaradáví popisuje. V takřka všech evropských zemích založili studentské organizace, které se poté, co se rozvinuly do celonárodních zastřešovacích organizací, staly - díky svému aktivismu a finanční podpoře z arabských zemí Zálivu - neprominentnějšími zástupci místních muslimských komunit. Zavedli sít mešit, výzkumných center, think-tanků, charit a škol, které úspěšně rozšířily jejich silně politizovanou interpretaci islámu. A dnes konečně Ikhwan podniká prostřednictvím nadnárodní právní organizace Evropská rada pro fatwy a výzkum první opatrné kroky ke konečnému cíli Qaradávího: zavedení šaríe v evropských muslimských komunitách.

Muslimské bratrstvo, které bylo od svých počátečních dní předmětem pozornosti autorit, má sklony k tomu být extrémně tajnůstkářské, a jeho příslušníci odhalují své svazky pouze za příznivých okolností. Ačkoliv většina prvních islámských aktivistů v Evropě byli oficiální členové Bratrstva, formální spojení mezi skupinami ze Středního Východu a jejich evropskými následovníky z různých důvodů během času slábla. Otázka formální příslušnosti k Ikhwanu ale není zcela podstatná, protože Muslimské bratrstvo je více než jen skupina; dnes ho lze lépe definovat jako hnutí, jehož organizace mají daleko k monolitičnosti a jehož členové drží při sobě převážně kvůli ideologickému spříznění.

Mohamed Akif, současný generální vůdce a nejvyšší vůdce Bratrstva a bývalý předseda Islámského centra v Mnichově, vysvětlil překonání formalit v Ikhwanu v rozhovoru s Xavierem Ternisienem, francouzským odborníkem na náboženství. [3] Řekl,

Nemáme mezinárodní organizaci; organizujeme se prostřednictvím toho, jak vnímáme svět. Jsme zastoupení v každé zemi. Všude jsou lidé, kteří věří v poselství Muslimského bratrstva. Unie islámských organizací Francie (UOIF) nepatří k organizaci Bratrů. Následují své vlastní zákony a pravidla. Je mnoho organizací, které nepatří k Muslimským bratrům. Například Šejk al-Qaradáví. Není muslimským bratrem, jedná ale podle doktríny Bratrů. Doktrína Bratrů je psanou doktrínou, která byla přeložena do všech jazyků.

V roce 2005 Akif poskytuje další informace. Trvá na tom, že evropské organizace Ikhwanu nemají žádné přímé vazby na egyptskou pobočku, přesto ale navzájem koordinují své akce. Uzavřel rozhovor výstižným tvrzením, že “my [v Ikhwanu] máme sklon nečinit mezi sebou navzájem rozdíly”. [4]

V Evropě operuje mnoho jedinců a organizací, kteří se bez ohledu na oficiální vazby identifikují s poselstvím Ikhwanu a aktivně pracují na naplnění cílů předestřených Qaradávím ve výše zmíněném pojednání. Vedeni pevnou vírou v nadřazenost islámu nad všemi náboženstvími a způsoby života bojují evropští Bratři každý den za dosažení svých cílů, a používají k tomu všechny dostupné nástroje, včetně bolestivých, nicméně nutných, kompromisů s evropskými autoritami. “Islám se vrátí do Evropy jako dobyvatel a vítěz, poté, co z ní byl dvakrát vyhnán”, říká Qaradáví. Dodává ale, “Jsem toho názoru, že tentokrát nedojde k dobytí mečem, ale kázáním a ideologií”. [5] Evropská síť Ikhwanu, která se kryje za různé občanskoprávní a islámské organizace, je předvojem tohoto mírového dobývání.

Zapouštění kořenů v Evropě

Podle Mohameda Akifa “se Bratrstvo ustanovilo v Evropě” v padesátých letech. [6] V té době Násir a další panarabské režimy pořádaly na organizaci zátah a mnoho jejích členů muselo ze svých zemí utéct. Z různých důvodů si většina muslimských bratrů, kteří utíkali před pronásledováním režimů na Středním Východě, zvolila za svůj cíl západní Německo. Někteří si údajně vytvořili s Německem spojení během druhé světové války, když velký muftí Jeruzaléma odjel do Berlína a pomáhal nacistickému režimu s protižidovskou propagandou. [7] Dalším pomohla skutečnost, že německá vláda, která zaváděla to, co se stalo známým jako Hallsteinova doktrína, otevřela své dveře disidentům pronásledovaným režimy, které uznaly východní Německo, mezi kterými byly i Egypt a Sýrie. [8] Mnoho z nich bylo také přitahováno prestiží technických fakult země, na kterých mohli studovat technické obory, architekturu a zdravotnictví.

V této skupině pionýrů revivalistického islámu v Evropě vynikal Said Ramadán. Ramadán, který se narodil v roce 1926 ve vesnici severně od Káhiry, se připojil k Muslimskému bratrstvu ve věku čtrnácti let po přednášce uspořádané zakladatelem organizace Hasanen al-Banou. [9] V roce 1946, po získání právnické licence na Káhirské univerzitě, se stal Ramadán al-Banovým osobním tajemníkem a začal vydával al-Šiháb, oficiální časopis organizace. V roce 1948 bojoval v Palestině s arabskými dobrovolníky a nakrátko se stal velitelem jeruzalémských vojenských jednotek jordánského krále Abduláha. Podé cestoval do nově vzniklého pákistánského státu, kde bez ohledu na svůj věk soupeřil o místo generálního tajemníka Muslimského světového kongresu.

V prosinci 1948 egyptská vláda postavila Bratrstvo mimo zákon a následující rok egyptská policie al-Banu zavraždila. Po tomto vývoji událostí se Ramadán rozhodl zůstat v Pákistánu, kde pracoval jako “kulturní vyslanec” země do arabského světa. V roce 1950, kdy byl zákaz Bratrstva zrušen, se vrátil do Egypta a začal vydávat al-Muslimún, jeden z nejvýznamnějších časopisů obrozeneckého myšlení. Násirův náhlý nástup k moci v roce 1953 otřásl egyptským politickým životem a po krátkém období mírové spoluexistence mezi Bratry a Násirovo vládou došlo k dalšímu zátahu na Bratrstvo.

Když si Ramadán uvědomil, že nemůže v Egyptě pokračovat ve svých aktivitách, zemi po svém propuštění opustil. Po krátkém pobytu v různých středovýchodních zemích se natrvalo přesunul se svojí ženou Wafou, nejstarší al-Banovou dcerou, do Evropy. Usadili se v Ženevě ve Švýcarsku a Ramadán se zapsal na univerzitu v Cologne, kde s dizertací o islámském právu získal právnický titul.

V roce 1961 Ramadán založil Islámské centrum v Ženevě, které bylo nejprve ve vile darované arabským princem, a později v podivné bíložluté budově kousek od jezera Leman. V zakládající radě centra seděli další přední islámští učenci, včetně indického učence Mohemada Hamiduláha a Maulana Abdul Hasan Ali al-Nadwiho. Stalo se jednou z hlavních centrál Muslimského bratrstva v Evropě a bylo prvním z mnoha, které Ramadán s finanční pomocí Saudské Arábie v Evropě založil. Příští rok také Ramadán pomáhal Saudské Arábii se založením Muslimské světové ligy, hnutí financovaného nadnárodními organizacemi, jehož cílem bylo šíření saudské interpretace islámu. Ramadán byl jedním z hlavních zakladatelů a dokonce napsal jeho ústavu.

S velkou finanční podporou Saudů začal Ramadán zavádět Bratrstvo v dalších evropských zemích. Brzy se objevila příležitost, když ho skupina arabských studentů z Mnichova požádala o pomoc se stavbou mešity ve městě. Arabští studenti soupeřili o řízení Komise pro stavbu mešity, organizace, která se snažila získat finanční prostředky na stavbu nové mnichovské mešity. [10] Jejich protivníky byla skupina bývalých muslimských vojáků, kteří ve druhé světové válce bojovali s nacisty a po válce zůstali v Mnichově. Tito vojáci, původem ze střední Asie a Kavkazu, následovali umírněný výklad islámu, který se střetával s militantnějším postojem Arabů. V roce 1960 si Ramadán s pomocí saudských peněz zajistil postavení předsedy komise a v roce 1973, kdy byla mešita dokončena, Bratrstvo zcela zastínilo další vlivy v mešitě.

Stejně jako byla Ženeva základnou pro evropské operace Bratrstva, Mnichov se stal jejich základnou v Německu. Ramadánem řízená Komise pro stavbu mešity se stala trvalou organizací, která se později přejmenovala na Islámskou společnost Německa (IGD). Ramadán organizaci vedl po deset let do roku 1973, kdy vedení převzal jeden ze studentů, který ho původně kontaktoval, v Sýrii narozený Ghaleb Himmat. [11]

Himmat, který si své postavení udržel do roku 2002, je prominentním členem evropské sítě Ikhwanu a spoluzakladatelem banky al-Taqwa, finanční instituce, o které se věří, že sloužila jako finanční ústav Bratrstva na Západě. Podle evropských a amerických autorit používali Himmat a Jousef Nada, jeden z nejvyšších finančních mozků Bratrstva, al-Taqwu a rozsáhlou síť firem k financování staveb a činnosti desítek projektů spojených s Bratrstvem na Západě. Oba muži, které ministerstvo financí USA také obvinilo z financování Hamasu a al-Kajdy [12], byli různými západními zeměmi a Spojenými státy prohlášeni za sponzory terorismu.

Po Himmatově odchodu přešlo předsednictví IGD na Ibrahima el-Zayata, mladšího v Německu narozeného aktivistu s fenomenálním talentem pro vztahy s veřejností, a stejně jako u jeho předchůdce pro neprůhledné finanční transakce. V roce 2002 byl el-Zayat jako ředitel saudské nevládní organizace Shromáždění muslimské mládeže (WAMY), která po celém světě rozšiřuje wahábistickou literaturu, v Německu vyšetřován kvůli poskytnutí více nez dvou miliónů dolarů charitativní organizaci spojené s al-Kajdou a za podíl na praní peněz. [13] Přesto je IGD díky svému aktivismu a dobrým finančním zdrojům nejdůležitější německou muslimskou organizací, která celostátně zastupuje více než šedesát islámských center. Společně s Milli Görüs, tureckou obrozeneckou organizací spojenou se stranou Refah, která má v Německu více než 25 000 členů a odhadem asi 100 000 sympatizantů, je IGD de facto hlasem německé muslimské komunity. [14] Obě organizace - jejichž vůdcové jsou spojeni manželstvím [15] - formálně spojily své síly a vytvořily zastřešovací organizaci Zentralrat (Ústřední rada) a monopolizují si v Německu veřejnou diskusi o islámu a ovládají většinu německých mešit. [16]

Různé německé bezpečnostní agentury opakovaně zdůrazňovaly spojení mezi těmito skupinami a Bratrstvem a varovaly před dvojsmyslností jejich rétoriky. Oficiální zpráva Üřadu pro ochranu ústavy v Hesensku například prohlašuje, že

Hrozba islamismu pro Německo je představována … primárně Milli Görüs a dalšími přidruženými skupinami. Snaží se v hranicích zákona šířit islamistické názory . Snaží se zavést … pro všechny muslimy v Německu striktní interpretaci Koránu a šaríe. … K jejich veřejné podpoře tolerance a náboženské svobody je třeba přistupovat s opatrností. [17]

Bez ohledu na tato varování přesto němečtí politici považují skupiny Ikhwanu za primární partnery dialogu o záležitostech týkajících se muslimské komunity, čímž jim přiznávají legitimitu a posilují je.

Rozkvět ve Francii

Zatímco Said Ramadán aktivně rozvíjel organizaci v Německu, další zakládající člen Islámského centra v Ženevě, Mohamed Hamiduláh, vytvořil první obrozeneckou organizaci ve Francii. V Indii narozený intelektuál, autor takřka dvou set děl o historii islámu, kultury a práva, vedl pařížskou Asociaci islámských studentů ve Francii (AEIF). Ačkoliv byl Hamiduláh umírněný a zaujatý více svými studiemi, než politickými aktivitami, AEIF se brzy stala základnou malé skupiny radikálních zahraničních studentů, kteří studovali na pařížských univerzitách. Mezi nimi byl Hasan al-Turabi, mladý súdánský student práv, který se měl stát jednou z nejdůležitějších postav islámského obrození posledních třiceti let. [18] Syn kádího (islámského soudce) z jižní části Súdánu se v padesátých letech připojil k Muslimskému bratrstvu na Univerzitní akademii v Chartúmu a pokračoval ve svém islámském militantismu během studií práv na Sorboně. [19] Další dobře známé postavy, která byly součástí AEIF, byli Abulhasan Banisadr, první prezident Islámské republiky Írán; [20] Said Ramadán al-Boutih, jeden ze syrských nejprestižnějších právních učenců; a Isam al-Attar, nejvyšší vůdce Muslimského bratrstva, který utekl před režimem v Sýrii a nakonec se usadil v německém městě Aachen, kde založil mešitu Bilal. [21]

Tato vybraná skupina se sešla, aby diskutovala o účelu svého pobytu na Západě. Syrská pobočka Muslimského bratrstva, vedená v Evropě Attarem, viděla svůj exil jako prostředek pokračování svého boje v Sýrii. Alespoň z počátku pro ně byla Evropa jednoduše pohodlným místem, ze kterého mohli působit proti syrskému režimu, a AEIF byla sotva více než klubem zahraničních muslimských studentů, kteří po skončení svých studií plánovali Francii opustit. Kromě prosazování obrozeneckých myšlenek mezi svými členy neměla žádnou vážnou politickou misi. Jiní v evropském Bratrstvu, obzvláště Egypťané, ale viděli svojí hidžru (nucenou emigraci, stejně jako prorokův pobyt v Medíně) jako trvalou a považovali Evropu za stálou základnu, ze které budou šířit boj Ikhwanu za prosazení vlády Aláha po celém světě. Došli k závěru, že Bratři mají v Evropě zůstat a kontinent - se svými svobodami, bohatstvím a rostoucí populací muslimů - byl ideální novou frontou, na které mohlo Bratrstvo operovat.

V roce 1979 malá skupina členů AEIF, která přijala dlouhodobou vizi egyptské pobočky Muslimského bratrstva, a která chtěla rozšířit vliv hnutí v muslimské populaci ve Fancii, vytvořila novou organizaci - Islámskou skupinu ve Francii, která se v roce 1983 stala Unií islámských organizací ve Francii (UOIF). [22] Ačkoliv oficiálními zakladateli byli dva studenti, Íráčan Zihair Mahmúd a Tunisan Abduláh Ben Mansour, UOIF měla dva důležité duchovní otce. Prvním byl Fajsal Mawlawi, bývalý člen AEIF během jejích dní v Paříži, který se vrátil do svého rodného Libanonu, aby tam řídil radikální politickou stranu Džamaa al-Islamíja. Druhým byl Rašíd Ghanouči, tajemník AEIF v letech 1968 a 1969 a vůdce al-Nahda, islámského hnutí, které bojovalo proti tuniskému režimu. [23] Ghanouči a Mawlawi, politicky vzdělaní a s velkou schopností přizpůsobovat svojí rétoriku podmínkám, pochopili, že Bratři potřebují dobře strukturovanou organizaci, aby byli schopni ovlivňovat politickou diskusi a současně radikalizovat muslimskou menšinu v Evropské zemi s největší muslimskou populací.

Během posledních dvaceti let se z UOIF stala největší a nejaktivnější muslimská organizace, která ovládá velké množství mešit a na svá pravidelná setkání v Le Bourget přitahuje desítky tisíc návštěvníků. UOIF se dnes dokonce honosí vlastní institucí islámského vzdělávání, Evropským institutem humanitních věd (IESH). [24] IEHS, která je umístěna na zámku na burgundském venkově, nabízí různé tituly a diplomy v islámských studiích a prohlašuje, že jejím cílem je vzdělávat imámy, kteří kromě toho, že budou mít adekvátní teologické a vědecké vzdělání, budou demonstrovat “dobrou asimilaci do západní reality”. S ohledem na pozadí jedinců, kteří se na IEHS podílejí,není pravděpodobně “asimilace” primárním cílem organizace. Institut byl založen klíčovými členy UOIF, jako jsou Ahmed Džabaláh a Zihair Mahmúd, a pravidelně hostí nejprominentnější osobnosti mezinárodní sítě Ikhwanu. [25] Její vědecká rada je vedena Jusufem al-Qaradávím, [26] a Fajsal Mawlawi, duchovní vůdce UOIF je častým hostem a lektorem. [27]

Francouzská vláda měla k UOIF schizofrenní postoj. Na jednu stranu odmítala žádosti o naturalizaci od Ben Mansoura, zakládajícího člena UOIF, s odůvodněním, že vedl “federaci, se kterou je spojeno mnoho extrémistických hnutí, která odmítají zásadní hodnoty francouzské společnosti”. [28] Na druhou stranu francouzský ministr vnitra Nicolas Sarkozy veřejně prohlásil, že věří, že UOIF vždy “respektovala republiku” a že je spolehlivým partnerem v citlivém dialogu o integraci francouzské muslimské komunity. [29]

Zástupci UOIF, z nichž většina získala tituly na prestižních francouzských univerzitách, se podílejí na bezpočetných mezináboženských dialozích, antirasismu a prointegračních partnerstvích s křesťany a soukromými a vládními organizacemi. Ve stejnou dobu nicméně nezavrhli svůj radikální světonázor a občas jsou přistiženi, jak pronáší nehorázně antisemitské výroky, nebo obhajují činy Hamasu. [30] Na akcích UOIF jsou pravidelně prodávány knihy jako Protokoly sionistických mudrců a práce al-Bany a Qutba. Když byla ještě UOIF malou organizací, která nebyla pod drobnohledem médií, jeden z jejích zástupců, Ahmed Džabaláh, definoval vznik organizace jako svoustupňový: “První fáze je demokratická; druhá bude znamenat zavedení islámské společnosti”. [31]

Naděje na vládu nad Británií

Zatímco arabští členové Muslimského bratrstva podněcovali v kontinentální Evropě šíření obrozeneckého islámu, muslimové z jižní Asie hráli původně tuto roli ve Spojeném království, kde většina muslimů byli Pákistánci nebo Indové. V padesátých a šedesátých letech stoupenci zakladatele Džamat-e-Islami Abula Ala Maududiho začali ve Velké Británii zakládat první obrozenecké organizace. V roce 1962 malá skupina muslimských aktivistů z východního Londýna založila Briskou islámskou misii, organizaci, jejímž cílem bylo “přinášet nové duchovní probuzení” a budování společnosti “založené na ideálech, hodnotách a principech islámu”. [32]

Misie viděla islám jako všezahrnující systém, který pokrývá všechny aspekty života. Misie, která se definovala jako “ideologická organizace”, prohlásila, že “islám je všestranným způsobem života, který musí být proměněn v činy ve všech sférách lidského života. Misie má proto za cíl utvářet celý lidský život podle Aláhovy vůle”. [33] Misie také otevřeně vyhlašuje svůj záměr zavést ve Velké Británii šaríu, přinejmenším v oblastech soukromého a rodinného práva. Britská islámská misie ve skutečnosti obhajuje “kvůli snažení se o Aláhovu přízeň trvalou kampaň za zavedení muslimského rodinného práva” a “islámského společenského pořádku ve Spojeném království”. Zatímco cílem mnoha muslimských organizací, vytvořených v té době, bylo uchovat muslimskou identitu jihoasijských imigrantů, expert Gilles Kepel správně poznamenal, že Misie šla otevřeným prosazováním islamizace britské společnosti dále za takovýto ochranářský cíl. Misie v souladu s Maududiho učením vyzývá muslimskou komunitu, aby se nespokojovala jen s tím, že si udrží vlastní islámské hodnoty; namísto toho by měla obracet na víru a snažit se o zavedení “islámského společenského pořádku” pro všechny, jako “předvoj celoživotního boje za Aláhovu věc”. [34]

Misie si uvědomovala důležitost rozšíření svých učení na co nejširší možné publikum, aby mohla směřivat ke svému cíli vytvoření “islámského společenského pořádku”. Dnes se Britská islámská misie stala celonárodní organizací s devětatřiceti pobočkami, více než pětatřiceti mešitami a islámskými školami, ve kterých dostává islámské vzdělání asi pět tisíc britských muslimských dětí. [35] Má mládežnickou odnož, Mladí muslimové Británie, která se prostřednictvím studijních skupin, letních táborů a soutěží v přednesu Koránu snaží přitahovat syny a dcery muslimských imigrantů. Aby byli přitažliví i pro ty nejzápadnější z nich, Mladí muslimové dokonce sponzorují takové aktivity jako paintball, které jsou vždy pořádány v nábožensky orientovaném a pohlavně segregovaném prostředí. [36]

V roce 1973 Islámská misie založila Islámskou nadaci, která je akademií a výzkumným centrem. Nejprve byla umístěna ve dvou kancelářských místnostech v centru Leicesteru, nyní je jednou z největších evropských institucí islámských studií a roku 1990 přestěhovala své ředitelství do venkovského sídla v Markfieldu, několik kilometrů od Leicesteru. [37] Nadace pravidelně pořádá sympozia a konference a dokonce provozuje vlastní instituci vyššího vzdělávání, Markfield Institute of Higher Education, který vydává diplomy z islámského práva. Překládá a vydává množství islámských textů s jasným zaměřením na obrozenecké autory obecně a Maududiho obzvláště.

Kromě toho jdou spojení mezi Britskou misií a Maududim daleko za ideologii. Úroveň koordinace mezi Misií a Džamat-e-Islami je velmi vysoká, ačkoliv zástupci Misie z Leicesteru veřejně popřeli, že jsou tyto dvě organizace formálně propojeny. “Patříme k mezinárodnímu islámskému hnutí”, tvrdí dr. Manazir Ahsan, ředitel Islámské nadace, “ani k Džamat-e-Islami, ani k Ikhwanu, ani ke straně Refah v Turecku - všechny jsou ale našimi přáteli”. [38] Důkazy mu nicméně odporují a naznačují, že vztah připomíná více symbiózu, než přátelství, přinejmenším pokud jde o Džamat-e-Islami. Prvními řediteli Islámské nadace byli činitelé Džamat-e-Islami, včetně Churama Murada, který se stal po svém odchodu z Leicesteru jedním z nejvyšších vůdců Džamat. [39] Jeden ze zakladatelů nadace a její současný předseda je Churšíd Ahmed, celosvětově renomovaný islámský učenec a člen pákistánského senátu, který se připojil k Džamat-e-Islami v roce 1956 a v současné době je jejím viceprezidentem. [40]

Je ale také pravdou, že jak se členy a sympatizanty stává stále více v Británii narozených muslimů, kteří mají k pákistánské politice omezený vztah, Britská misie a Islámská nadace začaly žít svým vlastním životem. [41] Ačkoliv otázky jako Kašmír zůstávají důležité, Misie se stále více zaměřuje na problémy, které se dotýkají každodenního života britských muslimů, přičemž jejím prohlášeným cílem je zabránit jejich asimiliaci do britské společnosti.

První prioritou Nadace je radikalizace muslimské komunity, zdůrazňuje ale také důležitost provádění dawy mezi britskou nemuslimskou populací. Nadace vydává několik knih uvádějících do islámu a zaměřených na britské křesťany, a její ředitel v osmdesátých letech, výše zmíněný Murad, dokonce vydal příručku, jak konvertovat nemuslimy. [42] Brožury Misie se vychloubají úspěchem organizace při obracení na víru, aby zapůsobily, jak poznamenává Kepel, “na své arabské sponzory a potvrdily přesvědčení, že islám, ve své nejvíce nekompromisní verzi, si podřídí celý svět, přičemž Misie tvoří avantgardu”. [43]

Dopad na nemuslimy jde za náboženskou povinnost dawy, protože Misie se pokouší zvětšit svůj vliv na společenský a politický život v Británii. Islámská nadace se například podílí na partnerstvích s několika sekulárními institucemi vyššího vzdělávání a podepsala memoranda o porozumnění s různými křesťanskými organizacemi. Často spolupracuje s městskými radnicemi na otázkách týkajících se muslimské komunity, a dokonce pořádá lekce islámské informovanosti pro britské policisty. Protože na její konference chodí politici ze všech politických stran, není překvapivé, že i princ z Walesu, který během večeře v roce 2003 v Markfieldu seděl vedle Churšída Ahmada, chválil Islámskou nadaci jako “všechno, co musí být obdivováno na islámské učenosti na Západě” a “krásný příklad, který mohou následovat další”. [44]

V roce 1997 arabská složka Muslimského bratrstva založila v Británii vlastní organizaci, Muslimskou asociaci Británie (MAB). Mezi vůdci MAB byli lidé jako Azam Tamimi, bývalý aktivista Islámské akční fronty (politické strany jordánského Bratrstva); Mohamed Sawalha, bývalý člen Hamasu; a Usáma al-Tikriti, syn vůdce írácké pobočky Bratrstva. [45] Zakládající prezident MAB Kamal al-Helbawy byl bývalým oficiálním mluvčím egyptského Muslimského bratrstva v Evropě. [46] MAB, která se stala známou kvůli svojí aktivní roli v protiválečné kampani během prvních měsíců americké invaze do Íráku, uzavřela silná spojenectví s britskými lidskoprávními a levicovými organizacemi. Její role jako politického hráče se stala zřejmou, když se postavila za takové protiválečné politiky a blízké spojence, jakými byli londýnský starosta Ken Livingstone a kandidát strany Respect George Galloway.

Velká Británie, Francie a Německo jsou s ohledem na velkou muslimskou populaci třemi přirozenými centry činnosti Ikhwanu v Evropě. Svědkem činnosti Bratrů různé intenzity se ale staly prakticky všechny země Evropy. Jak často říkají členové Ikhwanu, jejich vize islámu jako sociálního náboženství je nutí k tomu zakládat organizace. Tarík Ramadán, všudepřítomný švýcarský učenec a syn Saida Ramadána - jehož spojení s Bratrstvem je předmětem velké diskuse - prohlásil, že společenský rozměr islámu je základní, protože “islámská víra nemůže být omezena pouze na soukromé záležitosti”. [47] Učenci ale hovoří i o praktičtějších důvodech organizovaného aktivismu Ikhwanu. Qaradáví tvrdí, že “organizovaná kolektivní práce” islámského hnutí “je nařízena náboženstvím a vynucována realitou”. [48] Pouze dobře strukturovaná síť umožňuje Bratrům prosazovat své cíle, z nichž prvním je zabránit integraci, nebo ještě hůře, asimilaci muslimských menšin.

Přátelení se s elitou

“V rozhovorech s novináři s diplomaty poskytuje [tuniský islamista Rašíd] Ghanouči umírněný, demokratický a pluralistický obraz”, přiznal stoupenec tohoto velmi důležitého hráče evropské sítě Ikhwanu. “S námi”, dodal, “mluví o vyhnání amerických vetřelců a jejich spojenců … o záchraně svaté Kaaby a hrobky vznešeného proroka před spiknutími nepřátel Arabů a islámu”. [49] Muslimští bratři mají bezpříkladnou schopnost používat různé taktiky - a přizpůsobovat rétoriku a modus operandi - v různých situacích.

Během prvních let své existence se islámské obrozenecké organizace stavěly k otázkám, které se týkaly muslimské komunity, velmi tvrdě a konfrontačně. Tento postoj byl zjevně diktován jak radikálním pohledem vůdců, tak touhou po zviditelnění a získání prvenství v islámské komunitě. Například v roce 1988 Islámská nadace z Leicesteru rázně bojovala o vůdčí roli při organizacích protestů proti vydání Satanských veršů Salmana Rushdieho - protesty, které zasáhly celou jihoasijskou muslimskou komunitu ve Velké Británii. Ačkoliv hněv byl nezpochybnitelně skutečný, zdálo se, že Nadace se zabývá především tím, aby zajistila, že protesty nepovedou jiné islámské skupiny. [50]

Následující rok, když se k tomu objevila příležitost, se francouzský Ikhwan, když viděl, jak Rushdieho aféra zlepšila postavení Nadace, rozhodl napodobit taktiku svých britských soudruhů. Když v roce 1989 vypukl první celonárodní spor o hidžáb ve veřejných školách, tehdy se relativně bezmocná UOIF stala největším obhájcem práva na nošení závoje. UOIF, která doufala, že si získá sympatie muslimské komunity, jevila jen malý zájem o vedení konstruktivního dialogu s francouzskou vládou a zorganizovala několik protestů proti zákazu a prohlásila, že “francouzští muslimové nemohou přijmout takový útok na svojí důstojnost”. [51]

Dnes, když si UOIF získala ve francouzské organizované islámské komunitě dominantní postavení”, změnila zcela svojí taktiku a snaží se o získání důvěry autorit. S vírou, že může získat víc, když bude pracovat uvnitř systému, než proti němu bojovat, se UOIF vyhýbá konfrontacím s vládou, které by překazily její plány. Když tedy francouzský parlament v březnu 2004 prosadil nový kontroverzní zákon zakazující všechny náboženské symboly a oblečení ve veřejných školách, UOIF se držela neuvěřitelně tiše. Zdržela se podílu na protestech, které byly organizovány ve Francii i ve světě. Azam Tamimi, vůdce Muslimské asociace Británie, který byl k rozhodnutí velmii kritický, vysvětlil, že UOIF je nyní “proti jakékoliv činnosti, která by mohla vyvolat konfrontaci s veřejnou mocí”. [52]

Touto změnou chování UOIF poskytuje typický příklad nejefektivnější vlastnosti Bratrstva: flexibility. Jestliže v roce 1989 představovala otázka hidžábu dokonalou příležitost, jak o sobě dát vědět ve francouzské muslimské komunitě jako o vytrvalém obránci cti muslimů, o patnáct let později tato otázka představovala nebezpečnou past, které je třeba se vyhnout. Protože zákon byl prosazen s drtivou a vzájemnou podporou, UOIF neviděla v boji proti státu žádnou výhodu.

Boj proti státu není ve skutečnosti současnou politikou evropského Bratrstva. Protože si uvědomují, že jsou stále ještě relativně slabou silou, Bratři si zvolili jinou taktiku: přátelení se se státem. Využívají zoufalé snahy evropských elit o zahájení dialogu se zástupci muslimské komunity, a prosazují sami sebe jako de facto hlasy evropských muslimů. Díky naivitě Evropanů a jejich vlastnímu aktivismu jsou nyní Bratři nejtěsnějšími partnery evropských politických elit při diskusi o integraci místních muslimských komunit. Nikde to není zřejmější než v Bruselu, kde se organizace Ikhwanu staly jedinými politickými zástupci evropské muslimské populace, které si monopolizují diskusi s institucemi Evropské unie.

V roce 1989 evropští Bratři založili Federaci islámských organizací v Evropě (FIOE), jejímž vyhlášeným cílem je “sloužit muslimům v evropských společnostech”. [53] Ačkoliv si v Evropě získala důležité postavení jako umírněná islámská organizace, FIOE není ve skutečnosti ničím více, než zastřešující organizací většiny skupin Ikhwanu v Evropě. Jejími zakladateli a členy jsou francouzská UOIF, německá IGD a britská MAB, a její ředitelství je v Markfieldu v prostorách pronajmutých od Islámské nadace. V představenstvu FIOE jsou takové prominentní osobnosti evropského Ikhwanu, jako Ahmed Džabaláh z UOIF a Ibrahaim el-Zayat z IGD. Její prezident Ahmed al-Rawi osobně obhajoval sebevražedné útoky v Íráku a Izraeli s tvrzením, že muslimové “mají právo se bránit”. Přesto je v evropských mocenských kruzích stálým návštěvníkem, svědčil před Evropským parlamentem a navštívil pohřeb Jana Pavla II. [54]

V roce 1996 FIOE vytvořila první Evropský trust, finanční instituci, která má získávat prostředky na různé aktivity, jako například na Evropský institut humanitních věd, Asociaci muslimských škol v Evropě a časopis tištěný na lesklém papíře al-Europia. V roce 1996 ve spolupráci se saudskou WAMY také FIOE založila mládežnickou větev - Fórum evropské muslimské mládeže a studentských organizací (FEMYSO). Původně byla vedena všudypřítmoným el-Zayatem a byla strategicky umístěna v Bruselu, časem se podle vlastních slov stala “de facto hlasem muslimské mádeže v Evropě”. Dnes dohlíží na síť sedmatřiceti členských organizací a má pravidelné vztahy s Evropským parlamentem, Radou Evropy a Spojenými národy. [55]

Dlouhý pochod k šaríe v Evropě

Úspěch organizací jako FIOE a FEMYSO je korunním završením třiceti let těžké práce Bratrstva. Skupinám Ikhwanu se podařilo stát se součástí státu, najít si malou niku v kuloárech evropské moci. Bratři nicméně pohlížejí na tento triumf jako na pouhý počátek. Když si získali důvěru velké části evropských elit i muslimské komunity, chtějí nyní použít nově získanou moc k vytvoření “muslimského ghéta”, jak si ho představuje Qwaradáví. Již existuje rozsáhlá síť mešit a vzdělávacích institucí; dalším krokem k vytvoření toho, co Reuven Paz nazývá “neteritoriálními islámskými státy v Evropě” je zavedení islámského práva pro evropskou muslimskou populaci. [56]

Článek ve vydání Al Islam, oficiální publikaci Islámského centra v Mnichově, z roku 2002 otevřeně prohlašuje, že “z dlouhodobého hlediska nemohou být muslimové uspokojeni přijetím německého rodinného, majetkového a trestního práva. … Muslimové se musí snažit o dohodu mezi muslimy a německým státem s cílem oddělené jurisdikce pro muslimy. [57] Bratři plně chápou, že zavedení šaríe v Evropě je velmi těžký úkol, který se v současné době zdá být přitažený za vlasy. Dvěmi z nejsilnějších aktiv hnutí jsou ale trpělivost a dlouhodobá vize a Bratři pracují tak, aby sklízeli ovoce své činnosti “dlouhodobě”. Prozatím se Ikhwan obecně zdržuje oficiálních žádostí o zavedení šaríe, ačkoliv existují náznaky, které činí tento konečný cíl dosti zřejmým. Bratři například začali vytvářet islámský právní rámec, který pokládá základy zavedení šaríe na Západě.

V roce 1989 UOIF, zřejmě nejdůležitější z různých evropských skupin Ikhwanu, provedla malou, ale velmi důležitou změnu svého jména. Dříve byla známá jako Unie islámských organizací ve Francii, nyní se nazývá Unií islámských organizací Francie - malý sémantický rozdíl, který má obrovský význam. [58] Změnou jména Bratři prohlásili, že jsou ve Francii a v Evropě, aby zde zůstali. Uvědomili si, že přítomnost muslimů v Evropě je trvalým a rostoucím fenoménem, a že to vyžaduje nový přístup. Příští rok pronesl Ghanouči, jeden z historických duchovních vůdců UOIF, na každoročním setkání organizace přelomový projev, ve kterém prohlásil Francii za dar al-islam (zemi islámu), místo, kde se přítomnost muslimů trvalá. [59]

Definitivní nový postoj Ikhwanu k právním důsledkům Evropy byl formalizován o dva roky později na dalším semináři uspořádaném UOIF. Učenci významu Qaradávího, Mawlawiho a Džabaláha se na ní shodli na tom, že tradiční dělení na dar al-islam a dar al-harb (zemi války) v současné době neodpovídá realitě. Ačkoliv Evropa nemůže být považována za dar al-islam, protože se neřídí šaríou, nemůže být považována ani za dar al-harb, protože muslimům je dovoleno svobodně praktikovat islám a nejsou pronásledováni. Podle Mawlawiho bylo rozlišení založeno pouze na idžtihádu (interpretaci, ne na něčem, co je přímo napsáno v textu) a omezeno na historické období, které již neexistuje. Došli k závěru, že Evropa by měla být považována za dar al-dawa (zemi kázání), území, na kterém žijí muslimové jako menšina, jsou respektováni a mají povinnost šířit své náboženství mírumilovně. Následovaly další definice: Qaradáví například mluvil o dar al-ahd (zemi kontaktu), zatímco Tarík Ramadán přijal termín dar al-šahada (země svědectví - šahada je výrok, kterým se člověk přihlašuje k islámu - pozn př.). [60]

Přiznáním skutečnosti, že přítomnost muslimů na Západě je trvalá, a poskytnutím nové právní definice svého postavení, vytvořili učenci Ikhwanu scénu pro vytváření nových pravidel regulujících jejich přítomnost. Zatímco existuje rozsáhlý právní rámec, který se zabývá postavením nemuslimských menšin žijících v dar al-islam, jen málo pravidel pokrývá relativně novou situaci muslimů žijících trvale v nemuslimských zemích. Pro většinu evropských muslimů to nebyl velký problém, buď proto, že náboženství nehrálo v jejich životech velkou roli, nebo proto, že našli své vlastní způsoby, jak skloubit svojí víru s životem na Západě. Mnoho z nich ale cítí, že potřebují vedení ulemy v takových každodenních otázkách, jako jsou manželství, rozvody a vztahy s nemuslimy. Tyto problémy vyžadovaly vznik nové jurisprudence, která je známá jako fiqh (islámská jurisprudence) pro menšiny (fiqh al aqaliyyat). [61]

S ohledem na nedostatek muslimské vůdčí inteligence a struktury islámského duchovenstva v Evropě se Bratrstvo samo považuje za organizaci, která má největší schopnost zaplnit toto prázdno a vytvořit tento nový fiqh. [62] Mawlawi, jeden z největších myslitelů fiqhu o menšinách, řekl, “Je zřejmé, že když sekulární a islámské zákony kolidují, od muslima se očekává, že se bude řídit islámským právem, kdekoliv je to možné”. [63] Zatímto potvrzuje nadřazenost islámského práva, odkazuje se na verš Koránu, který říká, “Bojte se tedy Boha, jak jen můžete” (“fa-ittaqu Allaha ma istata‘tum”). [64] Tento verš podle Mawlawiho umožňuje muslimovi, který si musí vybrat mezi respektováním šaríe a evropského práva, vybrat si “méně škodlivou” volbu. [65] Jiní evropští bratři zastávají o něco nejasnější postoj, protože jsou napínáni mezi svojí virou a svými politickými instinkty. Formální návrhy zavést v Evropě šaríu byly prozatím celkem nesmělé a reakce většiny evropských vůdců byly přinejlepším chladné.

Oficiálně schválené islámské soudy tedy prozatím představují pouze sen. Evropský Ikhwan nicméně zavedl neoficiální - Evropskou radu pro fatwy a výzkum. Tato organizace se v současné době omezuje na poskytování rad muslimům žijícím v Evropě, kteří musí vyvažovat svojí poslušnost příkazům Koránu s respektem k zákonu svých hostitelských zemí.

Evropská rada pro fatwy a výzkum

V březnu 1997 uspořádala FIOE první setkání Evropské rady pro fatwy a výzkum, organizace, která se stala významným perem v čapce evropských bratrů. Setkání, které se konalo v Londýně, navštívilo více než patnáct dobře známých islámských učenců, kteří přijali návrh ústavy Rady. Rada je popisována jako “islámská, specializovaná a nezávislá organizace” vytvořená k tomu, aby vydávala “kolektivní fatwy, které naplňují potřeby muslimů v Evropě, řeší jejich problémy a regulují jejich vztahy s evropskými komunitami, to vše v rámci příkazů a cílů šaríe”. [66] Prakticky řečeno je rada právním orgánem, který poskytuje muslimům žijícím v Evropě nezávazné právní rady, které se zaměřují na záležitosti jejich každodenních životů členů menšinové komunity v nemuslimských zemích.

Ředitelství rady je v Dublinu, kde pracuje v součinnosti s místním islámským kulturním centrem. Obě organizace dostaly štědrou finanční podporu od charitativní organizace al-Maktoum, která je vedena Šejkem Hamdanem al-Makoumem, ministrem financí a průmyslu Spojených arabských emirátů a zástupcem vládce Dubaje. [67] Rada se běžně setkává dvakrát ročně v různých evropských zemích a v současné době jí tvoří dvaatřicet islámských učenců z celého světa, z nichž většina žije v Evropské unii. (Stanovy Rady říkají, že ne více než 25 procent jejích členů může žít mimo Evropu.) Setkání se konají za zavřenými dveřmi a duchovní debatují o otázkách, které nastolí buďto členové Rady nebo evropští muslimové, kteří Radu žádají o radu.

Rada je ve skutečnosti orgánem vytvořeným a ovládaným globální sítí Muslimského bratrstva. Její jurisprudence je cílena na vedení muslimů prostřednictvím “programu dokonalého života jednotlivce, rodiny, společnosti a státu” - což je fráze, která je ozvěnou al-Bany. [68] Mezi jejími členy jsou klíčové osobnosti evropského Ikhwanu, jako Džabaláh a Ounis Kourkah z UOIF, al-Arabi al-Bičri z IESH, Rawi z FIOE a všudypřítomný Ghanouči. Několik dalších členů jsou vysokoprofiloví učeneci ze zemí Zálivu, z nichž většina zastává názory velmi blízké názorům Ikhwanu. Mohamed Halawa z Islámského kulturního centra v Irsku je generálním tajemníkem Rady a dohlíží na její každodenní činnost, zatímco libanonský duchovní Mawlawi je jejím viceprezidentem - pocta poskytnutá mu za jeho roli při prosazování historické doktrinální změny postavení Evropy z dar al-harb na dar al-dawa. Jak zaznamenal Ghanouči, “Někteří členové patří k Bratrům, někteří ne. Co je důležité je ideologie, nikoliv hnutí”. [69]

A především, prezidentem Rady je Qaradáví, jehož prominentní postavení je ostatními členy široce přijímáno. Ačkoliv je Rada technicky demokratickým orgánem, kterému vládne většina, její učenci hlasují jen vzácně a namísto toho mají sklon se vnitřním rozporům vyhýbat a následovat názor Qaradávího a nejvlivnějších osobností Rady. [70] Qaradáví není jen nejznámnějším učencem Rady, je také její skutečnou hybnou silou. Je charismatickou postavou, jejíž prestiž je pro význam Rady zásadně důležitá. Jako obdarovaný mluvčí se vzácnou schopností jednat s médii šíří Qaradáví svá učení prostřednictvím vlastních internetových stránek a populárního týdenního pořadu Al Sharia wal Hayat (Šaría a život) na al-Džazíře. Podle interního dokumentu britského ministerstva vnitra je považován za “vůdčí středoproudovou a vlivnou islámskou autoritu na Středním východě a stále více i v Evropě, s velmi velkým množstvím stoupenců mezi lidmi”. [71]

Ačkoliv je Qaradáví skutečně velmi populární a vlivný i mimo podsvětí Ikhwanu, jeho názory, jak dokument přiznává, mají k umírněnosti daleko. Opakovaně obhajoval sebevražedné útoky proti Izraeli a americkým silám v Íráku. Opakovaně sliboval podporu takovým organizacím, jako jsou Hamas a palestinský Islámský džihád, označoval středovýchodní mírový proces za “spiknutí k zastavení palestinského odporu” a prohlásil, že “džihád spočívá na celém muslimském národu, aby byla osvobozena Palestina, Jeruzalém a mešita al-Aksa”. [72] Podobně v roce 2004 Qaradáví vydal fatwu ospravedlňující útoky na všechny americké občany v Íráku, včetně civilistů, s tím, že “není žádný rozdíl mezi americkým vojenským personálem a civilisty v Íráku, protože oba přišli tuto zemi napadnout” a protože “civilisté jsou tam, aby sloužili americkým okupačním silám”. [73]

Evropská rada pro fatwy a výzkum odráží dvojité osobnosti Qaradávího a jeho vůdců. Její jurisprudence poskytuje dojem celkové umírněnosti a neškodnosti, nabízí rady jedincům, kteří se chtějí v nových zemích držet požadavků svého náboženství. Mnoho fatew se jednoduše zabývá tím, jak provádět určité islámské rituály v nemuslimských zemích a řeší převážně logistické problémy. Některé výnosy se například zabývají otázkou modlení se v budovách, ve kterých směřování k Mekce představuje obtíž. [74] Další fatwa se zabývá časováním muslimských modliteb ve skandinávských zemích s ohledem na východ a západ slunce. [75] Protože všichni muslimové žijící na Západě přicházejí do styku s bankovním systémem, mnoho výnosů se snaží smířit potřebu uzavírat půjčky, hypotéky a otevírat bankovní účty, s islámským zákazem lichvy, kterou je podle výkladu muslimských bratrů i úrok.

Jurisprudence Rady je v těchto záležitostech celkem liberální. Její fatwy vyzývají muslimy, aby vyhledávali všechny možné “islámské alternativy” a “evropské islámské organizace aby začaly s evropskými bankami vyjednávat o nalezení programů, které jsou přijatelné”, jak mnoho z nich již činí. [76] Pokud ale žádná alternativa není možná a haram (zakázaná) transakce je životně důležitá, Rada staví na principu umožnění procevedení transakce s lichvou. Rada má obecně tendenci dodržovat západní zákony tak, jak je to jen možné a přijímá relativně umírněný výklad islámského práva. Žádná fatwa se nedotýká trestního práva, kde by jakékoliv pronikání bylo Evropany vnímáno velmi negativně. Rada v některých případech výslovně říká, že evropští muslimové by měli dodržovat zákony evropských zemí a výnosy jejich soudců, i když jsou v rozporu s šaríou. V případech rozvodu například Rada rozhodla, že “je nutné, aby muslim, který uzavřel manželství podle zákonů těchto zemí dodržel v případě rozvodu rozhodnutí nemuslimského soudce”. [77]

Ne všechny výnosy Rady ale tento umírněný trend následují. Bez ohledu na prohlášené zeměření na otázky týkající se každodenního života jsou některé fatwy Rady extrémně politické a odhalují radikální stránku přinejmenším některých z jejích duchovních. Na setkání Rady konané v červenci 2003 ve Stockholmu například Qaradáví popsal pět kategorií terorismu, včetně “teroru, který je islámským právem povolen” a “mučednických operací”. V rozhodnutí, že Izrael může být definován jako “útočník” a být tak prohlášen za legitimní cíl, Qaradáví prohlásil, že “ti, kteří se staví proti mučednickým operacím a tvrdí, že jsou sebevraždami, dělají velkou chybu”. [78] Viceprezident Rady Mawlawi má na terorismus podobné názory. Když vydal fatwu, kterou zakazoval arabským zemím spolupracovat se Spojenými státy ve “válce proti terorismu”, Mawlawi řekl, že to, co je Washingtonem označováno jako terorismus, je ve většině případů “džihád a legitimní právo”, jako operace odporu v Palestině, Íráku a Afhánistánu. [79]

Ještě problematičtější je kvůli možným rozkladným efektům jurisprudence Rady, která se týká rodinných záležitostí. Zatímco mnoho výnosů se drží islámských principů, které jsou zcela v souladu s evropskou legislativou, některé fatwy vyjadřují názory, které jsou v rozporu se základními západními koncepty, obzvláště pokud jde o domácí násilí a rovnost pohlaví. A ačkoliv některé fatwy říkají muslimům, aby dodržovali evropské zákony týkající se sňatků a rozvodů, další výnosy o stejných otázkách se odkazují pouze k islámskému zákonu a vynechávají odkaz na dodržování západních zákonů. Obzvláště zjevné je to u otázek vztahů mezi mužem a ženou, kde se jurisprudence Rady dostává do rozporu se západními zákony. Různé výnosy Rady prohlašují, že muž by měl být dobrým manželem a spravedlivý ke svým ženám, některé fatwy ale zjevně neberou hled na koncept rovnosti muže a ženy. Fatwa z roku 1997 například prohlašuje, že žena potřebuje povolení svého muže, aby si mohla ostříhat vlasy, pokud jde o výraznější zkrácení a představuje “úplnou změnu vzhledu ženy”. [80] Stejně tak Rada povoluje muži, aby bránil svojí ženě navštívit jinou ženu, dokonce i muslimskou ženu, “pokud cítí, že takový vztah má na jeho ženu, děti nebo manželský život obecně, nepříznivý vliv”. [81]

Vezmeme-li v úvahu Qaradávího postoj k manželství a manželským vztahům, nejsou tyto výnosy nijak překvapivé. Ve svém známkovém pojednání o islámském právu “Povolené a zakázané v islámu” Qaradáví otevřeně prohlašuje, že “muž je pánem domu a hlavou rodiny”. Dále ujišťuje, že když žena vykazuje “známky pýchy nebo nepoddajnosti”, její manžel proti ní může použít násilí, ačkoliv se musí vyhnout tvrdým úderům a musí se vyhnout obličeji. [82] Tato učení jsou jasně v rozporu s trestním právem a názorem veřejnosti ve všech evropských zemích. Nařízení o zacházení s ženami vedla k tomu, že Povolené a zakázané v islámu bylo v roce 1995 zakázáno ve Francii (knihu v roce 2004 vydala i Islámská nadace v Praze, odpovědný redaktor Vladimír Sáňka - pozn. př.). Qaradáví také opakovaně prohlašoval, že polygamie je právem, které by měli požívat všichni muslimští muži za předpokladu, že respektuje určitá pravidla.

Polygamie a domácí násilí představují dva extrémy, které by podle evropských zákonů byly trestány. Rada ale zastává další názor, který je v rozporu se západními zákony o sňatcích a rozvodech. Prosazuje mezi muslimy, kteří podle evropských zákonů uzavřeli sňatek, otevřeně nejasnou situaci, protože Rada je vyzývá k respektu jak evropských zákonů, tak odporujících principů šaríe. Stejně matoucí je možná aplikace jurisprudence Rady o nikah manželstvích (uzavřených podle islámského práva). Malé, nicméně významné množství muslimů žijících v Evropě, neregistruje své manželství oficiálně, ale provdá se pouze podle islámského práva. V těchto případech, kdy manželství podle evropského práva neexistuje, můžou být aplikována pouze nařízení šaríe a Rada se tak může stát orgánem, který bude taková manželství regulovat.

Závěr

Fatwy Rady nejsou právně závazné, jde spíše o názory respektovaných učenců, než o rozsudky vynášené kádími. Členové sítě evropského Ikhwanu vždy pohotově vysvětlují, že role Rady je srovnatelná s Vatikánem a je čistě poradenská a jejím cílem je pouze poskytovat rady v náboženských záležitostech, se kterými se muslimové setkávají v každodenním životě. [84] Ambice Bratrů s Radou jdou ale za pouhou poradní roli. Jak je uvedeno v jejích stanovách, Rada je “navržena tak, aby se stala před místními vládami a soukromými organizacemi schválenou náboženskou autoritou, což bezpochyby posílí a zpevní místní islámské komunity”. [85] Bratři vidí dnešní nezávaznou jurisprudenci Rady jako pouhý krok ke svému dlouhodobému cíli zavedení šaríe pro evropské muslimy.

Většina skupin Ikhwanu operujících v Evropě vyhlásila cíl ustanovení islámského práva pro místní populaci muslimů (Včetně Vladimíra Sáňky v Čechách, viz. dokument Já muslim, kde je jeho výrok zaznamenán - pozn. př.). Bratři chápou, že místa, na kterých k tomu dojde, jsou s největší pravděpodobností ta s vysokou koncentrací muslimů - jinými slovy, v Qaradávího “muslimských ghétech”. Bratři věří, že jakmile muslimové dosáhnou v některých oblastech v různých evropských zemích většiny, evropské vlády se budou cítit dohnány k povolení islámského práva k regulaci osobních a občanských vztahů mezi nimi.

Ačkoliv se záměry Ikhwanu mohou zdát být pouhým snem, zdá se, že znepokojivě velké množství evropských muslimů zavedení islámského práva v Evropě podporuje. Průzkum z roku 2005 odhalil, že čtyři z deseti britských muslimů chtějí v částech Británie zavedení šaríe. [86] Další průzkum provedený místním muslimským institutem odhalil, že 21 procent muslimů žijících v Německu věří, že německá ústava je v rozporu s učením Koránu. [87] A zatímco saláfisté a další extrémistické organizace již konfrontačním a neproduktivním způsobem zavedení šaríe požadují, politicky uvědomnělejší Bratři používají k dosažení stejného cíle jiné strategie.

Evropský Ikhwan opakovaně činil kompromisy v důsledném dodržování šaríe, aby pokročil ke svému cíli. Každá taktika, která může hnutí pomoci, je ospravedlnitená, i když znamená porušení některého nařízení Koránu, protože vyšší cíl šíření islámu ospravedlňuje všechny odchylky. Mawlawi a další učenci Ikhwanu například ujišťují, že prioritou islámského hnutí je vytváření islámských center na Západě. Muslimové by tedy měli podnikat vše pro to, aby kupovali budovy a proměňovali je v mešity, i když se musí uchýlit k finančním transakcím, které jsou islámským právem zakázány, aby tak mohli učinit. [88] Podobně když byla dotázána, jestli muslimové mohou hlasovat a podílet se na politickém životě svých evropských hostitelských zemí, Rada odpověděla, že otázka “musí být rozhodnuta islámskými organizacemi a autoritami”, které musí vyhodnotit, jaký postoj nejlépe poslouží zájmům hnutí. [89] V daném okamžiku Bratři přijali kompromis jako nejlepší způsob, jak zvyšovat svůj vliv, což jim na oplátku umožňuje efektivněji lobovat za své cíle - cíle, které zahrnují zavedení šaríe v Evropě.

Bratrstvo, které je zatím na Západě relativně slabé, došlo k závěru, že vést dialog a ukazovat otevřenost a umírněnost je nejmoudřejší strategií. Pokud by se ale v příštích několika desetiletích rovnováha moci změnila, neexistuje žádná záruka, že Ikhwan nezmění svůj přístup a dialog neodloží. Analýza taktik islámských skupin operujích v Německu, kterou provedla německá vlády, odhaluje dobře podložené podezření, že touha Ikhwanu po dialogu má k upřímnosti daleko: “Ačkoliv v poslední době Milli Görüs stále více zdůrazňovala připravenost svých členů k integraci do německé společnosti a zdůrazňuvala dodržování základních zákonů, takové výroky vyplývají z taktických kalkulací spíše než z nějaké vnitřní změny organizace”. [90]

Evropské Bratrstvo bylo dodnes jen vzácně spojováno s konkrétními případy terorismu, jejich příspěvek k výchově a radikalizaci násilných extrémistických organizací je ale již významný. Zřeknutí se násilí Bratrstvem se jeví být více oportunismem než upřímností a jeho evropští členové používají vášnivou rétoriku, aby obhajovali teroristické operace na Středním východě. Ačkoliv vždy spěchají odsoudit násilí na Západě, aby se vyhnuli tomu, že se stanou politickými vyvrheli, nezdržují se jeho schvalování jinde, obzvláště na Středním východě, protože věří, že jim to projde. Není proto neodůvodněné předpokládat, že kdyby to pro ně bylo vyhovující, vždy pružné Muslimské bratrstvo by přijalo násilné taktiky i na Západě.

Poznámky (ponechány bez překladu)

1. Yusuf al-Qaradawi, Priorities of the Islamic Movement in the Coming Phase (Swansea, U.K.: Awakening Publications, 2000).
2. Eric Brown, “After the Ramadan Affair: New Trends in Islamism in the West,” Current Trends in Islamist Ideology (Hudson Institute), vol. 2, September 2005: 8.
3. Xavier Ternisien, Les Frères Musulmans (Paris: Fayard, 2005), pp. 110-11.
4. Sylvain Besson, “La Conquête de l’Occident: Le Projet Secret des Islamistes (Paris: Editions du Seuil, 2005), p. 100.
5. “Leading Sunni Sheikh Yousef al-Qaradhawi and Other Sheikhs Herald the Coming Conquest of Rome,” Middle East Media and Research Institute (MEMRI), Special Dispatch #447, 6 December 2002.
6. Besson, La Conquête de l’Occident, p. 37.
7. See, for example, Kenneth R. Timmerman, “Preachers of Hate: Islam and the War on America (New York: Crown Forum, 2003).
8. Khalid Duran, “Jihadism in Europe,” The Journal of Counterterrorism and Security International, Fall 2000: 12-15.
9. For the life of Said Ramadan, see: M. H. Faruqi, “Les Frères Musulmanes: Politique de ‘Rabbaniyya,’ les Prières avant le Pouvoir,” published on
the website of the Islamic Center of Geneva (http://www.cige.org/historique.htm); and Tariq Ramadan, “Une Vie Entière,” available at http://membres.lycos.fr/oasislam/personnages/tariq/tariq.html.
10. Ian Johnson, “The Beachhead: How a Mosque for Ex-Nazis Became Center of Radical Islam,” The Wall Street Journal, 12 July 2005.
11. History of the IGD, available at IGD’s website: http://www.i-g-d.com/uber%20unss2.htm.
12. “Recent OFAC Actions,” U.S. Department of the Treasury, Office of Foreign Assets Control, 7 November 2001.
13. Report on Ibrahim el-Zayat, Cologne police, 27 August 2003; and Ian Johnson, “How Islamic Group’s Ties Reveal Europe’s Challenge,” Wall Street Journal, 29 December 2005.
14. Report on the Islamische Gemeinschaft Milli Görüs (IGMG), Innenministerium, Nordrhein-Westfalen land website: http://www.im.nrw.de/sch/582.htm.
15. Ibrahim El Zayat, chairman of the IGD, is married to Sabiha Erbakan, the sister of Milli Görü’s leader, Mehmet Sabri Erbakan.
16. For the activities of IGD, IGMG, and Zentralrat, see Udo Ulfkotte, Der Krieg in unseren Staedten (Frankfurt: Eichborn Publishing, 2003).
17. “Islamismus,” report by the Landesamt fur Verfassungsschutz, Hessen, available at http://www.verfassungsschutzhessen/. de/downloads/islam.pdf.
18. Paul Landau, Le Sabre et le Coran (Monaco: Editions du Rocher, 2005), pp. 72-3.
19. Ahmed S. Moussalli, “Hasan al-Turabi’s Islamist Discourse on Democracy and Shura,” Middle Eastern Studies 30, issue 1 (January 1994).
20. Jean-Yves Camus, “Islam in France,” paper published by the Interdisciplinary Center Herzliya (ICT), 10 May 2004, available at:
http://www.ict.org.il/articles/articledet.cfm?articleid=514
21. Khalid Duran, “Jihadism in Europe,” The Journal of Counterterrorism and Security International, Fall 2000. Pp. 12-5.
22. Ternisien, pp. 254-5.
23. Fiammetta Venner, “OPA sur l’Islam de France: Les Ambitions de l’UOIF,” Paris: Calmann-Levy, 2005. Pp. 11-14.
24. Website of the European Institute of Human Sciences: http://www.iesh.fr/Html/C_present.htm.
25. Hugh Schofield, “France’s Islamic Heartland,” BBC, 18 April 2003.
26. Website of the European Institute of Human Sciences: http://www.iesh.fr/Html/C_present.htm.
27. Venner, p. 102.
28. Decision of the French Conseil d’État, 7 June 1999, as quoted in Venner, p. 15.
29. Venner, p. 28.
30. For more information on the UOIF’s double-talk, see Venner.
31. Mohamed Sifaoui, La FranceMalade de Islamisme (Paris: Le Cherche Midi, 2002), pp. 49-50.
32. UK Islamic Mission, “Introduction,” 2004-2005 Annual Report.
33. UK Islamic Mission, “Introduction,” as quoted in Gilles Kepel, “Allah in the West: Islamic Movements in America and Europe (Stanford, CA:
Stanford University Press, 1997), p. 131.
34. Ibid., p. 132.
35. UK Islamic Mission, “Introduction,” 2004-2005 Annual Report.
36. Website of Young Muslims UK: http://www.ymuk.net/.
37. Website of the Islamic Foundation: http://www.islamic-foundation.org.uk/.
38. Kepel, p. 133.
39. Ibid.
40. Biography of Khurshid Ahmed, website of the Jamaat e Islami: http://www.jamaat.org/leadership/pka.html.
41. Joergen S. Nielsen, “Transnational Islam and the Integration of Islam in Europe,” in Stefano Allievi and Joergen S. Nielsen, “Muslim Networks and Transnational Communities in and across Europe” (Leiden/Boston: Brill, 2003), pp. 38-9.
42. Kepel, p. 132.
43. Ibid.
44. Speech by HRH The Prince of Wales during his visit to the Islamic Foundation, 24 January 2003, available at http://www.princeofwales.gov.uk/speeches/multiracial_24012003.html.
45. Michael Whine, “The Advance of the Muslim Brotherhood in the U.K.,” in Current Trends in Islamist Ideology (Hudson Institute), vol. 2, September 2005: 30-38.
46. Ternisien, p. 124.
47. Tariq Ramadan, LesMusulmans dans la Laïcité (Lyon: Tawhid Editions, 1998), pp. 78-81.
48. al-Qaradawi.
49. Antoine Sfeir, Les Réseaux d’Allah: Les filières Islamistes en France et en Europe (Paris: Plon, 2001), p. 51.
50. Kepel, pp. 126-35.
51. Ibid., p. 187.
52. Ternisien, p. 127.
53. Website of the FIOE: http://www.eu-islam.com/en/templates/Index_en.asp.
54. Ian Johnson, “How Islamic Group’s Ties Reveal Europe’s Challenge,” Wall Street Journal, 29 December 2005.
55. Website of FEMYSO: http://www.femyso.net/about.html.
56. Reuven Paz, “The Non-Territorial Islamic States in Europe,” paper published by the Project for the Research of Islamist Movements (PRISM), Herzliya, Israel.
57. Al Islam, issue 2, 2002: 14, as quoted in the 2003 report by the Baden Württenberg state Verfassungsschutzbericht, p. 48
58. Ternisien, p. 7.
59. Kepel, p.152.
60. Ternisien, pp. 190-2.
61.See Shammai Fishman, Fiqh Al-Aqaliyyat: A Legal Theory For Muslim Minorities. Hudson Institute: Research Monographs on the Muslim World. Series No. 1, paper No. 2. Accessed at: http://www.futureofmuslimworld.com//
62. W. Shadid and P. S. van Koningsveld, “Religious Authorities of Muslims in the West: Their Views on Political Participation,” Shadid, W. and P.S. van Koningsveld, eds. Intellectual Relations and Religious Authorities: Muslims in the European Union (Leuven: Peeters, 2002), pp, 149-70.
63. “Living Islam in the West: An Interview with Shaykh Faisal Mawlawi,” Palestinian Times, Issue 98, Available at: http://www.palestinetimes.net/issue98/articles.html#7.
64. Quran, Surah at-Taghabun ayah 16
65. “Living Islam in the West: An Interview with Shaykh Faisal Mawlawi,” Palestinian Times, issue 98, available at: http //www.palestinetimes.net/issue98/articles.html#7.
66. Fatwas (First Collection), translated by Anas Osama Altikriti, European Council for Fatwa and Research, date unspecified.
67. Website of the Islamic Cultural Center of Ireland: http://islamireland.ie/enter-the-icci/about-us/.
68. Closing remarks at the Council session in Stockholm, July 2003, as quoted in Besson, p. 124.
69. Ternisien, pp. 197-8.
70. Alexandre Caeiro, “The European Council for Fatwa and Research,” presentation at Fourth Mediterranean Social and Political Research Meeting, European University Institute, Montecatini Terme, 19-23 March 2003.
71. Memo on Shaykh Yusuf al-Qaradawi, Home Office, 14 July 2005.
72. “Sheikh Al-Qaradhawi on Hamas Jerusalem Day Online: ‘We are a Nation of Jihad and Martyrdom’; ‘The Resistance in Palestine, Iraq, and Lebanon Must Go On’; ‘We Stand Alongside Our Brothers in Hamas and Islamic Jihad,’” Middle East Media and Research Institute (MEMRI), Special Dispatch #1051, 18 December 2005.
73. Gihan Shahine, “Fatwa Fight,” Al Ahram Weekly, 16-22 September 2004, issue 708.
74. “Fatwa 3,” Resolutions and Fatwas (Second Collection), edited by Anas Osama Altikriti and Mohammed Adam Howard, European Council for
Fatwa and Research, date unspecified.
75. “Fatwa 4,” Resolutions and Fatwas (Second Collection), edited by Anas Osama Altikriti and Mohammed Adam Howard, European Council for Fatwa and Research, date unspecified.
76. “Fatwa 26,” Resolutions and Fatwas (Second Collection), edited by Anas Osama Altikriti and Mohammed Adam Howard, European Council for Fatwa and Research, date unspecified.
77. “Fatwa 17,” Resolutions and Fatwas (Second Collection), edited by Anas Osama Altikriti and Mohammed Adam Howard, European Council for Fatwa and Research, date unspecified.
78. “Al-Qaradhawi Speaks in Favor of Suicide Operations at an Islamic Conference in Sweden,” Middle East Media and Research Institute (MEMRI), Special Dispatch #542, 24 July 2003.
79. Alaa Abu Elnin, “Tipping U.S. on Baathists Prohibited: Prominent Scholar,” Islam Online, 30 May 2003, available at http://www.islam-online.net/english/News/2003-05/31/article07.shtml.
80. Fatwas (First Collection), translated by Anas Osama Altikriti, European Council for Fatwa and Research, date unspecified.
81. Fatwas (First Collection), translated by Anas Osama Altikriti, European Council for Fatwa and Research, date unspecified.
82. Yusuf al-Qaradawi, Le Licite et l’Illicite en Islam (Paris: Editions al Qalam, 1992), p. 207. 83. Ternisien, p. 312.
84. Author’s interview with Ali Abu Shwaima, editor of al Europiya (Milan), January 2006.
85. Fatwas (First Collection). translated by Anas Osama Altikriti, European Council for Fatwa and Research, date unspecified.
86. “Poll: Four in 10 Muslims want Sharia Law,” Channel 4, 19 February 2006.
87. Data released by the Zentralinstituts Islam-Archiv-Deutschlandin; see debate on Deutschlandradio Kultur, 7 January 2006, available at http://www.dradio.de/dkultur/sendungen/tacheles/455731/.
88. Alexandre Caeiro, “The European Council for Fatwa and Research,” presentation at Fourth Mediterranean Social and Political Research Meeting, European University Institute, Montecatini Terme, 19-23 March 2003.
89. Fatwas (First Collection), translated by Anas Osama Altikriti, European Council for Fatwa and Research, date unspecified.
90. Annual -Report, Office for the Protection of the Constitution (Bundesverfassungsschutz), 2000, Cologne, p. 198.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Tento článek napsal islaminfo dne 15. 1. 2007 v 1:37 hodin a byl zařazen do kategorií evropa, islám. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS kanálu RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vašich vlastních stránek.