Bat Ye’or a Andrew Bostom

18. dubna 2004 došlo k této odhalující výměně mezi odcházejícím španělským premiérem Jose Maria Aznarem a Chrisem Wallacem z Fox News:

Chris Wallace: “V bytě, který byl vyhozen do vzduchu, našla policie videonahrávku, na které teroristé mluvili o Španělsku jako o Andalúsii, jak bylo nazýváno muslimskými Maury před tím, než byli v roce 1492 vyhnáni”.

Jose Maria Aznar (prostřednictvím překladatele): “To tedy znamená, že Írák je pro ně jenom záminkou. Z pohledu islámského terorismu proti Západu je Španělsko velmi důležitým územím, protože oni cítí, že získat Španělsko pro ně znamená získat zpět část svého území”.

Islámský učenec Mordechai Nisan nedávno hovořil o tvrzení zakladatele Institutu islámského vzdělávání Amira Aliho, že středověké Španělsko bylo muslimskými silami, které “svrhly jeho tyrany”, ve skutečnosti “osvobozeno”. Nisan tento ahistorický příběh extrapoloval do budoucnosti a zapřemítal: “Pokud jde o 11. března, kdy muslimský terorismus zabil v Madridu 200 a zranil 1 400 lidí, by člověka zajímalo, jestli jednoho dne bude tato událost připomínána jako osvobozující”.

I události obklopující dokončení nové Granadské mešity, které bylo 10. července 2003 oslaveno oznámením “… návratu islámu do Španělska”, jsou v souladu s Nisanovým temným dumáním. Na konferenci pojmenované “Islám v Evropě”, která otevření mešity doprovázela, pronesli evropští muslimští vůdci znepokojující výroky. Obzvláště hlavní řečník konference, Omar Ibrahim Vadillo, španělský muslimský vůdce, vyzval muslimy, aby přivodili západním ekonomikám kolaps tím, že přestanou používat západní měny a místo nich začnou používat zlaté dináry, zatímco německý muslimský vůdce Abu Bark Rieger řekl muslimským návštěvníkům, aby se vyhýbali přizpůsobováním svých náboženských praktik, aby tím vyhověli evropským hodnotám.

Krátce po události sloupkař Wall Street Journalu ve velmi překrouceném chvalozpěvu na muslimské Španělsko zmínil “pankonfesionářský humanismus” andalúského islámu a dokonce ujistil: “bylo by možné tvrdit, že zde probíhala často oplakávaná chybějící ‘reformace’ islámu, než byla ukončena Inkvizicí”.

María Rosa Menocal, profesorka španělštiny a portugalštiny na Yale, ve své hagiografii muslimského Španělska “Ozdoba světa” dále tvrdí, že “nová islámská forma vlády nejen že umožnila Židům a křesťanům přežít, ale na základě příkazů Koránu je chránila”.

Věříme, že znovuopakování těchto ahistorických růžových tvrzení o muslimském Španělsku podporuje současný program islámistů a zpomaluje vývoj liberálního, reformovaného “euro-islámu”, který by byl zcela v souladu s postosvíceneckými západními hodnotami.

Ibérie (Španělsko) byla dobyta v letech 710-716 arabskými kmeny pocházejícími ze severní, střední a jižní Arábie. Po dobytí následovala masivní berberská a arabská imigrace a kolonizace Iberského poloostrova. Většina kostelů byla konvertována na mešity. Ačkoliv bylo dobytí plánováno a provedeno společně se silnou frakcí královských iberských křesťanských disidentů, včetně biskupa, probíhalo jako klasický džihád s masivním pleněním, zotročováním, deportacemi a zabíjením.

Toledo, které bylo Arabům podřízeno poprvé v roce 711 nebo 712, se v roce 713 vzbouřilo. Město bylo potrestáno vypleněním a všem významným lidem byl podříznut krk. V roce 730 bylo vydrancováno Cerdagne a biskup byl upálen zaživa. Ve všech oblastech pod stabilní islámskou vládou byli Židé a křesťané tolerováni jako dhimmi - jako kdekoliv jinde v islámských zemích - a nemohli stavět nové kostely nebo synagogy, ani opravovat staré. Byli segregováni do zvláštních čtvrtí, museli nosit odlišující oblečení. Křesťanští venkované, vystavení těžkým daním, vytvořili nevolnickou třídu připojenou k arabským državám; mnoho z nich opustilo svojí zemi a uteklo do měst. Mozarabové (křesťanští dhimmi) byli tvrdě trestáni mrzačením a křižováním za volání o pomoc ke křesťanským králům. Co více, pokud jeden dhimmi poškodil muslima, celá komunita přišla o ochranu a byla otevřená plenění, zotročování a zabíjení.

Na konci osmého století vládcové severní Afriky a Andalúsie zavedli školu Maliki, jednu z nejpřísnějších škol islámské jurisprudence, a následně potlačili ostatní školy. Evariste Lévi-Provençal, přední odborník na Andalúsii, před třemi čtvrtinami století, když historickým publikacím a diskusi ještě nevládla politická korektnost, napsal: “Muslimský andalúský stát se tak od svých nejranějších počátků zdá být obráncem a bojovníkem za žárlivou ortodoxii, stále více a více zkostnatělý ve slepém respektu k přísné doktríně, již předem podezřívající a odsuzující ty nejmenší snahy o racionální hloubání”.

Ponižující postavení uvalené na dhimmi a konfiskace jejich země vyprovokovaly mnoho povstání, které byly potrestány masakry, jako v Toledu (761, 784-86, 797). Po dalším toledském povstání v roce 806 bylo popraveno sedm stovek obyvatel. Vzpoury vypukly v Saragose mezi lety 781 až 881, Codobě (805), Meridě (805-813, 828 a v následujících letech, a později v 868) a znovu v Toledu (811-819); vzbouřenci byli křižováni, jak příkazuje verš Koránu 5:33.

Vzpoura v Cordobě z roku 818 byla rozdrcena třemi dny masakrů a plenění, kdy bylo ukřižováno 300 významných osobností a 20 000 rodin bylo vyhnáno. Msty mezi různými částmi populace byly v andalúských městech běžné: mezi arabskými a berberskými kolonizátory, iberskými muslimskými konvertity (mulawadun) a křesťanskými dhimmi (mozarab). V Cordóbském emirátu (756-912) byla období míru jen vzácná.

Al-Andalús představuje zemi džihádu par excellence. Každý rok, někdy dvakrát ročně, byly posílány nájezdní výpravy, aby plenily křesťanská španělská království na severu v baskické oblasti, nebo do Francie a údolí Rýna, a přínášely zpět kořist a otroky. Andalúsští korzáři útočili a podnikali invaze na sicilská a italská pobřeží, dokonce až k Egejským ostrovům, a cestou loupili a pálili. Do otroctví v Andalúsii, kde chalífa udržoval armádu složenou z tisíců křesťanských otroků dovezených ze všech částí křesťanské Evropy a harém složený z chycených křesťanek, byly deportovány tisíce lidí. Společnost byla ostře rozdělena podél etnických a náboženských linií, přičemž arabské kmeny stály na vrcholu hierarchie, následovány Berbery, kteří nikdy nebyli považováni za rovné, bez ohledu na jejich islamizaci; níže stáli mulawadunští konvertité a na spodku se nacházeli křesťanští a židovští dhimmi.

Andalúský malikský právník Ibn Abdun (zemřel 1134) přišel kolem roku 1100 s těmito právními názory na Židy a křesťany v Seville:

“Žádný … Žid nebo křasťan nemůže nosit oblečení aristokrata, ani právníka, ani bohatého člověka; naopak, musí být nenáviděni a je třeba se jim vyhýbat. Je zakázáno [zdravit] je [výrazem] ‘Mír s tebou’. Satan je ovládl a dal jim zapomenout na připomenutí Boží; a oni patří ke straně satanově. Což však strana satanova ztrátu neutrpí?” (Korán 58:19). Musí jim být vnuceny odlišující znamení, aby mohli být rozpoznáni, a to pro ně bude formou potupy”.

Abn Abdun také zakázal prodej vědeckých knih dhimmi po záminkou, že je překládali a připisovali svým souvěrcům a biskupům. Plagiarismus je ve skutečnosti těžké dokázat, protože byly vyloupeny a zničeny celé židovské a křesťanské knihovny. Další prominentní andalúský právník, Ibn Hamz z Cordoby (zemřel 1064), napsal, že Aláh dal nevěřícím majetek jenom proto, aby poskytl muslimům kořist.

Granadští židovští vizíři Samuel Ibn Maghrela a jeho syn Josef, kteří chránili židovskou komunitu, byli oba mezi lety 1056 a 1066 zavražděni a poté následovalo vyhlazení židovské populace místními muslimy. Odhaduje se, že při pogromu, který následoval po vraždě z roku 1066, bylo zabito až pět tisíc Židů. Toto číslo se rovná nebo překračuje množství Židů údajně zabitých křižáky během jejich plenění Porýní o nějakých třicet let později na počátku první křížové výpravy.

Granadský pogrom byl pravděpodobně částečně podnícen hořkou protižidovskou ódou Abu Ishaka, dobře známého muslimského právníka a básníka své doby, který napsal: “Vraťte je tam, kam patří a ponižte je na nejmenší z nejmenších … obraťte své oči k jiným muslimským zemím a zjistíte, že Židé jsou tam štvaní psi … Jejich zabíjení nepovažujte za porušení náboženství … Porušili naší smlouvu s nimi, jak byste tedy mohli být viníky proti znesvětitelům?”

Muslimští berberští Almohadé ve Španělsku a severní Africe (1130-1232) se ukájeli obrovskou destrukcí židovské i křesťanské populace. Ničení - masakry, zajímání a nucené konverze - byly popsány židovským kronikářem Abrahamem Ibn Daudem a básníkem Abrahamem Ibn Ezrou. Podezřívaví k upřímnosti židovských konvertitů k islámu odebírali muslimští “inkvizitoři” (kteří předcházeli své křesťanské španělské protějšky o tři století) z takových rodin děti a dávali je do péče muslimským vychovatelům. Maimonides, renomovaný filosof a lékař, prožil almohadské pronásledování a musel v roce 1148 utéct z Cordoby s celou rodinou a dočasně pobývat ve Fezu - vydávaje se za muslima - aby nakonec našel azyl ve fátimidském Egyptě.

Ačkoliv je Maimonides často používán jako vzor židovského úspěchu usnadněného osvícenou vládou Andalúsie, jeho vlastní slova tento utopický pohled na zacházení muslimů s Židy vyvracejí: “… Arabové nás tvrdě pronásledovali a prosazovali proti nám zhoubnou a diskriminující legislativu… Nikdy nás žádný národ nesužoval, nepokořoval, neponižoval a nenáviděl tolik, jako oni…”.

Správné shrnutí mezináboženských vztahů v muslimském Španělsku a současných proudů zodpovědných za zamlžování této historie, lze nalézt v poutavé knize Richarda Fletchera Maurské Španělsko. Fletcher nabízí tyto střízlivé a nepopíratelné postřehy:

“Svědectví těch, kteří přežili hrůzy berberského dobývání, Andalúské anarchie počátku jedenáctého století a almoravidské invaze - abychom zmínili pouze několik ničivých epizod - usvědčují [t.j. růžový pohled na muslimské Španělsko] ze lži. Prostou a ověřitelnou historickou pravdou je, že maurské Španělsko bylo mnohem častěji zemí nepokojů, než klidu. … Tolerance? Zeptejte se Židů z Granady, kteří byli zmasakrováni v roce 1066, nebo křesťanů, kteří byli v roce 1126 deportováni Almoravidy do Maroka. … V druhé polovině dvacátého století se objevuje nový agent zatemňování: vina liberálního vědomí, která vidí zlo kolonialismu - předpokládané spíše než skutečné - nastíněné křesťanským dobytím al-Andalúsie a pronásledováním muslimů (kupodivu ale nikoliv maurské dobývání a kolonizaci). Smíchejte tuto směs dobře dohromady a dejte jí zdarma důvěřivým akademickým a mediálním osobnostem v západním světě. Pak ji štědře přelijte přes pravdu … za kulturních podmínek, které dnes na západě převažují, musí být minulost prodávána, a aby mohla být prodána úspěšně, musí být atraktivně zabalena. Středověkému Španělsku ve své nahotě chybí přitažlivost. Pohodlné okouzlující fantazie … udělají s tímto obrazem divy. Maurské Španělsko ale nebylo tolerantní a osvícenou společností ani ve svém nejkultivovanějším období”.

Sociopolitická historie Andalúsie byla charakterizována obzvláště utiskující dhimmizací, která je v naprostém rozporu s moderním pojetím rovnosti mezi lidmi, nez ohledu na náboženskou víru. Na počátku 21. století musíme trvat na tom, aby se muslimové na Západě přizpůsobili postosvíceneckým společnským standardům rovnosti, ne “tolerance”, a provždy odvrhli hagiografii brutálních, diskriminačních standardů praktikovaných klasickými právníky školy Maliki v “osvícené” Andalúsii.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Tento článek napsal islaminfo dne 29. 1. 2007 v 1:18 hodin a byl zařazen do kategorií evropa, španělsko. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS kanálu RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vašich vlastních stránek.