Fjordman

Alexandr Boot, který se narodil v Rusku, emigroval v sedmdesátých letech na Západ, pouze aby zjistil, že Západ, který hledal, již neexistuje. To ho vedlo k napsání knihy How the West Was Lost. Obecně s jeho kritikou postosvícenecké civilizace nesouhlasím, je ale výmluvný a originální a stojí za přečtení.

Boot věří, že demokracie, neboli slovy Abrahama Lincolna vláda lidu, prováděná lidmi a pro lidi, byla nahrazena glosokracií, vládou slov, prováděnou slovy a pro slova.

Moderní glosokracie může být vystopována přinejmenším k heslu francouzské revoluce “Rovnost, volnost, bratrství”. Jak se později ukázalo, znamená to masový teror, stanné právo a autoritářskou vládu. Boot říká, že čím je slovo bezvýznamější, tím je pro glosokracii užitečnější. Hnací silou politické korektnosti je překrucování jazyka, který používáme, vnucování nových slov nebo změna významu starých, a jejich proměna ve “zbraně ovládání davů” démonizací těch, kteří se nepřizpůsobí novým definicím:

“Jako ruská inteligence včerejška je glosokratická inteligence dnešního Západu zaneprázdněna vykořeňováním posledních zbývajících pozůstatků zápaďanství. Jedním nástrojem, který používají, je tisk; druhý je školství”.

Jeden z příkladů toho, jakou moc jazyk má, poskytuje Lewis Carroll v Alence v zemi divů:

“Když použiji já nějaké slovo”, řekl Humpty Dumpty opovržlivě, “tak má přesně takový význam, jaký pro něj já vyberu - nic více a nic méně.” “Otázkou je”, řekla Alenka, “jestli můžech chtít, aby slova znamenala zároveň různé věci”. “Otázkou je”, řekl Humpty Dumpty, “který význam bude hlavní - v tom to je”.

Podle Boota je glosokracie závislá na dlouhodobých investicích do neinformovanosti: “Pologramotná populace je pro glosokratické Hupty Dumpty, kteří trvají na tom, že slova znamenají to, co chtějí oni, snadným cílem”.

Jak jsem napsal dříve, politická korektnost byla původně propagována feministkami a feministy, včetně totalitních změn jazyka, aby se stal více neutrálním vůči pohlaví a méně “utiskovatelským”. Ti, kteří úspěšně prosadí své definice slov, v ideologické boji vyhrají.

Britský historik Roland Huntford napsal začátkem sedmdesátých let zajímavou knihu o Švédsku The New Totalitarians. Stojí za zvláštní zmínku, jakým způsobem socialistická vláda rozbila nukleární rodinu. To bylo prosazováno jako osvobození žen od útisku, ve skutečnosti šlo ale o roztrhání základního přediva společnosti a o likvidaci ideologických konkurentů církve a židovsko-křesťankého myšlení.

Šlo také o posílení kontroly státu nad všemi občany rozbitím konkurenční instituce, která stála v cestě státní indoktrinaci dětí. Kromě toho tak mohl stát podporovat nepřátelství mezi muži a ženami a vstupovat mezi ně jako smírčí soudce a tak dále posilovat svojí moc. Během posledních několika volebních období ve Švédsku neprobíhala prakticky žádná diskuse o masové imigraci, probíhala ale vášnivá diskuse o “rovnosti pohlaví”, ve které se takřka všichni účastníci nazávají feministy, a jejím jediným tématem bylo, jak zavést absolutní rovnost mezi pohlavími.

Huntford demonstroval, že když bylo rozhodnuto, že místo ženy není doma, ale v práci, došlo k rychlé změně jazyka. Strana 301:

“Švédské slovo pro ženu v domácnosti je husmor a má pozitivní význam; bylo nahrazeno neologismem hemmafru, doslova “žena-která-zůstává-doma”, které je hanlivé. Média dokázala během několika měsíců zlikvidovat staré slovo a nahradit ho novým. Koncem roku 1969 bylo takřka nemožné mluvit v běžné konverzaci o ženě v domácnosti, aniž by to zároveň znamenalo odsuzování nebo vysmívání. Švédština byla změněna před zraky a sluchy Švédů. Husmor byla zdiskreditována; jediný možný způsob, jak používat slovo hemmafru, bylo ironicky. Ve spojení s touto sémantickou změnou došlo ke změně v pocitech. Ženy, které byly ještě před rokem spokojené s tím, že jsou doma, a možná hrdé, začaly pociťovat nátkal, aby si našly zaměstnání. Nahrazení jednoho slova druhým bylo doprovázeno naléhavou propagandou v médiích, takže to bylo, jako by byla vedena rozhodná kampaň za změnu. Jen velmi málo lidí dokázalo rozpoznat indoktrinaci skrytou v lingvistické manipulaci; lidem byly ve skutečném smyslu toho výrazu vymyty mozky”.

Pokud jde o mě, shledávám zajímavým, že stejní lidé, kteří v šedesátých a sedmdesátých letech rozbili v západních zemích tradiční rodinnou strukturu, varovali lidi před nebezpečím přemnožení a říkali jim, aby snížili porodnost, přicházejí o několik let zpět a říkají, že musíme dovézt milióny imigrantů, protože máme takovou nízkou porodnost.

Danel horowitz napsal o velmi vlivné americké feministce Betty Friedan, jejíž kniha “The Feminine Mystique” z roku 1969 je považována za počátek druhé vlny feminismu. Horowitz dokumentuje, jak byla Friedan desetiletí předtím zarytá marxistka. Skutečnost, že se snažila svůj původ ukrývat a vydávala se za obyčejnou ženu v domácnosti z předměstí, hovoří sama za sebe. V ranném rukopise knihy Friedan cituje Friedricha Engelse, tyto citáty byly ale před vydáním odstraněny. Karl Marx a Friedrich Engles vyzvali v Komunistickém manifestu ke zrušení rodiny. Friedan odsuzuje americkou příměstskou rodinu jako pohodlný koncentrační tábor.

Roland Huntford poznamenává, že ve švédských školách byla velmi omezena výuka dějepisu, protože byla “nepraktická” (stejně tak se v českých školách neučí posledních padesát let s tím, že tato důležitá část naší historie je příliš mladá na to, aby mohla být objektivně zhodnocena - Islám Info). Náboženství, obzvláště křesťanství, začalo být prezentováno jako pověry určené k ohlupování mas, které byly Stranou práce od tohoto dávného útisku osvobozeny.

Jak poznamenává, “odhození znalosti historie připravuje děti o nástroj potřebný ke kritice společnosti tady a teď. A možná jde o úmysl”. Novinář Christopher Hitchens později napsal, že “pro skutečné otroctví přijímané jako požehnání a s uvolněním potřebujete sofistikovanou společnost, ve které není vyučována žádná vážná historie”.

“Stát”, slovy Ingvara Carlssona, tehdejšího ministra školství, “se stará o morálku z touhy změnit společnost”. Carlsson, který byl později do roku 1996 švédským premiérem, také při jedné příležitosti prohlásil, že “školy jsou předvojem socialismu”.

Podle Huntforda bylo ve Švédsku slovo svoboda omezeno takřka zcela na oblast sexuality.

“Švédská vláda vzala pod svá křídla to, co tak ráda nazývá ’sexuální revolucí’. Děti jsou ve školy učeny, že sexuální emancipace je jejich bytostným právem, a to je činěno takovým způsobem, aby bylo naznačeno, že je to stát, kdo jim nabízí svobodu od staromódních omezení”.

Popisuje setkání s dr. Gösta Rodhe, prezidentkou oddělení sexuální výchovy školského úřadu. Ta řekla: “Jak vidíte, protože ve švédské politice není žádné napětí, mladí lidé musí namísto toho hledat uvolnění a vzrušení v sexuálním napětí”.

Herbert Marcuse, jeden z hlavních teoretiků frankfurtské školy kulturního marxismu, prohlásil morálku založenou na náboženství za hlavní překážku na cestě k socialistické společnosti. Ve své knize Eros and Civilization z roku 1955 prosazoval osvobození sexuality od všech omezení. V šedesátých letech měl velký vliv. Ačkoliv nemusel být autorem sloganu “Make love, not war” (milujte se, neválčete), bezpochyby ho přijímal.

Huntfold ukončil svojí knihu varováním, že systém měkké totality může být vyvezen do dalších zemí. To bylo začátkem sedmdesátých let, a ukázalo se, že měl pravdu:

“Švédové demonstrovali, jak lze za ideálních podmínek aplikovat současné techniky. Švédsko je kontrolním experimentem na izolované a sterilizované téma. Švédové jsou jako průkopníci nové totality varováním před tím, co je pravděpodobně připraveno na skladě pro nás ostatní, pokud nezačneme vzdorovat kontrole a centralizaci a pokud si nepřipomeneme, že politiku nelze svěřit někomu jinému, ale že je věcí jednotlivce. Noví totalitáři, používající přesvědčování a manipulaci, jsou efektivnější než ti staří, kteří byli závislí na síle”.

“Jak politická a ekonomická svoboda upadá”, řekl Aldous Huxley v knize Překrásný nový svět, “sexuální svoboda má sklon narůstat”. To přesně zapadá do Huntfordova popisu. Stát vás zbaví osobní, ekonomické a politické svobody, na oplátku vám ale zaručí svobodu sexuální a hrdě se prohlásí za vašeho osvoboditele.

Jazyk jako zdroj moci je podceňován. Ti, kteří ovládají jazyk a školní osnovy, ovládají společnost.

George Orwell řekl: “pokud svoboda projevu vůbec něco znamená, pak je to svoboda říkat věci, které lidé nechtějí slyšet”. Ve jeho knize 1984 vládne většině Evropy totalitní Strana. Její tři hesla, která jsou všude vyvěšena, jsou: Válka je mír, Svoboda je otroctví a Nevědomost je síla. To je absolutní glosokracie, která dokonce vytvořila zcela nový jazyk zvaný newspeak:

“Nevidíte, že celým cílem newspeaku je zúžit možnost myšlení? Nakonec učiníme myšlenkový zločin doslova nemožným, protože nebudou slova, kterým by ho bylo možné spáchat. Každý koncept, který by kdy mohl být potřebný, bude vyjádřen přesně jedním slovem, jehož význam bude přesně definován a všechny jeho vedlejší významy budou setřeny a zapomenuty”.

Mám Orwellovu knihu rád, jasně ale odpovídá otevřeně totalitní společnosti spíše než západním státům. Překrásný nový svět Aldouse Huxleyho, se svojí hédoistickou společností, ve které se lidé uspokojují promiskuitním sexem a drogami, je přesnější. Neil Postman srovnal 1984 a Překrásný nový svět ve své knize Amusing Ourselves to Death (Ubavíme se k smrti):

“Orwell se obával těch, kteří nás připraví o informace. Huxley se obával těch, kteří nám jich dají tolik, že se staneme pasivními a egoistickými. Orwell se obával, že nám bude utajována pravda. Huxley se obával, že pravda bude utopena v moři banalit. Orwell se obával, že se staneme otrockou kulturou. Huxley se obával, že se staneme kulturou triviální. Jak Huxley poznamenal v předmluvě k Návratu do překrásného nového světa, bojovníci za občanská práva a racionalisté, kteří jsou neustále v pozoru, aby se postavili tyranii, “nedokázali vzít v úvahu takřka nekonečnou chuť lidí na rozptylování”. V knize 1994, dodal Huxley, jsou lidé ovládáni tak, že je jim působena bolest. V Překrásném novém světě jsou ovládáni působením rozkoše. Krátce, Orwell se bál, že nás zničí to, co nenávidíme. Huxley se bál, že nás zničí to, co máme rádi”.

Postman varoval před léčkami naší masmediální společnosti:

“Co začalo jako osvobozující proud se proměnilo v záplavu chaosu. Vše od telegrafie a fotografie v devatenáctém století ke křemíkovým čipům ve dvacátém znásobilo hlomoz informací, dokud dnes nedosáhl takových rozměrů, že pro obyčejného člověka nemá informace žádný vztah k řešení problémů. Přichází nevybíravě, není zaměřena na nikoho konkrétního, nemá vztah k užitečnosti; jsme zalepeni informacemi, topíme se v informacích, nemáme nad nimi žádnou kontrolu, nevíme, co s nimi máme dělat”.

To může být těmi u moci zneužito. V otevřeně totalitních společnostech, jako byl komunistický stát východního Německa, si mohly autority vynutit cenzuru zbraněmi. Německá demokratická republika, jak se sama nazývala, tvrdila, že berlínská zeď byla “ochrannou antifašistickou bariérou”, ačkoliv byla navržena, aby proměnila zemi ve vězení.

V roce 2007 bývalý německý prezident Roman Herzog varoval, že Evropská unie je hrozbou pro parlamentní demokracii. Mezi roky 1999 a 2004 pocházelo 84 procent německé legislativy z Bruselu. Podle něj “trpí politika EU alarmujícím nedostatkem demokracie a de facto potlačuje rozdělení moci”.

Ve stejný okamžik řekla německá kancléřka Angela Merkelová veřejnosti, že nehodlá znovu spouštět širokou diskusi o evropské ústavě a raději se zaměří na tajná jednání s vládami. To je obzvláště smutné, protože Merkelová vyrostla ve východním Německu a měla by dělat něco lepšího, než podporovat neobytný antidemokratický systém. Možná je glosokratka a jednoduše přešla z jedné glosokracie do druhé.

Angličan Paul Weston si v lednu 2006 ventiloval na blogu Gates of Vienna svojí frustraci se situací v Británii. Hlavní zprávou toho týdne v britské televizi, která přitáhla 9 miliónů diváků, byly údajně rasistické poznámky anglické dívky o indické herečce. Obě vystupovaly ve “Velkém bratrovi”, kýčovitém televizním pořadu, který se stal populárním i v dalších zemích. Ve stejnou dobu nasazoval neohrožený novinář se skrytou kamerou život, aby pro dokument “V utajení v mešitě” zaznamenal, co se káže v předních britských mešitách. Zjistil, že kážou nadřazenost islámu, nenávist k nemuslimům a říkají věci jako “Musíte žít ve státě uvnitř státu, dokud nepřevezmete moc”. Tento pořad shlédlo 1 až 1,5 miliónu lidí. Média zajímala pouze jedna jediná věc, Velký bratr.

Ten týden se v novinách objevily dvě další zprávy. Britský parlament by schválil odlehčenou verzi evropské ústavy bez referenda, jak dříve tvrdil, a německá kancléřka má v úmyslu znovu zavést zméněnou ústavu. Obě zprávy byly podle Westona televizními médii takřka ignorovány.

Ironií je, že název Velký bratr pochází z knihy 1984 George Orwella, ve které je Velký bratr vševidoucím vůdcem totalitního státu. V roce 2007 je Velký bratr skutečným smyslovým rozptýlením, nikoliv utiskujícím tyranem.

V devetenáctém století byla Británie ohrožena Napoleonem. Britové při té příležitosti obstáli a hrozbu porazili. Ve dvacátém století byla Británie ohrožena Adolfem Hitlerem. Britové při té příležitosti obstáli a hrozbu porazili. V 21. století je Británie obrožena spojenými silami islámského džihádu a panevropského superstátu. Britové hrozbu ignorují, protože jsou příliš zaneprázdněni sledováním polonahých lidí na televizní obrazovce, jak dělají obscénní věci. Vsadím se, že ani George Orwell si nedoázal něco takového představit, Huxley ale možná ano.

Nedávno jsem citoval z Cesty do otroctví a bylo mi řečeno, že je to “irelevantní”, protože byla napsána ve čtřicátých letech. Zde je pasáž, ve které Fridrich Hayek přesně popisuje politickou korektnost:

“Nejefektivnějším způsobem, jak přinutit lidi přijmout nějaké hodnoty, je přesvědčit je, že jsou to stejné hodnoty, které vždycky uznávali, nebo přinejmenším ti nejlepší z nich, které ale nebyly dříve správně chápány nebo doceňovány. … Nejefektivnější technikou, jak dosáhnout tohoto cíle, je používat stará slova a změnit jejich význam. Jen málo vlastností totalitních režimů je ve stejný okamžik pro náhodného pozorovatele tak matoucích a zároveň tak charakteristických pro celé intelektuální klima režimu, jako naprostá zvrácenost jazyka, změna významu slov, kterými nové režimy vyjadřují své myšlenky. … Jak tento proces postupně pokračuje, celý jazyk se je vydrancován, slova se stanou prázdnými schránkami zbavenými jakéhokoliv pevného významu, stejně schopných označovat jednu věc jako její protiklad, a jsou používána výhradně kvůli emocionálním spojením, která si stále ještě uchovala”.

Hayek si dělal obzvláštní starosti se slovy, jako jsou “rovnost” a “spravedlnost”, obzvláště když jsou používána ve společně:

“Ze skutečnosti, že lidé jsou velmi rozdílní, vyplývá, že pokud s nimi budeme zacházet stejně, výsledkem musí být nerovnost v jejich skutečném postavení a jediný způsob, jak je umístit do stejného postavení, je zacházet s nimi různě. Rovnost před zákonem a materiální rovnost tedy nejsou pouze odlišné, jsou jedna s druhou v konfliktu; a můžeme dosáhnout jedné nebo druhé, nikoliv ale obou zároveň”.

Existuje důvod k obavám, že se slova jako tolerance, rozmanitost a dialog stala na Západě za multikulturalismu tak překroucenými a bez významu, jako slova svoboda a demokracie na Východě za komunismu.

Pokaždé, když se v Evropě stane něco špatného, co se týká muslimů, řešením má být údajně “dialog”. Je to ale Euro-arabský dialog, který problém v první řadě vytvořil. Dialog je tak příčinou, nikoliv řešením, problémů Evropy s islámem.

Podivnou věcí na “rozmanitosti” je, že čím více etnické rozmanitosti máme, tím méně máme rozmanitosti názorů, protože každý je k smrti vyděšen, že řekne něco, co by mohlo někoho “urazit”. Co více, lidé požadují monitorování, které má být opatřením proti neklidu způsobeném touto diverzitou. Průzkum ukázal, že celých 80 procent Švédů schvaluje posílení monitoringu jako prostředku boje proti terorismu a vážným zločinům. 87 procent z nich si myslí, že policie by měla mít možnost tajně odposlouchávat telefony a mít přístup k počítačům běžných občanů. Rozmanitost tak vede k vnější i vnitřní cenzuře a totalitnější společnosti.

Kromě toho, ti, kteří rozmanitost oslavují, jsou často ti, kteří jsou nejméně tolerantní k odlišným názorům. Jak to řekl britský sloupkař Richard Littlejohn: “Fašistická levice proměnila pečovatelský stát v šikanující stát. Neexistují žádná omezení jejich netolerance ve jménu tolerance”.

“Tolerance” byla definována jako podpora multkulturalismu a pokračující masové imigrace. Tolerance tak znamená, že Zápaďané by měli vymýtit sami sebe a své kultury. Znamená pomalé se vzdání islámské kultuře a vládě islámu. Pokud jste ale proti toleranci, musíte být nějaký zlý rasista nebo něco takového. Kdo by neměl rád toleranci a rozmanitost?

Ldyž se Američané snaží pochopit vyjímečnou pasivitu, kterou Evropané projevují tváří v tvář masivnímu náporu na své země, mají sklon zaměřit se na omezující zákony o zbraních. Náš problém ale nemůže být jednoduše zredukován na otázku zbraní. Konec konců, Aleričané stojí před mnoha stejnými problémy, i když jsou ozbrojení.

Skutečným důvodem za touto pasivitou není jen to, že Evropané byly odzbrojeni fyzicky, ale především to, že jsme byli odzbrojeni kulturně, slovně a morálně. Zahnáni do rohu lingvisticky, zbaveni slov, která by nám umožnila formulovat, za co a proti čemu bojujeme, a odříznuti od našich kulturních kořenů, se Evropané stali snadným cílem našich nepřátel.

Slyšel jsem lidi běžně říkat, že i když se muslimové stanou v budoucnosti v našich zemích většinou, nijak na tom nezáleží, protože všichni lidé jsou si rovni a všechny kultury jsou stejně jen směsí všeho ostatního. A protože náboženství jsou jen pohádky, nahrazení jedné pohádky, křesťanství, jinou pohádkou, islámem, neznamená žádnou velkou změnu.

Moderní Zápaďané mají slabou znalost vlastní historie a jsme učeni nenávidět to málo, co známe. Jsme současně učeni, že naše kultura neexistuje a že je zlá, což vypadá rozporuplně, obě tvrzení mají ale podkopat tradiční loajalitu a bezpochyby jde o úmysl. Protože naši multikulturní Hupty Dumptyové již rozhodli, že neexistuje nic takového, jako je západní civilizace, pouze náhodná sbírka kulturních impulsů z různých zdrojů, budete vypadat hloupě a nevzdělaně, pokud jí budete bránit, trochu jako Don Quixote bojující proti větrným mlýnům.

Člověk musí muslimům vzdát čest za vynález slova islámofóbie, kterým ukázali, že rozumí fungování západní glosokracii lépe, než mnoho Zápaďanů samotných. Ačkoliv před sotva desetiletím o islámofobii nikdo ani neslyšel, nyní je tématem mezinárodních konferencí a je zcela doslova považována za hrozbu světovému míru.

Přestože nyní máme slovo pro imaginární problém, islámofóbii, ještě nemáme slovo pro velmi skutečný problém, všímpronikající sebehnus a touhu některých Zápaďanů vyhladit vlastní kulturu. Všiml jsem si, že v mnoha příbězích, které používají magii, získává čaroděj moc na něčím v okamžiku, kdy to pojmenuje. Pojďme tedy pojmenovat protizápadní sebehnus. Co třeba sebezničení? Žijeme v historickém období, ve kterém došel Západ od sebeurčení k sebezničení.

Pokud je k útokům na západní kulturu používán jazyk, získání kontroly nad ním by mělo být naší první obranou linií: máme právo odporovat těm, kteří obhajují sebezničení našich národů, i když je prosazováno našimi vlastními vládami; ve skutečnosti obzvláště v tomto případě. Je nepřijatelné, aby ti, kteří riskují samotné přežití našich zemí, mohli získat monopol na dobro.

Uvažoval jsem na tím, jak bylo možné prosadit něco tak velkého jako vznik Eurábie. Má to mnoho důvodů, z nich nikoliv nejmenším jsou emocionální šrámy ze dvou světových válek a pasivita vypěstovaná generacemi vtíravé byrokracie. Jedním výzmaným faktorem nicméně byla šikovná manipulace s jazykem, kterou používali její tvůrci. Klíčem k ukrytí něčeho v informační společnosti, jako je ta naše, není zakázat o tom informovat. Zákazy pouze posilují lidskou zvědavost. Je třeba, aby to znělo nevinně, vágně benevolentně a především neskutečně nudně, a pak to lze utopit kakofonii hluku a dojmů, kterými jsme každý den bombardováni. Protože lidé se dokáží koncentrovat pouze po krátké období, přenesou pozornost na něco jiného, i když mají nejasné tušení, že se něco děje. Pokud prosazujete svůj program postupně a zdržíte se otevřeného prohlášení svých konečných cílů, může vám toho projít hodně.

Zde je citát z Alžírské deklarace pro sdílenou vizi budoucnosti z roku 2006. Říká, že: “Je zásadní vytvořit euro-středomořský celek založený na univerzálních hodnotách”. “Univerzální hodnoty” znějí dobře, že ano? Dobře, problém ale je, že jediné univerzální hodnoty jsou pro muslimy islámské hodnoty. Jak říká Tarík Ramadán, “Jediným pravým zdrojem univerzality je muslimská identita”. Jinými slovy: Arabové to budou považovat za uznání toho, že Evropa by měla být v budoucnosti založena na islámských hodnotách. Zrada dechberoucích rozměrů tak zní naprosto nevinně a je založena jako nudně vypadající dokument, o kterém 99,99 procent občanů EU nikdy neuslyší. V nepravděpodobném případě, že by si někdo jeden nebo dva z těchto dokumentů přečetl, se stále ještě bude muset prokousat vrstvami nesrozumitelného eurábijského newspeaku, aby dešifroval jejich skutečný význam. Je to chytré a funguje to, obzvláště pokud nejsou srozumitelné dohody zveřejňovány nebo zaznamenány na papíře. Je třeba osoby intelektuálních schopností Bat Ye’or a cvičeného oka, aby bylo možné prohlédnou glosokratickou mlhu a spojit si jednotlivé tečky do celého obrazu.

Prostřednictvím těchto metod se EU podařilo dokázat to, co nedokázal nikdo od dob Římské říše a těžko i v jejích dobách: Sjednotit většinu evropského kontinentu, od Španělska k Rumunsku a od Finska k Itálii, do jednoho politického celku. Zatímco Sovětský svaz byl podle Ronalda Regana Říší zla, na Evropskou unii se možná bude vzpomínat jako na Glosokratickou říši, možná první říši v historii lidstva, která byla vybudována především schopností manipulovat slovy. Toho bylo dosaženo snižováním důležitých informací, utopením veřejnosti v banálních informacích a unuděním lidí k byrokratické podřízenosti.

Stejně jako Neil Postman varoval před léčkami informační společnosti, řekl také, že “Technologie má vždy nezamýšlené účinky a na začátku není vždy jasné, kdo nebo co zvítězí, a kdo nebo co prohraje”.

Není náhodou, že nejnovější a nejvíce decentralizované médium, internet, se stalo přednostním médiem opozice vůči vládnoucí glosokracii. Jak poznamenal spisovatel Bruce Bawer: “Díky Bohu za internet. Děsím se myšlenky na všechny věci, které se odehrály během posledních let, o kterých bych se bez něj nikdy nedozvěděl. … Pokud bude Evropa zachráněna, bude to díky internetu”.

Jeden komentář, který byl později BBC na jejím internetovém fóru zcenzurován, řekl:

“Že BBC nedovoluje odkazy na LGF [Little Green Footballs, významný antidžihádistický blog] překvapuje ty z nás, kterým je známa produkce BBS a názory jejich redaktorů, jen málo. Co mě jako relativního nováčka v “blogosféře” překvapuje je úroveň, do jaké míry jsou zprávy, které si BBC vybírá ke zveřejnění, filtrovány a cenzurovány. Zprávy, které vyvolávají senzace v blogosféře a jsou bezpochyby ve veřejném zájmu, jsou buďto zmiňovány jen letmo nebo je BBC nezmiňuje vůbec”.

Stejně jako Mikuláš Koperník v 16. století dokázal, že slunce neobíhá kolem země, tak tradiční média pomalu objevují, že informační společnost se již neotáčí kolem jejich redakčních politik. Je to druhá koperníkovská revoluce. Budeme muset ještě zjistit, jak významná je, ale již začíná vytvářet viditelné trhliny v konstrukci Glosokratické říše.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Tento článek napsal islaminfo dne 1. 3. 2007 v 1:25 hodin a byl zařazen do kategorií eurábie, evropa, média. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS kanálu RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vašich vlastních stránek.