Gregory M. Davis, část I. zde.

d. Džihád napříč historií

V roce 622 (roku jedna podle islámského kalendáře) zavrhnul Mohamed Mekku a odešel do města Medíny (Yathribu) asi 200 kilometrů na sever. V Medíně Mohamed ustanovil polovojenskou organizaci, která šířila jeho vliv a vliv jeho náboženství v Arábii. Protože v islámu nikdy neexistovalo oddělení politiky a vojenství od náboženství, tento vývoj byl podle islámských principů zcela přirozený. V okamžiku jeho smrti v roce 632 rozšířil Mohamed svojí vládu sérií nájezdů a bitev na většinu jižní Arábie. Dobyté obyvatelstvo v této oblasti se mohlo buďto podřídit vládě muslimů a platit daň za ochranu nebo konvertovat k islámu.

i. První velká vlna džihádu: Arabové, 622-750

Před koncem svého života poslal Mohamed dopisy do velkých říší na Středním východě, ve kterých požadoval podřízení se své autoritě. To rozptyluje jakékoliv pochybnosti, že Mohamed měl v úmyslu zastavit expanzi v Arábii. Je jistě pouze logické, že jediné pravé náboženství, zjevené posledním prorokem, mělo vládnout univerzálně. Proto stejně jako Mohamed bojoval a podřídil si lidi Arabského poloostrova, jeho následovníci Abu Bakr, Omar, Uthman a Ali (známí jako “čtyři správně vedení chalífové”) a další chalífové bojovali a ve jménu Alláha si podřizovali lidi na Středním východě, v Africe, Asii a Evropě.

Svazek 4, kniha 53, číslo 386: Vyprávěl Džubair bin Haija: Omar {druhý chalífa} poslal muslimy do velkých zemí, aby bojovali proti pohanům … Když jsme došli do země nepřítele, zástupci Chosroa {krále Persie} přišli se čtyřiceti tisíci válečníky a překladatel se postavil a řekl, “Aťse mnou jeden z vás promluví!” Al-Mughira odpověděl, … “Náš prorok, posel našeho Pána, nám nařídil bojovat proti vám, dokud nebudete uctívat pouze Alláha, nebo nezplatíte džizju (t.j. daň z hlavy); a náš prorok nás zpravil, že náš Pán říká, “Kdokoliv z vás bude zabit (t.j. stane se mučedníkem) půjde do ráje, kde povede tak přepychový život, jaký nikdy nezažil, a kdokoliv z vás zůstane naživu, se stane vaším pánem”.

Islám se poté, co se pustil do bleskové války své doby, rychle rozšířil na území Byzancie, Persie a západní Evropy. Skřípající byzantská a perská moc, které proti sobě bojovaly k vzájemnému úpadku, dokázaly postavit proti tomuto neočekávanému útoku jen malý odpor. Arabské muslimském armády napochodovaly do Svaté země, dobyly to, co je dnes Írákem a Íránem, pak se převalily severní Afrikou do Španělska a nakonec do Francie. Muslimská ofenzíva byla nakonec zastavena v roce 732 na Západě bitvou o Poitiers/Tours nedaleko od Paříže. Na východě pronikl džihád hluboko do střední Asie.

Stejně jako Mohamed plenil své nepřátele, stejně tak jeho následovníci zbavovali dobyté oblasti - nesrovnatelně materiálně i kulturně bohatší než pusté písky Arábie - jejich bohatství a pracovní síly. Takřka přes noc viděly pokročilejší civilizace Středního východu, severní Afriky, Persie a Ibérie, jak bylo jejich zemědělství, místní náboženství a populace zničeno nebo vypleněno. S výjimkou několika opevněných měst, kterým se podařilo dojednat podmínečnou kapitulaci, byla katastrofa, která postihla tyto země, takřka úplná.

Bat Ye’or, přední odbornice na expanzi islámu a jeho zacházení s nemuslimy, poskytla neocenitelnou službu, když sestavila a přeložila početné pramenné dokumenty popisující staletí islámského dobývání. Zahrnula tyto dokumenty do svých prací o islámské historii a utrpení nemuslimů pod islámskou vládou. V historii džihádu je zabíjení civilistů, znesvěcování kostelů a plenění venkova běžné. Zde je svědectví Michala ze Sýrie o muslimské invazi do Kappadokie (v jižním Turecku) roku 650 za chalífy Omara:

… když dorazil {do Euchaity v Arménii} muawija {muslimský velitel}, nařídil setnutí všech mužských obyvatel; rozmístil stráže tak, že nikdo nemohl uniknout. Poté, co shromáždil všechno bohatství města nařídil mučit vůdce, aby je přinutil odhalit [poklady], které byly ukryty. Taijaje {muslimští Arabové} odvedli všechny do otroctví - muže a ženy, chlapce a dívky - a spáchali v tomto nešťastném městě mnoho prostopášností: zlomyslně páchali nemorálnosti v kostelech. Vrátili se do své země s jásotem. (Michal ze Sýrie, citován v Bat Ye’or, Úpadek východního křesťanství pod islámem, str. 276-7.)

Následující popis nájezdnických výprav v severním Španělsku a Francii v osmém a devátém století od muslimského historika Ibn al-Athira (1160-1233) nevyjadřuje nic než uspokojení nad rozsahem ničení způsobeného nevěřícím, včetně civilistů.

Roku 177 (17. dubna 793) poslal španělský princ Hišam na nepřátelské území velkou armádu vedenou Abd al-Malikem bin Abd al-Wahidem bin Mugithem, která prováděla výpady až k Narbonne a Jarandě. Tento generál nejprvě napadl Jarandu, kde byla elitní francouzská posádka; pobil nejstatečnější z nich, zničil zdi a věže města a takřka se mu podařilo ho dobýt. Pak pochodoval na Narbonne, kde opakoval stejné činy a poté ve výpadu pochodoval do země Cerdagne {poblíž Andorry v Pyrenejích}. Po několik měsíců křižoval zemí každým směrem, znásilňoval ženy, zabíjel válečníky, ničil pevnosti, pálil a plenil vše, zaháněl pryč nepřítele, který neuspořádaně prchal. Vrátil se v bezpečí a zdravý a přitáhl za sebou Alláh ví kolik kořisti. To je jedna z nejslavnějších výprav muslimů ve Španělsku.

Roku 223 (2. prosince 837) poslal Abd ar-Rahman bin al Hakam, panovník Španělska, armádu proti Alavě; utábořil se poblíž Hisn al-Gharat, které oblehl; zmocnil se kořisti, kterou tam nalezl, zabil obyvatele a stáhl se, přičemž odvedl ženy a děti jako zajatce.

Roku 231 (3. září 845) postupovala muslimská armáda do Galicie na území nevěřících, kde plenila a všechny masakrovala.

Roku 246 (27. března 860) postupoval Muhammad bin Abd ar-Rahman s mnoha vojáky a velkým vojenským aparátem proti oblasti Pamplona. Přemohl, zruinoval a vyplenil toto území, kde plenil a zaséval smrt. (Ibn al-Athir, Annals, citováno v Bat Ye’or, Úpadek východního křesťanství pod islámem, str. 281-2)

První vlna džihádu zaplavila většinu Byzancie, vizigótského, franckého a perského impéria a dala nově zrozenému islámskému impériu vládu nad územím od jižní Francie přes Španělsko napříč severní Afrikou po Indii a k jihu Ruska. Počátkem druhého tisíciletí oslabila islámské impérium mongolská invaze z východu, která tam ukončila arabskou nadvládu.

ii. Druhá velká vlna džihádu: Turkové, 1071-1683

Asi dvacet let před tím, než vyrazila do Svaté země ze střední Evropy první křižácká armáda, začaly napadat turecké (osmanské) armády křesťanskou byzantskou říši, která vládla území, které je dnes Tureckem, od okamžiku, kdy bylo hlavní město Římské říše přesunuto v roce 325 do Konstantinopole. V bitvě u Mazikertu v roce 1071 utrpěly křesťanské síly katastrofální porážku, který ponechala většinu Anatolie (Turecka) otevřenou invazi. Tato druhá vlna džihádu byla dočasně zadržena invazními armádami během křížových výprav, počátkem 14. století ale Turkové ohrožovali Konstantinopoli i samotnou Evropu.

Na Západě vytlačovaly římskokatolické armády kousek po kousku muslimské síly z Iberijského poloostrova, dokud nebyly v roce 1492 definitivně vyhnány (rekonkvista). Ve východní Evropě nicméně pokračoval islám v postupu. Jedna z nejvýznamnějších bitev mezi invazí muslimů a rodilými obyvateli byla bitva o Kosovo v roce 1389, kdy Turkové zničili multinárodní armádu vedenou srbským králem Lazarem, ačkoliv byl jejich postup do Evropytouto bitvou výrazně zpomalen. Po početných pokusech od sedmého století padla Konstantinopol, klenot východního křesťanství, konečně v roce 1453 do rukou armád sultána Mahometa II. Zvěrstva první vlny džihádu nelze připisovat “arabskosti” jejich pachatelů, protože Turkové prokázali, že jsou plně schopni žít podle principů koránu a sunny. Paul Fregosi ve své knize Džihád popisuje scény, které se odehrály po konečném útoku na Konstantinopoli.

Několik tisíc přeživších se ukrylo v kadedrále: šlechtici, sluhové, běžní občané, jejich ženy a děti, kněží a jeptišky. Zamkli obrovské dveře, modlili se a čekali. {Chalífa} Mahomet {II} dal vojákům tři čtvrti. Ti znásilňovali, jeptišky byly pochopitelně prvními oběťmi, a zabíjeli. Než odpoledne Mahomet masakr zastavil, bylo zabito nejméně čtyři tisíce lidí. Nařídil muezínovi, aby vystoupil do kazatelny Svaté Sofie a zasvětil budovu Alláhovi. Od té doby zůstala mešitou. Padesát tisíc obyvatel, více než polovina všech obyvatel, bylo seřazeno a odvedeno do otroctví. Během následujících měsíců byli otroci na tureckých tržnicích nejlevnějším zbožím. Mahomet nařídil, aby před něj bylo předneseno tělo mrtvého císaře. Někteří turečtí vojáci ho našli v hromadě těl a poznali Konstantina {XI} podle zlatých orlů a jeho botách. Sultán nařídil, aby mu byla uříznuta hlava a aby byla umístěna mezi nohy koně pod jezdeckou bronzovou sochou císaře Justiniána. Hlava byla později zakonzervována a poslána do hlavních měst Osmanské říše k potěše jejich obyvatel.

Poté Mahomet nařídil, aby před něj byl přiveden Velký vévoda Notaras, který přežil, a zeptal se ho na jména a adresy přední šlechty, úředníků a občanů, které mu Notaras dal. Pak je nechal všechny zatknout a setnout. Sadisticky kupoval od jejich vlastníků {t.j. muslimských velitelů} vysoce postavené vězně, kteří byli zotročeni, pouze kvůli potěšení z toho, aby je mohl nechat před svými zraky setnout. (Fregosi, Jihad, str. 256-7)

Druhá, turecká vlna džihádu dosáhla nejdále při nepodařeném obléhání Vídně v letech 1529 a 1683, kdy byla v druhém případě muslimská armáda pod vedením Kara Mustafy odražena římskými katolíky pod vedením polského krále Jana Sobieskiho. V následujících desetiletích byla Osmanská říše vytlačena zpět přes Balkán, ačkoliv nebyla nikdy zcela vytlačena z Evropy. Ačkoliv imperiální džihád kolísal, muslimské pozemní a námořní nájezdy na křesťanská území pokračovaly a křesťané byli unášeni do otroctví ještě v devatenáctém století ze zemí tak vzdálených, jako bylo Irsko (a dokonce i z Islandu - pozn. př.).

e. Dhimizace

Islámské pronásledování nevěřících není v žádném případě omezeno na džihád, ačkoliv ten je základem vztahů mezi muslimským a nemuslimským světem. Poté, co džihád skončí s dobýváním území nevěřících, může být dobytým “lidem knihy” - historicky Židům, křesťanům a zoroastriáncům - zaručena dhimma, neboli smlouva o ochraně. Dhimma zaručuje, že životy a majetek nevěřících jsou vyloučeny z džihádu po dobu, po kterou to muslimští vládci povolí, což obecně znamená po dobu, po kterou jsou podřízení nemuslimové - dhimmi - ekonomicky užiteční pro islámský stát. Korán ukládá platbu džizji (daň z hlavy, súra 9:29), což je okázalý způsob, jakým mohou muslimští páni dhimmi využívat. Džizja ale není ve svojí funkci pouze ekonomická; existuje také proto, aby dhimmi ponížila a ukázala jim nadřízenost islámu. Al-Maghili, muslimský teolog z patnáctého století, vysvětluje:

V den platby {džizji} budou {dhimmi} shromážděni na veřejném místě jako je suq {tržnice}. Měli by zde stát a čekat na nejnižším a nejšpinavějším místě. Výkonný úředník, který zastupuje zákon, bude postaven nad ně a bude používat výhrůžné chování, aby oni i všichni ostatní viděli, že naším cílem je ponížit je předstíráním, že bereme jejich majetek. Uvědomí si, že jim prokazujeme laskavost, když od nich přijímáme džizju a necháme je svobodně odejít. (Al-Maghili, citován v Bat Ye’or, Úpadek východního křesťanství pod islámem, str. 361)

Islámské právo kodifikuje pro dhimmi různá další omezení, z nichž všechna jsou odvozena z koránu nebo sunny. Několik stovek let islámského myšlení o správném zacházení s dhimmi je shrnuto al-Damanhurim, hlavou univerzity al-Azhar v Káhiře, nejprestižnějšího centra učenosti v muslimském světě, ze sedmnáctého století:

… stejně jako je dhimmi zakázáno stavět kostely, jsou jim zakázány i další věci. Nesmí pomáhat nevěřícím proti muslimům … pozvednout kříž na islámském shromáždění … vyvěšovat během svých svátků vlajky; nosit zbraně … nebo je přechovávat doma. Pokud by učinili něco tohoto druhu, musí být potrestáni a zbraně musí být zabaveny. … Společníci [proroka] se na těchto bodech shodli, aby tak demonstrovali ponížení nevěřících a aby chránili ty, kteří jsou slabí ve víře. Protože když je uvidí ponížené, nebudou mít sklony přijímat jejich víru, což by se nedělo, pokud by je viděli mocné, pyšné nebo v luxusních šatech, protože to vše v nich vyvolává nutkání si jich vážit a přiklánět se k nim při pohledu na vlastní nouzi a chudobu. (Al-Damanhuri, citován v Bat Ye’or, Úpadek východního křesťanství pod islámem, str. 382)

Křesťané, Židé a zoroastránci na Středním východě, v severní Africe a ve velké části Evropy trpěli po staletí utiskujícími omezeními dhimmy. Postavení těchto dhimmi je v mnoha ohledech srovnatelné s postavením bývalých otroků na americkém jihu po občanské válce. Bylo jim zakázáno stavět svatostánky nebo opravovat ty již stojící, byli ekonomicky ochromeni džizjou, sociálně poníženi, právně méněcenní a obecně byli drženi v postavení trvalého oslabení a zranitelnosti ze strany muslimských pánů. Není proto překvapivé, že se jejich počty zmenšovaly, na mnoha místech k bodu vyhynutí. Obecně špatně chápaný úpadek islámského impéria během posledních několika století lze snadno vysvětlit demografickým úpadkem populace dhimmi, která poskytovala zásadní prostředky technické a správní způsobilosti.

Pokud dhimmi porušili podmínky dhimmy - možná nediskrétním praktikováním svého náboženství nebo tím, že neprokazovali dostatečnou úctu muslimům - pak byl obnoven džihád. V různých bodech islámské historie se dhimmi povznesli nad své podřízené postavení a to bylo často důvodem k násilné odvetě ze strany muslimské populace, která věřila, že porušili podmínky dhimmy. Středověká Andalúsie (maurské Španělsko) je často dávána omlouvači islámu jako příklad určitého druhu multikulturní říše divů, ve které bylo Židům a křestanům islámskou vládou povoleno povznést se v řadách učenců a vládní administrativy. Není nám nicméně sdělováno, že toto uvolnění omezení vedlo k široce rozšířeným nepokojům v muslimské populaci, která zabila stovky dhimmi, převážně Židů. Tím, že odmítli konvertovat k islámu a vymanili se z tradičních omezení dhimmy si nepřímo zvolili jedinou další volbu, kterou korán povoluje: smrt.

f. Džihád v moderní éře

Po porážce před hradbami Vídně v roce 1683 vstoupil islám do období strategického úpadku, během kterého byl stále více ovládán vzestupujícími evropskými koloniálními mocnostmi. Kvůli své materiální slabosti ve srovnání se Západem nebyl Dům islámu schopen provádět rozsáhlé vojenské kampaně proti územím nevěřících. Islámské impérium, v té době ovládané osmanskými Turky, bylo omezeno na odrážení stále dravějších evropských mocností.

V roce 1856 přinutil nátlak Západu Osmanské impérium, aby pozastavilo dhimmu, pod kterou žili jeho nemuslimští poddaní. To poskytlo bývalým dhimmi dosud neznámé možnosti sociálního a osobního rozvoje, také to ale rozdmýchalo odpor ortodoxních muslimů, kteří to viděli jako porušení šaríe a jejich Alláhem dané nadřazenosti nad nemuslimy.

Koncem 19. století napětí mezi evropskými poddanými impéria vedlo k masakru 30 000 Bulharů v roce 1876 za údajnou rebelii proti osmanské vládě. Po zásahu Západu, který vedl k nezávislosti Bulharska, začali být osmanská vláda a její muslimští poddaní stále více znepokojení dalšími skupinami nemuslimů, kteří usilovali o nezávislost.

V této atmosféře došlo k první fázi arménské genocidy v roce 1896, kdy bylo povražděno asi 250 000 Arménů. Masakrů se účastnili vojáci i civilisté. Peter Balakian zdokumentoval tuto hrůznou událost ve své knize Hořící Tigris. Masakry z devadesátých let byly ale pouhou předehrou k mnohem většímu holokaustu z roku 1915, který stál životy asi 1,5 miliónu lidí. Ačkoliv k masakru přispěly různé faktory, nelze pochybovat o tom, že nešlo o nic jiného než o džihád vedeným proti Arménům, kteří již nebyli nadále chránění dhimmou. V roce 1914vstoupila Osmanská říše na straně centrálních mocností do první světové války a byl oficiálně vyhlášen protikřesťanský džihád.

Aby propagoval myšlenku džihádu, šejk al-Islam {nejvýše postavený náboženský vůdce Osmanské říše} vydal prohlášení vyzývající muslimský svět, aby povstal a zmasakroval své křesťanské utiskovatele. “Ó muslimové”, říkal dokument, “vy, kteří jste uchváceni štěstím a stojíte na hraně obětování svého života a vašeho dobra za správnou věc a čelící nebezpečí, shromážděte se nyní kolem trůnu impéria”. V Ikdamu, tureckém listu, který právě přešel do německého vlastnictví, byla zdůrazňována myšlenka džihádu: “Skutky našich nepřátel vyvolaly hněv Alláha. Objevil se záblesk naděje. Všichni muslimové, mladí i staří, muži, ženy a děti musí splnit své povinnosti. … Pokud to uděláme, osvobození porobených muslimských království bude zaručeno”. … “Ten, kdo zabije i jen jednoho nevěřícího”, říkal jeden pamflet, “nebo toho, kdo vám vládne, ať už potají nebo otevřeně, bude odměněn Alláhem”. (citováno v Balakian, Hořící Tigris, str. 169-70)

Protikřesťanský džihád vyvrcholil v roce 1922 ve Smyrně na středomořském pobřeží, kde bylo zmasakrováno tureckou armádou pod lhostejným dohledem spojeneckých válečných lodí 150 000 řeckých křesťanů. Celkem bylo mezi roky 1896-1923 zabito asi 2,5 miliónu křesťanů, v první moderní genocidě, která je dodnes tureckou vládou popírána.

Od rozpadu islámské říše po první světové válce byly po celé zemi bojovány nezávislými muslimskými státy a džihádistickými skupinami různé džihády. Nejvytrvalejší úsilí bylo zaměřeno proti Izraeli, který spáchal neprominutelný čin znovuvybudování Domu války na území, které bylo dříve součástí Domu islámu. Další prominentní džihády byly vybojovány proti Sovětům v Afghánistánu, muslimskými Bosňáky proti Srbům v bývalé Jugoslávii, muslimskými Albánci proti Srbům v Kosovu a Čečenci proti Rusům na Kavkaze. Džihády byly také vedeny v severní Africe, na Filipínách, v Thajsku, Kašmíru a na mnoha dalších místech po celé zemi. Kromě toho bylo po celé zemi spácháno muslimy obrovské množství teroristických útoků, včetně okázalých útoků z 11. září 2001 v USA, 11. března 2004 ve Španělsku a 7. července 2005 v Británii. (Úplný seznam muslimských útoků naleznete na stránkách www.thereligionofpeace.com.)

Skutečnost je taková, že seznam konfliktů v dnešním světě, na kterých se nepodílejí muslimové, je celkem krátký. Islám prožívá návrat.

3. Závěr

Hlavní překážkou k lepšímu pochopení islámu je dnes - možná kromě otevřeného strachu - rozbředlý jazyk. Vezměme pro začátek na odiv stavěnou “válku proti terorismu”. Po prozkoumání dává fráze “válka proti terorismu” asi stejný smysl, jak “blesková válka”, “kulky” nebo “strategické bombardování”. “Válka proti terorismu” naznačuje, že je zcela v pořádku, že se nás nepřítel snaží zničit - a daří se mu to - pokud při tom nepoužívá terorismus. “Terorismus”, to by mělo být zjevné, je taktikou nebo strategií používanou k dosažení cíle; je to cíl islámského terorismu, který musíme pochopit, a to logicky vyžaduje pochopit islám.

Jak jsme viděli, v rozporu s všeobecně rozšířeným trváním na tom, že skutečný islám je pacifistický, i když je značný počet jeho stoupenců násilný, islámské zdroje jasně ukazují, že násilí proti nemuslimům je ústředním a neodlučitelným principem islámu. Islám je méně osobní vírou a více politickou ideologií, která je ve stavu fundamentální a trvalé války s neislámskými civilizacemi, kulturami a lidmi. Islámské svaté texty diktují společenský, vládní a ekonomický systém pro celé lidstvo. Kultury a jedinci, kteří se nepodřídí islámské vládě, žijí de facto ve stavu vzpoury proti Alláhovi a musí být násilím přivedeni k podřízenosti. Zavádějící termín “islámofašismus” je zcela redundantní: islám sám je druhem fašismu, který dosáhne své plné a odpovídající formy v okamžiku, kdy získá moc státu.

Okázalé činy islámského terorismu konce 20. a začátku 21. století jsou jen současnými projevy globální dobyvačné války, kterou islám vede od dnů proroka Mohameda v 7. století a která postupuje vpřed i dnes, což je ale něco, o čem je dnes ochotno uvažovat jen málo lidí.

Je důležité si uvědomit, že hovoříme o islámu - nikoliv islámském “fundamentalismu”, “extrémismu”, “fanatismu”, “islámofašismu” nebo “islamismu”, ale o skutečném islámu, islámu ve svojí ortodoxní formě, jak byl chápán a praktikován správně věřícími muslimy od Mohamedových dob do dneška. K hromadícímu se množství epizod islámského terorismu z konce 20. a počátku 21. století dochází převážně kvůli geostrategickým změnám, ke kterým došlo po konci studené války a po rozšíření technických možností, které jsou teroristům dostupné.

S kolapsem sovětské hegemonie nad velkou částí islámského světa, spojeného s rostoucím bohatstvím ropu vyvážejících zemí, má muslimský svět svobodu a způsoby, kterými může podporovat džihád po celém světě. Krátce, důvod, proč muslimové opět vedou válku proti nemuslimům, je ten, že mohou.

Je důležité poznamenat, že i kdyby na západní půdě již nikdy nedošlo k žádnému velkému teroristickému útoku, bude islám pro Západ představovat smrtelné nebezpečí. Zastavení terorismu by jednoduše znamenalo změnu v taktice islámu - pravděpodobně naznačující dlouhodobější plán, který by umožnil islámské imigraci a vyšší porodnosti přivést islám blíže k vítězství před dalším kolem násilí. Nemůže být příliš zdůrazněno, že muslimský terorismus je symptomem islámu, který může být na vzestupu nebo na ústupu, zatímco islám bude zůstávat trvale nepřátelský.

Mohamed Taki Partovi Samzevari ve svém díle “Budoucnost islámského hnutí” z roku 1986 shrnuje islámský pohled na svět takto:

Náš vlastní prorok … byl současně generál, státník, správce, ekonom, právník a prvotřídní manažer. … V koránské historické vizi se musí sejít podpora Alláha a revoluční boj lidí, aby byli svrženi a zabiti satanští vládci. Lidé, kteří nejsou připraveni zabíjet a umírat, aby vytvořili spravedlivou společnost, nemohou očekávat Alláhovu podporu. Všemocný nám slíbil, že přijde den, kdy bude celé lidstvo žít sjednoceno pod vlajkou islámu, kdy znamení půlměsíce, Mohamedův symbol, zavládne nadevším. … Tento den musí být uspíšen džihádem skrze naší připravenost nabídnout své životy a prolít nečistou krev těch, kteří nespatří světlo přinesené Mohamedem z Nebes na jeho miraj {nočním výletu k Alláhovu stolci}. … Je to Alláh, který vkládá zbraň do našich rukou. Nemůžeme ale očekávat, že za nás stiskne spoušť jenom proto, že jsme zbabělí.

Je třeba zdůraznit, že všechny zde poskytnuté analýzy vycházejí ze samotných islámských zdrojů a nejsou produktem západního kritického zkoumání. (A pochopitelně většina moderní vzdělanosti o islámu je sotva “kritická” jakýmkoliv smysluplným způsobem.) Je to samotná sebeinterpretace islámu, která činí z násilí nutnost a oslavuje ho, nikoliv nějaký cizí výklad.

4. Často kladené dotazy

Existuje množství otázek, které se nevyhnutelně objeví, když se řekne, že islám je násilný. Tyto otázky jsou z větší části zavádějící nebo nepodstatné a nijak nepochybňují existující důkazy nebo argumenty, že násilí je od islámu neodmyslitené. Bez ohledu na to se prokázaly být rétoricky efektivními při odvracení od vážného zkoumání islámu a proto se zde budu některými z nich zabývat.

a. A co křížové výpravy?

Jasnou odpovědí na tuto otázku je, “dobře, a co s nimi?” Násilí páchané ve jménu jiných náboženství nemá s otázkou, zde je islám násilný, žádný vztah. Omlouvači islámu ale zmínkou o křížových výpravách doufají, že odvrátí pozornost od násilí islámu a vytvoří dojem o morální ekvivalenci mezi všemi náboženstvími.

V akademickém světě, médiích i v islámském světě jsou křížové výpravy považovány za agresivní války vedené krvežíznivými křesťany proti mírumilovným muslimům. Ačkoliv byly křížové výpravy zcela jistě krvavé, je přesnější je chápat jako opožděnou reakci na staletí džihádu, než jako nevyprovokované jednostranné útoky. Muslimská vláda ve Svaté zemi začala v druhé polovině sedmého století během arabské vlny džihádu po dobytí Damašku a Jeruzaléma druhým “správně vedeným” chalífou Omarem. Po krvavém džihádu byly životy křesťanů a Židů tolerovány v rámci omezení dhimmy a muslimští Arabové obecně povolovali křesťanům putovat do zahraničí na poutě na svá svatá místa, protože to byla praxe, která byla pro muslimský stát ekonomicky lukrativní. V 11. století byla po občanské válce v islámském impériu nahrazena relativně blahovolná arabská správa Svaté země seldžuckými Turky. Během druhé poloviny 11. století vedli Turkové válku proti křesťanské Byzantské říši a vytlačili ji z pevností v Antiochii a Anatolii (nyní Turecku). V roce 1071 utrpěly byzantské síly drtivou porážku v bitvě u Manzikertu, který se nyní nachází ve východním Turecku. Turkové obnovili džihád proti Svaté zemi, zneužívali, olupovali, zotročovali a zabíjeli křesťany po celé Malé Asii. Hrozli odříznutím křesťanstva od jeho nejsvatějšího místa, chrámu božího hrobu v Jeruzalémě, který byl pod správou Byzancie poté, co byl roku 1009 zničen chalífou Al-Hakimem bi-Amr Alláhem.

Bylo to v kontextu obnoveného džihádu na Středním východě, kdy římský papež Urban II vyzval v roce 1095 západní křesťany, aby přišli na pomoc svým východním bratrům. Tato “ozbrojená pouť”, které se zúčastnilo velké množství civilistů i vojáků, se stala později známou jako první křížová výprava. Idea “křížové výpravy”, jak tento termín nyní chápeme, t.j. křesťanské “svaté války”, se rozvinula v nadcházejících letech se vzestupem organizací jako byli Templáři, kteří si z “křížových výprav” učinili způsob života. Stojí za to poznamenat, že nejhorlivější křižáci, Frankové, byli ti, kteří staletí odolávali džihádu a nájezdům podél franko-španělské hranice a věděli lépe než kdokoliv jiný o hrůzách, kterým muslimové křesťany vystavovali. V období první křížové výpravy bylo obyvatelstvo Malé Asie, Sýrie a Palestiny stále ještě převážně křesťanské, ačkoliv žili pod vládou muslimů. “Křižácké” kampaně zádních křesťanských armád byly ve své době ospravedlňovány jako válka za osvobození východního křesťanstva, jehož populace, země a kultura byla zdevastována staletími džihádu a dhimmizace. Dobývat území pro boha ve stylu džihádu byla myšlenka, která byla křesťanství cizí a nemělo by být překvapivé, že na Západě nakonec zemřela a na Východě nikdy nezískala převahu.

Po velmi krvavém dobytí Jeruzaléma v roce 1999 armádami a vládami křižáckých států Eddesy, Antiochie a Jeruzaléma bojovaly muslimské a křesťanské síly v sériích válek, ve kterých se obě strany provinily běžnou škálou válečných nemravností. Během doby nicméně křižácké státy, dokonce i s posilou křížových výprav vedených z Evropy, podlehly po odříznutí od důležitých dopravních cest větší muslimské síle. V roce 1271 padla poslední křesťanská citadela, Antiochie, do rukou muslimů. Muslimové, kteří již nadále nemuseli odvracet síly na dobývání křesťanského předmostí na východě Středozemního moře, se přeskupili k 400 let dlouhému džihádu proti jižní a východní Evropě, který dvakrát dosáhl až k Vídni, než byl zastaven. Z geostrategického hlediska lze na křížové výpravy pohlížet jako na pokus Západu o zastavení svého vlastního zničení z rukou islámského džihádu tím, že bude bojovat proti nepříteli. Po nějakou dobu to fungovalo.

Je také významné, že ačkoliv na Západě jsou křížové výpravy již po nějakou dobu odsuzovány jako chybné, žádná významná islámská autorita nikdy nelitovala staletí a staletí džihádu a dhimmizace prováděné proti jiným společnostem. To ale není nijak překvapující: zatímco náboženské násilí je v rozporu se základy křesťanství, je zapsáno do DNA islámu.

b. Pokud je islám násilný, proč je tolik muslimů mírumilovných?

To je podobné jako se ptát, “Pokud křesťanství učí pokoru, toleranci a odpuštění, proč je tolik křesťanů arogantních a netolerantních? Odpověď na obě otázky je zřejmá: v kterémkoliv náboženství bude mnoho lidí, kteří se k němu hlásí, nicméně jeho zásady nepraktikují. Stejně jako je pro křestana často snazší vrátit úder, hrát si na toho nejsvatějšího nebo pohrdat druhými, tak je pro muslima často snadnější zůstat doma, než se přidat k džihádu. Pokrytci se najdou všude.

Co více, existují také lidé, kteří nechápou své vlastní náboženství a proto jednají mimo jeho předepsané hranice. V islámu žije mnoho lidí, kteří ho díky nutnosti recitovat korán v arabštině, aniž by mu rozuměli, ve skutečnosti nechápou. Jsou to slova a přednes koránu, které přitahují milosrdnou pozornost Alláha, nikoliv znalost jeho učení. Obzvláště na Západě budou muslimové přitahováni k západnímu způsobu života (což vysvětluje, proč jsou zde) a budou s menší pravděpodobností jednat násilně proti společnosti, do které utekli před islámskou tyranií v zahraničí.

Nicméně, ať už je společenský kontext jakýkoliv, jak islám zapouští kořeny - získává stále větší množství stoupenců, staví stále více mešit a “kulturních center” atd. - tím větší je pravděpodobnost, že někteří z jeho stoupenců vezmou příkazy k násilí vážně. To je problém, proti kterému dnes Západ stojí.

c. Co násilné pasáže v Bibli?

Zaprvé, násilné biblické pasáže s otázkou, zda je islám násilný, nesouvisejí.

Zadruhé, násilné pasáže v Bibli neobsahují trvalý příkaz páchat násilí na zbytku světa. Na rozdíl od koránu je Bible rozsáhlou sbírkou dokumentů napsaných různými lidmi v různých dobách a v různých situacích, což poskytuje mnohem větší svobodu pro výklad. Korán pochází na druhou stranu výhradně z jediného zdroje: od Mohameda. Korán musí být chápán prostřednictvím Mohamedova života, jak říká sám korán. Jeho války a zabíjení zároveň odrážejí a poskytují výklad smyslu koránu. Co více, striktní doslovnost koránu znamená, že zde není žádný prostor pro interpretaci, když přijde na příkazy k násilí. Křesťanství interpretuje svá písma skrze příklad Krista, “prince míru”, a muslimové chápou korán prostřednictvím příkladu válečného vůdce a despoty Mohameda.

d. Může islám zpacifikovat islámská “reformace”?

Jak by mělo být jasné každému, kdo se seznámil s islámskými zdroji, odstranit z islámu násilí vyžaduje hodit přes palubu dvě věci: korán jako slovo Alláhovo a Mohameda jako Alláhova proroka. Jinými slovy, zpacifikování islámu by požadovalo jeho transformaci v něco, čím není. Západní křesťanská reformace, která je často používána jako příklad, byla pokusem (ať už úspěšným, nebo ne) o návrat k esenci křesťanství, konkrétně k příkladu a učením Krista a apoštolů. Pokusit se o návrat k Mohamedově příkladu by mělo velmi odlišné následky. A je možné říci, že islám dnes s nárůstem aktivity džihádu po celé zemi prochází “reformací”. Muslimové saláfistického (”ranného islámu”) ražení dnes dělají přesně toto tím, že se zaměřují na život Mohameda a jeho společníků. Tito reformátoři jsou známí svým kritikům pod hanlivým označením wahábisté. Čerpají inspiraci od Mohameda a z koránu a nevyhnutelně se uchylují k násilí. Nešťastnou skutečností je, že dnešní islám je stejný, jaký byl po čtrnáct století: násilný, netolerantní a imperialistický. Je bláznovstvím si myslet, že budeme schopni během několika let nebo desetiletí změnit světonázor cizí civilizace. Násilná povaha islámu musí být přijata jako daná; až poté budeme schopni přijít s odpovídající politikou, která může svýšit naše šance na přežití.

e. Co historie západního kolonialismu v islámském světě?

Po porážce osmanské armády před Vídní 11. září 1683 polskými silami vstoupil islám do období strategického úpadku, během kterého byl převážně ovládnut evropskými mocnostmi. Většina Domu islámu byla kolonizována evropskými mocnostmi, které použily svojí nadřazenou technologii a využily soupeření v islámském světě, aby ustanovily koloniální nadvládu.

Ačkoliv bylo mnoho praktik západních imperiálních mocností ve vládě svým koloniím jasně nespravedlivých, je zcela neopodstatněné vydávat západní imperialismus - jak se to často děje - za kriminální podnik, což je základem moderních protizápadních nálad. Bylo to kvůli asertivní roli západních mocností, že vznikly moderní státy jako Indie, Pákistán, Izrael, Jižní Afrika, Zimbabve atd. Bez západní organizace by tyto oblasti zůstaly chaotické a kmenové, jak tomu by v předcházejících stoletích.

Když se podíváme na postkoloniální svět, je zřejmé, že nejúspěšnější postkoloniální státy mají jeden společní prvek: nejsou muslimské. Spojené státy, Austrálie, Hong Kong, Izrael, Indie a Jizní Afrika jasně překonávají své muslimské postkoloniální protějšky - Írák, Alžírsko, Pákistán, Bangladéš, Indonézii atd - měřeno jakýmkoliv měřítkem.

f. Jak může být násilná politická ideologie druhým největším a nejrychleji rostoucím náboženstvím na světě?

Nemělo by být překvapivé, že násilná politická ideologie je pro tak velkou část světa přitažlivá. Přitažlivá moc fašistických ideí je prokázána historií. Islám kombinuje vnitřní pohodlí, které poskytuje náboženská víra, s vnější mocí svět transformující politické ideologie. Stejně jako revoluční násilí komunismu nabízí džihád altrustickou omluvu pro zabíjení a ničení. Taková ideologie bude přirozeně přitahovat násilně založené lidi a zároveň povzbuzovat nenásilné lidí, aby se také chopili zbraní nebo aby podporovali násilí nepřímo. To, že je něco populární, stěží znamená, že je to blahodárné.

Co více, oblasti, ve kterých se islám rychle šíří, byly do velké míry zbaveny svého náboženského a kulturního dědictví, což činí z islámu jedinou živou ideologii dostupnou těm, kdo hledají smysl života.

g. Je spravedlivé považovat všechny školy islámského myšlení za násilné?

Omlouvači islámu často poukazují na to, že islám není monolit a že mezi školami islámského myšlení existují rozdíly v názorech. To je pravda, ale ačkoliv existují rozdíly, existují také společné prvky. Stejně jako se ortodoxní, římskokatoličtí a protestantští křesťané liší v mnoha aspektech křesťanství, přesto stále sdílejí důležité společné prvky. Stejně je tomu s islámem. Jedním ze společných prvků všech škol islámského myšlení je džihád, který je chápán jako povinnost ummy dobýt a podřídit si svět ve jménu Alláha a vládnout mu podle práva šaría. Čtyři sunnitské madhaby (školy jurisprudence) - Hanáfi, Maliki, Šáfí a Hanbali - se všechny shodují na nutnosti džihádu. Když přijde na tuto otázku, jednotlivé školy se neshodují v takových věcech, jestli musí být nevěřící nejprve požádáni, aby konvertovali k islámu, než může vypuknout násilí (Usáma bin Ládin vyzval před útoky al-Kajdy Ameriku, aby konvertovala); v tom, jakým způsobem je rozdělována mezi džihádisty kořist; nebo v tom, jestli dávat přednost pomalé unavující strategii v boji s Domem války, nebo velkému frontálnímu útoku atd.

h. Co velké úspěchy islámské civilizace v průběhu historie?

Islámské úspěchy na poli umění, literatury, vědy a medicíny žádným způsobem nevyvracejí skutečnost, že islám je vnitřně násilný. Římská a řecká civilizace dosáhly na těchto polích také velkých úspěchů, také ale rozvíjely tradice násilí. Zatímco dal Řím světu Virgíliovy a Horáciovy skvosty, byl také domovem gladiátorských her, vraždění křesťanů a v některých dobách divokého militarismu.

Co více, úspěchy islámské civilizace jsou dosti skromné, srovnáme-li 1300 let historie islámu se Západem, hinduistickou nebo konfuciánskou civilizací. Mnoho islámských úspěchů jsou ve skutečnosti výsledky práce nemuslimů žijících v islámském impériu nebo nových konvertitů k islámu. Jeden z největších islámských myslitelů, Averroes, narazil se svojí studií neislámské (řecké) filosofie a preferováním západního způsobu myšlení na islámskou ortodoxii. Jakmile dhimmi populace impéria během poloviny druhého tisíciletí takřka zmizela, započal sociální a kulturní “úpadek”.

5. Významový slovník

Alláh: “Bůh”; arabští křesťané také uctívají “Alláha”, jde nicméně o Alláha zcela odlišného druhu.
Alláhu Akbar: “Bůh je veliký”; způsob velebení Alláha; válečný pokřik muslimů.
PH: “po hidžře”; islámský kalendář; používá místo solárního roku lunární měsíc; roku 2007 máme 1428 PH.
Pomocníci: arabští spojenci Mohameda a ranní muslimové.
Badr: první významná bitva vybojovaná Mohamedem a muslimy proti kmeni Kurajšovců z Mekky.
chalífa: titul vládce nebo vůdce ummy (globální muslimské společnosti); vůdce dřívějšího islámského impéria; titul byl zrušen Kemalem Atatürkem v roce 1924 po rozpadu Osmanské říše a založení moderního Turecka.
dar al-Islam: “Dům (oblast) islámu”; islámská území pod vládou šaríe
dar al-harb: “Dům (oblast) války”: území ovládané nevěřícími
dar al-sulh: “Dům (oblast) příměří”: ozemí ovládané nevěřícími, kteří jsou ale spojenci muslimů; území ovládané muslimy, které ale není pod vládou šaríe
dhimma: smlouva o ochraně neotrockých “lidí knihy”, obyčejně Židů, křesťanů a zoroastriánců, která jim umožňuje zůstat nominálně svobodnými pod vládou muslimů
dhimmi: “chránění”; lidé pod ochranou dhimmy
dhimmizace: slovo vytvořené historičkou Bat Ye’or k popisu postavení dhimmi
hadís: “zpráva”; kterákoliv z tisíců zpráv o životě Mohameda předávaná ústně, dokud nebyla v osmém století zapsána; sahih (spolehlivé) hadísy tvoří druhou nejvyšší autoritu v islámu po koránu.
Hidžra: “emigrace”; Mohamedův odchod z Mekky do Medíny (Yathribu) v roce 622.
islám: “podřízení” nebo “vzdání” se.
džizja: daň z hlavy předepsaná veršem koránu 9:29, aby byla placena křesťany a Židy žijícími na muslimy ovládaném území.
Kaba: “kostka”; Mekkanský chrám, ve kterém se před Mohamedovým dobytím Mekky roku 632 nacházely početné arabské modly a který je stále nejuctívanějším objektem islámu; základní kámen Kaby, o kterém se věří, že spadl z nebe, je kámen, na kterém měl Abraham obětovat svého syna Ismaela (nikoliv Izáka).
Mekka: nejsvatější město islámu; místo Mohamedova narození v roce 570; Velká mešita obsahuje Kabu; místo Mohamedova života, ve kterém byly zjeveny rannější a mírumilovnější verše koránu; místo Mohamedova vítězství na Kurajšovci v roce 630.
Medína: “město”, zkratka pro “prorokovo město”; druhé nejsvatější město islámu; cíl Mohamedovy hidžry (emigrace) v roce 622; místo Mohamedova pozdějšího života, kde byly zjeveny násilnější verše koránu; místo třetí velké bitvy Mohameda proti kmeni Kurajšovců z Mekky; dříve známé jako Yathrib.
Mohamed: prorok islámu.
Muslim: ten, kdo se podřídil islámu.
Korán: “recitace”; podle islámu nezměněná slova Alláhova, jak je nadiktoval Mohamedovi.
nájezd: čin pirátství muslimů na zemi nebo na moři proti nevěřícím.
Síra: “život”; zkrácený výraz pro Sírat rasúl Alláh, neboli Život Alláhova proroka; kanonická biografie Mohameda napsaná v osmém století Ibn Ishákem a později redigovaná Ibn Hishamem; moderní překlad pochází od Alfreda Guillauma (Síra publikovaná na našich stránkách je zkráceným nezávislým překladem od Edwarda Rehatseka z devatenáctého století, který je přesným překladem verze síry od Ibn Hishama a který nezahrnuje části převzaté z al-Tabariho (jako například Satanské verše) jako je tomu u překladu odAlfreda Guillauma - pozn. př.).
Sunna: “cesta” proroka Mohameda; zahrnuje jeho učení, tradice a příklad.
Súra: kapitola koránu; koránské pasáže jsou citována jako súra číslo:číslo verše, t.j. 9:5.
Uhud: druhá velká bitva vybojovaná Mohamedem proti kmeni Kurajšovců z Mekky.
Omar: druhý “správně vedený” chalífa; vládl v letech 634-44 a byl následovníkem Abu Bakra; dobyl Svatou zemi.
Umma: globální muslimská společnost.
Uthman: třetí “správně vedený” chalífa; vládl v letech 644-56 a byl následovníkem Omara; sestavil korán do knižní formy.
Yathrib: město, do kterého Mohamed v roce 622 emigroval (hidžra); prejmenováno na Medínu.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Tento článek napsal islaminfo dne 16. 4. 2007 v 0:11 hodin a byl zařazen do kategorií doktrína islámu, islám. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS kanálu RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vašich vlastních stránek.