Sirat Rasoul Allah - Život proroka Mohameda

Poté, co se lidé kmene Hawazin dozvěděli o vítězství, které poskytl Alláh prorokovi, Malik bin Auf je všechny svolal k setkání s kmeny Thaqif, Nasr, Jusham a několika muži z kmene Banu Hilal.

Malik rozhodl, že potáhnou proti Alláhovu prorokovi a řekl lidem, ať si s sebou vezmou svůj majetek, ženy a děti. Když se utábořili u Autasu, postarší vůdce Durayd řekl: „To je dobré místo pro kavalérii; není moc hrbolaté, ani kamenité, ani měkké, ani příliš tvrdé; ale proč jsme s sebou přivedli ženy, děti a zvířata?“ Malik řekl: „Chtěl jsem, aby za každým mužem stála jeho rodina a majetek, až za ně bude bojovat.“ Durayd s opovržením odfrkl. „Jsi obyčejný pastýř!“ řekl, „Nic nezastaví prchajícího. Pokud zvítězíš, budeš potřebovat jen muže s meči a kopími, a pokud budeš poražen, tvé rodiny a majetek budou zostuzeni stejně jako ty sám.“ Ještě dodal: „Kmeny Kab a Kilab se k nám nepřidaly, a tak nemáme dost odvahy ani ostražitosti! Kdyby dnešní den měl být dnem slávy a cti, nechyběli by zde lidé kmenů Kab a Kilab. Ó Maliku, neudělal jsi nic víc, než že jsi sem nechal přinést to nejcennější, co patří lidu Hawazin. Odveď je zpět do bezpečí.“ Malik však odpověděl: „To neudělám. Jsi senilní a mysl ti selhává.“

Pak Malik nařídil svým lidem: „Jakmile spatříte nepřátele, vytaste meče a žeňte se na ně jako jeden muž.“
Poté, co se Prorok doslechl o tom, že se lidé kmene Hawazin shromažďují, aby proti němu vytáhli, dozvěděl se, že Safwan má zásoby zbraní a brnění. Poslal Safwanovi, který byl v té době ještě modloslužebníkem, vzkaz: „Zapůjč nám své zbraně, abychom mohli zítra zaútočit na nepřátele. Jen si je půjčíme a vrátíme ti je.“ Safwan odpověděl: „To není na škodu.“ A poskytl jim sto kroužkových košil a dostatek zbraní.

Prorok se vydal na cestu s dvěma tisíci Mekkany a deseti tisíci druhy, kteří s ním dobývali Mekku. Když Prorok hleděl na tuto ohromnou Alláhovu armádu, řekl: „Dnes nebudeme přemoženi kvůli nedostatku bojovníků.“ A tak se vydali na cestu, aby se střetli s kmenem Hawazin.

„Když jsme dorazili k Hunayanu, sestoupili jsme do údolí; ještě se nerozednilo a údolí bylo velice strmé. Nepřítel obsadil soutěsku dříve než my a ze všech děr, skulin a vedlejších cest číhal v záloze. Byli připraveni a zaútočili na nás dříve než jsme je stačili spatřit. Když na nás všichni naráz zaútočili, padlo několik našich mužů a ostatní se rozutekli, nedbajíc o své druhy.“

Prorok se otočil a zvolal: „Kam utíkáte? Vraťte se ke mně! Já jsem Alláhův prorok!“ Bylo to však zbytečné, velbloudi do sebe vráželi a muži utekli; někteří z Emigrantů a Pomocníků a členové Prorokovy rodiny s ním však zůstali. Byl mezi nimi Abu Bakr, Omar, Ali a al Abbas.

Několik zlomyslných Mekkanů, kteří doprovázeli výpravu, se útěku muslimů vysmívalo. Abu Sufjan vykřikl: “Budou utíkat rychle jako moře!” a Safwanův bratr řekl: “Čarodějnictví dnes bylo nadmíru dost!” Ale Safwan mu řekl: “Buď zticha! Budu radši, když mi bude velet Kurajšovec než Hawazin!”

Al Abbas přidržoval uzdu šedé muly Alláhova proroka. “Protože jsem v té době byl silný muž se silným hlasem, Prorok mi řekl: “Abbasi! Zakřič na ty, kteří prchají, kam se poděla jejich věrnost!” Když jsem tak učinil, muži odpověděli: “Jsme připraveni na tvé rozkazy.” Muži chtěli otočit velbloudy, ale uvízli v tlačenici. A tak se vysvlékli z drátěných košil, sesedli z velbloudů a probíjeli se k Prorokovi.

Shromáždilo se kolem něho asi sto mužů, kteří ve skupině zaútočili na nepřítele a vedli si dobře. Prorok sesedl z velblouda a když viděl, jak divoce lidé bojují, řekl: “Konečně se bitva rozběsnila!” Jeden z účastníků bitvy popisoval co se dělo během zuřícího boje: “Něco, co vypadalo jako černý pruhovaný koberec, se sneslo z nebe mezi nás a nepřátele. Když jsem se rozhlédl kolem, viděl jsem černé mravence rozptýlené po celém údolí; nepochybně to byli andělé. Nepřítel okamžitě prchl.”

Tak Alláh rozehnal uctívače model a mnoho z nich bylo také zabito. Někteří uctívači model, včetně vůdce Malika, unikli do al Taifu; jiní odešli do Autasu. Mladý Věřící jménem Rabia předstihl starého Durayda a ujal se uzdy jeho velblouda, protože stařec byl neupravený a Rabia si ho spletl se ženou. Když zjistil, že jde o starce, řekl: “Zabiju tě.”, a zasáhl ho mečem. Rána však byla bez úspěchu. Durayan řekl: “Tvá matka tě špatně vyzbrojila. Vezmi si můj meč zpod sedla a udeř mě v místě mezi páteří a lebkou. Tak zabíjím muže. Své matce pak řekni, že jsi zabil Durayda; dlohou dobu jsem poskytoval ochranu ženám tvé rodiny.”

Toho dne procházel Prorok kolem lidí, kteří se shromáždili kolem jedné ženy. Zeptal se: “Co se tu děje?” a lidé odpověděli: “To je žena, kterou zabil Chalid.” Prorok řekl jednomu z nich: “Jdi za Chalidem a řekni mu: ´Alláhův prorok ti zakazuje zabíjet děti, ženy a otroky.”

Prorok poslal výpravu za uprchlíky, kteří odešli do Autasu a sám se vydal obléhat ty, kteří uprchli do al Taifu. Obléhání se vyznačovalo dešti šípů a rozžhaveným kovem, který uprchlíci použili k obraně; po dvaceti dnech se Prorok s armádou stáhnul.

Poté odešel do al Jirany, kde se utábořil. Kmen Hawazin vyslal k Prorokovi delegaci, která měla vyjednávat o šesti tisících Hawazinských dětí a žen, které Prorok zajal, stejně tak jako o ještě větším množství velbloudů a ovcí. Jeden z vyslanců se přihlásil k islámu a pak řekl: “Máme přece stejné kořeny a pocházíme ze stejného rodu. Buď k nám dobrotivý a Alláh bude dobrotivý k tobě.” Poté povstal Hawazinský muž z klanu Banu Sad a řekl: “Vyrostl jsi mezi lidmi Banu Sad a chůvy, které tě kojily, jsou teď tvými zajatkyněmi. Buď k nám laskavý a měj slitování; jsi nejlepší ze všech lidí, které jsme vychovali.” Prorok se zeptal: “Milujete své děti a ženy víc než svůj majetek?” A oni řekli: “Máme na výběr? Vrať nám naše ženy a děti, protože je milujeme víc než majetek.” Prorok řekl: “Co se týče podílu mého a mé rodiny, ti mohou být propuštěni. Až skončím s lidmi polední modlitby, povstaňtě a řekněte ´Prosíme Proroka, aby se přimluvil za muslimy, a prosíme muslimy, aby se přimluvili za Proroka jménem našich dětí a žen!´ Pak přistoupím na váš požadavek a přimluvím se za vás.”

Když Prorok zakončil polední modlitby, lidé kmene Hawazin povstali a promluvili tak, jak jim bylo řečeno. Prorok jim odpověděl: “Podíl můj a mojí rodiny vám bude navrácen.” Své podíly jim vrátili i Emigranti a Pomocníci, ale spojenecké kmeny váhaly, až jim Prorok řekl: “Ten, kdo se stále nechce vzdát svého práva na zajatce, dostane (pokud se svého práva nyní vzdá) za každého zajatce šest velbloudů z příští kořisti, kterou s Alláhovým svolením získáme.” Hawazinské děti a ženy byly poté navráceny svému klanu.

Když se Prorok zeptal Hawazinských vyslanců, co se stalo s Malikem, řekli mu: “Je teď v al Taifu.” Prorok řekl: “Vzkažte mu, že pokud ke mně příjde jako muslim, vrátím mu jeho rodinu a majetek a dám mu sto velbloudů.” Malik nabídku přijal a přestoupil k islámu; stal se váženým Věřícím a Prorok ho pověřil vedením tří kmenů, které přijaly islám. Pod jeho velením pronásledovali modloslužebníky.

Poté, co Prorok vrátil zajatce, které sebral u Hunayanu, chtěl vyrazit na cestu, ale jeho následovníci se začali dožadovat: “Rozděl naše podíly velbloudů a ovcí.” Nakonec ho dav přitlačil ke stromu tak, že mu strhl plášť z těla. Vykřikl: “Hanba! Vraťte mi můj plášť! U Alláha, kdybyste pochytali tolik zvířat, kolik je stromů v Tihamě, rozdělil bych je mezi vás! Nikdy jsem nebyl lakomý, zbabělý ani jsem vám nelhal!“ Otočil se k velbloudovi a vytrhl mu ze zadku chlup; zvedl ruku, v které chlup držel a řekl: „Nad pětinu mého podílu jsem si neponechal nic víc než tento chlup. Musíte vracet i ty nejbezcennější předměty, protože toho, kdo krade, čeká na den Zmrtvýchstání potupa, oheň a nemilost.“ Jeden z Pomocníků pak udělal svazek z velbloudích chlupů a řekl: „Vzal jsem si tento svazek, abych ho použil jako polštář pod záda mého raněného velblouda.“ Prorok odpověděl: „Daruji ti ho jako část mého podílu.“ Muž však vykřikl: „V tom případě ho tedy nechci!“ a svazek zahodil.

Prorok obdaroval všechny, jejichž srdce si chtěl získat, a šlechtice, které chtěl potěšit. Abu Sufaynovi, Malikovi, Safwanovi a dalším dal každému po stu velbloudech. Některým dal méně než sto. Jeden muž, kterému dal pouze velbloudí samce, místo aby byl vděčný, nebyl spokojen, a tak Prorok řekl: „Odveďte ho pryč a umlčte ho.“ A tak mu přidávali dalši velbloudy, dokud nebyl spokojen. To Prorok myslel tím, když řekl ´umlčte ho´.

Když si jeden z Prorokových druhů stěžoval, že muž jménem Juayal nedostal žádný dar, Prorok mu řekl: „Přísahám při Něm, v jehož rukách leží můj život, že Juyal je lepší člověk než všichni ti, které jsem obdaroval. Ti muži dostali dary, aby se z nich stali dobří muslimové; ale v Juayalovu víru mám naprostou důvěru.“

Prorok rozdělil dary mezi Kurajšovce a arabské kmeny, ale ještě nic nedal Pomocníkům. Cítili se ukřivděni a jeden muž dokonce řekl: „Alláhův prorok se vrátil ke svému vlastnímu kmeni.“ Prorok tedy svolal Pomocníky a řekl jim: „Co je to s vámi? Co ovládlo vaši mysl? Cožpak jsem k vám nepřišel, když jste zbloudili a Alláh vám neukázal správnou cestu? Nebyli jste chudí předtím než vás Alláh obohatil? Nebyli jste nepřátelé předtím než vás Alláh sjednotil?“ Odpověděli: „Ano. Alláh a Jeho prorok k nám byli milostiví.“ Prorok řekl: „To není odpověď.“

Zeptali se: „Co ti máme odpovědět? Alláhovi a Jeho prorokovi náleží laskavost a slitování.“ Znovu řekl: „Pokud chcete, můžete po pravdě říci: ´Přišel jsi za námi znevážen, ale my jsme ti věřili. Byl jsi bezradný a my jsme ti pomohli! Byl jsi vyděděncem a my ti poskytli přístřeší. Byl jsi v nouzi a my tě zaopatřili!´ Máte v duši žal, protože jsem dal lidem, jejichž srdce jsem si chtěl získat proto, aby se stali dobrými muslimy, několik maličkostí z tohoto světa, zatímto v sílu vaší víry jsem měl důvěru? Nestačí vám, že se vrátíte domů s Alláhovým prorokem, to také chcete ještě ovce a velbloudy? Kdyby nepřijížděli Emigranti, přísahám, že bych se zachoval jako Medínský. Alláhu, měj slitování s Pomocníky, jejich syny a syny jejich synů.“ Lidé se rozplakali a řekli: „Náš podíl nám stačí.“ Prorok poté podnikl menší pouť a pak se vrátil do Medíny.

Dobytí Mekky a vítězství nad kmenem Hawazin znamenalo začátek nové éry islámu a Prorok, který se stal strážcem svatého města, měl úplný nárok na rozhodující moc v Arábii. Náboženská nadvláda byla upevněna pomocí společenského uspořádání, daní a poplatků, které byly vybírány od nevěřících stejně jako od věřících. Poplatky byly posílány z tak vzdálených míst jako byl Jemen, jenž se nacházel na hranicích Sýrie a Persie, aby byly odevzdány Mohamedovi. Tyto dávky, společně s úspěšnými trestními výpravami vzbudily určité znepokojení v Byzantské říši a objevily se fámy, že Heraklius nařídil vlastním pohraničním feudálním kmenům, aby se sjednotily proti Prorokovi.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Tento článek napsal islaminfo dne 19. 4. 2007 v 0:12 hodin a byl zařazen do kategorií mohamed. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS kanálu RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vašich vlastních stránek.