Frontpage magazine

Dnešním hostem ve Frontpage interview je Nonie Darwish, spisovatelka a zakladatelka ArabsForIsrael.com. Vyrostla v Káhiře a v Gaze jako dcera vysoce postaveného důstojníka egyptské armády. Nyní dává přednášky po celé zemi občanským organizacím, univerzitám, v kostelech a synagogách. Je autorkou nové knihy Teď mi říkají nevěřící: Proč jsem se vzdala džihádu kvůli Americe, Izraeli a válce proti terorismu (Now They Call Me Infidel: Why I Renounced Jihad for America, Israel, and the War on Terror).

FP: Nonie Darwish, vítejte ve Frontpage interview.

Darwish: Potěšení je na mé straně.

FP: Řekněte nám něco o věcech, které vás jako dítě učili na arabském Blízkém východě.

Darwish: Narodila jsem se a byla jsem vychována jako muslimka v Káhiře v Egyptě a v pásmu Gazy. Chodila jsem do základních škol v Gaze, kde jsem se naučila nenávisti, pomstychtivosti a odvetě. Mír nikdy nepřipadal v úvahu; byl považován za známku porážky a slabosti. Ti, kteří chtěli mír a kompromis, byli nazýváni zrádci. Židé byli z kazatelen mešit popisováni jako monstra, opice a prasata a nepřátelé Alláha. Když jsem se zeptala: “proč nenávidíme Židy?”, odpověď byla: “nejsi muslimka?”

Zahanbování je v arabské výchově velmi silné. Byly nám o Židech říkány naprosté lži: “Neber si cukroví od cizinců, protože to může být Žid, který se tě snaží otrávit”. Bylo nám také říkáno, že izraelští vojáci jen z legrace zabijí těhotnou ženu, vsadí se o to, jestli nosí chlapce nebo dívku a rozříznou jí, aby zjistili, kdo vyhrál.

Mí spolužáci plakali, když každý den recitovali džihádistickou poezii a přáli si zemřít jako mučedníci. Učitelé naplnili naše srdce strachem ze Židů, takže nenávist přicházela snadno a terorismus byl tolerován. Propaganda džihádu, nenávisti a antisemitismu byla všude, nejen ve školách; byla v mešitách, novinách, filmech, u politiků, v umění a mnoho džihádistických písní bylo slyšet v rozhlase. Modlitby v mešitách často končily proklínáním nevěřících. Věřte tomu nebo ne, pokud vyrůstáte na takovýchto modlitbách, může vám to připadat docela normální.

FP: Kdo byl váš otec a jaké byly okolnosti jeho smrti? Jaký vliv to mělo na vaší rodinu?

Darwish: Můj otec byl plukovník Mustafa Hafíz a vedl v padesátých letech egyptskou vojenskou rozvědku v pásmu Gazy a na Sinaji. Egyptským prezidentem byl v té době Gamal Abdul Násir, který byl oddán myšlence sjednocení arabského světa, zničení Izraele a postavení se západním zájmům v regionu. Na Násirův rozkaz založil můj otec fedajínské skupiny, což znamená “ozbrojený odpor”, které prováděly partyzánské operace proti Izraeli. Prováděly přeshraniční útoky na Izrael a způsobily mnoho smrti, škod a ničení.

Izrael se pokusil mého otce několikrát zabít. Otec chtěl kvůli tomu svůj post opustit, Násir to ale odložil, protože potřeboval najít náhradu. V odpovědi na terorismus poslal Izrael jedné noci do našeho silně střeženého domu ve městě Gaza komando, otec ale nebyl doma. Izraelští vojáci tam našli pouze nás, ženy a děti. Izraelští vojáci odešli, aniž by někomu ublížili. Byla jsem vděčná, že nás nezabili; obzvláště proto, že fedajíni zabíjeli izraelské civilisty. Ráno byl bezpečnostní personál vzat k výslechu egyptskou vládou, aby se zjistilo, kdo je zrádce. Můj oblíbený strážce, který si s námi vždy hrál, byl během výslechu zabit.

Po dvou letech intenzivních fedajínských operací byl můj otec v červenci 1956 zabit při prvním cíleném zabití v Gaze. Bylo mi osm let a měla jsem čtyři sourozence. Můj otec byl mnoha lidmi velmi milován a respektován a jeho dodnes se podle něj jmenuje ulice a škola ve městě Gaza a ulice v Alexandrii. V Násirově proslulém proslovu při znárodnění Suezského průplavu oslavoval mého otce jako státního hrdinu, mučedníka. Prezident Násir slíbil, že celý Egypt se pomstí a ani slovem se nezmínil o těžkých ztrátách a škodách způsobených fedajíny Izraeli. Mí sourozenci a já jsme dostali od vysokých vládních činitelů otázku: “kdo z vás pomstí krev vašeho otce tím, že zabije Židy?” Bez řeči jsme se dívali jeden na druhého; nikdo z nás nechtěl nikoho zabíjet, ani být obtěžován takovou otázkou.

FP: Ukazujete, jak je polygamie v islámském světě nábožensky posvěceným uspořádáním. Řekněte nám o tom, jakých efektů na ženy a na zbytek společnosti jste byla svědkem?

Darwish: Polygamie je podle islámského práva šaría povolená. Muslimské manželství dovoluje muži vzít si až čtyří ženy a věrnost k jedné ženě není požadována. Muž nemusí svého práva na čtyři ženy využít, aby byla škoda způsobena. Tím, že je povoleno, aby byl muž “věrný” až čtyřem ženám, jsou vytvořeny podmínky pro to, aby ženy svému manželi nevěřily, obzvláště když se vyskytnou v rodině problémy. Stejně tak nemohou věřit přítelkyním, které by si mohl jejich manžel vzít.

Základní svazek věrnosti mezi mužem a ženou je základem důvěry v rodině. V případě polygamie je tento svazek převeden ze vztahu manžel-manželka na ženu a jejího otce nebo mužského pokrevního příbuzného a později na prvorozeného syna. Otec nebo syn ženy se stává jejím ochráncem a obráncem v době manželských problémů nebo když se muž rozhodne vzít si další ženu.

Mnoho omlouvačů islámu říká, že muslimské ženy mají více práv, než západní ženy, protože jejich majetek je oddělen od majetku manžela. Odmítají ale říct proč tomu tak je. Důvodem, proč si muslimská žena podrží svůj majetek, je ten, že její otec by nikdy nedovolil, aby se její dědictví stalo společným majetkem v západním stylu, které by mohlo být sdíleno druhou, třetí nebo dokonce čtvrtou ženou a jejich dětmi.

Ačkoliv většina muslimských mužů polygamii nepraktikuje, mnoho z nich ano. Protože je polygamie povolena a je schválena Alláhem, mění se dynamika vztahu mezi manželem a manželkou a pocit věrnosti v rodině. Muslimská žena si po svatbě nemění své jméno, často si ale vezme jméno svého prvorozeného syna; například Um Mohamed” nebo “Um Ali” - matka Mohameda nebo matka Aliho. To se stává zdrojem identity a pýchy muslimské ženy.

Dokonce i arabské lidové příběhy jako Pohádky tisíce a jedné noci odrážejí nemožný život hlavní hrdinky Šeherezády, která byla jednou z harému bojující o přežití vyprávěním příběhů polygamnímu arabskému králi. Poslouchání těchto příběhů nás učí umění manipulace s cílem přežít mezi soupeřícími ženami a jedním králem.

Tato nespravedlnost vůči ženám je dále komplikována snadným rozvodem, který je v rukách muže. Žena nemá stejná práva na rozvod, může o něj pouze požádat manžela - pokud ten ale odmítne, musí žena strávit roky u soudu, aby ho dosáhla. Právo šaría umožňuje muži bít své ženy, které nejsou poslušné. Představte si to: manžel může mít druhou ženu a nemusí své ženě poskytnout rozvod a pokud ho neposlouchá, může jí zbít. To vše je podle šaríe legální. Takové právo mění vztah mezi manželem a manželkou z partnerství na vztah pána a otroka. Oběťmi jsou také děti, které jsou vychovávány utiskovanou matkou, která neustále potřebuje jejich podporu a uznání proti otci, pokud si ten pořídí další ženu. Děti musí soupeřit o pozornost otce, který má několik žen a několik sad dětí.

Věřím, že polygamie poškozuje i muslimské muže, protože jejich právo na polygamii je připravuje o bezpečnou lásku ve vztahu jednoho muže a jedné ženy. Kvůli polygamii a dalším sexuálním omezením v muslimské společnosti mají chudí muži problémy najít si ženy, které někdy dají přednost tomu být druhou, třetí nebo čtvrtou manželkou bohatšího muže. Výsledkem je velké množství sexuálně deprivovaných svobodných mladých muslimů, kteří jsou rozhněvaní a připravení vyslyšet volání k džihádu z mešit. Džihád a mučednictví se tak stanou jedinou zárukou ráje, kde je s otevřenýma rukama přivítá 72 panen. V tomto slibu od Alláha tak polygamie existuje i v ráji - v neprospěch muslimských žen.

FP: Říkáte, že islámský terorismus má kořeny v hněvu, který existuje v islámské rodině. Můžete k tomu něco říct?

Darwish: Každá muslimská rodina, která žije v zemi s muslimskou většinou, žije pod rodinným právem šaría. Právo šaría je rozděleno na trestní, občanské a rodinné. Trestní právo není praktikováno ve všech muslimských zemích a důvodem jsou jednoduše kruté a nezvyklé tresty; obsahuje amputace končetin, bičování, stínání a kamenování k smrti.

Rodinné právo šaría je praktikováno ve všech muslimských zemích a někteří muslimové na Západě požadují jeho zavedení i zde. Rodinná šaría dává většinu práv muži a jen velmi málo práv ženě. Muslimský muž si například může vzít až čtyři ženy a má dokonce právo mít sexuální poměr na základě konceptu “ma malakat aymanahum” - to znamená s vlastněnými otrokyněmi. Otroctví bylo v muslimkých zemích formálně zrušeno, co ale znamená sexuální právo muže k “vlastněným ženám” je otevřeno reinterpretaci.

V Saudské Arábii a v mnoha dalších muslimkých zemích jsou například systematicky znásilňovány hospodyně, protože někteří muži interpretují jejich postavení v rodině jako druh otroctví. Muslimské manželství se liší od židovského nebo křesťanského manželství. V muslimském manželství neslibuje muž věrnost jenom jedné ženě. Ani kdyby manžel nikdy nevyužil svého práva na polygamii, škoda na manželském vztahu se již stala. V pozadí mysli každé muslimské ženy v době problémů stojí skutečnost, že muž si může zvolit vyřešit problém tím, že si pořídí druhou ženu, namísto toho, aby se pokusil dosáhnout smíru.

Slyšela jsem na Blízkém východě prosit ženy své manžele: “Můžeš mít milenku, pokud chceš, prosím neber si ale další ženu kvůli dětem”. Na Západě je zdrojem věrnosti v rodině věrnost mezi mužem a ženou a vztah založený na důvěře, kdy manžel slibuje, že bude věrný své jediné ženě - dokud je smrt nerozdělí. Takový slib dodává manželství stabilitu a důvěru. Poskytuje ženě rovnost, důstojnost a ochranu; a nejen jí, ale také dětem. Kvůli právu muslimského muže na polygamii rozvinuly muslimské ženy potřebu chránit se samy; proto v muslimské rodině nevidíme žádný společný majetek. Muslimští učenci často tvrdí, že muslimské ženy mají více práv, než západní ženy, protože mají právo držet svůj majetek odděleně od majetku manžela; to je pravda, neřeknou vám ale, proč tomu tak je.

Toto právo vzniklo kvůli ochraně majetku ženy zděděného od její rodiny před tím, aby připadl druhé, třetí nebo čtvrté ženě. Polygamie tak zcela mění dynamiku vztahu mezi mužem a ženami. Jednotou věrnosti není nadále muž-žena, ale žena a mužský příslušník její rodiny a později žena a její prvorozený syn, který bude chránit její zájmy, pokud si manžel vezme další ženu. V arabském světě nepřijímají ženy jméno svého manžela, ale ponechávají si své rodinné jméno a často používají jméno svého prvorozeného syna. Proto vidíme ženy, jak se hrdě nazývají “Um Ali” nebo “Um Mohamed” - matka Aliho nebo matka Mohameda.

Polygamní práva jsou často komplikována dalšími utiskujícími zákony. Rozvod je například pouze v rukách muže; žena může pouze požádat svého muže o rozvod a pokud on odmítne, nemá jinou možnost než strávit roky u soudů, kde má její svědectví poloviční platnost, než svědectví muže. Nejenže je rozvod v rukách muže, jde také o nejjednodušší rozvod na světě; vše, co musí muž učinit, je vzít si svědka a třikrát říct “rozvádím tě”; to je vše, žena je rozvedená.

Tato nespravedlnost na muslimské ženě je doprovázena právem muslimského muže bít ženu, která je neposlušná. Vezměte si to: muslimská žena může být legálně proměněna v jednu z několika žen, zbita, pokud muž vnímá její činy jako neposlušnost a nemůže se dokonce ani rozvést, pokud nestráví roky u rozvodového soudu.

Je mnoho dalších nespravedlností, které to ještě zhoršují; svědectví ženy u soudu má poloviční platnost než svědectví muže a žena dostane pouze polovinu dědictví, než její bratři. Co dále situaci ženy, a dokonce i muže, komplikuje je skutečnost, že čest muslimského muže je přímo spojena se sexuální čistotou jeho ženských příbuzných. Tak můžete vidět muže, jak sleduje chování a čistotu svých žen. Mnoho muslimsých mužů je vždy ochotno zakrývat své ženy, jejichž těla jsou považována za zdroj velkého pokušení a musí proto být skryta. Čest rodiny je tak spojena s těly žen; to je hodnota, která nakonec vede k tragédiím, jako jsou vraždy dívek kvůli cti.

Pochopitelně ne všechny ženy jsou zneužívány nebo jsou součástí harému. Je mnoho silných a vzdělaných muslimských žen, jejichž manželé si nezvolili vzít si druhou ženu. Nejsou nicméně ve většině a v době problémů prohrají často u šaríjských soudů i ty nejsilnější z nich prostě proto, že mají méně práv. Kvůli podřadnému postavení muslimkých žen a kvůli deprivaci muslimských mužů o bezpečí a stabilitu monogamního manželství jsou tak položeny základy velkému neklidu, hněvu a manipulativnímu chování kvůli ochraně před dalšími ženami.

Jak může utiskovaná žena vychovat šťastné a zdravé děti? Dokonce i syny? Povaha je závislá na výchově utiskovanou ženou v prvních rocích života. To je dilema muslimské rodiny. Polygamní práva škodí nejen ženám, ale mají negativní dopad i na mladší a chudší muže na Blízkém východě, kteří nemohou získat ženu. Některé muslimské ženy si často zvolí, že budou další ženou bohatého muže, než první ženou chudého. Na Blízkém východě žije mnoho svobodných a sexuálně frustrovaných mladých mužů, kteří jsou připraveni k džihádu a 72 pannám, které na ně čekají v ráji. To je to, co v pátek slyší v mešitách.

FP: Popisujete, jak Arabové považují za ctnost, že nikdy nepřiznají chybu. Tento druh psychiky vede přinejmenším k patologii a selhání kultury. Nebo ne? Řekněte nám o tomto nastavení mysli a jeho dopadu.

Darwish: Arabská kultura je proslulá svým pojetím pýchy. Dojem je velmi důležitý a pýcha a stud jsou velkými motivátory. Bránit obraz muslimů před nemuslimským Západem je životně důležité. Snaha o záchranu tváře tak vede k propracovanému chování. Přiznání chyby může přinést obrovskou ostudu a není to považováno za ctnost; ti, kteří přiznají chybu nejsou oceněni za svojí upřímnost, ale jsou zesměšňováni a zostuzováni a někdy dokonce tvrdě potestáni. Muslimové dodnes viní z 11. září 2001 židovské spiknutí. Otec Mohameda Atty v Egyptě čtyři roky popíral, že jeho syn vedl teroristické útoky, dokonce i když celý svět viděl, jak se zapisuje do letadla, které do Dvojčat narazilo. Až nedávno Attův otec vystoupil a přiznal, že je pyšný na to, co jeho syn, “mučedník”, nikoliv terorista, učinil.

V arabských vězeních právě teď sedí lidé, kteří byli obviněni z hanobení islámu nebo své země před nemuslimy. Toto hanobení mohlo být ve skutečnosti pouhou chválou křesťanů nebo Židů nebo kritikou radikálního islámu. Strach z obvinění z hanobení vlastního kmene, státu nebo náboženství vede ke kultuře, která má sklon vinit ostatní namísto toho, aby se podívala sama do sebe. Židovsko-křesťanská kultura se silně koncentruje na koncept toho, že “všichni jsme hříšníci a můžeme být zachráněni pouze milostí boží”. To je zdrojem velké úlevy. Muslimská výchova považuje příslušníky jiných náboženství za hříšníky; nevěřící nemuslimští hříšníci mohou být zachráněni pouze tím, že se přihlásí k islámu. Je významnou součástí židovské víry mluvit o božím trestu, když neposloucháme boží zákony.

Tento upřímný židovský přístup není považován muslimy za ctnost a krok k vlastnímu rozvoji, ale za přiznání provinění a toho, že Židé jsou špatní a zasluhují si boží hněv; to je důvod, proč si mnoho muslimů myslí, že Židé si nezaslouží zemi nebo stát. “Oni sami přiznávají, že jsou hříšníci”, slyšela jsem jednou říkat muslima. V islámu také existuje koncept “takíje”, který umožňuje lhát nemuslimům, pokud je to v zájmu islámu. Tento koncept je v islámské kultuře velmi hluboko zakořeněn, takže již ani o termínu “takíja” nepřemýšlí; jednoduše pronikl všemi aspekty muslimského života. Kvůli tomu všemu existuje jen velmi málo kritiky.

Takže říci promiň, přiznat vinu nebo hledat řešení uvnitř sebe sama není silnou hodnotou; je to způsob, jak se jistě dostat do velkých problémů. Taková osoba ponese břemeno viny za všechno - dokonce i za to, co neučinila; takže tu máme popírání muslimů a sebeobranu kvůli záležitostem, které mnoho lidí na Západě nedokáže pochopit. Muslimové popírají, když říkají, že muslimské ženy mají více práv než západní ženy; dokonce i mnoho muslimských žen o tom přesvědčilo samo sebe a obhajují právo šaría než aby řekly tváří v tvář nemuslimskému Západu pravdu.

Muslimové popírají, když říkají, že za vším muslimským terorismem na celé zemi stojí Izrael, dokonce i za 11. zářím 2001; popírají, když říkají, že arabští tyrani jsou produktem americké zahraniční politiky, když ale Amerika svrhne Sadáma, říkají “zasahujete do našich vnitřních záležitostí”. To je důvod, proč mnoho muslimů říká něco jiného Západu v angličtině a opak v arabštině Arabům.

Stud je pro arabské dítě velmi významný. Aby se vyhnulo intenzivní bolesti studu, popírání zodpovědnosti se mění ve ctnost schopnosti zachránit si tvář a uchránit vlastní pýchu. Koncept “takíje” je jedním z důvodů, proč mnoho muslimů po 11. září mlčelo. Pouze několik z nich upřímně promluvilo a otevřeně přiznalo, že v muslimské kultuře existuje problém, který musí být prozkoumán a napraven. Těch několik arabských Američanů, kteří tak učinilo, nebylo muslimskou komunitou odměněno za svojí upřímnost; namísto toho byli většinou muslimů odsuzováni, zavrhováni a zostuzováni. Dělají všechno pro to, aby nás umlčeli. Nechtějí se s námi účastnit dialogu v západní stylu, ani s námi otevřeně diskutovat.

Vzácně vidíme diskusi mezi muslimy a to je příčinou toho, proč když statečná arabská Američanka Wafa Sultan diskutovala na al-Džazíře s muslimským duchovním, dostala se do mezinárodních zpráv. Díky, které dostala ze svojí upřímnost od mocných radikálních muslimů, byla fatwa, rozsudek smrti. To vysvětluje a odhaluje hlubokou kulturní potřebu dokonce i lhát za účelem sebezáchovy a ochrany. Nechtějí upřímnou diskusi o reformě zevnitř; chtějí pokračovat ve lžích, aby si zachránili tvář. Velmi jednoduše, islamisté nechtějí před světem přiznat svůj džihádistický program a své sympatie k teroristům. Co chtějí je jednoduše umlčet opozici; dánské karikaturisty; papeže; holandského filmaře nebo politiky a těch pár muslimů a Arabů, kteří se odváží promluvit.

Naším zločinem je upřímnost a otevřenost o naší kultuře, radikálním islámu a přání reformace. Dokonce i po opuštění Blízkého východu a přijetí amerického občanství stále nepřiznáváme chyby a vždy viníme ze všech vnitřních problémů arabského světa Západ nebo Izrael.

Tato šaráda popírání a her nevedla k ničemu jinému než k tomu, že drží muslimský svět v trvalé stagnaci, zmatku a chudobě bez ohledu na ropné bohatství.

FP: Velmi se mě dotkla kapitola o tom, jak jste přišla do Ameriky. Jako mladík, který přišel ze Sovětského svazu do New Yorku zjišťuji, že toho mám s vámi velmi mnoho společného ohledně toho, jak moc máte Ameriku ráda. Dodnes i po několika desetiletích mě na Americe fascinují i ty nejmenší věci. Mám rád Ameriku - stejně jako vy. Můžete se s námi krátce podělit o svojí první romanci s Amerikou, když jste sem přišla?

Darwish: Mnoho Američanů, kteří přišli z vaší nebo mojí oblasti si každý den připomínají, kde byli dříve a kde jsou teď. Také mě na Americe fascinují ty nejmenší věci. Viděla jsem ruského komika, který chválil Ameriku kvůli svobodě volby; dělal to komediálně, ale ty nejlepší vtipy jsou založené na pravdě.

První věc, kterou imigrant v Americe vidí, je množství voleb: v životním stylu, náboženství nebo politické příslušnosti. Pokud přicházíte z kultury, která zachází podle šaríe s ženami a s náboženskými menšinami jako s druhořadými občany, obzvláště nepřehlédnutelný je respekt k rozmanitosti, menšinám a rovnost před zákonem.

Čeho si nově příchozí všimne nejvíce není jenom dobře placená práce, ale přednosti mnoha aspektů americké kultury. “Děkuji” nebo “Jak vám mohu pomoci” s úsměvem v obchodech; “dobré ráno”, “ahoj” a úsměv od naprostého cizince na ulici; soběstačnost a pýcha na fyzickou práci; otevřenost, upřímnost a slušnost Američanů.

Ne, ne všechny kultury jsou si rovny; jsou některé, které usnadňují být člověkem.

FP: Mluvíte o zásadní otázce toho, jak jste si všimla nenávisti, která byla učená v mešitách, když jste tam přišla. Také jste zaznamenala bizarní fenomén muslimů, kteří nenávidí Ameriku a přicházejí do ní žít, kteří vystupují proti americkým hodnotám a snaží se prostřednictvím využívání svobody, kterou jim poskytuje, Ameriku zničit. Můžete k tomu něco říct?

Darwish: Přišla jsem do Ameriky v roce 1978 a byla jsem šťastná, že jsem opustila kulturu džihádu, diktatur a policejních států. Chtěla jsem se stát součástí Ameriky. Když jsem ale přišla do místní mešity, bylo nám řečeno, abysme se v Americe neasimilovali; ukažte svojí pýchu na islám tím, že vás lidé budou vidět jako muslimy v Americe. Ženy byly povzbuzovány, aby nosily islámské oblečení s pýchou dokonce i když Egypťanky jako já své hlavy v Egyptě nikdy nezahalovaly, ani nenosily islámské oblečení.

K mému překvapení jsem začala vidět, jak se zde v amerických mešitách Egypťané a další Arabové radikalizují. Bylo nám říkáno, že všechny tyto mešity staví Saudská Arábie, posílá ty nejradikálnější duchovní a dokonce jim přímo ze Saudské Arábie posílá páteční kázání. Když jsem se zeptala, proč stavíme více mešit, než jich americká muslimská komunita potřebuje, bylo mi řečeno, že jsme tu, abysme je naplnili Američany; abysme přinesli Americe islám a vyměnili americkou ústavu za korán. Slyšela jsem některé z nich říkat, “gratulujeme, Evropě teď dominují muslimové; ať Alláh požehná islámem i Ameriku”.

Když pronášel Louis Farrakhan antisemitské a antiamerické výroky, slyšela jsem nějaké arabské Američany, kteří chodili pravidelně do mešity, jak říkají, “Farrakhan je pro arabskou věc užitečný”. Někteří umírnění muslimové, které jsem znala, se začali postupně chovat stále radikálněji. Přátelili se pouze s dalšími muslimy a kritizovali mě za to, že jsem se spřátelila s Američanem a vzala jsem si ho. Odmítli mě, když jsem si odmítla zahalovat hlavu; něco, co jsem nikdy nedělala. Dokonce ani moje matka a babička si nikdy nezahalovaly hlavu a nenosily za celé své životy v Egyptě islámské oblečení. Někteří z nich dokonce říkali, že Američané jsou hloupí nebo naivní, když mají takovou otevřenou společnost. Pak jsem začala vidět, jak začínají být na univerzitních kampusech velmi aktivní muslimští studenti, kteří s pýchou nosili své islámské oblečení. Začala jsem si všímat rostoucí propasti mezi muslimy a zbytkem Ameriky a chování typu “my proti nim”.

Zdá se, že je zde snaha o to zvětšovat jí den za dnem novými požadavky nebo stížnostmi radikálních muslimů. Někteří z nich obhajují využívání mezer v americké otevřené společnosti k posilování muslimů. Do Ameriky začali přicházet někteří radikální muslimové a pochybné postavy a já často přemýšlím o tom, proč jsou zde. Proč by si zvolili život v zemi, kterou považují za “velkého Satana”? Proč by vystavili své děti pokušením Západu? Je jasné, že Amerika je zaplavována radikálními muslimskými duchovními, kteří mají politické a nikoliv náboženské cíle.

Jednou z těchto pochybných postav byl šejk Omar Abdel Rahman z Egypta. Tento člověk způsobil v Egyptě velké problémy a byl podezříván z vraždy prezidenta Anwara El Sadata. Utekl z Egypta do Súdánu, kde vyvolal další zmatky a problémy. V Súdánu se mu podařilo od americké ambasády získat vízum. Přišel do USA, aby kázal v mešitě v New Jersey.

Takoví kazatelé jsou často považováni za špatný vtip a extrémisty dokonce i umírněnými muslimy v Egyptě, zatímco zde najdou nové respektováníhodné postavení a svobodu, o které by mohli v muslimských diktaturách pouze snít. Takovým radikálním kazatelům by nikdy neměl být vstup do Ameriky povolen. Věřte tomu nebo ne, oni ale zjistili, že pouze v Americe mohou využívat systém ke svému prospěchu a požadovat tamto a toto a pokud je někdo kritizuje, rychle se naučí používat módní slova: rasista, náboženský fanatik a islámofóbie - tato slova se rychle naučí od některých muslimských amerických organizací, které tvrdí, že jsou umírněné. Tato slova popisují realitu, která je způsobem života v jejich původních zemích, kde jsou rasismus, náboženský fanatismus a antisemitismus normou. V Americe mají tito lidé konečně svobodu šířit svojí nenávist, hněv a podvratnost a zvětšovat propast mezi muslimy a zbytkem Ameriky.

FP: Nonie Darwish, děkuji vám, že jste se k nám připojila. A díky za vaší odvahu říkat pravdu.

Darwish: Děkuji vám a Frontpagemag za tuto příležitost.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Tento článek napsal islaminfo dne 23. 4. 2007 v 0:20 hodin a byl zařazen do kategorií islám. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS kanálu RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vašich vlastních stránek.