Sirat Rasoul Allah - Život proroka Mohameda

Před tím, než Prorok odjel do Tabuku, k němu přišli nějací muži, kteří řekli: "Postavili jsme mešitu pro nemocné a potřebné, pro vlhké a studené noci, a toužíme po tom, abys přišel a pomodlil se v ní.“ Odpověděl: "Už odjíždím, ale až se vrátíme, pokud Alláh dá, navštívíme vás a v mešitě se pomodlíme.“ Když při návratu vstoupil do Dhu-Awanu, hodinu jízdy od Medíny, byla mu Alláhem poslána zpráva o mešitě. Zavolal dva ze svých následovníků a řekl: "Jděte do té mešity, jejíž lidé jsou hříšní; zničte ji; spalte ji.“ Tak v chvatu odjeli a vzali do mešity hořící datlovou větev. Ačkoliv v ní byli lidé, spálili jí a zničili. Toto bylo zjeveno ve verši Koránu, který se týká této události: "A ti, kdo si zřídili mešitu ze vzdoru a z nevěry a pro rozkol mezi věřícími a jako nástrahu, jsou ti, kdo vedli válku proti Bohu a Jeho poslu již dříve; a oni věru přísahají: „My chtěli jsme jen to nejlepší!“ Však Bůh je svědkem, že jsou vskutku lháři. Nikdy v ní nekonej modlitbu!"
Alláhův prorok byl velmi zklamán těmi, kteří zůstali pozadu a vyhnuli se výpravě. Odmítl falešné výmluvy Pokrytců a byl přísný ke třem věrným Věřícím, kteří zůstali pozadu kvůli odkladům, nikoliv ze špatné vůle. Zakázal lidem, aby s těmi třemi, mezi kterými byl básník Kab, který řekl pravdu a nijak se nevymlouval, mluvili. "Lidé se nám vyhýbali a změnili své chování k nám, takže mi připadalo, že jsem se stal cizincem i sám sobě, a země mi připadala jiná, než jakou jsem jí znal. Žili jsme za takových podmínek padesát dní. Mí společníci zůstali v ústraní a seděli ve svých domech, já jsem ale, protože jsem nejmladší a nejčinorodější, chodil ven a na modlitby, a chodil jsem na veřejná tržiště. Nikdo se mnou ale nemluvil. Šel jsem také za Prorokem a pozdravil jsem ho, když po modlitbách seděl se svým shromážděním; Ptal jsem se sám sebe, jestli nepohnul rty v odpovědi na můj pozdrav. Pak jsem se modlil poblíž něj a letmo jsem k němu vzhlížel, a viděl jsem, že mě během modliteb pozoruje, odvrátil ale zrak, když jsem na něj pohlédl.

"Když odcizení trvalo již někou dobu, začal jsem být netrpělivý a přelezl jsem přes zahradní zeď ke svému bratranci, které jsem měl raději než jakéhokoliv muže, a pozdravil jsem ho. On si mě ale nevšímal. Pak jsem řekl: ‘Nevíš, že miluji Alláha a Jeho proroka?’ Stále mlčel a odpověděl až když jsem otázku třikrát zopakoval: "Alláh a Jeho prorok ví nejlépe!", řekl. Pak se mé oči naplnily slzami a já jsem šel na tržiště a procházel se tam. Přišel ke mě nabatský obchodník ze Sýrie a podal mi dopis od krále Ghasana. Byl zabalený v hedvábí a on řekl, ‘Slyšeli jsme, že tvůj pán tebou opovrhuje; pojď s námi a buď u nás vítán.“ Pak jsem si řekl, "To je další zkouška, při které modloslužebník touží po mojí společnosti!’ A dopis sem spálil.“

"Zůstali jsme tak po čtyřicet dní, když ke mě přišel posel a řekl, "Prorok ti nařizuje, abys žil odděleně od svojí ženy!’ Zeptal jsem se, ‘Mám se s ní rozvést?’, on ale řekl, ‘Ne! Jenom žij od ní, nepřibližuj se k ní!’ Proto jsem řekl svojí ženě, aby odešla ke svojí rodině, dokud Alláh o záležitosti nerozhodne podle Jeho vůle.“

"Za těchto podmínek jsme žili dalších deset dní, takže uplynulo padesát dní od Alláhova zákazu, že s námi lidé nesmí mluvit. Ráno padesátého dne jsem se modlil na střeše svého domu, jak Alláh nařídil, a život mi byl břemenem. Postavil jsem stan na kopci u Medíny a byl jsem tam, když jsem slyšel muže, jak křičí, ‘Dobré zprávy!’ Pak jsem se poklonil, protože jsem vědel, že vysvobození je na dosah. Když Prorok propustil lidi po ranních modlitbách, oznámil, že Alláh nám prominul, takže nám to běželi oznámit. Někteří běželi za mými dvěma společníky, jeden ale spěchal k horám a jeho hlas mě dostihl rychleji než jeho kůň. Když dorazil s dobrou zprávou, sundal jsem si své šaty a z vděčnosti jsem mu je dal. Ale při Alláhovi! Neměl jsem ten den sebou žádné jiné, takže jsem si musel vypůjčit jiné, abych se mohl obléct!“

"Šel jsem složit poklonu Prorokovi a potkal jsem se s mnoha lidmi, kteří mi k prominutí blahopřáli, říkaje, ‘Ať ti Alláhovo odpuštění přinese bohatství!’ Nakonec jsem došel k mešitě, kde mezi lidmi seděl Prorok. Talha vstal, pozdravil mě a poblahopřál mi; žádný jiný Emigrant tak ale neučinil. (Na Talhův laskavý čin jsem nikdy nezapomněl). Když jsem Proroka pozdravil, jeho tvář zářila radostí a on řekl, ‘Raduj se ze svého nejšťastnějšího dne od tvého narození!’ Zeptal jsem se, ‘Je odpouštění od tebe, nebo od Alláha?’ a od odpověděl,: ‘Je od Alláha!’ Kdykoliv Prorok přinášel dobré zprávy, jako tvář zářila jako měsíc. Sedl jsem si před něj a řekl jsem,: ‘Jednou známkou mého pokání bude, že se vzdám celého svého majetku pro Alláha a Jeho proroka!’, Prorok ale odpověděl, ‘Nech si něco pro sebe; bude to tak pro tebe lepší’. Řekl jsem,: ‘Pak si nechám jenom podíl, který jsem dostal v Chajbaru. Alláh mi odpustil, protože jsem si nevymýšlel žádné výmluvy; další známkou mého pokání tedy bude, že dokud budu žít, nebudu říkat nic jiného než pravdu’. Protože jsem řekl tato slova Prorokovi, nevím o žádném jiném muži, kterého by Alláh mohl považoval za pravdomuvnějšího než mě. Od toho dne jsem neřekl žádnou lež a modlím se, aby Alláh nikdy neshledal, že jsem tak učinil.“

Prorok se vrátil z Tabuku během měsíce ramadánu. Během stejného měsíce přijal posly od Hawazinů, kteří byli obleženi v pevnosti al-Taif. Když s nimi promluvil a oni odjeli, jeden z nich, vůdce jménem Urwa, následoval Proroka a přihlásil se k islámu. Požádal, aby mu bylo povoleno vrátit se ke svému kmeni, který byl modloslužebnický, Prorok ale odpověděl,: "Zabijou tě.“ Urwa řekl,: "Jsem jim dražší než všichni první synové", a skutečně jimi byl takto milován. Takže se vrátil do al-Taif a pozval své lidi k islámu s nadějí, že mu nebudou odporovat, když se ale objevil v jednom z jejich domů a pozval je k islámu, stříleli na něj ze všech směrů šípy a jeden ho zasáhl a zabil ho. Tak se stal mučedníkem.

Lidé z al-Taifu potom několik měsíců uvažovali a došli k závěru, že nejsou dosti silní na to, aby bojovali proti všem Arabům okolo nich, kteří slíbili věrnost Mohamedovi a přihlásili se k islámu. Poté se rozhodli poslat k Alláhovu prorokovi další posly a navrhli, že půjde Abdu Jalil; ten ale odmítl, protože se bál, že by s ním po návratu mohli zacházet jako s Urwou. Protože odmítl jet sám, rozhodli se poslat s ním šest mužů zastupujících různé kmeny.

Když vyslanci přišli k Prorokovi, ten se s nimi setkal ve stanu poblíž své mešity a Chalid vystupoval jako prostředník, dokud nebyla uzavřena dohoda. Nejedli žádné jídlo, které jim bylo posláno, dokud ho Chalid nejprve neochutnal, až do okamžiku, kdy přijali islám a uzavřeli dohodu. Jednou z podmínek vyslanců bylo, že jim Prorok povolí ponechat si po tři roky svojí bohyni al-Lat, ten ale odmítl. Pak trvali na jednom roku; znovu ale odmítl. Pak prosili o jediný měsíc, byli ale odmítnuti. Řekli, že si pouze přejí ušetřit pocity slabochů, žen a dětí mezi nimi, a že se mají obavy z vyděšení lidí zničením bohyně před tím, než bude v al-Taifu plně ustanoven islám. Prorok ale stále odmítal a trval na tom, že pošle Abu Sufjana a al-Mughiru s nimi, aby jí zničili.

Hawazinové dále žádali, aby se nemuseli modlit a ničit modly vlastíma rukama. Prorok odpověděl,: "Omluvíme vás z ničení model vašima vlastníma rukama. Ne ale z modliteb! Co by bylo na náboženství, které nemá žádné modlitby!" Řekli, "Podřídíme se, i když to bude ponižující!"

Když se přihlásili k islámu, Prorok je podřídil Uthmanovi bin Abdul-As, nejmladšímu z nich, ale nejsnaživějšímu se v učení se náboženských nauk islámu. Řekl Uthmanovi, "Buď rychlý v modlitbách a odhaduj lidi podle nejslabších z nich; mezi nimi najdeš staré a mladé, slabé a potřebné.“

Dokument, který dal Prorok vyslancům, zajišťoval obyvatelům al-Taifu určitá privilegia: "Ve jménu Alláha, slitovného, soucitného. Od Proroka Mohameda, který je Alláhovým poslem, Věřícím!

Pevnost Wajj a nikdo v ní nebude zraněn a každý muž, který neuposlechne, bude zbičován a zbaven šatů. Kdokoliv přestoupí tento příkaz musí být přiveden před Proroka, Mohameda, protože jde o záležitost, která se dotýká jeho, Alláhova proroka.“

Prorok strávil zbytek měsíce ramadánu a další dva měsíce v Medíně, a pak předal Abu Bakrovi velení nad poutí v devátém roce hidžry. Této pouti se podle zvyku účastnili i modloslužebníci.

Když Abu Bakr a muslimové, kteří ho doprovázeli, odešli, byla Alláhem seslána Deklarace zproštění. Ta prohlašovala, že Alláh a Jeho prorok jsou po této pouti zbaveni povinnosti dodržovat jakékoliv smlouvy, které dříve s modloslužebníky uzavřeli. "Provolání od Boha a posla Jeho k lidem v den velké pouti: Bůh a Jeho posel se zříkají závazků vůči modloslužebníkům; jestliže se však kajícně obrátíte, bude to pro vás lepší, jestliže se však odvrátíte zády, vězte, že nejste schopni uniknout zásahu Božímu. A oznam těm, kdož neuvěřili, zvěst radostnou o trestu bolestném! Výjimku tvoří ti modloslužebníci, s nimiž jste uzavřeli úmluvu a kteří vám potom nikterak neškodili a nikomu proti vám nepomáhali. Dodržujte tedy plně vůči nim úmluvu až do vypršení lhůty její, neboť Bůh věru miluje ty, kdož jsou bohabojní."

Když uběhly čtyři měsíce, instrukce pro Mohameda pokračovaly,: "A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný."

Když byla Prorokovi zjevena Deklarace zproštění, poslal pro Aliho a řekl mu,: "Jdi s touto zprávou o první části Deklarace zproštění a vyhlaš ji mezi lidmi v den obětí, když se lidé shromažďují v Mině. Řekni, ‘Žádný nevěřící nemůže vstoupit do ráje a po tomto roce nebude žádnému nevěřícímu dovoleno konat pouť, nebo chodit kolem Kaby nahý; ten, kdo s Prorokem Alláha uzavřel smlouvu, se na ní může spolehnout po dobu svého náčelnictví!’"

Ali nasedl na Prorokovu velbloudici a rozjel se za Abu Bakrem a jel s ním do Mekky. Když přišel den obětí, Ali povstal a jak mu bylo nařízeno, pronesl k lidem své prohlášení. Pak jim dal čtyři měsíce od dne prohlášení, aby se všechny kmeny mohly vrátit domů v bezpečí.

Alláh řekl, " Bojujte tedy proti nim a Bůh je vašima rukama potrestá a zahanbí a dopomůže vám k vítězství nad nimi.“

"Kurajšovci řekl, ‘Jsme lidé z posvátného města, opatřovatelé poutníků a stavitelé Kaby; a není nikoho lepšího než nás’. Ale o modlitebny Boží se mohou starat jedině ti, kdož věří v Boha a v den poslední. Domníváte se, že ten, kdo poutníky napájí a o Posvátnou mešitu se stará, je roven tomu, kdo uvěřil v Boha a v den poslední a bojuje na cestě Boží? Modloslužebníci jsou věru nečistota! Nechť se tudíž nepřibližují k Posvátné mešitě po tomto roce!“

Pak Alláh slíbil Věřícím náhradu na obchod, o který přijdou, když budou jednat tímto způsobem, a přidělil jim daň a poplatky vybírané od Židů a křesťanů. Mluvil o zkaženosti a pověrčivosti těch, kteří žili podle Starého a Nového zákona, když říkal,: "Věru mnoho z učených a z mnichů pohlcuje majetky lidí způsobem podvodným a odvrací lidi od cesty Boží! A těm, kdož shromaždují zlato a stříbro a nevynakládají je na cestě Boží, těm oznam zvěst radostnou o trestu bolestném.“ Pak řekl, "Zajisté počet měsíců u Boha je dvanáct měsíců, stanovený v Knize Boží v den, kdy stvořil nebesa a zemi. A z nich jsou čtyři měsíce posvátné, a to je náboženství neměnitelné. Proto si v nich nečiňte vzájemně zlé, nýbrž bojujte proti nevěřícím jako jeden muž, tak jako oni bojují proti vám jako jeden muž a vězte, že Bůh stojí na straně bohabojných..“

Pak mluvil o rozdělování majetku, "Almužny jsou pouze pro chudé a nuzné, pro ty, kdož je vybírají, pro ty, jichž srdce se sjednotila, pro otroky a zadlužené, pro boj na cestě Boží a pro toho, kdož po ní kráčí podle ustanovení Božího, a Bůh je vševědoucí, moudrý."

"Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď přísný na ně! Útočištěm jejich bude peklo. Avšak posel a ti, kdož s ním uvěřili, přesto bojovali majetky i osobami svými a pro ně jsou připraveny nejlepší věci a oni budou blažení. A Bůh nalezl zalíbení v prvních předchůdcích z přesídlenců a pomocníků a v těch, kdož je následovali ve zbožných skutcích a také oni nalezli zalíbeni v Bohu; On pak připravil pro ně zahrady, pod nimiž řeky tekou a v nichž nesmrtelní navěky přebývat budou a to úspěch bude nesmírný..“

Když Alláhův prorok dobyl Mekku a ukončil výpravu do Tabuku, a když se al-Taif vzdal a přihlásil se k islámu, začaly přicházet delegace Arabů ze všech směrů. Tento rok, devátý rok po hidžře, byl nazván Rokem delegací. Arabové zdržovali své přihlášení se k islámu, dokud neviděli, jak jeho spor s Kurajšovci skončí, protože Kurajšovci byli vůdci lidí, lidé Kaby a posvátného území, a byli považováni za potomky Ismaela, syna Abraháma. Ani jeden z arabských náčelníků to nepopíral. Když byla ale Mekka dobyta a Kurajšovci se podřídili islámu, Arabové věděli, že sami nejsou dost silní na to, aby vedli válku nebo byli vůči Alláhovu prorokovi nepřátelští. Proto v davech přijímali Alláhovo náboženství a přicházeli ze všech směrů.

Když dorazila delegace od Banu Tamim, vstoupili do mešity a křičeli na Proroka, aby přišel ze svých soukromých pokojů. Tento křik Proroka nepotěšil, vyšel ale za nimi a oni řekli, "Přišli jsme s tebou soupeřit o slávu! Dovol promluvit našemu básníkovi a řečníkovi.“ Pak povstal jejich řečník Utarid a vyhlašoval ctnosti a velikost Banu Tamim. "Kdo je mezi lidmi jako my? Nejsme náčelníci lidské rasy a nejlepší ze všech?" a podobně.

Posadil se a Prorok zavolal svého vlastního řečníka Thabita, aby na řeč odpověděl. Thabit povstal a vychvaloval "nejvznešenější původ, nejvyšší ctihodnost a nejlepší pověst muslimů."

Pak povstal básník Banu Tamim, aby se připojil k soutěži slov, a když skončil, Prorok poslal pro Hasana. Hasan básnil dlouho a výmluvně, a nakonec utichl a jeden z Banu Tamim prohlásil,: "Tento básník je poetičtější než náš, a tento řečník je výmluvnější než náš; a jejich hlasy jsou jasnější než naše.“ Tak se přihlásili k islámu a Prorok jim dal cenné dary.

Když se mnoho takových kmenů přihlásilo k islámu a podřídilo se Prorokovi, poslal množství svých stoupenců, aby lidi učili islám a vybírali daně. Výběrčí podřídil Muahdovi. Tomu dal následující příkazy, "Buď vlídný a ne tvrdý; oznamuj dobré zprávy. Když dorazíš k lidem, kteří patří k lidem knihy (křesťané a Židé), budou se tě ptát, ‘Jaký je klíč k ráji?’ Řekni, ‘Svědectví, že není boha kromě Alláha, a ten nemá žádné společníky’. Muadh poté odjel a když dojel do Jemenu, konal, jak mu Prorok nařídil.

Zůstávaly stále ještě některé kmeny, které nepřijaly islám, proto Prorok poslal Chalida k Banu al-Harith v Nadžranu s příkazem ponechat jim tři dny na přijetí islámu a poté si je podrobit, pokud odmítnou. Chalid poslal do všech směrů jízdní výpravy, aby zvaly lidi k islámu a vyhlašovaly, "Přihlašte se k islámu a budete zachráněni!" Lidé na výzvy odpovídali a přihlašovali se k náboženství a Chalid zůstával mezi nimi, aby je učil doktrínu islámu, korán a nařízení Alláhova proroka. Po nějaké době přivedl na setkání s Prorokem v Medíně delegaci z Banu al-Harith.

Když dorazili, Prorok se nejprve zeptal,: "Kdo jsou tito lidé? Vypadají jako lidé z Indie.“ Pak stáli před ním a pozdravili ho a řekli,: "Dosvědčujeme, že jsi Alláhovým prorokem a že není boha kromě Alláha!" Pak se vrátili ke svým lidem a Prorok určil za jejich vůdce Qayse a poslal Amra, aby je poučil o islámu a učil je doktrínu a vybíral od nich daň. Amr dostal přesné příkazy, co má al-Harith učit.

"Má zakazovat všem mužům modlit se v krátkých šatech, pokud nejsou takového druhu, že oba konce lze ovinout kolem ramen; ani se nikdo nemůže modlit v takových šatech, které by odhalovaly jeho intimní části. Musí také zakazovat mužům splétání vlasů do copů a jejich splývání na zádech. V případě hádek musí zakazovat lidem, aby povolávali na pomoc jiné kmeny - měly by žádat o pomoc pouze Alláha; a ti, kteří nebudou žádat Alláha a namísto toho se obrátí na své kmeny, musí být navštíveni mečem, dokud se neazačnou obracet na Alláha. Také musí nařizovat lidem, aby před modlitbami prováděli náboženskou očistu umytím obličeje, rukou až k loktům a nohou až ke kotníkům. Nařídí, aby se modlitby konaly v patřičné časy s klaněním se, za úsvitu a v poledne, když slunce začne klesat; odpolední modlitby se budou konat, když slunce poklesne a večerní když začne noc, nesmí být ale zdrženy, až se začnou objevovat hvězdy; a noční moudlitby se budou konat během první části noci. Přítomnost lidí na pátečních modlitbách je pro ně povinná stejně jako očista před nimi.“

Prorok vydal mnoho dalších příkazů. A nařídil Amrovi, aby bral jednu pětinu válečné kořisti pro Alláha, stejně jako zákonné daně ze země. Ty se skládaly z "jedné desetiny země zavlažované prameny a dešti; jedné dvacetiny země zavlažované vědry. Za každých deset velbloudů dvě ovce; za každých dvacet velbloudů čtyři ovce; za každých čtyřicet kusů rohatého dobytka jednu krávu; za každých třicet tříleté tele; za každých čtyřicet ovcí jednu dost starou na to, aby se mohla pást sama. To byly příkazy od Alláha Věřícím jako požadovaná almužna, ale ten, kdo je štědrý, si získá výhody. Všichni Židé nebo křesťané, kteří trvají na svém náboženství, od něj nemají být odvraceni, musí ale platit jeden zlatý dinár nebo jeho cenu v šatech. Ten, kdo platí, bude chráněn Alláhem a Jeho prorokem, kdo ale odmítne, je nepřítelem Alláha a Jeho Proroka, stejně jako všech Věřících.“

Alláhův prorok vyslal své Emíry a zástupce, aby vybírali daň na chudé na všech územích podřízených islámu. Muž jménem Musajlima, který tvrdil, že je také Alláhovým prorokem, napsal Prorokovi tento dopis. "Od Musajlimy, Alláhova proroka, Mohamedovi, Alláhovu prorokovi! Pozdravení! Jsem tvým partnerem ve vládě. Jedna polovina země bude patřit nám a druhá Kurajšovcům, Kurajšovci jsou ale hříšníci.“ S tímto dopisem poslal dva posly a Alláhův prorok, když dopis přečetl, se jich zeptal, "Co na to říkáte?" Odpověděli, "Říkáme, co on říká.“ Prorok prohlásil: "Kdyby nebylo poslům zaručeno bezpečí, usekl bych vám hlavy.“ Pak napsal tyto řádky, "Ve jménu Alláha, slitovného, soucitného! Od Alláhova proroka Mohameda lháři Musajlimovi! Pozdrav tomu, kdo následuje správné vedení! Země patří Alláhovi a on jí svěřil svým sluhům, které si vybral. Zbožní se setkají se šťastným osudem.“

Další rok, desátý rok hidžry (630), se Prorok připravoval na pouť a nařídil svým lidem učinit to samé. Vzal sebou obětní zvířata a nařídil všem lidem (kromě těch, kteří si vzali obětní zvířata), že by se měli po návštěvě svatých míst vzdát svých poutních zvyků. Pak vstoupil do Mekky a všichni lidé, kteří nepřivedli žádná obětní zvířata, se vzdali svých poutních zvyků.

Alláhův prorok poslal Aliho to Nadžranu a Ali se vrátil do Mekky, aby se během pouti připojil k Prorokovi. Podal mu zprávu o cestě do Nadžranu a Prorok poté řekl,: "Jdi a choď kolem Kaby a pak se vzdej svých poutních zvyků, jako to udělali tví přátelé.“ Ali ale řekl, "Když jsem přijal postavení poutníka, řekl jsem,: ‘Vzdávám se Tobě, Alláhu, jako to učinil Tvůj Prorok Mohamed’. Ali neměl žádná obětní zvířata, proto mu Alláhův prorok dal část svých. A Alláhův prorok je pak porazili jménem obou.

Během této pouti Alláhův prorok svým lidem během kázání, při kterých vysvětlil mnoho věcí, vyjasnil posvátné rituály a ceremonie. Po vzdání chvály Alláhovi řekl, "Poslouchejte má slova, protože nevím, kdy se s vámi po této příležitosti opět setkám. Vaše krev a váš majetek budou posvátné, dokud se nesetkáte se svým Pánem. Setkáte se se svým Pánem a On zhodnotí vaše skutky. Kdokoliv má na starost majetek jiného člověka, ať ho vrátí člověku, který si ho u něj uschoval. Lichva je zakázána, kapitál ale patří vám. Nečiňte špatné a nic se vám nestane.“

"Máte práva nad svými ženami a ony mají práva nad vámi. Vaše práva nad nimi jsou, že nesmí povolit nikomu, koho neschválíte, aby vstoupili do vaší postele, ani nesmí spáchat cizoložství; když ho spáchají, Alláh vám povoluje vyloučit je z vašich postelí a bít je (zdrženlivě). Zacházejte se svými ženami dobře, protože se nemůžou postarat samy o sebe; přijali jste je s důvěrou od Alláha a jsou vaše z Alláhovy milosti.

"Přemýšlejte o mých slovech. Zanechal jsem vám poznání, které, pokud ho budete následovat, zabrání tomu, abyste sešli z cesty, slova Alláha a příkazy Jeho proroka. Vím, že každý muslim je bratrem každého muslima. Žádný člověk nemůže vzít nic svému bratrovi kromě toho, co mu bylo svobodně dáno.“

Tak Prorok zakončil svojí pouť. To byla pouť poučení a rozloučení, protože Alláhův prorok již na pouť vícekrát nevyšel. Byla to "Pouť na rozloučenou.“

Když se Prorok vrátil do Medíny, poslal vyslance k různým vládcům a poslal jim dopisy, ve kterých je pozval k přijetí islámu. Řekl svým společníkům, "Neodporujte mi, jako jeho žáci odporovali Ježíšovi.“ Jeho společníci se zeptali,: "Jak jeho žáci odporovali?" On řekl,: "Poslal je, jako nyní posílám vás; ale ti, které poslal na blízká místa, byli potěšeni a poslechli, ale ti, které poslal daleko, šli neochotně a považovali to za těžkost. Ježíš si stěžoval Alláhovi; a každý, kdo to považoval za těžkost, byl druhého rána schopen mluvit jazykem národa, ke kterému byl poslán.“

Alláhův prorok poslal vyslance k římskému císaři, perskému králi, králi Habeše, byzantskému císaři, králům Alexandrie, Omanu a Bahrajnu a mnoha dalším.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Tento článek napsal islaminfo dne 3. 6. 2007 v 0:01 hodin a byl zařazen do kategorií mohamed. Komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS kanálu RSS 2.0. Můžete zanechat komentář, nebo trackback z vašich vlastních stránek.