Od našeho bruselského dopisovatele
Město Brusel
Hlavní město Evropy. Město, které zná většina lidí z televizních novin. Turisticky je Brusel známý Grand Placem (Velkým Náměstím), Manneken-Pis (Čůrajícím panáčkem), hranolkami a pivem. Fanouškům fotbalu určitě něco řeknou kluby jako Anderlecht nebo Heysel. A pokud tu člověk pár dnů zůstane, odkryje se mu město přátelské, tolerantní a s bohatou kulturou. „Velká ves” je zatím nejlepším označením pro Brusel, se kterým jsem se setkal. Pokud sem člověk přijede za prací – nejlépe do evropských institucí – bez problému zde najde prostorný byt - často s terasou nebo se zahradou nacházející se blízko centra. Pokud nemá byt zahradu, nemusí to být problém, protože v Bruselu je mnoho zelených ploch a rozsáhlých parků. Nebude nadsázka když řeknu, že pokud se člověk po těchto parcích prochází poprvé, snadno se ztratí. Co se týče obyvatel Bruselu, žijí zde dvě národnosti: klidní Valóni, představující většinu a lehce nacionalističtí Vlámové. Třetí skupinu obyvatel Bruselu, jejichž hlas je čím dál tím více slyšet, představují lide pocházející z různých národů a kultur.
Shrnuto, Belgičané jsou lidé velmi příjemní, usměvaví - vždy připravení vám pomoci. Poznáte-li místní lidi, všimnete si, ze rádi pracují a klidně a tiše sedí v oblíbené kavárně nad šálkem kávy a dortíkem. Protože kde může být lépe když ne v srdci Evropy - kde cyklisté přirozeně dávají přednost pěším a mládež se dokáže bavit hlasitě, ale kulturně. Bez ohledu na věk nebo původ je možné se zde kvalitně vzdělávat a sociální systém pomůže, když je zapotřebí.
Jestliže k tomu připočteme všchno, čeho celá západní civilizace dosáhla a ze které se tu dá čerpat, dostaneme podstatu, na které staví lidstvo. Svět ještě nikdy nezašel tak daleko ve svém rozvoji, nikdo do dneška neustanovil lepší systém, který by uspokojil naše potřeby. To všechno se zde lze opravdu najít. Brusel je jako jedna buňka, která nám dává informace o celém organismu a podíváme-li se na něj zblízka, odhalí se nám celý potenciál starého kontinentu.
Relaxovaná Evropa
Bohužel v Bruselu existuje také druhý svět. Ten, který z televizních zpráv ani z turistických zájezdů neznáme, svět, ze kterého se chceme co nejrychleji dostat. Svět pozorovaný zpoza oken automobilů, přes který musíme přejíždět, když jedeme do práce. Mluvím o čtvrtích, které byly dříve nazývány čtvrtěmi imigrantů, dnes bych je ale popsal spíše jako čtvrtě muslimů. Samozřejmě tu muslimové netvoří jedinou skupinu přistěhovalců, jsou tu i lidé jiných národností, vyznavači islámu v nich ale tvoří převážnou většinu. Nemluvím o jedné nebo dvou čtvrtích. Pokud bychom vzali město jako celek, tyto čtvrtě budou tvořit minimálně polovinu celého Bruselu a neustále se rozrůstají. Velmi často slyšíte příběhy rodilých Belgičanů, kteří museli prodat dům v okamžiku, kdy se okolí stalo tak nehezkým, že se s nechutí odstěhovali. V tom samém domě se pak objeví obchod otevřený Marokáncem. To samé se později stane s dalším domem vedle. Po deseti nebo dvaceti letech se původní obyvatelé čtvrti stanou menšinou. A tak se dům po domu, čtvrť po čtvrti dostávají do rukou nových vlastníků. Nakonec takové čtvrti jako Midi, Nord a okolí, když je nedělní trh Abatoirs, spíše připomínají Bejrút nebo některé z marockých měst, ale vůbec nevypadají jako čtvrtě ve středu Evropy. Někdy si myslím, že by se do Bruselu mohly organizovat zájezdy ukazující ohromné rozdíly mezi kulturami islámu a západu. Je to zde vidět jako na dlani - bez filozofování a citování velkých slov.
V belgických čtvrtích rostou květiny a panuje v nich klid, v muslimských čtvrtích cítím strach. Mladí Belgičané jdou na sportovní trénink nebo sedí před počítačem, zatímco muslimové postávají ve skupinkách na ulicích. Když se večer vracím přes tyto čtvrtě domů, před špinavými domy – ať už zde funguje jakékoliv množství úklidových služeb – se převaluje v ulicích smetí. Ošklivě také dopadne srovnání světa žen. Na jedné straně svobodné a usmívající se Belgičanky a na druhé dívky v rouškách, často s pěti dětmi, které se nikdy nedívají muži do očí. Často vidíte i ženy zahalené v celých hábitech od hlavy k patě. V bruselských barech a kavárnách se můžete v milé atmosféře napít piva nebo kávy, zatímco v barech v okolí čtvrti Midi sedí pouze samí chlapi, často nervózně pokukující kolem, kteří svým chováním a mluvou vůbec nepřipomínají pokojné Evropany.
Samozřejmě zde nepopisuji ojedinělé případy, protože jsem poznal mnoho milých muslimů, stejně tak jako mnoho nepříjemných Belgičanů, ale popisuji zde celou místní společnost. Beru také v úvahu rozdíly ve finančních situacích, ale nemyslím si, že těžší životní start by byl důvodem pro to být později agresivní a nepříjemný. Na konec dodám, že když jsem se snažil v muslimských čtvrtích udělat nějaké fotografie pro tento článek, neustále na mě někdo nervózně pokukoval. Zakazovali mi pořizovat fotografie a dokonce se mě několikrát pokoušeli vzít za košili a přerušit mé fotografování. V mnoha místech jsem i sám rezignoval na to fotoaparát vytáhnout, protože jsem se prostě bál … bál jsem se těch milých, tolerantních lidí ve středu Evropy. V samém jejím centru.
Politika
Když jsem před sedmi lety přijel do Bruselu, přátelé mi povídali o čtvrtích, kterým je třeba se raději večer vyhnout. Scharbeek, Madou, Molenbeek, Sint-Gilles, Nord, Midi a několik dalších. Samozřejmě to nejsou čtvrti, kde tě hned někdo zavraždí, ale už během mé první večerní návštěvy v nich mi bezdůvodně místní obyvatelé arabského původu kopali do mého kola a mě se naštěstí podařilo z té situace nakonec ujet. Od jisté doby také raději chodím každý večer naproti své dívce, protože na ulici, kde se před pěti lety cítila bezpečně, koupilo několik marockých rodin domy a teď se tam jejich synové shlukují se svými kamarády a postávají večer na ulicích.
A co si o tom myslí obyvatelé Bruselu? Většina lidí pracujících v unijní administrativě je silně zaměřená na sebe, na svůj život a na vysoké výplaty. Domy s pěkným výhledem a ideologie z mládežnických let jim zaclání obraz. Rodilí obyvatelé Bruselu vidí problém jen tehdy, když se jich dotýká osobně, ale velké množství peněz, které vydělávají, funguje jako balzám. Například, když se dítě mé známé stalo obětí napadení v tramvaji skupinou Marokánců, její matka prostě vyřešila problém tím, že jí koupila auto. A když se čtvrť stává nepříjemnou, koupí si dům za městem. „A co tedy uděláte když se opravdu objeví velký problém s islámem?”- zeptal jsem se kdysi jednoho svého přítele. „Prostě je vyhodíme z města” odpověděl mi. Když si představím, že 30% obyvatel Bruselu vyznává islám a nejčastější jména dětí jsou jména z koránu, mohu pogratulovat mému kamarádovi ke špatnému vtipu.
Nejčastějším vysvětlením je ale tvrzení, že to problém není, protože jsme všichni Belgičané – většina cizinců má přeci belgické pasy. Nejzajímavější v tom všem je politika místních vlád. Když se stala tragédie v New Yorku, nebylo bruselským politikům do smíchu. Avšak po nedávných nepokojích v Paříži znovu pyšně zvedli hlavu. Byli všichni pyšní na to, že v Bruselu auta nehořela, a chválili si svoji politiku. Plné otevření se novým národům a kulturám a pokoušení se o jejich integraci mícháním kultur prohlásili za velký úspěch. Oni se v té teorii integrace upevňují, opak je ale realitou. Čeho doopravdy dosáhli? Když v belgické rodině přijde na svět dítě, první co zkouší jejich rodiče udělat, je zapsat je do lepší školy, tak aby se stýkalo s děti ze stejné, západní kultury. Práce tu je pro všechny, kteří chtějí pracovat a mimo to je zde mnoho nezaměstnaných, kteří těží ze sociální pomoci. Jak jsem už zmiňoval dříve, půlka města jsou čtvrti, ve kterých turista určitě neobjeví skvosty belgické kultury. Nejde tu o periferie, ale o strategická místa, jako je okolí starého města, kde ještě v nedávné minulosti pulsovala umělecko-kulturní belgická atmosféra. V takovém případě je vytýkání chyb druhým státům a chválení své vlády za to, že jsme nedali emigranty do ghét, opravdu bláznivé. Co se týká imigrační politiky, tak jako všude i zde se čeká na zázrak, zatímco se diskrétně snaží limitovat počet cizinců.
Celkově vzato se dá celé myšlení a politika zdejší vlády vyjádřit takto: „Proč něco dělat, když z EU plyne tolik peněz a všechno tak nějak funguje, však ono to nějak dopadne.”
Závěr
Jaké je východisko z této situace? Nevím. Různorodost odlišných kultur lze přirovnat k propasti připomínající situaci v bývalé sovětské Rusi, kdy celou inteligenci zkoušeli vyměnit za nevzdělané venkovany – víme, jak to skončilo. Jedno je jisté, obyvatelé Bruselu, ve své podstatě krajní pacifisti, budou muset tento problém nějak vyřešit. Problém, který rozhodně není malý. Když se podíváme na množství lidí, kteří se chodí modlit do mešit (v Belgii je 280 mešit a oficiálně 500 tisíc muslimů, podle údajů z roku 2004), nebo počet dětí, které se rodí v muslimských rodinách, dětí, které se nebudou chtít integrovat do západní kultury, tak se budoucnost nerýsuje příliš pozitivně. V tomto okamžiku mám pocit, že většina Belgičanů, zaneprázdněných prací a každodenními povinnostmi, vidi špinavé čtvrtě jako něco samozřejmého přes co je jen třeba rychleji přejíždět autem a hned na to zapomenout. Důvěřují policii, o které se domnívají, ze se nebojí reagovat i v těžkých podmínkách, a síle své peněženky, protože muslimové nepředstavují zámožnou část obyvatelstva. Myslím, ze především věří v nějakou vnější silu a je zázrak, že do této chvíle se tu ještě nic většího nestalo. Obávám se, že až se něco stane, Belgičané ze svého krajního pacifismu přejdou do krajního nacionalismu, jak už se to nejednou odehrálo v minulosti. Stačí se podívat do sousedního Holandska. Nemnoho lidí myslí na své předky, kteří je přivedli ke svobodné a demokratické společnosti. Důležitější je pro ně jejich práce, chuť kávy a zákusku v oblíbené kavárně, v klidu a pohodě. Možná jde ale jen o klid před bouří.
Podělte se o odkaz na tento článek ...
Dánové už to udělali zase:
Islám Info opět přerušuje činnost:
Lékař uvězněn kvůli obvinění z "rouhání":
Holandští konzervativci zakládají muzeum zakázaného umění:
Robert Spencer - Islám bez závoje: