Hugh Fitzgerald ze známého blogu JihadWatch často tvrdí, že před Šestidenní válkou z roku 1967 nebyli Arabové žijící v Palestině nazýváni "Palestinci", ale jednoduše Araby. Označení Palestinci bylo používáno převážně pro místní Židy, zatímco arabští obyvatelé palestinských území byli prostě Araby. Existují důkazy, kterými by bylo možné toto tvrzení podepřít? Následující text je přináší, nicméně než se do nich pustíme, může být ilustrativní připomenout si dvě další manipulace s názvy, ke kterým v této blízkovýchodní oblasti došlo.
Izrael, dříve Palestina, se před dobytím Římany nazýval Izraelem, a takto je také nazýván v Bibli. Ve Starém zákoně je termín Palestina použit několikrát, vztahuje se ale k jihozápadní pobřežní oblasti Izraele, která byla okupována Filištínci. O těch později. V Novém zákoně se používá pouze jméno Izrael.
V roce 70 dobyl Titus Jeruzalém a zničil ho, nicméně ani v této době se název Palestina ještě nepoužíval. K jeho zavedení došlo až po rozdrcení druhého židovského povstání Hadriánem v roce 135. Hadrián si byl jako vůdce dobře vědom síly slov a symbolů a rozhodl se zničit židovské kořeny země prostředkem často používaným po úspěšných změnách vládců: přejmenováním země. Nový název Palestina zřejmě získal od řeckého historika Hérodota, který tak zemi nazýval kvůli kmeni Filištýnců, kteří žili na území, které zhruba odpovídá pruhu dnešního pásma Gazy mírně prodlouženého na sever.
Filištýnci byli nesemitský kmen, který zmiňované území dobyl poté, co přišel přes Egypt, Krétu a Egejské ostrovy z Malé Asie. Filištýnci je jméno, které kmeni dali Izraelité a znamená nájezdníci. Filištýnci byli nepřáteli Izraelitů, kteří s nimi bojovali, a nakonec byla jejich města zničena v roce 604 před naším letopočtem babylonským králem Nabuchadnezarem II. Filištýnci odešli do Babylonu a od pátého století před naším letopočtem zmínky o nich ustávají, takže se můžeme domnívat, že tou dobou již byli zcela asimilováni.
Hadrián tak pojmenoval Izrael po nepřátelích Izraelitů. Okolo roku 300 se tento název stal všeobecně používaným a lidé žijící v Palestině byli zváni Palestinci, ať už šlo o Židy, Araby nebo v moderní historii o Evropany.
Stejný osud potkal v polovině dvacátého století oblasti Judeje a Samaří. V roce 1948 napadly arabské armády nově vzniklý stát Izrael a po skončení války zůstalo Jordánu v rukou území Judeje a Samaří, které mělo podle plánu OSN připadnout Arabům žijícím v Palestině a měl na něm vzniknout samostatný arabský stát. Jordán se nicméně nově dobytého území nehodlal vzdát a anektoval ho. Po Hadriánově vzoru se rozhodl zbavit ho jeho židovských kořenů a přejmenoval ho na Západní břeh Jordánu. Egypt naložil podobně se svým malým, nicméně strategicky důležitým, ukořistěným kouskem, který přejmenoval na pásmo Gazy. Tyto názvy, zbavené židovských kořenů, mohly být později úspěšně mnohem snadněji používány médii proti Izraeli. "Okupovaný Západní břeh" zní dobře, "Izraelem okupovaná Judea", to by znělo opravdu podivně.
Po historické vložce můžeme přejít k té slibované nudě: statistikám. Možná se ale ukáže, že zas tak nudné nebudou.
Jak bylo v moderní historii používáno slovo Palestinci a jak došlo k jeho redefinici vhodné k protiizraelské propagandě? Kdy k tomu došlo a kdo se na tom podílel? Najdeme nějaké zajímavé zlomové okamžiky?
Zpravodajský vyhledávač Google News poskytuje jako doplňkovou službu hledání v archívech anglojazyčného tisku, a to již od od devatenáctého století. Jak ukáží výsledky našich statistických analýz, množství tiskovin v databázi je impresivní a dostatečně velké na to, abychom mohli vyloučit statistické chyby, ke kterým by došlo, kdybychom zkoumali jen malý vzorek tiskovin z danných období. Google News nám snadno umožňují získat počet použití určitého slova za specifikované období, které lze zúžit až na jeden rok.
Slovo, které nás zajímalo, jsou pochopitelně "palestinci", nebo přesněji anglické slovo "Palestinians".
Pokud prozkoumáme jeho výskyt mezi roky 1948-2006, dostaneme tento graf.
Graf č. 1:

Tento graf je zcela zavádějící, protože jsme nevzali v úvahu několik důležitých faktorů, i tak je ale fascinující. Vidíme, že až do roku 1967, tedy do Šestidenní války, nebylo slovo Palestinci prakticky vůbec používáno, po válce zaznamenáváme viditelný, nicméně stále ještě zanedbatelný vzestup, skutečný impuls ale dostává až v roce 1973, tedy po Yom Kippurské válce. To jsou dva zlomové okamžiky, které můžeme z grafu bezprostředně vyčíst, a později si ukážeme, že nešlo o jediné ani o prvotní činitele. Další strmý vzestup registrujeme v roce 1987 a v roce 1999.
Problémem této primitivní analýzy je, že nevíme, co vlastně analyzujeme. Skutečný počet použití slova Palestinci v tisku, nebo množství dokumentů prohledávaných Googlem? A pokud obojí nebo pouze to druhé, jak tuto chybu vyloučit? Ve skutečnosti to není nijak těžké.
Stačí provést stejnou analýzu s několika dostatečně obecnými slovy, abychom si byli jisti, že jejich používání nebylo v historii závislé na konkrétních historických událostech nebo na vývoji jazyka a jeho používání. V tomto případě budeme zcela jistě analyzovat pouze množství dokumentů, které Google zná. K tomuto průzkumu jsem použil čtyři neutrální slova, "world" (svět), "popular" (populární), "about" (spojka "o") a "people" (lidé). Výsledek je zde.
Graf č. 2:
Vidíme, že skutečně analyzujeme archív Googlu a nikoliv jazykové nebo jiné trendy. Křivky kopírují jedna druhou a liší se především v množství nalezených výsledků. Vidíme, že Google má výrazný deficit ve zpracování tiskovin mezi roky 1978 a 1985 a že kolem roku 1999 dochází k prudkému nárůstu počtu mediálních dokumentů, které jsou Googlu známy. Skutečnost, že je naše analýza správná, vynikne ještě více, když do grafu neumístíme křivky ukazující absolutní počet výskytů slov, ale jejich relativní počet vůči průměru, který získáme z rovnoměrného začátku křivek. Tak dostaneme tento graf, který je klíčem k opravě grafu č. 1, který se zabývá naším hlavním tématem.
Graf č. 3:
Jednotlivé křivky se k sobě přiblížily natolik, že pro období, které nás zajímá především, je rozdíl mezi nimi prakticky bezvýznamný. Červená křivka je průměrem, který použijeme k opravě prvního grafu. A tak se dostáváme k samotnému tématu Palestinců v našich svobodných a nezávislých médiích.
Graf č. 4:

Jak vidíme, zmizel nám falešný nárůst vyvolaný množstvím zpráv zpracovaných po roce 1999 a v grafu se nám objevilo několik dalších zajímavých bodů, které ale nejsou předmětem této anylýzy. Nyní se můžeme podívat na to, stojí za náhlým růstem výskytu slova Palestinci a kdo hrál v tragikomedii "Redefinujeme Palestince" hlavní roli.
Aby se nám pracovalo snáze, dáme si do stejného grafu křivku výskytu slova Izrael, abychom viděli, jaký mezi jednotlivými slovy vztah.
Graf č. 5:

Co se tedy stalo?
Vidíme, že ačkoliv v období mezi roky 1948 a 1966 neklesl počet zmínek o Izraeli v médiích (v těch, které Google zná) pod 6000 ročně, počet zmínek o Palestincích se pohyboval v jednotkách až desítkách a ani jednou nepřekročil stovku (pouze v roce 1957, rok po suezské krizi, dosáhl počet zmínek o Palestincích čísla 97, které je stále zanedbatelné ve srovnání s 14200 zmínkami o Izraeli během stejného roku. Je také třeba podotknout, že slovo Palestinci bylo během tohoto období používáno ve svém klasickém významu, tedy jako označení pro všechny lidi žijící na území historické Palestiny), v roce 1967, kdy proběhla Šestidenní válka a Izrael převzal jordánský Západní břeh a egyptskou Gazu pod svojí vojenskou správu, dochází k prvnímu nárůstu - 91 zmínek v roce 1967 (13158 Izrael), 69 v roce 1968 (8788 Izrael) a 176 v roce 1969 (11644 Izrael). Rozhodujícím byl ovšem až rok 1973, kdy se počet zmínek o Palestincích náhle vyhoupl na 786 a v roce 1976 již překročil dva tisíce.
Bylo by možné očekávat, že zlomovým rokem bude rok 1967, tedy rok, kdy Izrael odvrátil útok Egypta a Jordánu a následně převzal pod svojí správu "palestinská" území, tedy když došlo k tomu, co je označováno za okupaci. Není tomu ale tak a protože Yom Kippurská válka, tedy válka, která začala náhlým útokem Sýrie a Egypta na Izrael, není sama o sobě schopna náhlou redefinici významu slova Palestinec vysvětlit, musíme se ptát, co jiného se ještě v roce 1973 odehrálo?
Rok 1967 byl pro Jásira Arafata zásadní pouze v tom, že musel vynaložit obrovské diplomatické úsilí, aby zablokoval možnost, že Arabové přistoupí na mír mezi Jordánem a Izraelem a na vrácení Západního břehu Jordánu. Mnohem více než "Palestinci" a "Palestina" ho zajímala jeho teroristická válka proti Izraeli, jak jí ještě v té době on sám správně pojmenovával, a také pokus o svržení jordánského krále a převzetí moci v Jordánu. Tento pokus skončil v 6. září 1970 útokem jordánské armády na Arafatovu teroristickou armádu pobývající v Jordánu a jejím masakrem (a také masakrem několika tisíců rodinných příslušníků teroristů, kteří v napadených táborech žili). Palestinští Arabové byli v té době stále ještě pouzí Arabové.
V roce 1973, obzvláště po prohrané Yom Kippurské válce, si Arafat nakonec uvědomil jednu důležitou věc: že když nedokáží nepřipravený Izrael porazit pravidelné armády náhle útočících arabských sousedů, nedokáže to ani on se svojí teroristickou taktikou a omezenými zdroji. Bylo třeba tuto taktiku radikálně změnit.
Arafat začal upevňovat vztahy s komunistickými diktátory a učit se jejich strategii mediální války. Nezáleží na tom, jestli se chystáte svrhnout legitimní vládu, používáte k dosažení svých cílů terorismus nebo zmasakrujete milióny bezbranných lidí, pokud si získáte přízeň akademického světa a západních médií, máte skoro vyhráno. Ho Či Min vyhrál svojí válku tím, že jí v Americe prostřednictvím univerzit a médií učinil nepopulární, dosáhl v roce 1973 stažení amerických vojáků, a ačkoliv byl jižní Vietnam schopen pokračovat ve válce proti komunistům i bez americké vojenské podpory, po stažení finanční podpory o rok později (které mělo být reciproční, t.j. komunističtí sponzoři severu - Čína a Sovětský svaz - měli také svojí podporu stáhnout, pochopitelně k tomu ale nedošlo) ekonomicky vyčerpaný jih podlehl. Ho Či Min vyhrál válku jednoduše: změnil její vnímání na Západě z komunistického dobývání jihu země na boj za národní osvobození.
Jeden z významných Arafatových teroristů, Salah Khalaf alias Abu Iyad, navázal během začátku sedmdesátých let kontakty s komunistickými diktátory a s šéfy jejich rozvědek. Jak napsal ve své autobiografii, byl to právě Ho Či Min, od kterého dostal toto poučení: Přestaňte mluvit o zničení Izraele a místo toho proměňte vaší teroristickou válku v boj za lidská práva. Pak vám budou Američané zobat z dlaně.
Rada, kterou dal Ho Či Min Abu Iyadovi o proměně teroristické války v klasickou levicovou kauzu, byla zavedena do praxe a uspěla lépe, než kdokoliv očekával. Prvním milníkem byl Arafatův výstup před shromážděním OSN 13. listopadu 1974. Před celým světem pronesl Arafat devadesátiminutovou řeč, ve které uvedl základní témata, která představovala náčrt jeho budoucích prohlášení až do jeho smrti. 1) Sionismus a Izrael jsou ďábelští, imperialističtí, kolonialističtí a rasističtí, zkrátka příliš špatní, než aby se jim dovolilo existovat. 2) Palestinci jsou klasickou obětí třetího světa, obětí kolonialistického utlačování, rasistické okupace, západního imperialismu a apartheidní diskriminace, ačkoliv až do toho roku neexistoval žádný palestinský stát a žádné palestinské národní hnutí. A ačkoliv byly Západní břeh a Gaza pod arabskou vládou až do roku 1967 a byl to právě Arafat, kdo zásadním způsobem přispěl k tomu, aby "okupovaná území" zůstala pod správou Izraele.. 3) Organizace pro osvobození Palestiny je předvojem palestinských bojovníků za svobodu, nikoliv teroristů.
Tato velká lež se stala velkým úspěchem. Média přestala psát o Arabech vedoucích teroristickou válku proti Izraeli a destabilizujících sousední země a během velmi krátkého období se nového tématu chytila. "Palestinský národ vede osvobozenecký boj proti agresivnímu okupantovi". Stejným způsobem se přeorientovaly univerzity, organizace bojující za lidská práva a různá militantní mírová hnutí, humanistické organizace a levicoví politici.
A to je v podstatě celý příběh. Odkud Palestinci přišli? Z komunistické propagandy adaptované na podmínky džihádu proti Izraeli a ochotně a aktivně přijaté západními médii a levicově orientovanou veřejnou sférou. Skandinávský bloger Fjordman píše ve svém eseji Vzestup glosokracie o tom, čeho všeho lze dosáhnout manipulací významem slov. Bohužel, redefinice terorismu na osvobozenecký boj není tou nejhorší ukázkou takové manipulace, představuje ale velmi důležitou část skládačky celého obrazu role, kterou hrají liberální média a politická levice v tomto druhu vymývání mozků - přinejmenším v zemích západní Evropy vymývání velmi úspěšného.
Podělte se o odkaz na tento článek ...
Dánové už to udělali zase:
Islám Info opět přerušuje činnost:
Lékař uvězněn kvůli obvinění z "rouhání":
Holandští konzervativci zakládají muzeum zakázaného umění:
Robert Spencer - Islám bez závoje: