Sirat Rasoul Allah - Život proroka Mohameda

Zatímco byli lidé takto zaneprázdněni, vypukla poslední Prorokova nemoc, po kterého ho Alláh vzal k sobě, k Jeho milosti a slávě. Choroba začala takto. Jeho propuštěný otrok zaznamenal, že tu noc vydal příkazy k výpravě k hranicím se Sýrií: "Alláhův prorok probudil uprostřed noci muže a řekl, ‘Bylo mi nařízeno, abych na hřbitově prosil o milost pro zemřelé!’ Šel jsem tam tedy s ním a když se postavil mezi mrtvé, prohlásil, ‘Mír s vámi, nájemci hrobů! Ať je vaše postavení lepší než to, které je připraveno pro lidstvo! Přicházejí vzpoury jako vlny temnoty. Budou následovat jedna za druhou a poslední bude horší než první.’ Pak se obrátil ke mě a řekl, ‘Byla mi nabídnuta volba mezi poklady tohoto života a nekonečný život, nebo ráj a setkání s mým Pánem. Vybral jsem si to druhé.’. Odpověděl jsem, ‘Ty jsi můj otec a moje matka; vezmi si poklady tohoto světa teď a ráj potom.’ On ale pokračovalt, ‘Ne. Zvolil jsem si setkat se se svým Pánem’. Poté začala Prorokova choroba a Alláh si ho vzal k sobě.“

Podle Aiši,: "Alláhův prorok se ke mě vrátil ze hřbitova. Bolela mě hlava a naříkala jsem, ˇMoje hlava! Moje hlava!’ a on odpověděl, ‘Ne, Aišo. Moje hlava!’ Pak řekl, ‘Byla bys zoufalá, kdybys měla zemřít dříve než já, že bych mohl stát nad tebou a zahalovat tě a modlit se za tebe a pohřbít tě?’ Já jsem ale řekla, : ‘Kdyby se to mělo stát, vím, že až bys mě pohřbil, vrátil by ses do mého domu a oslavil svojí svatbu s nějakou další ženou!’ Prorok se usmál a ačkoliv se již jeho choroba začla rozvíjet, pokračoval ve střídání svých žen, dokud ho v domě Majmuny nepřekonala. Pak svolal své ženy, aby je požádal o povolení, aby mohl trávit čas ve svém domě, a povolení mu bylo uděleno.“

Počet Prorokových žen byl třináct. Po Chadídže a Aiše si vzal Saudu; pak Zajnab, která byla ženou jeho propuštěného otroka, Zajda, který se s ní rozvedl, aby si jí mohl vzít Prorok; a Umm Salama, které dal jako věno matraci plněnou palmovými vlákny, pohár, talíř a ruční mlýnek. Pak si vzal Hafsu; a Umm Habibu, jako poctu Habeši; a Juwajriju ze zajatců Banu Mustalik; a Safiju ze zajatců z Chajbaru; a Majmunu a Zajnab bint Chuzajmu, která byla kvůli svému soucitu a laskavosti zvána Matkou chudých.

Manželství s těmito jedenácti ženami Prorok završil. Dvě zemřely před ním, Chadídža a Zajnab, devět ho ale přežilo. Manželství se dvěma dalšími nezavršil: s Asmou, která měla bílou skvrnu lepry, a kterou poslal zpět k její rodině; a s Amrou, která byla Nevěřící a která uprchla k Alláhovi kvůli ochraně Alláhova proroka. Řekl,: "Kdo k Alláhovi utíká pro ochranu je chráněn dobře", a poslal jí zpět k její rodině. V době jeho nemoci Aiša řekla, "Alláhův prorok přišel veden dvěma muži a pomalu šel, dokud nevstoupil do mého domu. Pak omdlel a jeho nemoc se zhoršila. Řekl, ‘Nalij na mě sedm kožených vaků studené vody ze studně, abych mohl jít mezi lidi a dát jim poslední příkazy’. Proto jsme ho posadili do vany a lili na něj vodu, dokud neřekl, ‘Dost! Dost!’.“

Prorok vyšel ven s ovázanou hlavou a posadil se na kazatelnu. První slova, která řekl, byla slova modlitby za ty, kteří padli u Uhudu, pro které prosil o odpuštění a znovu se modlil. Pak řekl,: "Alláh dal jednomu ze svých sluhů volbu mezi tímto světem a tím příštím, a on si vybral být s Alláhem." Abu Bakr pochopil tato slova a věděl, že tím myslel sebe; proto začal plakat a řekl, "Ne. Dáme ti za tvůj život ty své a ty našich dětí.“ Prorok ale řekl, "Podívejete se na tyto dveře, které se otevírají do mešity a zavřete je všechny kromě těch, které vedou do domu Abu Bakra, protože neznám lepšího společníka, než je on.“

Zatímco byl Prorok nemocný, lidé oddalovali výpravu, kterou nařídil, on ale řekl, "Proveďte výpravu k hranicím se Sýrií" a lidé spěchali s přípravami.

Nařídil Emigrantům, aby zacházeli dobře s Pomocníky, a řekl, "Další skupiny se budou zvětšovat, Pomocníků ale musí zůstat stejný počet a nesmí se zvětšovat. Byli mým útočištěm a poskytli mi úkryt. Buďte laskaví k těm, kdo jsou laskaví k nim a trestejte ty, kteří je zraní.“ Pak Prorok vstoupil do svého domu a nemoc ho překonala tak, že omdlel.

Prorokovy ženy se shromáždily, aby se poradily, a všechny se shodliy, že je potřeba mu nalít do úst lék. Prorokův strýc al-Abbas se nabídl, že mu ho nalije sám. Když se Prorok probral z mdlob, zeptal se, "Kdo mi to udělal?" a ony odpověděly, "Tvůj strýc.“ Prorok řekl, "To je lék, který přinesla žena z Habeše. Proč jste to udělali?" Jeho strýc pak odpověděl, "Báli jsme se, že máš zánět pohrudnice," a prorokProrok řekl, "To je nemoc, kterou mě Alláh nejvyšší a nejskvělejší nepostihnul! Ať nikdo nezůstane v tomto domě, aniž by spolkl trochu tohoto léku, kromě mého strýce.“ Poté ho spolkla dokonce i Majmuna - ačkoliv se zrovna postila - protože Prorok je zapřísáhl, že všechny musí ochutnat jako trest za to, co mu udělaly.

Podle Aišy, "Když začal být Prorok velmi nemocný, řekl, ‘Nařiď Abu Bakrovi, aby se modlil s lidmi!’ a já jsem odpověděla, ‘Abu Bakr je muž s jemným srdcem se slabým hlasem a mnoho pláče, když čte korán’. On ale řekl, ‘Nařiď mu, aby se modlil s lidmi!" Měla jsem námitky jenom proto, abych ušetřila svého otce, protože jsem věděla, že lidé by si nikdy nepřáli, aby na Prorokovo místě stál jiný muž a vinili by mého otce za jakékoliv zlo, které by se mohlo objevit.“

V pondělí, během kterého si Alláh vzal svého Proroka, vyšel během ranních modliteb mezi lidi. Závěs na Aišiných dveřích byl zdvižen, dveře otevřeny a Alláhův prorok vyšel ven a postavil se do vchodu. Když ho muslimové spatřili, byli radostí z jeho přítomnosti takřka odkloněni od svých modliteb. Ukázal jim, aby pokračovali ve svých modlitbách a s potěšením z pohledu na ně, jak se modlí, se usmíval; nikdy ho nespatřili s krásnějším výrazem ve tváři než tehdy. Po modlitbách se obrátil k lidem hlasem dost silným na to, aby mohl být slyšen mimo mešitu. Řekl, "Oheň byl roznícen a zmatek sestupuje jako temnota. Vy mi ale nemáte co vytýkat. Povolil jsem jenom to, co povoluje korán, a zakázal jsem, co zakazuje korán.“ Když Prorok skončil s proslovem, Abu Bakr řekl, "Alláhovo proroku! Vidím, že jsi toto ráno vstal, z přízně a milosti Alláha, ve zdraví, ve kterém tě rádi vidíme!" Lidé pak šli domů uspokojeníi tím, že se Prorok zotavil ze své nemoci.

Al-Abbas ale to ráno řekl Alimu, "Přísahám při Alláhovi, viděl jsem ve tváři Proroka smrt.“ A nemýlil se.

Aiša řekla, "Když se Alláhův prorok to ráno vrátil z mešity, odpočíval v mém klíně.“ Usáma, který vedl výpravu do Sýrie, se utábořil před Medínou, když ale slyšel, že Prorok je vážně nemocný, přišel se svojí armádou do Medíny. ‘Když jsem přišel k Prorokovi, už nemohl mluvit a nic neříkal; zvedl ale ruce k nebesům a pak je dal dolů a já jsem věděl, že se za mě modlí’.“

Podle Aišy, "Přišel muž z rodiny Abu Bakra s novým kartáčkem na zuby v ruce a Alláhův prorok se podíval takovým způsobem, že jsem věděla, že ho chce. Zeptala jsem se, ‘Mohla bych dostat ten kartáček?’ a on odpověděl, ‘Ano.’. Vzala jsem ho a žvýkala ho, dokud nezměkl, a dala jsem mu ho. Třel s ním o zuby, ostřeji, než jsem ho kdy viděla, a pak ho opět položil. Pak jsem zjistila, že mi v klíně těžkne a podívala jsem se na něj a viděla jsem, že obrátil oči vzhůru a řekl, ‘Ne! Raději společníkem v ráji!’ Často jsem slyšela Proroka říkat, ‘Alláh si nevezme žádného Proroka, aniž by mu dal možnost volby,’ a když zemřel, jeho poslední slova byla, ‘Raději společníkem v ráji’. Pak jsem si pomyslela, ‘Nevybral si naší společnost’. A řekla jsem mu, ‘Učinil jsi volbu a já přísahám při Něm, který tě poslal, že jsi vybral, co bylo správné.’ Pak Alláhův prorok zemřel, v pondělí v poledne.

"Prorok zemřel na mých prsou bez ohledu na mojí hloupost a mládí. Položila jsem jeho hlavu na polštář a pak jsem vstala a začala se společně s dalšími ženami bít do tváře a do prsou.“

Pak vyšel před lidi Omar a řekl, "Někteří Pokrytci říkají, že Alláhův prorok je mrtvý! Nezemřel, ale odešel ke svému Pánu, stejně jako Mojžíš opustil své lidi na čtyřicet dní a vrátil se k nim, když šly pověsti, že je mrtvý. Při Alláhovi! Prorok se vrátí stejně jako Mojžíš a ruce a chodidla lidí, kteří řekli, že Prorok je mrtvý, budou useknuty!.“

Přišel Abu Bakr a vstoupil do dvěří mešity, zatímco Omar takto mluvil. Nevšímal si toho, ale a šel se podívat na tělo Proroka v Aišině domě. To bylo zahaleno do pruhovaného pláště. Stáhl ho z Prorokovy tváře, políbil ho a řekl, "Jsi pro mě jako otec a matka! Ochutnal jsi smrt, kterou ti Alláh nařídil, ale žádná další smrt tě již nepostihne.“ Pak zakryl Prorokovu tvář a šel ven. Šel k Omarovi a řekl, "Prosím! Poslouchej mě", Omar si ho ale nevšímal a pokračoval ve svém proslovu.

Když Abu Bakr viděl, že mu nebude naslouchat, sám se obrátil k lidem, kteří opustili Omara a přišli k němu. Pak chváli Alláha a řekl, "Ať všichni, kdo zbožňovali Mohameda, vědí, že Mohamed je mrtvý, a ať všichni, kdo uctívají Alláha, vědí, že Alláh je věčný a nikdy neumírá.“ Pak recitoval verš: "Mohamed je pouze poslem a před ním odešli již jiní poslové. A jestliže zemře anebo bude zabit, obrátíte se nazpět? Ten, kdo se obrátí nazpět, neuškodí tím vůbec Bohu, ale Bůh odmění ty, kdož byli vděční.“ A bylo to jako by lidé nikdy neslyšeli tento verš dokud jim ho Abu Bakr neodrecitoval.

Potom Omar vyprávěl, jak: "Když Alláh nechal svého Proroka zemřít, Pomocníci se neshodli s Emigranty o to, co má být dále uděláno, a hromáždili se, aby o tom diskutovali. “Řekl jsem Abu Bakrovi, ‘Pojďme za svými bratry Pomocníky," a šli jsme a sedli si k nim. Jejich řečník potom pronesl vyznání víry, pronesl chválu na Alláha a řekl, ‘My jsme Pomocníci Alláha a armáda islámu a vy Emigranti jste naší součástí’. A tak se nám pokusili vzít nadvládu. Když přestal mluvit, připravil jsem si odpověď a již jsem měl promyšlenu řeč, která mě potěšila, když Abu Bakr řekl, ‘Mírně, Omare!’ A já jsem ho nechtěl rozhněvat.“

"Pak promluvil učenějším a důstojnějším způsobem než já. Nebyl v tom sentiment, který jsem zamýšlel použít, a který nevyjádřil stejným nebo dokonce lepším způsobem, než bych to udělal já. Řekl, ‘Jakékoliv dobré vlastnosti tvrdíte, že máte, skutečně máte! Arabové ale uznávají svrchovanost pouze nám Kurajšovcům, kteří jsou ve středu arabského světa podle tradice a umístění. Navrhuji vám jednoho z těchto dvou mužů za vládce a můžete slíbit poslušnost tomu, kterého si vyberete!’ Pak chytil mojí ruku a ruku Abu Ubajdy. To byl jediný sentiment v jeho řeči, který mě neuspokojil, protože bych si raději nechal useknout hlavu, než abych vládl muži tak velkému jako Abu Bakr.“

"Pak povstal jeden z Pomocníků a řekl, ‘Ať je vybrán jeden Emír z pomocníků a druhý z Emigrantů,’ a mnoho lidí mluvilo a panoval zmatek. Ze strachu z rozkolu jsem vykřikl na Abu Bakra, aby zvedl vlastní ruku a slíbil jsem mu poslušnost. Pak mu slíbili poslušnost všichni.“

Abu Bakr nakonec promluvil znovu. Řekl, "Byl jsem vybrán, abych vám vládl, ačkoliv nejsem nejlepší z vás. Pokud budu jednat dobře, musíte mi pomáhat, a pokud budu jednat nespravedlivě, musíte mě opravit. Pravda je poctivost a nepravda je zradou! Národy, které nebojovaly za Alláha, byly potrestány pokořením a když se zkaženost stala široce rozšířenou, Alláh seslal pohromu. Posouchejte mě, dokud budu poslouchat Alláha a Jeho proroka! Kdybych se ale vzbouřil proti Alláhovi a Jeho prorokovi, nejste mi povinni žádnou poslušností! Povstaňte k modlitbě a ať s vámi má Alláh slitování.“

V úterý po slibu věrnosti Abu Bakrovi se lidé začali připravovat na pohřeb Alláhova proroka. Ali, al-Abbas a jeho synové al-Fadl a Katham s Usámou a Šakranem ho omyli. Ali vzal tělo na svá vlastní prsa, zatímco al-Abbas, al-Fadl a Katham ho pomohli otočit. Usáma a Šakran lili vodu zatímco Ali ho omýval. Ali řekl, "Jsi můj otec a moje matka! Jak krásný jsi, živý a mrtvý.“ A na těle Alláhova proroka nebylo nic nechutného jako na jiných mrtvých tělech.

Aiša řekla, "Když měli umýt Proroka, nesouhlasli a řekli, ‘Při Alláhovi! Nevíme, jestli máme Alláhova proroka svléknout, jako se těla obvykle svlékají, nebo ho omýt oblečeného.’’ Zatímco tak diskutovali, Alláh na ně seslal spánek, takže mezi nimi nebyl ani jeden muž, který by nepodřimoval, a uslyšeli hlas, který neznali, jak říká, ‘Umyjte Proroka v jeho šatech!’ Vstali a umyli Proroka v jeho šatech, lili vodu přes ně a třeli je vlastníma rukama, takže oblek byl mezi jejich rukama a tělem.“ Po skončení mytí byl prorokProrok oblečen do tří šatů.

Když bylo tělo uspořádáno a položeno na lehátko v jeho vlastním domě, muslimové nevěděli, kde ho pohřbít. Jeden řekl, "Pohřběme ho v jeho mešitě.“ Další řekl, "Pohřběme ho s jeho společníky.“ A Abu Bakr řekl, "Slyšel jsem Alláhova proroka říkat, že každý Prorok by měl být pohřben na místě, kde zemřel.“ Pak byla postel, na které ležel, zvednuta, a pod ní byl vykopán hrob. Panovaly ale pochybnosti o podobě hrobu.

Abu Ubajda byl zvyklý kopat hroby jednoduše, podle zvyků v Mekkce, Abu Talha, medínský hrobník, je ale kopal ve tvaru s klenbou. Al-Abbas proto zavolal dva muže a řekl jednomu, "Jdi za Abu Ubajdou," a druhému, "Jdi za Abu Talhou.“ Dodal, "Alláh zvolí za svého Proroka.“ Abu Ubajda nemohl být nalezen, muž, který šel za Abu Talhou, ho ale nalezl a přivedl; hrob byl proto vykopán podle medínských zvyků.

Pak dovnitř vstoupili muži a modlili se za něho. Když skončili s modlitbami, vešly dovnitř ženy; a když ty skončily, vešly děti. Přesto nikdo nepřikazoval lidem, aby navštívili tělo Alláhova proroka.

Alláhův prorok byl pohřben uprostřed středeční noci. Aiša řekla, "Nevěděli jsme nic o pohřbu Proroka, dokud jsme uprostřed noci nezaslechli zvuk motyk.“ Ti, kteří šli do Prorokova hrobu, byli ti samí muži, kteří umyli jeho tělo. Když byl Prorok uložen do hrobu a ten měl být uzavřen, jeho osvobozený otrok Šakran vzal plášť, který Prorok nosil a obnosil, a pohřbil ho do hrobu a řekl, ‘Nikdo by ho neměl po tobě nosit’. Zůstal pohřbený s Prorokem.“

Podle Aiši Prorok řekl, když umíral,: "Alláh proklíná národy, které kopají hroby svých Proroků na místech uctívání," věděl ale, že jeho vlastní stoupenci tak učiní. A byla to pravda, protože když prorokProrok zemřel, muslimy postihla velká pohroma. Aiša, která přežila Proroka o čtyřicet sedm let, zaznamenala, "Když Alláhův prorok zemřel, mnoho Arabů se vrátilo k modloslužebnictví, judaismus a křesťanství znovu povstaly a pokrytectví se stalo běžným, takže muslimové vypadali jako stádo ovcí za zimní noci, protože ztratili svého Proroka. Pak je Alláh znovu shromáždil pod Abu Bakrem.“

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Sirat Rasoul Allah - Život proroka Mohameda

Před tím, než Prorok odjel do Tabuku, k němu přišli nějací muži, kteří řekli: "Postavili jsme mešitu pro nemocné a potřebné, pro vlhké a studené noci, a toužíme po tom, abys přišel a pomodlil se v ní.“ Odpověděl: "Už odjíždím, ale až se vrátíme, pokud Alláh dá, navštívíme vás a v mešitě se pomodlíme.“ Když při návratu vstoupil do Dhu-Awanu, hodinu jízdy od Medíny, byla mu Alláhem poslána zpráva o mešitě. Zavolal dva ze svých následovníků a řekl: "Jděte do té mešity, jejíž lidé jsou hříšní; zničte ji; spalte ji.“ Tak v chvatu odjeli a vzali do mešity hořící datlovou větev. Ačkoliv v ní byli lidé, spálili jí a zničili. Toto bylo zjeveno ve verši Koránu, který se týká této události: "A ti, kdo si zřídili mešitu ze vzdoru a z nevěry a pro rozkol mezi věřícími a jako nástrahu, jsou ti, kdo vedli válku proti Bohu a Jeho poslu již dříve; a oni věru přísahají: „My chtěli jsme jen to nejlepší!“ Však Bůh je svědkem, že jsou vskutku lháři. Nikdy v ní nekonej modlitbu!"
Alláhův prorok byl velmi zklamán těmi, kteří zůstali pozadu a vyhnuli se výpravě. Odmítl falešné výmluvy Pokrytců a byl přísný ke třem věrným Věřícím, kteří zůstali pozadu kvůli odkladům, nikoliv ze špatné vůle. Zakázal lidem, aby s těmi třemi, mezi kterými byl básník Kab, který řekl pravdu a nijak se nevymlouval, mluvili. "Lidé se nám vyhýbali a změnili své chování k nám, takže mi připadalo, že jsem se stal cizincem i sám sobě, a země mi připadala jiná, než jakou jsem jí znal. Žili jsme za takových podmínek padesát dní. Mí společníci zůstali v ústraní a seděli ve svých domech, já jsem ale, protože jsem nejmladší a nejčinorodější, chodil ven a na modlitby, a chodil jsem na veřejná tržiště. Nikdo se mnou ale nemluvil. Šel jsem také za Prorokem a pozdravil jsem ho, když po modlitbách seděl se svým shromážděním; Ptal jsem se sám sebe, jestli nepohnul rty v odpovědi na můj pozdrav. Pak jsem se modlil poblíž něj a letmo jsem k němu vzhlížel, a viděl jsem, že mě během modliteb pozoruje, odvrátil ale zrak, když jsem na něj pohlédl.

"Když odcizení trvalo již někou dobu, začal jsem být netrpělivý a přelezl jsem přes zahradní zeď ke svému bratranci, které jsem měl raději než jakéhokoliv muže, a pozdravil jsem ho. On si mě ale nevšímal. Pak jsem řekl: ‘Nevíš, že miluji Alláha a Jeho proroka?’ Stále mlčel a odpověděl až když jsem otázku třikrát zopakoval: "Alláh a Jeho prorok ví nejlépe!", řekl. Pak se mé oči naplnily slzami a já jsem šel na tržiště a procházel se tam. Přišel ke mě nabatský obchodník ze Sýrie a podal mi dopis od krále Ghasana. Byl zabalený v hedvábí a on řekl, ‘Slyšeli jsme, že tvůj pán tebou opovrhuje; pojď s námi a buď u nás vítán.“ Pak jsem si řekl, "To je další zkouška, při které modloslužebník touží po mojí společnosti!’ A dopis sem spálil.“

"Zůstali jsme tak po čtyřicet dní, když ke mě přišel posel a řekl, "Prorok ti nařizuje, abys žil odděleně od svojí ženy!’ Zeptal jsem se, ‘Mám se s ní rozvést?’, on ale řekl, ‘Ne! Jenom žij od ní, nepřibližuj se k ní!’ Proto jsem řekl svojí ženě, aby odešla ke svojí rodině, dokud Alláh o záležitosti nerozhodne podle Jeho vůle.“

"Za těchto podmínek jsme žili dalších deset dní, takže uplynulo padesát dní od Alláhova zákazu, že s námi lidé nesmí mluvit. Ráno padesátého dne jsem se modlil na střeše svého domu, jak Alláh nařídil, a život mi byl břemenem. Postavil jsem stan na kopci u Medíny a byl jsem tam, když jsem slyšel muže, jak křičí, ‘Dobré zprávy!’ Pak jsem se poklonil, protože jsem vědel, že vysvobození je na dosah. Když Prorok propustil lidi po ranních modlitbách, oznámil, že Alláh nám prominul, takže nám to běželi oznámit. Někteří běželi za mými dvěma společníky, jeden ale spěchal k horám a jeho hlas mě dostihl rychleji než jeho kůň. Když dorazil s dobrou zprávou, sundal jsem si své šaty a z vděčnosti jsem mu je dal. Ale při Alláhovi! Neměl jsem ten den sebou žádné jiné, takže jsem si musel vypůjčit jiné, abych se mohl obléct!“

"Šel jsem složit poklonu Prorokovi a potkal jsem se s mnoha lidmi, kteří mi k prominutí blahopřáli, říkaje, ‘Ať ti Alláhovo odpuštění přinese bohatství!’ Nakonec jsem došel k mešitě, kde mezi lidmi seděl Prorok. Talha vstal, pozdravil mě a poblahopřál mi; žádný jiný Emigrant tak ale neučinil. (Na Talhův laskavý čin jsem nikdy nezapomněl). Když jsem Proroka pozdravil, jeho tvář zářila radostí a on řekl, ‘Raduj se ze svého nejšťastnějšího dne od tvého narození!’ Zeptal jsem se, ‘Je odpouštění od tebe, nebo od Alláha?’ a od odpověděl,: ‘Je od Alláha!’ Kdykoliv Prorok přinášel dobré zprávy, jako tvář zářila jako měsíc. Sedl jsem si před něj a řekl jsem,: ‘Jednou známkou mého pokání bude, že se vzdám celého svého majetku pro Alláha a Jeho proroka!’, Prorok ale odpověděl, ‘Nech si něco pro sebe; bude to tak pro tebe lepší’. Řekl jsem,: ‘Pak si nechám jenom podíl, který jsem dostal v Chajbaru. Alláh mi odpustil, protože jsem si nevymýšlel žádné výmluvy; další známkou mého pokání tedy bude, že dokud budu žít, nebudu říkat nic jiného než pravdu’. Protože jsem řekl tato slova Prorokovi, nevím o žádném jiném muži, kterého by Alláh mohl považoval za pravdomuvnějšího než mě. Od toho dne jsem neřekl žádnou lež a modlím se, aby Alláh nikdy neshledal, že jsem tak učinil.“

Prorok se vrátil z Tabuku během měsíce ramadánu. Během stejného měsíce přijal posly od Hawazinů, kteří byli obleženi v pevnosti al-Taif. Když s nimi promluvil a oni odjeli, jeden z nich, vůdce jménem Urwa, následoval Proroka a přihlásil se k islámu. Požádal, aby mu bylo povoleno vrátit se ke svému kmeni, který byl modloslužebnický, Prorok ale odpověděl,: "Zabijou tě.“ Urwa řekl,: "Jsem jim dražší než všichni první synové", a skutečně jimi byl takto milován. Takže se vrátil do al-Taif a pozval své lidi k islámu s nadějí, že mu nebudou odporovat, když se ale objevil v jednom z jejich domů a pozval je k islámu, stříleli na něj ze všech směrů šípy a jeden ho zasáhl a zabil ho. Tak se stal mučedníkem.

Lidé z al-Taifu potom několik měsíců uvažovali a došli k závěru, že nejsou dosti silní na to, aby bojovali proti všem Arabům okolo nich, kteří slíbili věrnost Mohamedovi a přihlásili se k islámu. Poté se rozhodli poslat k Alláhovu prorokovi další posly a navrhli, že půjde Abdu Jalil; ten ale odmítl, protože se bál, že by s ním po návratu mohli zacházet jako s Urwou. Protože odmítl jet sám, rozhodli se poslat s ním šest mužů zastupujících různé kmeny.

Když vyslanci přišli k Prorokovi, ten se s nimi setkal ve stanu poblíž své mešity a Chalid vystupoval jako prostředník, dokud nebyla uzavřena dohoda. Nejedli žádné jídlo, které jim bylo posláno, dokud ho Chalid nejprve neochutnal, až do okamžiku, kdy přijali islám a uzavřeli dohodu. Jednou z podmínek vyslanců bylo, že jim Prorok povolí ponechat si po tři roky svojí bohyni al-Lat, ten ale odmítl. Pak trvali na jednom roku; znovu ale odmítl. Pak prosili o jediný měsíc, byli ale odmítnuti. Řekli, že si pouze přejí ušetřit pocity slabochů, žen a dětí mezi nimi, a že se mají obavy z vyděšení lidí zničením bohyně před tím, než bude v al-Taifu plně ustanoven islám. Prorok ale stále odmítal a trval na tom, že pošle Abu Sufjana a al-Mughiru s nimi, aby jí zničili.

Hawazinové dále žádali, aby se nemuseli modlit a ničit modly vlastíma rukama. Prorok odpověděl,: "Omluvíme vás z ničení model vašima vlastníma rukama. Ne ale z modliteb! Co by bylo na náboženství, které nemá žádné modlitby!" Řekli, "Podřídíme se, i když to bude ponižující!"

Když se přihlásili k islámu, Prorok je podřídil Uthmanovi bin Abdul-As, nejmladšímu z nich, ale nejsnaživějšímu se v učení se náboženských nauk islámu. Řekl Uthmanovi, "Buď rychlý v modlitbách a odhaduj lidi podle nejslabších z nich; mezi nimi najdeš staré a mladé, slabé a potřebné.“

Dokument, který dal Prorok vyslancům, zajišťoval obyvatelům al-Taifu určitá privilegia: "Ve jménu Alláha, slitovného, soucitného. Od Proroka Mohameda, který je Alláhovým poslem, Věřícím!

Pevnost Wajj a nikdo v ní nebude zraněn a každý muž, který neuposlechne, bude zbičován a zbaven šatů. Kdokoliv přestoupí tento příkaz musí být přiveden před Proroka, Mohameda, protože jde o záležitost, která se dotýká jeho, Alláhova proroka.“

Prorok strávil zbytek měsíce ramadánu a další dva měsíce v Medíně, a pak předal Abu Bakrovi velení nad poutí v devátém roce hidžry. Této pouti se podle zvyku účastnili i modloslužebníci.

Když Abu Bakr a muslimové, kteří ho doprovázeli, odešli, byla Alláhem seslána Deklarace zproštění. Ta prohlašovala, že Alláh a Jeho prorok jsou po této pouti zbaveni povinnosti dodržovat jakékoliv smlouvy, které dříve s modloslužebníky uzavřeli. "Provolání od Boha a posla Jeho k lidem v den velké pouti: Bůh a Jeho posel se zříkají závazků vůči modloslužebníkům; jestliže se však kajícně obrátíte, bude to pro vás lepší, jestliže se však odvrátíte zády, vězte, že nejste schopni uniknout zásahu Božímu. A oznam těm, kdož neuvěřili, zvěst radostnou o trestu bolestném! Výjimku tvoří ti modloslužebníci, s nimiž jste uzavřeli úmluvu a kteří vám potom nikterak neškodili a nikomu proti vám nepomáhali. Dodržujte tedy plně vůči nim úmluvu až do vypršení lhůty její, neboť Bůh věru miluje ty, kdož jsou bohabojní."

Když uběhly čtyři měsíce, instrukce pro Mohameda pokračovaly,: "A až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy! Jestliže se však kajícně obrátí, budou dodržovat modlitbu a dávat almužnu, nechte je jít cestou jejich, vždyť Bůh je věru odpouštějící, slitovný."

Když byla Prorokovi zjevena Deklarace zproštění, poslal pro Aliho a řekl mu,: "Jdi s touto zprávou o první části Deklarace zproštění a vyhlaš ji mezi lidmi v den obětí, když se lidé shromažďují v Mině. Řekni, ‘Žádný nevěřící nemůže vstoupit do ráje a po tomto roce nebude žádnému nevěřícímu dovoleno konat pouť, nebo chodit kolem Kaby nahý; ten, kdo s Prorokem Alláha uzavřel smlouvu, se na ní může spolehnout po dobu svého náčelnictví!’"

Ali nasedl na Prorokovu velbloudici a rozjel se za Abu Bakrem a jel s ním do Mekky. Když přišel den obětí, Ali povstal a jak mu bylo nařízeno, pronesl k lidem své prohlášení. Pak jim dal čtyři měsíce od dne prohlášení, aby se všechny kmeny mohly vrátit domů v bezpečí.

Alláh řekl, " Bojujte tedy proti nim a Bůh je vašima rukama potrestá a zahanbí a dopomůže vám k vítězství nad nimi.“

"Kurajšovci řekl, ‘Jsme lidé z posvátného města, opatřovatelé poutníků a stavitelé Kaby; a není nikoho lepšího než nás’. Ale o modlitebny Boží se mohou starat jedině ti, kdož věří v Boha a v den poslední. Domníváte se, že ten, kdo poutníky napájí a o Posvátnou mešitu se stará, je roven tomu, kdo uvěřil v Boha a v den poslední a bojuje na cestě Boží? Modloslužebníci jsou věru nečistota! Nechť se tudíž nepřibližují k Posvátné mešitě po tomto roce!“

Pak Alláh slíbil Věřícím náhradu na obchod, o který přijdou, když budou jednat tímto způsobem, a přidělil jim daň a poplatky vybírané od Židů a křesťanů. Mluvil o zkaženosti a pověrčivosti těch, kteří žili podle Starého a Nového zákona, když říkal,: "Věru mnoho z učených a z mnichů pohlcuje majetky lidí způsobem podvodným a odvrací lidi od cesty Boží! A těm, kdož shromaždují zlato a stříbro a nevynakládají je na cestě Boží, těm oznam zvěst radostnou o trestu bolestném.“ Pak řekl, "Zajisté počet měsíců u Boha je dvanáct měsíců, stanovený v Knize Boží v den, kdy stvořil nebesa a zemi. A z nich jsou čtyři měsíce posvátné, a to je náboženství neměnitelné. Proto si v nich nečiňte vzájemně zlé, nýbrž bojujte proti nevěřícím jako jeden muž, tak jako oni bojují proti vám jako jeden muž a vězte, že Bůh stojí na straně bohabojných..“

Pak mluvil o rozdělování majetku, "Almužny jsou pouze pro chudé a nuzné, pro ty, kdož je vybírají, pro ty, jichž srdce se sjednotila, pro otroky a zadlužené, pro boj na cestě Boží a pro toho, kdož po ní kráčí podle ustanovení Božího, a Bůh je vševědoucí, moudrý."

"Proroku, bojuj usilovně proti nevěřícím a pokrytcům a buď přísný na ně! Útočištěm jejich bude peklo. Avšak posel a ti, kdož s ním uvěřili, přesto bojovali majetky i osobami svými a pro ně jsou připraveny nejlepší věci a oni budou blažení. A Bůh nalezl zalíbení v prvních předchůdcích z přesídlenců a pomocníků a v těch, kdož je následovali ve zbožných skutcích a také oni nalezli zalíbeni v Bohu; On pak připravil pro ně zahrady, pod nimiž řeky tekou a v nichž nesmrtelní navěky přebývat budou a to úspěch bude nesmírný..“

Když Alláhův prorok dobyl Mekku a ukončil výpravu do Tabuku, a když se al-Taif vzdal a přihlásil se k islámu, začaly přicházet delegace Arabů ze všech směrů. Tento rok, devátý rok po hidžře, byl nazván Rokem delegací. Arabové zdržovali své přihlášení se k islámu, dokud neviděli, jak jeho spor s Kurajšovci skončí, protože Kurajšovci byli vůdci lidí, lidé Kaby a posvátného území, a byli považováni za potomky Ismaela, syna Abraháma. Ani jeden z arabských náčelníků to nepopíral. Když byla ale Mekka dobyta a Kurajšovci se podřídili islámu, Arabové věděli, že sami nejsou dost silní na to, aby vedli válku nebo byli vůči Alláhovu prorokovi nepřátelští. Proto v davech přijímali Alláhovo náboženství a přicházeli ze všech směrů.

Když dorazila delegace od Banu Tamim, vstoupili do mešity a křičeli na Proroka, aby přišel ze svých soukromých pokojů. Tento křik Proroka nepotěšil, vyšel ale za nimi a oni řekli, "Přišli jsme s tebou soupeřit o slávu! Dovol promluvit našemu básníkovi a řečníkovi.“ Pak povstal jejich řečník Utarid a vyhlašoval ctnosti a velikost Banu Tamim. "Kdo je mezi lidmi jako my? Nejsme náčelníci lidské rasy a nejlepší ze všech?" a podobně.

Posadil se a Prorok zavolal svého vlastního řečníka Thabita, aby na řeč odpověděl. Thabit povstal a vychvaloval "nejvznešenější původ, nejvyšší ctihodnost a nejlepší pověst muslimů."

Pak povstal básník Banu Tamim, aby se připojil k soutěži slov, a když skončil, Prorok poslal pro Hasana. Hasan básnil dlouho a výmluvně, a nakonec utichl a jeden z Banu Tamim prohlásil,: "Tento básník je poetičtější než náš, a tento řečník je výmluvnější než náš; a jejich hlasy jsou jasnější než naše.“ Tak se přihlásili k islámu a Prorok jim dal cenné dary.

Když se mnoho takových kmenů přihlásilo k islámu a podřídilo se Prorokovi, poslal množství svých stoupenců, aby lidi učili islám a vybírali daně. Výběrčí podřídil Muahdovi. Tomu dal následující příkazy, "Buď vlídný a ne tvrdý; oznamuj dobré zprávy. Když dorazíš k lidem, kteří patří k lidem knihy (křesťané a Židé), budou se tě ptát, ‘Jaký je klíč k ráji?’ Řekni, ‘Svědectví, že není boha kromě Alláha, a ten nemá žádné společníky’. Muadh poté odjel a když dojel do Jemenu, konal, jak mu Prorok nařídil.

Zůstávaly stále ještě některé kmeny, které nepřijaly islám, proto Prorok poslal Chalida k Banu al-Harith v Nadžranu s příkazem ponechat jim tři dny na přijetí islámu a poté si je podrobit, pokud odmítnou. Chalid poslal do všech směrů jízdní výpravy, aby zvaly lidi k islámu a vyhlašovaly, "Přihlašte se k islámu a budete zachráněni!" Lidé na výzvy odpovídali a přihlašovali se k náboženství a Chalid zůstával mezi nimi, aby je učil doktrínu islámu, korán a nařízení Alláhova proroka. Po nějaké době přivedl na setkání s Prorokem v Medíně delegaci z Banu al-Harith.

Když dorazili, Prorok se nejprve zeptal,: "Kdo jsou tito lidé? Vypadají jako lidé z Indie.“ Pak stáli před ním a pozdravili ho a řekli,: "Dosvědčujeme, že jsi Alláhovým prorokem a že není boha kromě Alláha!" Pak se vrátili ke svým lidem a Prorok určil za jejich vůdce Qayse a poslal Amra, aby je poučil o islámu a učil je doktrínu a vybíral od nich daň. Amr dostal přesné příkazy, co má al-Harith učit.

"Má zakazovat všem mužům modlit se v krátkých šatech, pokud nejsou takového druhu, že oba konce lze ovinout kolem ramen; ani se nikdo nemůže modlit v takových šatech, které by odhalovaly jeho intimní části. Musí také zakazovat mužům splétání vlasů do copů a jejich splývání na zádech. V případě hádek musí zakazovat lidem, aby povolávali na pomoc jiné kmeny - měly by žádat o pomoc pouze Alláha; a ti, kteří nebudou žádat Alláha a namísto toho se obrátí na své kmeny, musí být navštíveni mečem, dokud se neazačnou obracet na Alláha. Také musí nařizovat lidem, aby před modlitbami prováděli náboženskou očistu umytím obličeje, rukou až k loktům a nohou až ke kotníkům. Nařídí, aby se modlitby konaly v patřičné časy s klaněním se, za úsvitu a v poledne, když slunce začne klesat; odpolední modlitby se budou konat, když slunce poklesne a večerní když začne noc, nesmí být ale zdrženy, až se začnou objevovat hvězdy; a noční moudlitby se budou konat během první části noci. Přítomnost lidí na pátečních modlitbách je pro ně povinná stejně jako očista před nimi.“

Prorok vydal mnoho dalších příkazů. A nařídil Amrovi, aby bral jednu pětinu válečné kořisti pro Alláha, stejně jako zákonné daně ze země. Ty se skládaly z "jedné desetiny země zavlažované prameny a dešti; jedné dvacetiny země zavlažované vědry. Za každých deset velbloudů dvě ovce; za každých dvacet velbloudů čtyři ovce; za každých čtyřicet kusů rohatého dobytka jednu krávu; za každých třicet tříleté tele; za každých čtyřicet ovcí jednu dost starou na to, aby se mohla pást sama. To byly příkazy od Alláha Věřícím jako požadovaná almužna, ale ten, kdo je štědrý, si získá výhody. Všichni Židé nebo křesťané, kteří trvají na svém náboženství, od něj nemají být odvraceni, musí ale platit jeden zlatý dinár nebo jeho cenu v šatech. Ten, kdo platí, bude chráněn Alláhem a Jeho prorokem, kdo ale odmítne, je nepřítelem Alláha a Jeho Proroka, stejně jako všech Věřících.“

Alláhův prorok vyslal své Emíry a zástupce, aby vybírali daň na chudé na všech územích podřízených islámu. Muž jménem Musajlima, který tvrdil, že je také Alláhovým prorokem, napsal Prorokovi tento dopis. "Od Musajlimy, Alláhova proroka, Mohamedovi, Alláhovu prorokovi! Pozdravení! Jsem tvým partnerem ve vládě. Jedna polovina země bude patřit nám a druhá Kurajšovcům, Kurajšovci jsou ale hříšníci.“ S tímto dopisem poslal dva posly a Alláhův prorok, když dopis přečetl, se jich zeptal, "Co na to říkáte?" Odpověděli, "Říkáme, co on říká.“ Prorok prohlásil: "Kdyby nebylo poslům zaručeno bezpečí, usekl bych vám hlavy.“ Pak napsal tyto řádky, "Ve jménu Alláha, slitovného, soucitného! Od Alláhova proroka Mohameda lháři Musajlimovi! Pozdrav tomu, kdo následuje správné vedení! Země patří Alláhovi a on jí svěřil svým sluhům, které si vybral. Zbožní se setkají se šťastným osudem.“

Další rok, desátý rok hidžry (630), se Prorok připravoval na pouť a nařídil svým lidem učinit to samé. Vzal sebou obětní zvířata a nařídil všem lidem (kromě těch, kteří si vzali obětní zvířata), že by se měli po návštěvě svatých míst vzdát svých poutních zvyků. Pak vstoupil do Mekky a všichni lidé, kteří nepřivedli žádná obětní zvířata, se vzdali svých poutních zvyků.

Alláhův prorok poslal Aliho to Nadžranu a Ali se vrátil do Mekky, aby se během pouti připojil k Prorokovi. Podal mu zprávu o cestě do Nadžranu a Prorok poté řekl,: "Jdi a choď kolem Kaby a pak se vzdej svých poutních zvyků, jako to udělali tví přátelé.“ Ali ale řekl, "Když jsem přijal postavení poutníka, řekl jsem,: ‘Vzdávám se Tobě, Alláhu, jako to učinil Tvůj Prorok Mohamed’. Ali neměl žádná obětní zvířata, proto mu Alláhův prorok dal část svých. A Alláhův prorok je pak porazili jménem obou.

Během této pouti Alláhův prorok svým lidem během kázání, při kterých vysvětlil mnoho věcí, vyjasnil posvátné rituály a ceremonie. Po vzdání chvály Alláhovi řekl, "Poslouchejte má slova, protože nevím, kdy se s vámi po této příležitosti opět setkám. Vaše krev a váš majetek budou posvátné, dokud se nesetkáte se svým Pánem. Setkáte se se svým Pánem a On zhodnotí vaše skutky. Kdokoliv má na starost majetek jiného člověka, ať ho vrátí člověku, který si ho u něj uschoval. Lichva je zakázána, kapitál ale patří vám. Nečiňte špatné a nic se vám nestane.“

"Máte práva nad svými ženami a ony mají práva nad vámi. Vaše práva nad nimi jsou, že nesmí povolit nikomu, koho neschválíte, aby vstoupili do vaší postele, ani nesmí spáchat cizoložství; když ho spáchají, Alláh vám povoluje vyloučit je z vašich postelí a bít je (zdrženlivě). Zacházejte se svými ženami dobře, protože se nemůžou postarat samy o sebe; přijali jste je s důvěrou od Alláha a jsou vaše z Alláhovy milosti.

"Přemýšlejte o mých slovech. Zanechal jsem vám poznání, které, pokud ho budete následovat, zabrání tomu, abyste sešli z cesty, slova Alláha a příkazy Jeho proroka. Vím, že každý muslim je bratrem každého muslima. Žádný člověk nemůže vzít nic svému bratrovi kromě toho, co mu bylo svobodně dáno.“

Tak Prorok zakončil svojí pouť. To byla pouť poučení a rozloučení, protože Alláhův prorok již na pouť vícekrát nevyšel. Byla to "Pouť na rozloučenou.“

Když se Prorok vrátil do Medíny, poslal vyslance k různým vládcům a poslal jim dopisy, ve kterých je pozval k přijetí islámu. Řekl svým společníkům, "Neodporujte mi, jako jeho žáci odporovali Ježíšovi.“ Jeho společníci se zeptali,: "Jak jeho žáci odporovali?" On řekl,: "Poslal je, jako nyní posílám vás; ale ti, které poslal na blízká místa, byli potěšeni a poslechli, ale ti, které poslal daleko, šli neochotně a považovali to za těžkost. Ježíš si stěžoval Alláhovi; a každý, kdo to považoval za těžkost, byl druhého rána schopen mluvit jazykem národa, ke kterému byl poslán.“

Alláhův prorok poslal vyslance k římskému císaři, perskému králi, králi Habeše, byzantskému císaři, králům Alexandrie, Omanu a Bahrajnu a mnoha dalším.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Sirat Rasoul Allah - Život proroka Mohameda

Alláhův prorok zůstal několik měsíců v Medíně a poté vydal rozkaz, aby se lidé připravili na tažení proti Byzantské říši. Tou dobou však bylo velké sucho, horko a nedostatek jídla; protože ovoce zrovna dozrávalo, lidé se zdráhali uposlechnout rozkazu. Prorok by normálně přípravy na tažení zatajil a předstíral by, že jde jiným směrem, než opravdu zamýšlel. V případě Tabuku však udělal vyjímku kvůli odlehlosti místa, obtíženému zajištění armády a velikosti nepřítele.

Farizejové si mezi sebou říkali: „Nevydávej se na cestu v horku.“, protože nesnášeli bojování za horka, zpochybňovali pravdu islámu a chtěli šířit nespokojenost s Alláhovým prorokem. Alláh tedy zjevil tento verš: „Oni řekli, ´Nevydávej se na cestu v horku.´ Řekni, ´Pekelný oheň vás bude pálit víc.´ Nech je, ať se teď ještě trochu zasmějí, protože od této chvíle budou velice plakat.“

Alláhův prorok nabádal zvláště bohaté, aby rozdali svá břemena peněz a zvířat, a ti tak učinili v naději na věčnou odměnu; nejvelkorysejším z nich byl Uthman a Prorok řekl,: „Alláhu! Raduj se z Uthmana; neboť já z něho mám radost.“

Sedm muslimů potom přišlo s pláčem za Mohamedem, protože byli chudí a nemohli si dovolit vzít s sebou na výpravu žádná zvířata. Prorok jim nedokázal pomoci, a tak odešli a slzy jim stékaly po tvářích, protože si nebyli schopni vytvořit zásoby. Dva z Naříkajících však potkal Ibn Yamin a poté, co vyslechl jejich strastiplný příběh, jim daroval několik datlí a velbloudici, kterou si osedlali; a tak se vydali na cestu společně s Alláhovým prorokem.

Mezitím několik nomádských kmenů žádalo o zproštění účasti na výpravě, udávajíc různé důvody. Alláh však nepovažoval jejich slova za pravdivá. Někteří dobří a věrní muslimové také váhali a když Prorok opustil se svojí armádou Medínu, zůstali pozadu. Prorok nařídil Alimu, aby zůstal a postaral se o svojí rodinu; Farizejové ho však pomlouvali a prohlašovali,: „Byl poslán zpět, protože by tažení nezvládl.“ Když to Ali slyšel, chopil se zbraní a spěchal za Prorokem. Dohnal ho u al Jurfu, ale Prorok ho poslal zpátky a pokračoval v cestě.

V Medíně, když se jednoho horkého dne vrátil Abu Khaythama domů, nalezl svoje dvě ženy v zahradních altáncích. Obě pokropily své altánky vodou, aby je pro něho ochladily, a připravily pokrm. Když vstoupil, náhle se zarazil, hledíc na své ženy a na to, co pro něho připravily. Pak zvolal,: „Alláhův prorok je vystaven slunci, větru a žáru, zatímco Abu Khaythama je v chladu a bezpečí domova, s přichystaným jídlem a skvělými ženami. Tak to nemá být! Při Alláhovi, nevstoupím do stanu ani do jedné z vás, ale připojím se k Prorokovi. Připravte mi výbavu!“ Uposlechly a on se vydal po stopách Proroka; když se přibližoval, lidé řekli, „Sleduje nás jezdec.“ Prorok odpověděl, : „Že by to byl Abu Khaythama.?“, a byl to on.

V al Hijru si lidé stěžovali Prorokovi, že jsou bez vody; Alláh seslal mrak, z kterého začalo pršet, a tak lidé utišili žízeň a nachytali tolik vody, kolik mohli. Později se po cestě zaběhla Prorokova velbloudice, a tak se ji vydali jeho druhové hledat. Jeden Farizej si stěžoval,: „Mohamed prohlašuje, že je Prorok a předává vám poselství z nebe, ale neví, kde je jeho velbloudice!“ Na to Prorok řekl,: „Nevím víc než to, co mi řekne Alláh a On mi říká, kde je velbloudice; je v kotlině v údolí, zamotaná uzdou do stromu. Běžte a priveďte ji.“ Šli podle popisu a velbloudici přivedli.

Prorok pokračoval v cestě, ale někteří muži začali zaostávat. Prorok vždy řekl,: „Nechte ho! Pokud nám má být k užitku, Alláh mu pomůže zase nás dohnat; pokud ne, tak nás ho Alláh zbavil.“

Po příjezdu do Tabuku navštívil Proroka Jan, křesťanský správce Ayly, který byl s Prorokem v míru a platil mu daň. Daň také přišli zaplatit židovští obyvatelé Jarby a Adhruhu; Prorok dal jim a Janovi dokument, v němž stálo,: „Ve jménu Alláha, milosrdného a soucitného! Alláh a Mohamed, Alláhův prorok, tímto zaručují Janovi a obyvatelům Ayly, že jejich lodě a karavany na moři a na pevnině jsou pod ochranou Alláha a Mohameda, jeho Proroka, to samé je zaručeno obyvatelům Sýrie a Jemenu a těm, kteří žijí na pobřeží a zajišťují jim převoz. Kdokoliv na nich spáchá zločin, nebude ho moci odčinit svým majetkem; ale jeho život jim bude vydán na milost. Lidem z Ayly nebude bráněno v přístupu k vodě, ani v pohybu jakýmkoliv směrem po souši ani po moři.“

Poté vyslal Prorok Khalida za křesťanem Ukaydirem do Dumy. V noci, za jasného měsíčního světla, využila kavalérie vedená Khalidem momentu překvapení a odvedla Ukaydira za Alláhovým prorokem, jenž ušetřil jeho život a slíbil mu mír, pokud bude platit daň. Pak ho propustil a Ukaydir se vrátil do Dumy. Prorok zůstal asi deset dní v Tabuku a pak se vrátil do Medíny. (Nic nepotvrzovalo pravdivost fám o plánovaném napadení Herakleitovou armádou.)

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Výběr z Buchariho sbírky hadísů (záznamů o Mohamedových činech a slovech). Sahih Buchari, svazek 4, kapitola 52, "Boj za Alláhovu věc (Džihád)".

41.
Vyprávěl Abduláh bin Masud:

Zeptal jsem se Alláhova proroka, “Alláhovo proroku! Jaký skutek je nejlepší?” Odpověděl, “Nabídnout modlitby v dříve určených pevných časech”. Zeptal jsem se, “Jaký je další dobrý skutek?” Odpověděl, “Být dobrý k rodičům a plnit své povinnosti vůči nim”. Pak jsem se zeptal, “Jaký je další dobrý skutek?” Odpověděl, “Účastnit se džihádu za Alláhovu věc”. Dál jsem se Aláhova proroka neptal a kdybych se zeptal, řekl by mi více.

44.
Vyprávěl Abu Hurajra:

K Alláhovo prorokovi přišel muž a řekl, “Řekni mi o takovém skutku, který se vyrovná džihádu (v odměně). Odpověděl, “Nenacházím takový skutek”. Pak dodal, “Můžeš, zatímco muslimští bojovníci jsou na bojišti, vstoupit do svojí mešity a modlit se bez ustání a postit se a nikdy neporušit svůj půst?” Muž řekl, “Kdo by to dokázal?” Abu Hurajra dodal, “Mudžahíd (t.j. muslimský bojovník) je odměněn dokonce i za kroky svého koně, zatímco chodí okolo (při pastvě) přivázán na dlouhém provazu”.

45.
Vyprávěl Abu Sajíd al-Chudri:

Někdo se zeptal, “Alláhovo proroku! Kdo je nejlepší mezi lidmi?” Alláhův prorok odpověděl, “Věřící, který svým životem a majetkem bojuje ze všech svých sil”. Zeptali se, “Kdo je další?” Odpověděl, “Věřící, který zůstává na jedné z horských cest, uctívá Alláha a chrání lidi před zlem v sobě”.

46.
Vyprávěl Abu Hurajra:

Slyšel jsem Alláhova proroka říkat, “Příklad mudžahída v Alláhově věci – a Alláh ví lépe, kdo skutečně bojuje za jeho věc – je jako osoba, která se neustále postí a modlí. Alláh zajišťuje, že přijme mudžahída za svojí věc do ráje, pokud bude zabit, jinak ho v bezpečí vrátí do jeho domova s odměnami a s válečnou kořistí”.

49.
Vyprávěl Samura:

Prorok řekl, “Minulou noc ke mě přišli dva muži (ve snu) a nechali mě vystoupit na strom a pak mě přijali do lepšího a vznešenějšího domu, jehož jsem lepší neviděl. Jeden z nich řekl, ‘Toto je dům mučedníků’”.

50.
Vyprávěl Anas bin Malik:

Prorok řekl, “Jediné úsilí (boje) za Alláhovu věc dopoledne nebo odpoledne je lepší než celý svět a všechno v něm”.

53.
Vyprávěl Anas bin Malik:

Prorok řekl, “Nikdo, kdo zemře a dostane od Alláha dobré (v posmrtném životě) si nebude přát, aby se vrátil do tohoto života, ani kdyby měl dostat celý svět a všechno, co je v něm, kromě mučedníka, který vidí nadřazenost mučednictví a bude se chtít vrátit zpět nechat se znovu zabít (za Alláhovu věc)”.

Vyprávěl Anas: Prorok řekl, “Jediná snaha za Alláhovu věc odpoledne nebo dopoledne je lepší než celý svět a všechno, co je v něm. Místo v ráji malé jako luk nebo bič jednoho z vás je lepší, než celý svět a všechno, co je v něm. A kdyby se lidem na zemi zjevila huriska z ráje, naplnila by prostor mezi rájem a zemí světlem a příjemnou vůní a její pokrývka hlavy je lepší, než svět a všechno, co je v něm”.

54.
Vyprávěl Abu Hurajra:

Prorok řekl, “Při Něm, v Jehož rukou je můj život! Kdyby nebylo některých mužů mezi věřícími, kteří neradi zůstávají za mnou a kterým nemohu poskytnout dopravní prostředek, jistě bych nikdy nezůstal za žádnou sarijou (armádní jednotkou) připravující se v Alláhově věci. Při něm, v jehož rukou je můj život! Rád bych se stal mučedníkem v Alláhově věci a pak byl vzkříšen a znovu se stal mučedníkem a pak byl znovu vzkříšen a znovu se stal mučedníkem.

63.
Vyprávěl al-Bara:

Muž, jehož tvář byla skryta za železnou maskou (t.j. byl odděný v pancíři), přišel k prorokovi a řekl, “Alláhovo proroku! Měl bych bojovat, nebo nejprve přijmout islám?” Prorok řekl, “Nejprve přijmi islám a potom bojuj”. Tak přijal islám a zemřel jako mučedník. Alláhův prorok řekl, “Málo práce, ale velká odměna”. (Učinil velmi málo (po přijetí islámu), bude ale hojně odměněn).

65.
Vyprávěl Abu Musa:

K prorokovi přišel muž a zeptal se, “Muž bojuje kvůli válečné kořisti; další bojuje za slávu a třetí bojuje kvůli domýšlivosti; který z nich bojuje za Alláhovu věc?” Prorok řekl, “Ten, který bojuje za to, aby Alláhovo slovo bylo nadřazené, ten bojuje za Alláhovu věc”.

68.
Vyprávěla Aiša:

Když se Alláhův prorok vrátil v den (bitvy) al-Chandak (t.j. zákopové), složil své zbraně a vykoupal se. Pak k němu přišel Gabriel, jehož hlava byla pokryta prachem, a řekl, ‘Složil jsi své zbraně! Při Alláhovi, já jsem své ještě nesložil’. Alláhův prorok řekl, ‘Kam (jít nyní)?’ Gabriel řekl, ‘Tudy’ a ukázal směrem ke kmeni Banu Kurajza. Aláhův prorok pak na ně vytáhl.

72.
Vyprávěl Anas bin Malik:

Prorok řekl, “Nikdo, kdo vstoupí do ráje, by nechtěl jít zpět, ani kdyby dostal všechno na světě, kromě mudžahída, který si přeje vrátit se na svět, aby se mohl stát mučedníkem desetkrát kvůli důstojnosti, které se mu dostane (od Alláha)”.

Vyprávěl al-Mughira bin Shuba: Náš prorok nám řekl o poselství našeho Pána, že “Kdokoliv z nás bude zabit, půjde do ráje”. Omar se proroka zeptal, “Není pravda, že muži, kteří jsou zabiti, půjdou do ráje a jejich (t.j. pohanů) půjdou do pekelného ohně?” Prorok řekl, “Ano”.

73.
Vyprávěl Abduláh bin Abi Aufa:

Alláhův prorok řekl, “Věz, že ráj spočívá pod stínem mečů”.

79.
Vyprávěl Ibn Abbas:

V den dobytí (Mekky) prorok řekl, “Není žádná emigrace po Dobytí, ale pouze džihád a cíle. Když jste vyzváni (muslimským vůdcem) k boji, vyražte okamžitě”.

80i.
Vyprávěl Abu Hurajra:

Alláhův prorok řekl, “Alláh vítá dva muže s úsměvem; jeden z nich zabil druhého a oba vstoupí do ráje. Jeden bojuje za Alláhovu věc a je zabit. Později Alláh promine vrahovi, který se také stane mučedníkem (v Alláhově věci)”.

82.
Vyprávěl Abu Hurajra:

Alláhův prorok řekl, “Pět je považováno za mučedníky: Ti, kteří zemřou kvůli moru, břišním nemocem, utopí se nebo spadnou z budovy atd., a mučedníci v Alláhově věci”.

84.
Vyprávěl al-Bara:

Když bylo zjeveno božské zjevení “Ti z věřících, kteří zůstali sedět doma”, prorok poslal pro Zajda (bin Thabita), který přišel s lopatkovou kostí a napsal ho na ní. Ibn um-Maktum si stěžoval na svojí slepotu a přišlo následující zjevení: “Nejsou si rovni ti věřící, kteří zůstali sedět doma – kromě těch, kdož jsou neschopní, s těmi, kdož usilovně bojují na stezce Alláhově majetkem svým i osobami svými”. (4.95)

153.
Vyprávěl Omar:

Majetek kmene Banu Nadir, který dal Alláh svému prorokovi jako kořist, nezískali muslimové se svými koňmi a velbloudy. Majetek proto patřil Alláhovo prorokovi, který z něj dával své rodině na každoroční výdaje a zbytek utratil za zbraně a koně, aby byly použity v Alláhově věci.

175.
Vyprávěl Chalid bin Madan:
Že mu Umair bin al-Aswad al-Anasi řekl, že šel za Ubajdou bin al-Samitem, když přebýval v jeho domě na pobřeží s (ženou) Um Haram. Umair řekl, "Um Haram nám řekla, že slyšela proroka říkat, ‘Ráj je zaručen první skupině mých následovníků, kteří podniknou námořní výpravu’. Um Haram dodala, ‘Řekla jsem, "Ó Alláhovo proroku! Budu mezi nimi?" On odpověděl, "Jsi mezi nimi". Pak prorok řekl, "První armádě mých následovníků, která napadne císařovo město, budou odpuštěny jejich hříchy". Zeptala jsem se, "Budu jednou z nich, ó Alláhovo proroku?" On odvěděl záporně’".

176.
Vyprávěl Abdulláh bin Omar:
Alláhův prorok řekl, "Vy (t.j. muslimové) budete bojovat proti Židům, dokud se někteří z nich neschovají za kameny. Kameny (je zradí a) řeknou, ‘Ó Abdulláhu (t.j. Alláhův otroku)! Skrývá se za mnou Žid; zabij ho tedy’".

177.
Vyprávěl Abu Hurajra:

Alláhův prorok řekl, "Hodina (posledního soudu) nenastane, dokud nebudete bojovat proti Židům a kámen, za kterým se Žid schová, neřekne, ‘Ó muslime! Je za mnou Žid, zabij ho tedy’".

179.
Vyprávěl Abu Hurajra:

Alláhův prorok řekl, "Hodina (posledního soudu) nenastane, dokud nebudete bojovat proti Turkům; lidem s malýma očima, červenými tvářemi a plochými nosy. Jejich obličeje budou vypadat jako štíty potažené kůží. Hodina nenastane, dokud nebudete bojovat proti lidem, jejichž boty jsou vyrobeny z vlasů".

187.
Vyprávěl Abdulláh bin Abbas:

Alláhův prorok napsal dopis císaři, který říkal, "Pokud odmítneš islám, budeš zodpovědný za hříchy venkovanů (t.j. tvých lidí)".

195.
Vyprávěl Anas:

Prorok vyrazil na Chajbar a dorazil k němu v noci. Měl ve zvyku neútočit, když na místo dorazil v noci, dokud nenastal den. Když tedy začalo svítat, Židé vyšli se svými pytli a motykami. Když spatřili proroka, řekli, "Mohamed a jeho armáda!" Prorok řekl, "Alláh je největší! a Chajbar je zničen, protože kdykoliv přijdeme za národem (t.j. nepřítelem, proti kterému jdeme bojovat), pak ty, kdo byli varováni, čeká bídné ráno".

196.
Vyprávěl Abu Hurajra:

Alláhův prorok řekl, "Bylo mi nařízeno bojovat, dokud lidé neřeknou, ‘Nikdo kromě Alláha nemá právo být uctíván’, a kdokoliv řekne ‘Nikdo kromě Alláha nemá právo být uctíván’, toho život a majetek bude přede mnou zachráněn, kromě nároků islámského práva, a jeho zúčtování bude s Alláhem, (který ho buďto potrestá, nebo mu odpustí)".

208.
Vyprávěl Anas:

Jednoho dne (bitvy) o příkop Ansar (Pomocníci) říkali, "My jsme ti, kdo přísahal Mohamedovi věrnost v džihádu (navždy), dokud budeme naživu". Prorok jim odpověděl, "Ó Alláhu! Není jiný život než život po smrti. Vzdávám tedy čest Ansar a Emigrantům za jejich štědrost".

Vyprávěl Mudžashi: Můj bratr a já jsme přišli k prorokovi a já jsem ho požádal, aby od nás přijal slib věrnosti pro emigraci. On řekl, "Emigrace přešla". Zeptal jsem se, "Za co tedy od nás vezmeš slib věrnosti?" On řekl, "Přijmu slib k islámu a džihádu".

210.
Vyprávěl Salim Abu an-Nadr:

Osvobozený otrok Omara bin Ubajdulláha, který byl Omarovým sekretářem: "Abdulláh bin Abi Aufa mu napsal (tedy Omarovi) dopis, který obsahoval následující: ‘Jednou Alláhův prorok (během svatého boje) čekal, dokud nezapadne slunce, a pak mezi svými lidmi povstal a řekl, "Ó lidé! Nepřejte si stanout proti nepříteli (v bitvě) a žádat Alláha, aby vás zachránil (před pohromami), pokud ale budete proti nepříteli stát, pak buďte trpěliví a ať vejde ve známost, že Ráj spočívá pod stínem mečů". Pak řekl, "Ó Alláhu, Zjeviteli Knihy, Pohybovači mraky, Vítězi nad al-Ahzab (t.j. klany nevěřících), poraž ty nevěřící a zajisti nám nad nimi vítězství".

220.
Vyprávěl Abu Hurajra:

Alláhův prorok řekl, "Byl jsem seslán s nejkratšími výrazy nesoucími nejširší význam, a byl jsem učiněn vítězem hrůzou (vrženou do srdcí nepřátel), a zatímco jsem spal, byly mi přineseny klíče od pokladnice světa a vloženy do ruky". Abu Hurajra dodal, "Alláhův prorok opustil svět a nyní jste vy nositeli těchto pokladů" (t.j. prorok je nepoužíval).

234.
Vyprávěl Anas:

Prorok dojel k Chajbaru ráno, zatímco lidé vycházeli se svými motykami přes rameno. Když ho spatřili, řekli, "To je Mohamed a jeho armáda! Mohamed a jeho armáda!" Proto se uchýlili do pevnosti. Prorok zvedl obě ruce a řekl, "Alláh je největší, Chajbar je zničen, protože když přistoupíme k národu (t.j. k nepříteli, proti kterému bojujeme), pak na varované čeká bídné ráno". Pak jsme našli nějaké opice, které jsme (zabili a) uvařili. Prorokův ohlašovatel vyhlásil: "Alláh a jeho prorok vám zakazují jíst maso opic". Proto byly všechny misky se svým obsahem obráceny dnem vzhůru.

256.
Vyprávěl as-Sab bin Jaththama:

Prorok kolem mě prošel na místě zvaném al-Abwa nebo Waddan, a byl dotázán, jestli je povoleno zaútočit v noci na pohanské bojovníky, když mohou být jejich ženy a děti vystaveny nebezpečí. Prorok odpověděl, "Oni (t.j. ženy a děti) jsou jejich (t.j. pohanů)".

259.
Vyprávěl Abu Hurajra:

Alláhův prorok nás (t.j. vojenskou jednotku) poslal na výpravu a řekl, "Pokud najdete toho-a-toho a toho-a-toho, oba je upalte". Když jsme měli v úmyslu odjet, Alláhův prorok řekl, "Nařídil jsem vám upálit toho-a-toho a toho-a-toho, a nikdo kromě Alláha netrestá ohněm, takže pokud je najdete, zabijte je".

263.
Vyprávěl Ibn Omar:

Prorok spálil datlové palmy kmene Banu Nadir.

267.
Vyprávěl Abu Hurajra:

Prorok řekl, "Chosroes bude zničen a po něm nebude žádný Chosroes, a císař bude jistě zničen a po něm nebude žádný císař, a vy utratíte jejich poklady za Alláhovu věc". Zvolal, "Válka je klam".

268.
Vyprávěl Abu Hurajra:

Alláhův prorok zvolal, "Válka je klam".

280.
Vyprávěl Abu Sajíd al-Chudri:

Když byl kmen Banu Kurajza připraven přijmout Sadův rozsudek, Alláhův prorok poslal pro Sada, který byl poblíž. Sad přijel na oslu a když se přiblížil, Alláhův prorok řekl (Ansar, Pomocníkům), "Postavte se za svého vůdce". Pak přišel Sad a posadil se vedle Alláhova proroka, který mu řekl, "Tito lidé jsou připraveni přijmout tvůj rozsudek". Sad řekl, "Odsuzuji je k tomu, že jejich bojovníci budou zabiti a jejich děti a ženy budou vzaty jako zajatci". Prorok poté poznamenal, "Ó Sade! Rozsoudil jsi je soudem krále Alláha".

288.
Vyprávěl Sajíd bin Džubajr:

Ibn Abbas řekl, "Čtvrtek! Jaká (velká věc) se odehrála ve čtvrtek!" Pak začal plakat, dokud jeho slzy nezvlhčily štěrk na zemi. Pak řekl, "Ve čtvrtek se zhoršila nemoc Alláhova proroka o on řekl, ‘Přineste mi psací potřeby, abych vám mohl napsat něco, po čem již nikdy nezbloudíte’. Lidé (přítomní) se nemohli shodnout a lidé by neměli být před prorokem v nesouladu. Řekli, ‘Alláhův prorok je vážně nemocný’. Prorok řekl, ‘Nechte mě samotného, protože stav, ve kterém se nacházím, je lepší, než to, čím mě nazýváte’. Prorok dal na své smrtelné posteli tři příkazy, řekl, ‘Vyžeňte pohany z Arabského poloostrova, respektujte cizí vyslance a dávejte jim dary, jako jste to viděli při mém jednání s nimi’. Zapomněl jsem třetí (příkaz)".

311.
Vyprávěl Abn Abbas:

Prorok řekl v den dobytí Mekky, "Není žádná emigrace (po Dobytí), ale pouze džihád a dobré úmysly, a když jste vyzváni k džihádu, měli byste výzvu okamžitě poslechnout".

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Sirat Rasoul Allah - Život proroka Mohameda

Poté, co se lidé kmene Hawazin dozvěděli o vítězství, které poskytl Alláh prorokovi, Malik bin Auf je všechny svolal k setkání s kmeny Thaqif, Nasr, Jusham a několika muži z kmene Banu Hilal.

Malik rozhodl, že potáhnou proti Alláhovu prorokovi a řekl lidem, ať si s sebou vezmou svůj majetek, ženy a děti. Když se utábořili u Autasu, postarší vůdce Durayd řekl: „To je dobré místo pro kavalérii; není moc hrbolaté, ani kamenité, ani měkké, ani příliš tvrdé; ale proč jsme s sebou přivedli ženy, děti a zvířata?“ Malik řekl: „Chtěl jsem, aby za každým mužem stála jeho rodina a majetek, až za ně bude bojovat.“ Durayd s opovržením odfrkl. „Jsi obyčejný pastýř!“ řekl, „Nic nezastaví prchajícího. Pokud zvítězíš, budeš potřebovat jen muže s meči a kopími, a pokud budeš poražen, tvé rodiny a majetek budou zostuzeni stejně jako ty sám.“ Ještě dodal: „Kmeny Kab a Kilab se k nám nepřidaly, a tak nemáme dost odvahy ani ostražitosti! Kdyby dnešní den měl být dnem slávy a cti, nechyběli by zde lidé kmenů Kab a Kilab. Ó Maliku, neudělal jsi nic víc, než že jsi sem nechal přinést to nejcennější, co patří lidu Hawazin. Odveď je zpět do bezpečí.“ Malik však odpověděl: „To neudělám. Jsi senilní a mysl ti selhává.“

Pak Malik nařídil svým lidem: „Jakmile spatříte nepřátele, vytaste meče a žeňte se na ně jako jeden muž.“
Poté, co se Prorok doslechl o tom, že se lidé kmene Hawazin shromažďují, aby proti němu vytáhli, dozvěděl se, že Safwan má zásoby zbraní a brnění. Poslal Safwanovi, který byl v té době ještě modloslužebníkem, vzkaz: „Zapůjč nám své zbraně, abychom mohli zítra zaútočit na nepřátele. Jen si je půjčíme a vrátíme ti je.“ Safwan odpověděl: „To není na škodu.“ A poskytl jim sto kroužkových košil a dostatek zbraní.

Prorok se vydal na cestu s dvěma tisíci Mekkany a deseti tisíci druhy, kteří s ním dobývali Mekku. Když Prorok hleděl na tuto ohromnou Alláhovu armádu, řekl: „Dnes nebudeme přemoženi kvůli nedostatku bojovníků.“ A tak se vydali na cestu, aby se střetli s kmenem Hawazin.

„Když jsme dorazili k Hunayanu, sestoupili jsme do údolí; ještě se nerozednilo a údolí bylo velice strmé. Nepřítel obsadil soutěsku dříve než my a ze všech děr, skulin a vedlejších cest číhal v záloze. Byli připraveni a zaútočili na nás dříve než jsme je stačili spatřit. Když na nás všichni naráz zaútočili, padlo několik našich mužů a ostatní se rozutekli, nedbajíc o své druhy.“

Prorok se otočil a zvolal: „Kam utíkáte? Vraťte se ke mně! Já jsem Alláhův prorok!“ Bylo to však zbytečné, velbloudi do sebe vráželi a muži utekli; někteří z Emigrantů a Pomocníků a členové Prorokovy rodiny s ním však zůstali. Byl mezi nimi Abu Bakr, Omar, Ali a al Abbas.

Několik zlomyslných Mekkanů, kteří doprovázeli výpravu, se útěku muslimů vysmívalo. Abu Sufjan vykřikl: “Budou utíkat rychle jako moře!” a Safwanův bratr řekl: “Čarodějnictví dnes bylo nadmíru dost!” Ale Safwan mu řekl: “Buď zticha! Budu radši, když mi bude velet Kurajšovec než Hawazin!”

Al Abbas přidržoval uzdu šedé muly Alláhova proroka. “Protože jsem v té době byl silný muž se silným hlasem, Prorok mi řekl: “Abbasi! Zakřič na ty, kteří prchají, kam se poděla jejich věrnost!” Když jsem tak učinil, muži odpověděli: “Jsme připraveni na tvé rozkazy.” Muži chtěli otočit velbloudy, ale uvízli v tlačenici. A tak se vysvlékli z drátěných košil, sesedli z velbloudů a probíjeli se k Prorokovi.

Shromáždilo se kolem něho asi sto mužů, kteří ve skupině zaútočili na nepřítele a vedli si dobře. Prorok sesedl z velblouda a když viděl, jak divoce lidé bojují, řekl: “Konečně se bitva rozběsnila!” Jeden z účastníků bitvy popisoval co se dělo během zuřícího boje: “Něco, co vypadalo jako černý pruhovaný koberec, se sneslo z nebe mezi nás a nepřátele. Když jsem se rozhlédl kolem, viděl jsem černé mravence rozptýlené po celém údolí; nepochybně to byli andělé. Nepřítel okamžitě prchl.”

Tak Alláh rozehnal uctívače model a mnoho z nich bylo také zabito. Někteří uctívači model, včetně vůdce Malika, unikli do al Taifu; jiní odešli do Autasu. Mladý Věřící jménem Rabia předstihl starého Durayda a ujal se uzdy jeho velblouda, protože stařec byl neupravený a Rabia si ho spletl se ženou. Když zjistil, že jde o starce, řekl: “Zabiju tě.”, a zasáhl ho mečem. Rána však byla bez úspěchu. Durayan řekl: “Tvá matka tě špatně vyzbrojila. Vezmi si můj meč zpod sedla a udeř mě v místě mezi páteří a lebkou. Tak zabíjím muže. Své matce pak řekni, že jsi zabil Durayda; dlohou dobu jsem poskytoval ochranu ženám tvé rodiny.”

Toho dne procházel Prorok kolem lidí, kteří se shromáždili kolem jedné ženy. Zeptal se: “Co se tu děje?” a lidé odpověděli: “To je žena, kterou zabil Chalid.” Prorok řekl jednomu z nich: “Jdi za Chalidem a řekni mu: ´Alláhův prorok ti zakazuje zabíjet děti, ženy a otroky.”

Prorok poslal výpravu za uprchlíky, kteří odešli do Autasu a sám se vydal obléhat ty, kteří uprchli do al Taifu. Obléhání se vyznačovalo dešti šípů a rozžhaveným kovem, který uprchlíci použili k obraně; po dvaceti dnech se Prorok s armádou stáhnul.

Poté odešel do al Jirany, kde se utábořil. Kmen Hawazin vyslal k Prorokovi delegaci, která měla vyjednávat o šesti tisících Hawazinských dětí a žen, které Prorok zajal, stejně tak jako o ještě větším množství velbloudů a ovcí. Jeden z vyslanců se přihlásil k islámu a pak řekl: “Máme přece stejné kořeny a pocházíme ze stejného rodu. Buď k nám dobrotivý a Alláh bude dobrotivý k tobě.” Poté povstal Hawazinský muž z klanu Banu Sad a řekl: “Vyrostl jsi mezi lidmi Banu Sad a chůvy, které tě kojily, jsou teď tvými zajatkyněmi. Buď k nám laskavý a měj slitování; jsi nejlepší ze všech lidí, které jsme vychovali.” Prorok se zeptal: “Milujete své děti a ženy víc než svůj majetek?” A oni řekli: “Máme na výběr? Vrať nám naše ženy a děti, protože je milujeme víc než majetek.” Prorok řekl: “Co se týče podílu mého a mé rodiny, ti mohou být propuštěni. Až skončím s lidmi polední modlitby, povstaňtě a řekněte ´Prosíme Proroka, aby se přimluvil za muslimy, a prosíme muslimy, aby se přimluvili za Proroka jménem našich dětí a žen!´ Pak přistoupím na váš požadavek a přimluvím se za vás.”

Když Prorok zakončil polední modlitby, lidé kmene Hawazin povstali a promluvili tak, jak jim bylo řečeno. Prorok jim odpověděl: “Podíl můj a mojí rodiny vám bude navrácen.” Své podíly jim vrátili i Emigranti a Pomocníci, ale spojenecké kmeny váhaly, až jim Prorok řekl: “Ten, kdo se stále nechce vzdát svého práva na zajatce, dostane (pokud se svého práva nyní vzdá) za každého zajatce šest velbloudů z příští kořisti, kterou s Alláhovým svolením získáme.” Hawazinské děti a ženy byly poté navráceny svému klanu.

Když se Prorok zeptal Hawazinských vyslanců, co se stalo s Malikem, řekli mu: “Je teď v al Taifu.” Prorok řekl: “Vzkažte mu, že pokud ke mně příjde jako muslim, vrátím mu jeho rodinu a majetek a dám mu sto velbloudů.” Malik nabídku přijal a přestoupil k islámu; stal se váženým Věřícím a Prorok ho pověřil vedením tří kmenů, které přijaly islám. Pod jeho velením pronásledovali modloslužebníky.

Poté, co Prorok vrátil zajatce, které sebral u Hunayanu, chtěl vyrazit na cestu, ale jeho následovníci se začali dožadovat: “Rozděl naše podíly velbloudů a ovcí.” Nakonec ho dav přitlačil ke stromu tak, že mu strhl plášť z těla. Vykřikl: “Hanba! Vraťte mi můj plášť! U Alláha, kdybyste pochytali tolik zvířat, kolik je stromů v Tihamě, rozdělil bych je mezi vás! Nikdy jsem nebyl lakomý, zbabělý ani jsem vám nelhal!“ Otočil se k velbloudovi a vytrhl mu ze zadku chlup; zvedl ruku, v které chlup držel a řekl: „Nad pětinu mého podílu jsem si neponechal nic víc než tento chlup. Musíte vracet i ty nejbezcennější předměty, protože toho, kdo krade, čeká na den Zmrtvýchstání potupa, oheň a nemilost.“ Jeden z Pomocníků pak udělal svazek z velbloudích chlupů a řekl: „Vzal jsem si tento svazek, abych ho použil jako polštář pod záda mého raněného velblouda.“ Prorok odpověděl: „Daruji ti ho jako část mého podílu.“ Muž však vykřikl: „V tom případě ho tedy nechci!“ a svazek zahodil.

Prorok obdaroval všechny, jejichž srdce si chtěl získat, a šlechtice, které chtěl potěšit. Abu Sufaynovi, Malikovi, Safwanovi a dalším dal každému po stu velbloudech. Některým dal méně než sto. Jeden muž, kterému dal pouze velbloudí samce, místo aby byl vděčný, nebyl spokojen, a tak Prorok řekl: „Odveďte ho pryč a umlčte ho.“ A tak mu přidávali dalši velbloudy, dokud nebyl spokojen. To Prorok myslel tím, když řekl ´umlčte ho´.

Když si jeden z Prorokových druhů stěžoval, že muž jménem Juayal nedostal žádný dar, Prorok mu řekl: „Přísahám při Něm, v jehož rukách leží můj život, že Juyal je lepší člověk než všichni ti, které jsem obdaroval. Ti muži dostali dary, aby se z nich stali dobří muslimové; ale v Juayalovu víru mám naprostou důvěru.“

Prorok rozdělil dary mezi Kurajšovce a arabské kmeny, ale ještě nic nedal Pomocníkům. Cítili se ukřivděni a jeden muž dokonce řekl: „Alláhův prorok se vrátil ke svému vlastnímu kmeni.“ Prorok tedy svolal Pomocníky a řekl jim: „Co je to s vámi? Co ovládlo vaši mysl? Cožpak jsem k vám nepřišel, když jste zbloudili a Alláh vám neukázal správnou cestu? Nebyli jste chudí předtím než vás Alláh obohatil? Nebyli jste nepřátelé předtím než vás Alláh sjednotil?“ Odpověděli: „Ano. Alláh a Jeho prorok k nám byli milostiví.“ Prorok řekl: „To není odpověď.“

Zeptali se: „Co ti máme odpovědět? Alláhovi a Jeho prorokovi náleží laskavost a slitování.“ Znovu řekl: „Pokud chcete, můžete po pravdě říci: ´Přišel jsi za námi znevážen, ale my jsme ti věřili. Byl jsi bezradný a my jsme ti pomohli! Byl jsi vyděděncem a my ti poskytli přístřeší. Byl jsi v nouzi a my tě zaopatřili!´ Máte v duši žal, protože jsem dal lidem, jejichž srdce jsem si chtěl získat proto, aby se stali dobrými muslimy, několik maličkostí z tohoto světa, zatímto v sílu vaší víry jsem měl důvěru? Nestačí vám, že se vrátíte domů s Alláhovým prorokem, to také chcete ještě ovce a velbloudy? Kdyby nepřijížděli Emigranti, přísahám, že bych se zachoval jako Medínský. Alláhu, měj slitování s Pomocníky, jejich syny a syny jejich synů.“ Lidé se rozplakali a řekli: „Náš podíl nám stačí.“ Prorok poté podnikl menší pouť a pak se vrátil do Medíny.

Dobytí Mekky a vítězství nad kmenem Hawazin znamenalo začátek nové éry islámu a Prorok, který se stal strážcem svatého města, měl úplný nárok na rozhodující moc v Arábii. Náboženská nadvláda byla upevněna pomocí společenského uspořádání, daní a poplatků, které byly vybírány od nevěřících stejně jako od věřících. Poplatky byly posílány z tak vzdálených míst jako byl Jemen, jenž se nacházel na hranicích Sýrie a Persie, aby byly odevzdány Mohamedovi. Tyto dávky, společně s úspěšnými trestními výpravami vzbudily určité znepokojení v Byzantské říši a objevily se fámy, že Heraklius nařídil vlastním pohraničním feudálním kmenům, aby se sjednotily proti Prorokovi.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Sirat Rasoul Allah - Život proroka Mohameda

Prorok dorazil s armádou deseti tisíc mužů do Marr al Zahranu; beduínské kmeny Sulajm a Muzajna poslaly každý tisíc mužů, z nichž mnoho patřilo k Věřícím. Ani jeden Emigrant či Pomocník nezůstal v Medině. Kurajšovci netušili, že se Prorok blíží, ačkoliv Abu Sufjan a Budajl neustále vysílali zvědy. Prorokův strýc al Abbas však vyrazil z Mekky a připojil se k Prorokovi.

Když se Aláhův prorok utábořil v Marr al Zahranu, jeho strýc al Abbas si pomyslel: „Pokud Kurajšovci nepřijdou prosit Proroka o slitování a on vpadne do Mekky, bude to jejich konec. A tak jsem sedl na Prorokovu mulu a pomyslel si: ´Třeba potkám nějakého sběrače dřeva, který by mohl obyvatelům Mekky říci, kde prorok táboří, aby ho mohli přijít prosit o milost dříve než bude muset vniknout do města násilím”. Po chvíli jsem zaslechl dva hlasy, které patřily Abu Sufjanovi a Budajlovi. Abu Sufjan řekl: ´Nikdy jsem neviděl tolik ohňů, kolik jich hoří dnešní noci, ani tak obrovskou armádu!´ a Budajl odvětil: ´To jsou muži kmene Chuzaa, vyburcovaní bojem.´ Abu Sufjan ho však zastavil: ´Kmen Chuzaa je příliš malý na to, aby to byly jeho ohně a jednotky.´

Pak jsem se jim ukázal, pozdravil a on se zeptal: ´Řekni, co se chystá?´ Řekl jsem: ´Běda ti, Abu Sufjane! Je to Aláhův prorok se svými lidmi! S Kurajšovci je konec!´ Na to se zeptal: ´Co máme dělat?´, a já mu řekl: ´Pokud tě přemůže, usekne ti hlavu. Vsedni za mne na mulu a já tě odvezu k Prorokovi, abys ho mohl prosit o slitování.´ A tak si ke mne sedl, jeho přítel se však vrátil do Mekky.

Vždy, když jsem po cestě zpět míjel muslimská tábořiště, lidé říkali: ´To je Prorokův strýc.´, a nechali mě projet. Když jsem míjel Umarovo tábořiště, spatřil nás Abu Sufjan a vykřikl: ´To je nepřítel Aláha! Chvála tomu, kdo ho přivedl do našich rukou.´. Rozběhl se za Prorokem, ale já jsem popohnal mulu, předjel ho a spěchal k Prorokovi, s Umarem v patách. Umar křičel: ´Dovol mi useknout Abu Safjanovi hlavu!´, ale já řekl: ´Ne. Slíbil jsem mu ochranu.´ Poté, co jsme věc prodiskutovali, Prorok nařídil, abych Abu Sufjana chránil a přivedl ho k němu ráno.

Za úsvitu jsme přišli s Abu Sufjanem k Prorokovi a ten mu řekl: ´Stále ti není jasné, že není žádného jiného boha kromě Aláha!´ Odpověděl: ´Kdyby existoval jiný bůh, měl to již dokázat a pomoci mi.´ Prorok pokračoval: ´Stále ti není jasné, že jsem prorokem Aláha?´ Abu Sufjan odpověděl: ´O tom pořád pochybuji.´ Na to jsem mu řekl: ´Běda ti! Přestup k islámu a řekni ´Prohlašuji, že není jiného boha kromě Aláha a že Mohamed je Aláhův prorok.´, než ti usekne hlavu! A tak se Abu Sufjan přhlásil k pravdě a konvertoval k islámu. Řekl jsem Prorokovi: ´Abu Sufjan se rád něčím chlubí. Uděl mu nějakou výhodu.´ Prorok tedy stanovil, že každý, kdo vstoupí do Abu Sufjanova domu, bude v bezpečí, stejně tak každý, kdo se zamkne ve vlastním domě i ten, kdo co vstoupí do mešity.

Pozorovali jsme potom s Abu Sufjanem z horské kotliny, jak kolem projíždí Prorok se svou armádou. Jako první jely pomocné kmeny. Nakonec se objevil Prorok s temnou legií. Říkalo se jí ´temná´ kvůli zbroji, kterou nesla; muži měli odkryté pouze oči. Abu Sufjan vykřikl: ´Takovým mužům se nemůže nikdo ubránit! Ó Abbasi, tvůj synovec získal obrovskou moc!´ Na to jsem odvětil: ´Je to moc jeho proroctví!´, a pak jsem řekl: ´Pospíchej ke svým lidem.´“

Jakmile Abu Sufjan dorazil do Mekky, začal volat: „Přichází Mohamed a není možné se mu ubránit; avšak každý, kdo vstoupí do domu Abu Sufjana, bude v bezpečí!“ Na to mu lidé odpověděli: „Ať tě bůh zatratí. V tvém domě se nemohou ukrýt všichni!“, a tak jim řekl: „I každý, kdo se zavře ve svém domě, bude v bezpečí, stejně tak každý, kdo vstoupí do mešity.“ Na to se lidé rozutekli do svých domů a do mešity.

Když Aláhův prorok přijel do Dhu Tuwy a spatřil prázdné ulice věstící vítězství, vzpřímil se v třmenech a pokorně sklonil hlavu před Aláhem.

V Thu Duwě rozdělil Prorok jednotky, přičemž al Zubajra pověřil velením nad levým křídlem a Sadovi bin Ubajdovi svěřil Pomocníky. Jeden z Emigrantů však zaslechl, jak Sad zpívá: „Nadešel den zabíjení, svatyně dnes bude znesvěcena.“ A tak za Sadem poslal Prorok Aliho s rozkazem převzít od něho prapor a velení nad Pomocníky. Chalidovi bylo svěřeno pravé křídlo, v kterém byly arabské kmeny a Emigrantům velel Abu Ubajda. Emigranty následoval sám Prorok, jenž poté, co vstupil do horní část Mekky, zde nechal rozbít stan.

Safwan bin Ummaja, Suhajl bin Amr a Ikrirna, syn Abu Jahla, však shromáždili několik mužů, aby společně bojovali u al Khandamy. Napadli je muži Chalidova klanu, kteří zabili dva muže, jenž zabloudili dále od skupiny; avšak dvanáct ze třinácti uctívačů model bylo zabito a zbytek rozehnán. Prorok nařídil svým velitelům, aby nebojovali s nikým kromě těch, kteří na ně zaútočí. To se však nevztahovalo na některé nepřátele Aláha, které nařídil zabít, i kdyby se skrývali v závěsech samotné Kaby. Jedním z nich byl Abdullah bin Sad, kterého nařídil Aláhův prorok zabít, protože se poté, co konvertoval k islámu a pomáhal Prorokovi se zapisováním zjevení, vrátil k uctívání model, odešel domů a ukryl se u svého bratra. Bratr mu nejdříve pomohl, ale nakonec, poté, co se situace v Mekce uklidnila, ho přivedl k Aláhovu prorokovi. Prosil za svého bratra a podle záznamu setrval Aláhův prorok dlouhou dobu v tichosti; pak řekl: „Ano.“ Poté, co muž odjel, řekl Prorok svým druhům: „Mlčel jsem, protože jsem očekával, že mu někdo z vás setne hlavu.“ Jeden z Pomocníků se zeptal: „Proč jsi mi nedal znamení, ó Aláhův proroku?“ Ten mu odpověděl: „Prorok nezabíjí na znamení.“

Dalším, kdo měl být zabit, byl muž, jenž poté, co se stal muslimem a byl společně s jedním z Pomocníků pověřen Aláhovým prorokem vybíráním daně pro chudé, zabil svého bývalého otroka, který byl muslim. Po cestě se zastavil v zájezdním hostinci a nařídil bývalému otrokovi, aby zabil dítě a připravil z něho pokrm, otrok však usnul. Když se jeho pán vzbudil a zjistil, že otrok nic neudělal, vrhl se na něj a zabil ho; poté se navrátil k uctívání model a žil se dvěma zpěvačkami, které zpívaly písně urážející Aláhova proroka, který nařídil zabít je i jejich pána.

Také další člověk, který urazil dvě Prorokovy dcery, byl zabit a jiní, kteří pronásledovali samotného Proroka, byli odsouzeni k smrti. Některým však bylo odpuštěno. Dcera Abu Taliba, strýce a strážce Aláhova proroka, vyprávěla: „Když můj bratr viděl, že se u mě ukryli dva muži z kmene mého strýce, řekl: ´Při Aláhovi, já je zabiju.´ Zamkla jsem je v domě a šla za Aláhovým prorokem do horní části Mekky. Zatihla jsem ho ve chvíli, kdy se omýval v díži na zadělávání těsta, zatímco jeho dcera Fatima ho přitom zakrývala pláštěm. Poté si oblékl oděv a odříkal ranní modlitby. Pak se ke mně otočil a řekl: ´Vítej! Co tě sem přivádí?´ Řekla jsem mu o oněch dvou mužích a o tom, že je můj bratr chce zabít, a on odpověděl: ´Ty, které chráníš, chráníme i my a poskytujeme bezpečí těm, kterým ty ho dáváš. Ať ty dva muže nezabíjí.´

Když znovu nastal mír, odjel Prorok ke Kabě, kterou sedmkrát objel na velbloudici a držel přitom v ruce hůlku, kterou se dotýkal posvátného kamene. Poté si zavolal Uthmana bin Talhu a vzal si od něho klíč od Kaby. Poté, co mu byla otevřena, vstoupil dovnitř. Našel tam holuba ze dřeva aloe. Vlastnoručně modlu rozbil a vyhodil ven. Ostatní modly byly připevněny olovem, a tak udělal Prorok svou hůlkou znamení směrem k modlám a řekl: „Pravda zvítězila nad lží, protože lež má krátké nohy.“ Aniž ukázal na tvář modly, přece spadla na záda; aniž by ukázal na záda, přece se převrátila na tvář. Ani jedna modla nezůstala stát. Lidé, kteří byli v mešitě, se potom shromáždili kolem Proroka u vchodu do Kaby.

Zde Prorok řekl: „Není boha kromě jediného Aláha. Dodržel slib a pomohl svému poddanému.On sám rozehnal spiklence. Všechny výsady, kromě dvou - strážení Kaby a správy distribuce vody poutníkům - teď náleží mně.

Pokud dojde k zabití, i když nebylo v úmyslu nic víc než způsobit těžké zranění, musí viník zaplatit pokutu v podobě sta velbloudic, z nichž čtyřicet musí být březí.

Lide Kurajšovský! Aláh vás osvobodil od nevědomosti uctívání model. Všichni lidé pocházejí od Adama a Adam pochází ze země! Jak bych měl s vámi naložit?“

Řekli: „Jsi náš vznešený bratr.“ A on odpověděl: „Jste volní.“ Aláhův prorok poté vstoupil společně s Bilalem do Kaby a nařídil mu, aby svolal lidi k modlitbám.

V den, kdy byla Mekka dobyta, přijel do města muž, který zabil jednoho ze spojenců kmene Chuzaa. Poznali ho a začali ho ohrožovat. „Potom přišel Chirash, začal odklánět chuzaajské meče a křičel: ´Ztraťte se!´ Mysleli jsme si, že chtěl, aby ho lidé nechali samotného, ale když jsme poodešli, pustil se sám do útoku a nabodl se na oštěp; stále vidím, jak mu vytékají vnitřnosti a jeho oči se přestávají hýbat. Muž zalapal po dechu: ´Lide Chuzaa, udělal jsi chybu.´ Poté zemřel.“

Aláhův prorok řekl: „Dost už bylo zabíjení.“ A dále řekl: „V den, kdy Aláh stvořil nebesa a zemi, určil že Mekka bude svatým místem; proto jím bude až do dne Vzkříšení. Nikdo, kdo věří v Aláha a ve Vzkříšení, na tomto místě neprolije ničí krev ani neporazí strom. Nebylo to dovoleno nikomu přede mnou a nebude to dovoleno ani nikomu, kdo příjde po mně. Pouze já jsem v tuto hodinu získal svolení kvůli Aláhově zlobě nad obyvateli Mekky; od teď je znovu svatým místem jako dřív. Nechť to ti, kdo jsou přítomni, řeknou těm, kdo tu nejsou.
Pokud vám někdo řekne: ´Aláhův prorok vskutku zabíjel v Mekce.´, řekněte ´Aláh to povolil svému Prorokovi, ale tobě ne.´ Ó národe Chuzaa! Zdrž se zabíjení. Spáchal jsi vraždu, za kterou zaplatím výkupné; pokud zde však bude po mém odjezdu někdo zabit, příbuzný zabitého bude mít na výběr mezi prolitím vrahovy krve a výkupným.“

Poté Prorok zaplatil výkupné za krev muže, který byl zabit lidmi kmene Chuzaa. Výkupným bylo dvě stě velbloudic.

Prorok vyslal výpravy do okolí, které měly zvát lidi k Aláhovi, ale ne je zabíjet. Chalid však jednou použil násilí proti lidem kmene Jadhima a několik jich zabil. Po dobytí Mekky zůstal Prorok ve městě ještě dvacet pět dní.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Sirat Rasoul Allah - Život proroka Mohameda

Aláhův prorok se vrátil do Medíny a zůstal tam po několik měsíců a vysílal různé nájezníky a výpravy. Pak přišel měsíc poutí a bylo to rok po výpravě do al-Hudajbíje, odkud se musel vrátit zpět do Mekky.

Pak proběhlo, co se nazývá Odvetnou poutí, kdy se prorok pomstil Kurajšovcům, kteří mu zabránili vstoupit do Mekky v šestém roce hidžry, tím, že do ní vstoupil v posvátném měsíci sedmého roku. Muslimové, kteří byli dříve vráceni s ním, nyní také pochodovali na této pouti, a když Mekané slyšeli o tom, že se blíží k městu, někteří z nich ho opustili.

Ale někteří lidé v Mekce stáli poblíž společenského domu a proroka vyhlíželi, a když vtoupil do mešity, hodil si plášť přes levé rameno, předpažil své ruce a zvolal: “Ať má Aláh slitování s tímto mužem, aby měl sílu”. Pak obejmul kámen, vyšel ven a jeho stoupenci ho následovali. Skočil, aby obejmul Jemenský kámen a černý kámen a třikrát oběhl Kabu, než zpomalil.

Aláhův prorok zůstal v Mekce po tři dny a třetího dne byl navštíven kurajšovským mužem, který mu řekl: “Čas vypršel! Odejdi od nás!” Poté Aláhův prorok odešel a vrátil se do Medíny.

Prvního měsíce osmého roku hidžry poslal prorok výpravu do Muty na hranicích se Sýrií a velení svěřil Zajdovi řka: “Pokud by byl Zajd zabit, velení převezme Džafar, pokud by byl zabit Džafar, pak ho převezme Abduláh bin Rawaha”. Muži se připravili, a když byli připraveni, jejich počet se rovnal třem tisícům. Zatímco se někteří prorokovi společníci loučili s Abduláhem bin Rawahou, ten plakal a oni se ho ptali: “Proč pláčeš?” On odpověděl: “Nemám v tomto světě žádnou lásku, nepláču ani kvůli vám, slyšel jsem ale Aláhova proroka recitovat verš z Aláhova písma, které takto mluví o pekelném ohni: ‘Každý do něj musí jít. To je Aláhovo nařízení, které musí být naplněno’. A já nevím, jak bych mohl uniknout, až se do něj dostanu”. Muslimové pak řekli: “Ať je Aláh s tebou a chrání tě, a přivede tě v bezpečí zpět k nám”.

Pak lidé vyrazili, ale prorok je kus cesty doprovodil a pak je opustil.

Pochodovali, dokud se nedostali k Maanu v Sýrii, kde zaslechli, že Byzantský císař Heraclius je utábořen v Maabu se 100 000 Řeky podpořenými dalšími 100 000 muži z arabských kmenů vedených mužem jménem Malik. Když se muslimové dozvěděli tuto novinu, zůstali dvě noci v Maanu, aby situaci zvážili. Řekli: “Napišme prorokovi a sdělme mu velikost našeho nepřítele. Buďto nám pošle posilu, nebo nám poskytne radu”. Abduláh bin Rawaha se pokusil podpořit ducha svých lidí tím, že říkal: “To, před čím nyní couváte, je to, co jste přišli hledat, mučednictví. Nebojujeme proti těmto lidem počtem, silou nebo přesilou, ale Aláhovým náboženstvím! Proto se pohněte. Může se stát pouze jedna ze dvou věcí - obou dobrých - buďto vítězství, nebo mučednictví”. Lidé vykřikli: “Při Aláhovi! Rawahův syn promluvil pravdu!” a znovu vyrazili a pochodovali, dokud nedošli do oblasti Balka a nespatřili Heracliovy armády. Pak došlo k bitvě u vesnice jménem Muta.

Muslimové se postavili do bitevní formace; jejich pravé křídlo bylo vedeno mužem jménem Kutba a levé Ubajou. Dvě armády se střetly a bojovaly. Zajd v boji nesl prorokův praporec, dokud nepadl kopím nepřítele. Poté uchopil praporec Džafar a bojoval s ním, ale bitva se stala intenzivní a on seskočil dolů ze svého hnědého koně, zchromil ho, což znamenalo “smrt nebo vítězství”, a bojoval, dokud také nebyl zabit. Byl prvním mužem v islámu, který zchromil svého koně. Džafarovi bylo pouze třicet tři let; v bitvě mu byly useknuty ruce a Aláh je v ráji nahradil dvěma křídly, na kterých létal.

Když byl Džafar zabit, vlajku převzal Abduláh bin Rawaha. Sesedl a bratranec mu přinesl morkovou kost a řekl: “Posilni se jí, protože budeš muset překonat mnoho těžkostí”. Vzal ji a kousl do ní, ale když slyšel povyk svých vojáků, vyčetl si: “Jsem tolik ponořený do života” a odhodil kost, uchopil svůj meč a spěchal do bitvy, kde bojoval, dokud nebyl zabit.

Poté uchopil vlajku Thabit a vzkřikl: “Muslimové! Vyberte si jiného vůdce”. Oni odpověděli: “Tebe”, ale on tu čest odmítl, a oni zvolili Chalida, který se držel dál od nepřítele a rozhodl stáhnout se, aby ušetřil životy svých lidí. Nepřítel se také stáhl, a Chalid byl schopen se svojí armádou odejít.

Nicméně Kutba, který velel pravému křídlu muslimů, zabil Maritha, vůdce arabských vojáků, kteří podporovali Heraclia.

Když se armáda vrátila do Medíny, Aláhův prorok a muslimové jim vyšli naproti. Děti běžely vpředu a prorok je následoval na mezkovi. Lidé začali na armádu házet kamení a kříčeli: “Dezertéři! Utekli jste z Aláhovy stezky!”, prorok ale řekl: “Nejsou to dezertéři, a pokud bude Aláh potěšen, budou znovu útočit”.

Po výpravě do Muty prorok zůstal po nějakou dobu v Medíně. Banu Bakr měli dlouhotrvající spor s Chuzaji, který byl dočasně přerušen nepřátelstvím mezi prorokem a Kurajšovci. Když byla mezi prorokem a Kurajšovci uzavřena mírová smlouva, jedním z jejích bodů bylo, že kmeny mohou uzavírat spojenectví s jakoukoliv stranou. Banu Bakr si za spojence zvolili Kurajšovce a Chuzajové si zvolili proroka. Banu Bakr ale využili míru k tomu, aby se pomstili Chuzajům, a Naufal, jejich vůdce, vyrazil s částí jejich kmene; jeho rozkaz nebyl uznán všemi z kmene. On a jeho stoupenci zaútočili na Banu Chuza v noci a zabili jednoho muže; Naufalovi tajně pomohli někteří Kurajšovci. Vytlačili Chuzaje zpět, až dosáhli k posvátnému území [Mekkce] a Banu Bakr byli zasaženi strachem a řekli Naufalovi: “Vstoupili jsme na posvátné území! Mějte se na pozoru! Bojte se boha”. Ten ale pompézně odpověděl: “V tento den není žádný bůh, synové Bakra! Vykonejte svojí pomstu! Při mém životě, jste zvyklí na loupení na posvátném území. Proč se tu i nepomstít?” Když se Chuzajové dostali do Mekky, hledali ochranu v Budajlově domě.

Banu Bakr a Kurajšovci tím, že se spojili proti Chuzajům, kteří byli prorokovi spojenci, tak porušili dohodu mezi Kurajšovci a prorokem, a Amr bin Salim z Khuzajů šel za prorokem a o této události mu řekl.

Vstoupil do mešity v Medíně, kde prorok seděl uprostřed lidí, a požádal ho o pomoc a o odplatu, a prorok odpověděl: “Tak se stane”. Pak se na obloze objevil oblak a on řekl: “Tento oblak věští vítězství”.

Poté Budajl a několik mužů z Chuzajů také navštívilo proroka v Medíně a přišli se stejnou výzvou. Když se vrátili do Mekky, prorok svým lidem řekl: “Předpovídám, že dostaneme návštěvu od Abu Sufjana, požadujícího vynucení našeho spojenectví a rozšíření naší smlouvy”.

Když byl Budajl na dva dny cesty od Mekky, potkal Abu Sufjana na cestě k prorokovi. Když se Abu Sufjan s Budajlem setkal, zeptal se ho: “Kde jsi byl?” a Budajl odpověděl: “Projížděl jsem se údolími”. Abu Sufjan řekl: “Nebyl jsi za Mohamedem?” a Budajl odpověděl: “Ne”. Když Budajl odjel, Abu Sufjan šel na místo, kde byl uvázán Budajlův velbloud, a když prozkoumal jeho trus, našel v něm semínka datlí a řekl si: “Budajl byl jistě za Mohamedem v Medíně”.

Pak Abu Sufjan pokračoval v cestě, až dorazil do Medíny a šel za Aláhovým prorokem, který s ním nepromluvil. Tak šel za Abu Bakrem a zeptal se ho, jak má přesvědčit proroka, aby s ním mluvil, ale Abu Bakr ho odmítl; a tak tomu bylo s každým ze společníků, za kterými Abu Sufjan přišel. Nakonec šel Abu Sufjan na dvůr mešity a hlasitě zakřičel: “Poslouchejte, vy lidé. Slibuji lidem ochranu”. Pak nasedl na velblouda a odjel.

Když dorazil zpět do Mekky, Kurajšovci se ho zeptali: “Jaké jsou zprávy?” Řekl jim, co se stalo, a oni se mu vysmívali a říkali: “K čemu budou tvoje slova?” a on odpověděl: “K ničemu. Co jiného jsem ale mohl udělat?”

Mezitím Aláhův prorok nařídil přípravy. Abu Bakr šel za svojí dcerou Aišou, která připravovala prorokovo vybavení na výpravu, a řekl: “Nařídil ti prorok, abys mu připravila jeho věci?” Ona to potvrdila a doporučila Abu Bakrovi, aby se sám připravil, řekla ale, že nezná cíl výpravy. Později prorok informoval lidi o tom, že jde do Mekky a nařídil jim, aby urychlili přípravy.

Nicméně když prorok výpravu ohlásil, Hatib - jeden z jeho důvěryhodných společníků - napsal Kurajšovcům varovný dopis a dal ho Sáře, propuštěné otrokyni, aby ho dovezla do Mekky. Dala si dopis na hlavu, zakryla ho svými vlasy a odjela. Aláh ale řekl prorokovi o dopisu, a on za ní poslal Aliho. Ali ženu dohnal u al-Chulajky a přinutil jí sesednout; prohledal její zavazadla, nic ale nenašel. Pak řekl: “Zapřísahám tě u Aláha! Prorokovi nebyla sdělena žádná lež, a žádná lež nebyla sdělena ani nám! Vydej ten dopis, jinak tě svlékneme do naha!” Když viděla, že to myslí vážně, rozpustila si vlasy, vyňala dopis a dala ho Alimu. Když byl přinesen prorokovi, ten poslal pro Hatiba a zeptal se ho, proč Kurajšovcům poslal varování. Hatib odpověděl: “Věřím v Aláha a v jeho proroka. Nezměnil jsem svojí víru. Ale doufal jsem ve výhodu pro mojí ženu a syna, kteří stále žijí v Mekkce”. Prorok mu pak prominul, protože bojoval u Badru.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Eurábie přináší další pokračování životních příběhů muslimského hrdiny jménem Mohamed:

“Prorok jednu za druhou obsadil židovské pevnosti a cestou bral zajatce. Mezi nimi byla Safija, žena Kinana, náčelníka Khajbaru, a její dvě sestřenice; prorok si vybral Safíju pro sebe. Další zajatci byli rozděleni mezi muslimy. Bilal přivedl Safiju prorokovi a cestou minuli těla několika židů. Safijiny společnice naříkaly a sypaly si na hlavu prach. Když Aláhův prorok spatřil tuto scénu, řekl: “Odveďte ode mě tyto ďáblice”. Nařídil ale, aby Safija zůstala a hodil na ní svůj plášť. Muslimové tak věděli, že si jí vyhradil pro sebe. Prorok pokáral Bilala řka: “Přišel jsi o všechnu slitovnost, když jsi nechal projít ty ženy kolem těl jejich manželů?”

…

Kinana, manžel Safije, byl strážcem pokladnic kmene, a byl přiveden před proroka, který se zeptal, kde jsou ukryty. Kinana ale odmítl místo prozradit. Pak předstoupil žid, který řekl: “Viděl jsem každé ráno Kinanu chodit k jistým ruinám”. Prorok se Kinany zeptal: “Jsi připraven zemřít, když zjistíme, že víš, kde se poklad nachází?” A on odpověděl: “Ano”. Prorok pak nařídil, aby bylo v ruinách kopáno, a část pokladu byla nalezena. Pak byl znovu Kinana dotázán na zbytek, ale stále odmítal to sdělit. Aláhův prorok ho předal al-Zubajrovi a řekl mu: “Muč ho, dokud neřekne, co ví”, a al-Zubajr mu na hrudi rozdělal oheň, takže takřka zemřel; pak ho prorok předal Mohamedovi bin Maslamovi, který mu usekl hlavu.”

Celý článek …

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Sirat Rasoul Allah - Život proroka Mohameda

V sedmém roce hidžry vyjel prorok se šestnácti stovkami následovníků na výpravu proti židovskému kmeni z Chajbaru vzdáleného sto mil. Postupovali cestou tak, aby zabránili Chajbarským získat pomoc od svých spojenců Ghatafanů.

Když prorok dosáhl údolí Chajbaru, se svými společníky se zastavil a modlil se k Aláhovi. “Pane nebí a země, které objímáš, Pane obou světů a všeho, co obsahují, Pane dáblů a těch, kteří jsou zkažení, Pane větrů a všeho, co rozprašují! Žádáme tě o dobro pro tuto vesnici, o dobro pro její obyvatele, a o dobro pro vše v ní, a utíkáme k tobě pro útočiště před jejími zly, před zlem jejích obyvatel, a před zlem všeho, co je v ní. Vpřed, ve jménu Aláha!” Tato slova pronesli v každé vesnici, do které vstoupili.

Aláhův prorok nenapadl Chajbar až do dalšího rána; pokud slyšel volání k modlitbě, neprovedl by útok, pokud ho ale nezaslechl, zaútočil. “Zastavili jsme se na noc u Chajbaru, a prorok čekal a neuslyšel ranní volání k modlitbě, proto nasedl na svého koně a my jsme nasedli na naše. Já [prorokův sluha Anas] jsem jel za Abu Talhoutakem tak blízko, že se moje noha dotýkala nohy Aláhova proroka. Potkali jsme několik dělníků, kteří šli brzy ráno do práce a kteří nesli lopaty a koše, a když spatřili proroka a jeho armádu, křičeli a utekli. Prorok vykřikl: ‘Aláhu akbar! Chajbar bude zničen’”.

Prorok jednu za druhou obsadil židovské pevnosti a cestou bral zajatce. Mezi nimi byla Safíja, žena Kinana, náčelníka Chajbaru, a její dvě sestřenice; prorok si vybral Safíju pro sebe. Další zajatci byli rozděleni mezi muslimy. Bilal přivedl Safíju prorokovi a cestou minuli těla několika Židů. Safíjiny společnice naříkaly a sypaly si na hlavu prach. Když Aláhův prorok spatřil tuto scénu, řekl: “Odveďte ode mě tyto dáblice”. Nařídil ale, aby Safíja zůstala a hodil na ní svůj plášť. Muslimové tak věděli, že si jí vyhradil pro sebe. Prorok pokáral Bilala řka: “Přišel jsi o všechnu slitovnost, když jsi nechal projít ty ženy kolem těl jejich manželů?”

Muslimové měli zvyk jíst maso svých oslů, ale v tento den pronesl prorok několik zákazů pro budoucnost; žádný muslim nesmí jíst maso ochočeného osla. Ačkoliv prorok zakázal jezení tohoto masa, povolil jezení masa koní. Také prohlásil: “Není podle zákona, aby Věřícího zavlažovat sklizeň jiného muže [měl styk s těhotnou zajatkyní]; ani nesmí mít Věřící styk se zajatou ženou, pokud nebyla očištěna; ani nesmí Věřící jet na zvířeti, které mu nepřipadlo a vrátit ho vyhublé k ostatní kořisti, ani nesmí nosit ukořistěné šaty, a vrátit je ke kořisti obnošené”.

Poté, co Aláhův prorok dobyl Chajbarské pevnosti a majetek, dorazil k pevnostem al-Watih a al-Sulalim, které jako poslední odolávaly. Ty oblehl.

Pak vyšel ven Žid Marhab a vyzval k boji muže proti muži. Prorok řekl: “Kdo odpoví na výzvu toho muže?” a Mohamed bin Maslama odpověděl: “Já! Musím pomstít svého bratra, který byl zabit včera!”

Jak přistoupili jeden k druhému, bojovníci byli odděleni starým stromem, který sloužil oběma z nich jako úkryt, a když za něj jeden z nich uskočil, druhý odsekl svým mečem větve; pokračovali v této hře, dokud nebyl strom skoro zbaven větví a nevypadal jako člověk. Pak Marhab zaútočil na muslima a udeřil na něj, ale on nastavil svůj štít a meč na něj rychle dopadl; pak ho muslim zabil.

Ali v bitvě prováděl velké činy. “Když dorazil k hradu, vyšli z něj lidé a on na ně zaútočil. Žid ho udeřil tak, že mu upadl štít, ale zvedl poblíž pevnosti dveře a použil jeho štít na ochranu, dokud mu Aláh nazaručil vítězství; pak je odhodil. Když bylo po všem, já a dalších sedm mužů jsme se snažili ty dveře otočit, ale neměli jsme na to dost síly”.

Po asi deseti dnech si lidé uvědomili marnost snahy o obranu; proto požádali o mír a o to, aby byly jejich životy ušetřeny. Prorok souhlasil, protože již dobyl všechna další území.

Kinana, manžel Safíje, byl strážcem pokladnic kmene, a byl přiveden před proroka, který se zeptal, kde jsou ukryty. Kinana ale odmítl místo prozradit. Pak předstoupil Žid, který řekl: “Viděl jsem každé ráno Kinanu chodit k jistým ruinám”. Prorok se Kinany zeptal: “Jsi připraven zemřít, když zjistíme, že víš, kde se poklad nachází?” A on odpověděl: “Ano”. Prorok pak nařídil, aby bylo v ruinách kopáno, a část pokladu byla nalezena. Pak byl znovu Kinana dotázán na zbytek, stále to ale odmítal sdělit. Aláhův prorok ho předal al-Zubajrovi a řekl mu: “Muč ho, dokud neřekne, co ví”, a al-Zubajr mu na hrudi rozdělal oheň, takže takřka zemřel; pak ho prorok předal Mohamedovi bin Maslamovi, který mu usekl hlavu.

Když lidé z Fadaku, blízkého židovského města, slyšeli, co se stalo, poslali za prorokem vyslance, aby ho požádali, aby je ušetřil, pokud mu dají všechen svůj majetek. Souhlasil. Poté, co dosáhl dohody s lidmi z Chajbaru, požádali, aby jim dovolil obdělávat své vlastní země, a ponechat si polovinu toho, co vypěstují. Řekli: “Vyznáme se lépe ve statcích a v jejich obdělávání”. Prorok s nimi na tomto základě uzavřel mír, ale dodal: “Pokud bude pro nás výhodné vás vyhnat, učiníme tak”. Lidé z Fadaku s ním uzavřeli mír za stejných podmínek; majetek Chajbarů tak patřil všem muslimům, ale majetek Fadaků patřil Aláhovu prorokovi, protože je dobyl bez pomoci jízdy nebo velbloudů.

Poté, co si Aláhův prorok odpočinul, mu zajatá žena Zanajb přinesla pečenou ovci. Zeptala se, kterou část ovce má Aláhův prorok nejraději, a když se dozvěděla, že nohu, dala do ní mnoho jedu, i když otrávila celou ovci. Když jí dala před proroka, vzal si kousek, ale nesežvýkal ho. Pak ho vyplivl a řekl: “Tato kost mi říká, že je otrávená”. Nechal ženu přivolat, ona se přiznala k tomu, co učinila, a on se jí zeptal: “Proč jsi to udělala?” Ona odpověděla: “Není pro tebe žádným tajemstvím, co k tobě cítí moji lidé. Řekla jsem si: ‘Pokud je pouhým králem, měli bysme ho být zbaveni; ale jestli je prorokem, bude o jedu vědět a ochrání sám sebe’”. Prorok jí propustil, ale Bišr zemřel po kusu, který snědl.

Během jeho poslední nemoci o léta později prorok řekl: “Cítím žílu z mého srdce bít z jídla, které jsem snědl v Chajbaru”; kvůli těmto slovům muslimové došli k závěru, že prorok zemřel jako mučedník v bitvě a stejně tak s důstojností jeho prorockého úřadu, který mu Aláh udělil.

Kořist z Chajbaru, nejbohatší části Hidžázu, byla větší než kdy předtím. Byly mezi ní datle, olej, med a ječmen, a stejně tak ovce a velbloudi a šperky.

Tresty za nedodržování zákazů daných v den porážky Chajbaru byly rychlé. Na cestě zpět do Medíny byl prorokův otrok náhodou zasažen šípem a zabit. “Řekli jsme: ‘Ať se raduje v ráji’, ale prorok odpověděl: ‘Žádným způsobem! Přísahám, že plášť, který ukradl z kořisti v Chajbaru na něm nyní hoří v pekle!’ Prorokův společník, který tato slova slyšel, k němu přišel a řekl: ‘Ó Aláhovo proroku! Vzal jsem si dva řemeny na své sandály’ a on odpoveděl: ‘Pak budeš trpět dvěma řemeny ohně’”.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Karolína Kopecká vybírá pro Eurábii záznamy několika hrdinských činů Mohameda:

Nechci se českých muslimů nějak dotknout a neříkám, že všichni muslimové jsou zlí, ale ten, kdo chce nalézt v islámu opodstatnění pro násilí vůči odpůrcům islámu nebo opodstatnění pro válku proti nevěřícím, nebude mít příliš těžkou práci. …

„Krátce po svém návratu shromáždil prorok na tržnici židy a promluvil k nim: “Přihlašte se k islámu předtím, než vás Alláh potrestá stejně, jako potrestal Kurajské!” Ale oni odpověděli: “Nelži sám sobě! Povraždil jsi několik Kurajských, kteří byli nezkušení a nevěděli, jak bojovat. Kdybys bojoval s námi, poznal bys, že jsme muži, s jakými ses ještě nestřetl”. Pak Alláh seslal tento verš: “Řekni těm, kteří nevěří: ‘Budete poraženi a uvrženi do pekla.“

„Za úsvitu jsme přišli s Abu Sufajnem k Prorokovi a ten mu řekl: ´Stále ti není jasné, že není žádného jiného boha kromě Alláha!´ Odpověděl: ´Kdyby existoval jiný bůh, měl to již dokázat a pomoci mi.´ Prorok pokračoval: ´Stále ti není jasné, že jsem prorokem Alláha?´ Abu Sufajn odpověděl: ´O tom pořád pochybuji.´ Na to jsem mu řekl: ´Běda ti! Přestup k islámu a řekni ´Prohlašuji, že není jiného boha kromě Alláha a že Mohammed je Alláhův prorok.´, než ti usekne hlavu! A tak se Abu Sufajn přiznal k pravdě a konvertoval k islámu. Řekl jsem Prorokovi: ´Abu Sufajn se rád něčím chlubí. Uděl mu nějakou výhodu.´ Prorok tedy stanovil, že každý, kdo vstoupí do Abu Sufajnova domu, bude v bezpečí, stejně tak každý, kdo se zamkne ve vlastním domě i ten, kdo vstoupí do mešity.“

Celý text …

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Sirat Rasoul Allah - Život proroka Mohameda

Nyní se blížil konec šestého roku hidžry a prorok se rozhodl jít na pouť do Mekky. Nešlo o válečnou výpravu, a nebyl měsíc, ve kterém by bylo vedení války podle zákona povoleno. Prorok pozval okolní arabské kmeny a kočovné Beduíny, aby ho doprovodili, protože se obával, že by ho Kurajšovci mohli napadnout, nebo mu zabránit vstoupit do Kaby. Mnoho Arabů se zdrželo, takže vyrazil s Pomocníky, Emigranty a dalšími Araby, kteří přišli. Vzal zvířata vhodná k obětování, oblékl si poutnické roucho, aby lidé věděli, že nemá válečné úmysly, a vyrazil s jediným úmyslem navštívit Kabu a vzdát jí čest. “Vzal si k obětování sedmdesát velbloudů, protože množství jeho mužů se rovnalo sedmi stům, jednoho velblouda na každých deset mužů”, zaznamenal jeden svědek, ale jiný řekl, že s ním šlo čtrnáctset mužů.

Když prorok dorazil do Usfanu, bylo mu řečeno: “Kurajšovci se doslechli o tvojí výpravě; a přivedli své dojné velbloudice, a oblékli se do leopardích kůží, a utábořili se u Dhu Tuwa a přísahali u Aláha, že ti nedovolí vstoupit do Mekky. Chalid již s jezdectvem obsadil Karaul-Ghamain”. Prorok řekl: “Běda Kurajšovcům! Válka je zničila! Jak by jim mohlo ublížit, kdyby mi umožnili jít mojí cestou a cestou Aláhovou? Nepřestanu bojovat za slovo Aláhovo, dokud se nestane vítězným, nebo dokud mi nepodříznou krk”. Pak řekl: “Kdo nás povede cestou, která by je obešla?” a muž z Aslamu je vzal průsmykem, který byl nerovný a kamenný, dokud nedošli na pohodlnější cestu.

Když Kurajšovská jízda viděla, že muslimové jeli jinou cestou, spěchali zpátky, aby se znovu spojili s vlastními lidmi. Když muslimové došli k průsmyku al-Murar, prorokova velbloudice si klekla a lidé řekli: “Je trucovitá”. On odpověděl: “Není trucovitá; nemá to v povaze. Ale On, který zastavil před Mekkou slona, zastavil i jí. Když mě dnes Kurajšovci požádají o jakýkoliv způsob prokázání mého příbuzenství, prokážu jim ho”. Pak řekl lidem: “Utábořte se!” a oni protestovali a říkali: “V tomto údolí není žádná voda”. Proto protok vytáhl ze svého toulce šíp a dal ho jednomu ze svých společníků, který sešel dolů k vyschlé vodní jámě a propíchl jím její dno; pak vyteklo mnoho vody a všichni lidé pili a utábořili se okolo.

Poté, co se prorok pohodlně utábořil, navštívil Budajla a několik mužů Chuzaů, kteří s ním mluvili a ptali se ho na smysl výpravy. Odpověděl jim, že nevyšel do války, ale aby jako poutník navštívil povsvátnou Kabu. Oni se poté vrátili ke Kurajšovcům a řekli: “Jste ve svých soudech uspěchaní. Mohamed nepřišel bojovat, ale navštívit Kabu”. Kurajšovci vytrvávali ve svých podezřeních a říkali: “I když nemusel přijít bojovat, nikdy nevstoupí proti naší vůli”. Poslali nicméně pozorovatele a jeden z nich byl Beduín z kočovných kmenů. Když ho prorok viděl přijíždět, řekl: “Tento muž je jeden z oddaných. Propusťte obětní zvířata tak, aby je mohl vidět!” Když muž viděl zvířata postupující od údolí směrem k němu, nesoucí ozdobné věnce a pobíhající mezi keři v této neúrodné zemi, vrátil se ke Kurajšovcům naplněn úctou, aniž by se vůbec setkal s Aláhovým prorokem, a podal hlášení. Oni ale odpověděli: “Posaď se! Ty jsi pouštní Arab a nemáš žádné vědomosti”. Pak se Beduín rozhněval a řekl: “Mé kmeny nevstoupí do spojenectví s vámi z důvodu jako je tento! Má být muž držen mimo dům Aláha, když mu přišel pouze vzdát čest? Musíte Mohamedovi buďto povolit pokračovat, nebo já a mé kmeny odjedeme”. Oni odpověděli: “Ovládej se, a my si získáme výhodné podmínky”.

Pak poslali za prorokem Urwu, jiného ze svých spojenců, a přísahali, že přijmou jeho zprávu o situaci. Aláhův prorok s ním promluvil jako mluvil dříve a řekl mu, že nepřišel bojovat. Když byl Urwa s prorokem, dobře si všímal chování jeho společníků; prorok neprováděl své očisty, aniž by je pobízel k šetření vodou, neplival, aniž by neschraňovali jeho sliny, a když mu vypadl z hlavy vlas, sebrali ho. Když se Urwa vrátil ke Kurajšovcům, řekl: “Viděl jsem vládce Persie v jeho vlastní zemi, a vládce Byzancie v jeho vlastní zemi, a vládce Habeše v jeho vlastní zemi; a neviděl jsem krále žádného národa tak uctívaného, jako je Mohamed mezi svými společníky! Viděl jsem lidi, kteří ho za žádnou cenu nezavrhnou! Dělejte tedy, co považujete za odpovídající”.

Aláhův prorok zavolal Utmana a poslal ho za Abu Sufjanem a za šlechtici Kurajšovců, aby je informoval, že nepřišel bojovat, ale přišel na pouť do Kaby, aby jí uctil. Utman přijel k Abu Sufjanovi a předal mu prorokovu zprávu, a když tak učinil, oni mu řekli: “Pokud si ty sám přeješ chodit kolem Kaby, můžeš tak učinit”. On ale odpověděl: “Neučiním tak, dokud tak neučiní Aláhův prorok”, a Kurajšovci ho uvěznili a bylo oznámeno prorokovi a muslimům, že Utman byl zavražděn.

Prorok poté přísahal: “Neodejdeme, dokud nebudeme s těmito lidmi bojovat”, a vyzval své stoupence, aby přísahali. Tak učinili, ve stínu stromu, nabídli prorokovi spojenectví a slíbili, že z bitvy neutečou. Pouze jeden muž, al-Džad, se složení slibu vyhnul.

Nicméně brzy došly zprávy o tom, že novinky o Utmanově smrti nebyly pravdivé. Kurajšovci poslali za prorokem Suhajla s těmito pokyny: “Uzavři s ním mír za podmínky, že nyní odejde; nemůžeme dovolit, aby arabové říkali, že vstoupil do Mekky proti našemu přání”. Když prorok zpozoroval, jak se blíží Suhajl, řekl: “Kurajšovci chtějí uzavřít mír, proto poslali toho muže”.

Když Suhajl dorazil k prorokovi, mluvil dlouho, a nakonec byla mezi nimi uzavřena mírová smlouva. Když bylo všechno domluveno, zbývalo pouze sepsat dokument. Prorok povolal Aliho a řekl: “Piš”.

Řekl: “Piš: ‘Ve jménu Aláha slitovného, soucitného …’”, ale Suhajl zasáhl a řekl: “To nemůžu přijmout. Piš: ‘Ve tvém jménu, ó Aláhu’”. Prorok se obrátil na Aliho a řekl: “Piš: ‘Ve tvém jménu, ó Aláhu. Toto je smlouva o míru mezi Mohamedem, Aláhovým prorokem, a …’”. Suhajl ale znovu zasáhl. “Pokud bych přiznal, že jsi Aláhovým prorokem, nebojoval bych proti tobě! Napiš své jméno a jméno svého otce”. Aláhův prorok proto řekl: “Piš: ‘Toto je smlouva o míru mezi Mohamedem bin Abduláhem a Suhajlem bin Amrem. Souhlasili, že proti sobě nepovedou válku po dobu deseti let. Pokud uprchlíci Kurajšovců přijdou k Mohamedovi, pošle je zpět; pokud ale ke Kurajšovcům přijdou uprchlíci od Mohameda, Kurajšovci se jich nevzdají. Nepřátelství skončí a nebudou mezi nimi povoleny ani lsti ani krádeže. Každý člověk je svobodný uzavřít smlouvu o spojenectví s Mohamedem nebo s Kurajšovci’”.

Bylo odsouhlaseno, že muslimové se tento rok vzdají svého pokusu o vstup do Mekky, ale že příští rok jim bude poskytnut vstup po dobu tří dnů, pokud nebudou ozbrojeni více, než běžní poutníci.

Když prorokovi společníci pochodovali od Medíny, neměli žádné pochybnosti o tom, že vstoupí do Mekky, protože prorok měl vizi; když byli ale svědky podpisu této smlouvy a toho, čemu se prorok musel podřídit, byli velmi zarmouceni.

Nyní se Aláhův prorok snažil v některých ohledech svojí pouť naplnit, proto poté, co byla podepsána mírová smlouva, porazil obětní zvířata, a nechal si oholit hlavu. Když to lidé viděli, udělali to samé. Byli velmi blízko hranicím posvátného území.

Prorok začal postupovat zpět a cestou mu byla zjevena súra Vítězství. “Zajistili jsme ti jasné vítězství, neboť Aláh ti odpustí tvé minulé a budoucí hříchy, zajistí ti přízeň, a povede tě správnou cestou”.

“Ti, kdož ti věrnost přisahají, přísahají vlastně Bohu a ruka Boží spočívá na rukou jejich. Kdo poruší úmluvu, tedy ji poruší jen ke škodě vlastní, kdo však věrně dodrží úmluvu s Bohem uzavřenou, tomu On uštědří odměnu nesmírnou”. Súra potom mluví o Arabech, kteří zůstali pozadu, když je prorok vyzval, aby se k němu připojili k pouti. “A řeknou ti, kdož zůstali pozadu z kočovných Arabů: ‘Byli jsme zaměstnáni stády svými a rodinami svými’”, ale není to pravda, protože se radovali z možnosti, že se nikdy nevrátíš. “A řeknou ti, kdož zůstali vzadu, když chystáte se na pochod, abyste se zmocnili kořisti: „Dovolte nám, abychom vás následovali!“ A rádi by takto změnili slovo Boží! Rci: „Nebudete nás následovat - tak to již dříve rozhodl Bůh!“ A řeknou: „Nikoliv, vy nám to jen nepřejete!“ Ba ne, oni jsou jen málo chápaví. Rci těm z kočovných Arabů, kteří vzadu zůstali: „Budete vyzváni k boji proti lidu obdařenému velkou bojovností; a budete proti nim bojovat, leč by přijali islám. Uposlechnete-li, Bůh vám dá odměnu překrásnou, avšak obrátíte-li se zády, tak jak jste se již obrátili dříve, potrestá vás trestem bolestným. … Bůh věru již nalezl zalíbení ve věřících, když ti přísahali věrnost pod stromem, a On dobře ví, co bylo v srdcích jejich. A seslal k nim sakínu a odmění je brzkým úspěchem i kořistí hojnou, jíž se zmocní. A Bůh mocný je i moudrý. … On je ten, jenž odvrátil ruce jejich od vás a ruce vaše od nich v údolí Mekky poté, co vám nad nimi uštědřil vítězství; a Bůh dobře pozoruje vše, co děláte. … A kdyby nebylo věřících mužů a žen, které jste neznali a které jste mohli pošlapat, takže byste se na nich nevědomky dopustili viny. … Bůh zajisté již dokázal poslu Svému pravdivost jeho snu: „Vskutku vstoupíte do Posvátné mešity, bude-li chtít Bůh, bezpečni a s oholenými hlavami a ostříhanými nehty a vousy a bez jakékoliv bázně!“ A On věděl to, co jste neznali, a kromě toho vám připravil blízký úspěch”.

Před tímto islám nezískal žádné větší vítězství. Války byly běžné, kdekoliv se lidé setkali, po uzavření smlouvy byly ale zastaveny, a lidé se cítili v bezpečí a mohli se setkávat a vést diskuse a rozpravy; každý inteligentní člověk, kterému bylo navrženo přijetí islámu, proto islám přijal. V těchto následujících dvou letech tak přijalo islám stejné množství lidí, kolik ho přijalo od jeho počátku. Možná více. O dva roky později byl prorok schopen vyjít na pouť s deseti tisíci lidmi namísto s čtrnácti sty.

Když byl Aláhův prorok zpět v Medíně, dorazil uprchlík z Mekky jménem Abu Basir. Kurajšovci poslali dopis se dvěma posly, kterým žádali jeho vydání v souladu se smlouvou, a prorok Abu Basirovi řekl: “Znáš naši smlouvu a naše náboženství zakazuje zradu! Aláh zajistí osvobození a šťastný konec tobě i těm, kteří jsou stejně bezmocní. Vrať se proro ke svým lidem”. Abu Basir prosil: “Nemůžeš mě vrátit zpátky nevěřícím, aby mě svedli od mého náboženství”, prorok ale odpověděl: “Odejdi! Aláh ti zajistí vysvobození”.

Poté Abu Basir odjel s posly a když dojeli až k Dhul-Hulajfě, posadil se s nimi na zeď. “Je tvůj meč ostrý?” zeptal se jednoho z nich. “Mohu se na něj podívat?” Pak ho Abu Basir vytáhl z pochvy a zabil ho. Druhý posel utekl zpět k Aláhovu prorokovi, který seděl v mešitě, a pozdravil ho: “Běda ti, co se stalo?” On odpověděl: “Tvůj společník zabil mého společníka”. Krátce poté dorazil Abu Basir s vytaseným mečem a řekl prorokovi: “Ty jsi dodržel svůj slib a Aláh tě ho zbavil! Správně jsi mě vydal do rukou Kurajšovců, ale já jsem ubránil své náboženství”. Aláhův prorok prohlásil: “Zde je muž, který by mohl roznítit válku, kdyby měl dost mužů”.

Abu Basir odešel a zastavil se v al-Isu na mořském pobřeží, které leželo na cestě karavan Kurajšovců do Sýrie; a když byla věřícím sdělena prorokova slova “Mohl by roznítit válku, kdyby měl dost mužů”, až sedmdesát mužů vyrazilo za Abu Basirem. Pak pronásledovali Kurajšovce a zabili každého jejich muže, ke kterému se dostali, a přepadli každou karavanu, která prošla poblíž, takže Kurajšovci nakonec poslali prorokovi dopis a prosili ho, aby nájezdníkům umožnil žít v Medíně, pokud si tak budou přát, takže nebudou nadále obtěžovat Kurajšovce, kteří si již nepřáli jejich návrat do Mekky. Tak byli nájezdníci přijati do Medíny.

Poté Mohamed dostal nápad vyzvat vládce okolních států, aby naslouchali jeho učením. Byzantská říše se zdála rozpadat, křesťanská církev byla rozdělená, a možnosti se zdály být vhodné k jejich využití. Rozhodl se vyslat oficiální vyslance. Ve stejnou dobu si začal podřizovat okolní kmeny na polostrově, nebo s nimi uzavírat spojenectví.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Sirat Rasoul Allah - Život proroka Mohameda

Toho dne v poledne přijel k prorokovi na mezkovi Gabriel, usazen v brokátovém sedle a s hedvábným turbanem na hlavě. Řekl: „Složil jsi zbraně, Aláhův proroku?“ Ten odpověděl: „Ano“, načež Gabriel řekl: „Ale andělé ještě zbraně nesložili. Přišel jsem vyzvat lidi, aby dle Aláhova rozkazu táhli proti Banu Kurajza. Přicházím osobně, aby se roztřásli strachem.“ A tak Aláhův prorok nařídil vyhlásit rozkaz, aby se nikdo nevěnoval odpoledním modlitbám, dokud nedojdou k židovské pevnosti.

Prorok vyslal nejdříve Aliho se svým praporcem a ostatní lidé spěchali, aby se k němu přidali. Když Ali dorazil k pevnosti, slyšel zde řeči urážející islám a tak se vrátil a varoval proroka, aby se k Banu Kurajza nepřibližoval. „Proč?“, zeptal se prorok. „Slyšel jsi, jak mě urážejí? Kdyby mě ti lidé znali, nemluvili by tak.“ Když přijel na území Banu Kurajza, zastavil se poblíž pramenu Ana a lidé se kolem něho shromáždili. Mnoho z nich přijelo hned po večerních motlitbách, aniž by vykonali odpolední modlitby, a tak si nahradili odpolední motlitby hned po posledních večerních; Aláh je za to však nepotrestal a ani Aláhův prorok je nepokáral.

Po dvaceti pěti dnech, kdy Aláhův prorok Banu Kurajza obléhal, se nepřátelé dostali do úzkých a Aláh naplnil jejich srdce strachem.

Jakmile nepřátelé shledali, že Aláhův prorok nehodlá odejít, dokud je nepokoří, Kab, jejich vůdce, k nim promluvil: „Mám tři návrhny a vy si vyberte ten, který vám vyhovuje. Můžeme tohoto muže poslouchat a věřit mu; prostě proto, že je prorokem. V tom případě bude váš život, majetek i vaše děti v bezpečí.“ Nato odpověděli: „Nikdy se nevzdáme příkazů Tóry, ani je nevyměníme za jiné.“ Kab pokračoval: „Pokud tuto možnost zamítáte, můžeme zabít naše děti a ženy a jít k prorokovi Mohamedovi a jeho druhům s vytasenými meči; pak Bůh rozhodne mezi námi a Mohamedem. Pokud zahyneme, nezanecháme po sobě sirotky, kteří by zle trpěli, avšak když zvítězíme, přísahám, že si vezmeme jejich manželky a děti!“ Nato odpověděli: „Měli bychom zabít tato ubohá stvoření? Jak bychom bez nich mohli žít?“ Řekl: „Pokud toto také zavrhujete, pak zvažte následující. Dnešní noc slavíme Šábes a tak je možné, že si Mohamed myslí, že je v bezpečí. Překvapme tedy jeho i jeho muže a zaútočme na ně.“ Avšak oni odpověděli: „Měli bychom znesvětit Šábes a udělat něco, co ještě nikdo před námi neudělal, kromě těch, kteří byli za svůj skutek změněni v opice?“ Nakonec Ali řekl: „Nikdo z vás od doby, co vás vaše matka zrodila, se nebyl schopen ani na jednu jedinou noc pevně držet svých rozhodnutí.“

Poté požádali Banu Kurajza proroka, aby jim poslal Abu Lubabu – jednoho z kmene Aus, jež byli jejich spojenci - aby se s ním mohli poradit. Když přijel, muži se zvedli a ženy s dětmi se kolem něho shromáždili se slzami v očích, což ho hluboce dojalo. Řekli: „Myslíš si, že bychom měli opustit pevnost, tak jak nám přikazuje Mohamed?“ a ačkoli jim odpověděl „Ano“, přejel si rukou přes hrdlo na znamení, že by byli zabiti.

Abu Lubaba poté řekl: „Při Aláhovi! Sotva jsem od nich odjel, došlo mi, že jsem zradil Aláha a Jeho proroka!“ Abu Lubaba nejel za Aláhovým prorokem, ale přivázal se ke sloupu mešity a řekl: „Nehnu se odsud, dokud mi Aláh neodpustí, co jsem udělal.“ a přísahal při Aláhovi, že již nikdy nevstoupí na půdu Banu Kuarajza, ani ho už nikdo nespatří v zemi, v které zradil Aláha a Jeho proroka. Když se o tom doslechl Aláhův prorok, řekl: „Kdyby za mnou přišel, tak bych se za něho přimluvil; ale protože se zachoval jinak, nepomohu mu, dokud mu Aláh neodpustí.“ Abu Lubaba zůstal přivázaný po šest dní; vždy, když nastala doba modlitby, ho jeho žena odvázala, aby mohl vykonat pobožnost. Potom ho přivázala zpátky.

Ráno sešel kmen Banu Kurajza ze své pevnosti a vzdali se Aláhovu prorokovi a kmen Aus prosil, aby se prorok zachoval ke spojencům jejich kmene stejně shovívavě, jako se zachoval ke spojencům kmene Khazraj. Prorok řekl: „Chtěli byste, aby o jejich osudu rozhodl jeden z vašich lidí?“, a oni souhlasili. Pokračoval: „Ať tedy rozhodne Sad bin Muad.“ Sad byl během obrany příkopu zasažen šípem a protože byl podsaditý a pohledný muž, vysadili ho jeho lidé na kožený polštář na osla. Řekli mu, „Jednej se svými spojenci laskavě, protože Aláhův prorok ti svěřil tento úkol.“ Prosili ho však příliš, a tak řekl: „Sad si dá dobrý pozor, aby nepřivodil zavržení Aláhovo obavami ze zavržení lidského.“ Ještě než Sad dorazil k lidem kmene Banu Kurajza, začalo nad nimi kvůli tomu, co prohlásil, několik jeho lidí naříkat.

Když se Sad objevil, řekl prorok muslimům: „Povstaňte v úctě ke svému vůdci!“ Nato se Sad zeptal: „Podřídíte se mému rozhodnutí, jež je v souladu s Aláhem?“, a oni řekli: „Podřídíme!“ Také Aláhův prorok odpověděl: „Ano.“ A Sad pronesl násludující: „Nařizuji zabít muže, rozdělit majetek a zajmout ženy a děti.“ Aláhův prorok řekl: „Tak jsi rozhodl, v souladu s Aláhovou vůlí, nad sedmi nebeskými klenbami.“

Aláhův prorok uvěznil lidi kmene Kurajza v Medině a nechal vykopat v místě tržiště příkopy. Pak poslal pro muže, kterým měly být sťaty hlavy tak, aby spadly do příkopů. Byli vyvedeni ve skupinách a byl mezi nimi i Kab, vůdce kmenu. Bylo jich šest až sedm set, někteří však uvádějí osm až devět set. Všichni byli popraveni. Jeden muž se otočil ke svým lidem a řekl: „Nezáleží na tom! Tento masakr byl dětem Izraele předurčen z boží vůle!“ Nato se posadil a byl sťat.

Aiša, prorokova žena, řekla: „Byla zabita pouze jedna z jejich žen. Při Aláhovi! Povídala si se mnou a smála se, zatímco prorok zabíjel její krajany na tržišti; a když ji zavolali, zeptala jsem se, ´Proč tě volaji?´, a ona odpověděla, ´Budu zabita!´ Zeptala jsem se proč a ona řekla, ´Kvůli něčemu, co jsem udělala!´ Pak ji odvedli a usekli jí hlavu. Nikdy nepřestanu obdivovat její humor a to, jak se smála i ve chvíli kdy věděla, že zemře.“ Tato žena zabila Věřícího, když svrhla mlýnský kámen z pevnosti Banu Kurajza.

Prorok rozdělil mezi muslimy majetek, ženy a děti Banu Kurajza a ponechal si jednu pětinu. Každý z jezdců dostal tři podíly, jeden pro sebe a dva pro svého koně, a každý pěšák dostal po jednom podílu. Toho dne bylo na místě třicet šest koňů Banu Kurajza. Prorok vyslal posla k Najdovi, aby s ním vyměnil zajaté otroky za koně a velbloudy.

Prorok si vybral jednu z židovských žen, Rajhanu, která zůstala jeho otrokyní až do konce života. Navrhl jí, aby se stala jeho manželkou a začala nosit závoj (který by jí odděloval od ostatních osob, tak jako jeho ostatní manželky), ale ona mu na to řekla: „Radši mi dovol zůstat tvou otrokyní; bude to snadnější pro mne i pro tebe.“ V době, kdy byla zajata, byla nepřítelem islámu a chtěla zůstat židovkou; prorok byl z toho zarmoucen a zůstal vůči ní chladný. Jednoho dne, když seděl prorok se svými přáteli a zaslechl za sebou klapot sandálů, prohlásil: „Ten, kdo přichází, mi řekne, že Rajhana přestoupila k islámu.“ Bylo to vskutku tak a prorok byl velice potěšen.

Potom, co byli lidé kmene Banu Kurajza pozabíjeni a jejich majetek rozdělen, Sadovo zranění se opět otevřelo a on zemřel jako mučedník. Uprostřed noci přišel za prorokem Gabriel, na hlavě měl turban ze zlatého brokátu, a zeptal se, „Kdo je ten mrtvý muž, pro kterého se nebeské brány otvírají a trůn se chvěje radostí?“ Nato prorok spěchal k Sadovi, ale nalezl ho již mrtvého.

Sad byl zavalitý muž, ale když ho lidé nesli na kremaci, zdál se jim lehký. Říkali: „I když je podsaditý, ještě nikdy jsme nenesli lehčí tělo.“ Když se o tom doslechl Aláhův prorok, vysvětlil jim: „Sad má kromě vás i jiné nosiče a přísahám při Něm, v jehož rukou leží můj život, že andělé nesli Sadovi duši a nebeský trůn se pro něho třásl.“

Vítězství v zákopové válce bylo pro proroka zadostiučiněním za porážku u Uhudu. V Medině měl nyní zajištěno nejvyšší postavení, s odporem pouze menšiny Farizejů. Dva ze tří židovských kmenů byly vyhnány a třetí prakticky vyhuben takovým způsobem, jenž spolehlivě odradil jakýkoliv potenciální odpor, který by ohrozil jeho pozici. Všechny spory byly odkazovány k němu a jeho slovo bylo zákonem.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Sirat Rasoul Allah - Život proroka Mohameda

Když Aláhův prorok uslyšel o jejich záměrech, nechal udělat kolem Medíny zákopy a pracoval na nich i on sám, aby podpořil muslimy v prahnutí po odměně v ráji, a oni pilně pracovali s ním s výjimkou pokrytců mezi nimi, kteří byli liknaví, předstírali nemoci ve prospěch svých rodin bez povolení nebo vědomí proroka. Každý pravý muslim stojící před nevyhnutelným stavem nouze to vždy oznámil Aláhovu prorokovi a dostal povolení se vzdálit. A Aláh nejvyšší a nejskvělejší zjevil verš: “Když se Věřící účastní s prorokem věcí veřejných, neodcházejí aniž by se zeptali na povolení. Protože ti, kteří požádají o povolení jsou těmi, kteří věří v Aláha a v Jeho proroka. … A Aláh zná ty, kteří tajně kradou; ať si ti, kteří nedodržují jeho příkazy dávají pozor, protože je může potkat nějaká pohroma nebo bolestný trest”. Muslimové proto pracovali na zákopu dokud nebyl hotov.

Zatímco by zákop vykopáván, Aláh způsobil, že se staly určité věci, které prokázaly pravdivost Jeho proroka a potvrdily jeho prorocký úřad. Tvrdá půda, na kterou na některých místech narazili, muslimy odradila, a stěžovali si prorokovi, který požádal o nádobu s vodou. Plivnul do ní, chvíli se modlil za Aláhovu vůli, a pak vylil vodu na tvrdou zem. Ti, kteří byli přítomní, řekli: “Zem změkla až byla jako hromada písku, a neodolávala ani motyce ani rýči”.

Při další příležitosti byla poslána malá dívka, aby odnesla otci a strýci datle ke snídani. “Přišla jsem, a když jsem hledala mého otce a strýce, prošla jsem kolem Aláhova proroka, který řekl: ‘Pojď sem, malá. Co to máš?’ Odpověděla jsem: ‘To jsou datle, ketré poslala moje matka mému otci a strýci ke snídani’. Prorok pak řekl: ‘Dej mi je’. Tak jsem mu je nasypala do dlani. On nařídil, aby bylo rozprostřeno plátno, položil datle na něj, a řekl jednomu muži: ‘Zavolej lidi, aby přišli ke snídani’. Muži přišli a začali datle jíst, ale těch přibývalo tak, že když muži odešli, datle stále přepadávaly po obou stranách plátna”.

Další muž vyprávěl, jak “jsme pracovali s prorokem na zákopu, a já jsem sebou měl malou ovci, která nebyla příliš vypasená; a řekl jsem: ‘Můžeme jí připravit pro Aláhova proroka’. Proto jsem nařídil ženě, aby namlela nějaký ječmen a upekla chléb; pak jsem ovci porazil a upekli jsme jí pro proroka. Když přišel večer a prorok se chystal odejít (bylo naším zvykem, že jsme tam pracovali přes den a večer jsme se vraceli k rodinám), řekl jsem: ‘Proroku Aláha! Připravil jsem pro tebe mladou ovci, a upekli jsme ječný chléb; budu poctěn, když přijdeš do mého domu”. Chtěl jsem, aby přišel sám, ale když jsem řekl tato slova, řekl vyvolávači, aby zakřičel: “Následujte Aláhova proroka”. Prorok přišel a lidé s ním. Posadil se, přinesli jsme pečenou ovci, on pronesl díky Aláhovi, začal jíst a ostatní lidé jeden za druhým také; a když skončili a dorazili další lidé, stále mohli být všichni lidé ze zákopu nakrmeni mojí ovcí”.

Salman z Persie řekl: “Kopal jsem část zákopu a bylo to těžké. Prorok byl poblíž mě a když viděl, jak těžká je moje část, přišel, vzal mi z rukou motyku a třikrát udeřil do země. Při každém úderu se zajiskřilo. Pak jsem řekl: ‘Jsi pro mě jako otec a matka, ó Aláhovo proroku! Co bylo to zajiskření, které jsem viděl pod motykou, když jsi zasáhl zemi?’ On se zeptal: ‘Skutečně jsi ho viděl, Salmane?’ a já jsem řekl: ‘Ano’. On mi řekl: ‘První zajiskření znamená, že mi Aláh slíbil dobytí Jemenu; druhé že mi zajistil dobytí Sýrie a Západu; a třetí, že mi věnoval vítězství nad Východem’”.

Pak Aláhův prorok dokončil zákop, přišli Kurajšovci a utábořili se u soutoku proudů Rumy. Jejich armáda měla 10 000 mužů včetně svých spojenců a následovníků; přišli také Ghatafani se stoupenci z Najdu a utábořili se ve směru Uhudu; a došly zprávy, že židé kmene Banu Kurajza zrušili svojí smlouvu s Mohamedem. Aláhův prorok proto vyrazil s muslimy, celkem s 3000 muži, a utábořil se tak, že Sal byl za ním a zákop před ním a odděloval ho od nepřítele. Nařídil, aby ženy a děti byly uzavřeny do pevností.

Následovníci Aláhova proroka cítili strach; neboť nepřítel byl na všech stranách a Věřící dávali průchod všem možným domněnkám. Pokrytectví se stalo zjevným a jeden muž dokonce prohlásil: “Mohamed nám sliboval, že zabere poklady Chosroa a císaře; ale v tuto chvíli se nikdo z nás nemůže cítit bezpečně ani když si jde ulevit”.

Pak Aláhův prorok a modloslužebníci zůstali po více než dvacet dní utábořeni, aniž by došlo k násilí s výjimkou střelby šípů s obležení.

Když na lidi začaly doléhat těžkosti obležení, Aláhův prorok poslal posly za dvěma veliteli Ghatafanů, a slíbil jim třetinu sklizně datlí z Medíny, pokud budou souhlasit s odchodem. Byl uzavřen mír a byl sepsán dokument; konečný podpis ale vyvolal váhání. Prorok poslal pro dva ze svých Věřících a poradil se s nimi. Oni se zeptali: “Je to něco, co si přeješ udělat ty? Nebo je to něco, co ti nařídil Aláh a my to musíme udělat?” On Odpověděl: “Je to něco, co si přeju udělat pro vaše dobro; a při Aláhovi, neudělal bych to, ale Arabové na vás střílejí jako jeden muž a tísní vás ze všech stran. Je mým záměrem jejich nápor nějak zmírnit”. Pak ale jeden muž prohlásil: “My i tito lidé jsme dříve byli modloslužebníci, ale nejedli z našich datlí jinak než jako naši hosté nebo za peníze. Musíme jim nyní - když nás Aláh obdařil islámem, a poctil nás jím a tebou - dávat náš majetek? Ne. Při Aláhovi, nedáme jim nic kromě meče, dokud Aláh nerozhodne mezi námi a jimi”. Prorok řekl: “Máš pravdu”, a muž vzal dokument, přeškrtal písmo a řekl: “Ať si proti nám zkusí!”

Tak prorok a muslimové vytrvávali a jejich nepřátelé je obléhali, ale nedošlo k žádné bitvě, kromě toho, když nějací Kurajšovci vyjeli na svých koních oblečeni do bitvy; křičeli na obránce: “Připravte se na bitvu a uvidíte, kdo budou tento den skuteční bojovníci!” Pak se zastavili poblíž zákopu. Když ho uviděli, řekli: “To je vynález, se kterým by žádný Arab nepřišel” (Říká se, že ho Aláhovu prorokovi doporučil Salman z Persie). Pak našli místo, kde byl zákop úzký, se svými koňmi ho přeskočili a jeli k bažinaté oblasti mezi horou Sal a zákopem. Ali vyrazil s několika společníky strážit místo, kde koně přeskočili, a jezdci se proti nim rozjeli. Jejich vůdce dal výzvu k osobnímu souboji, kterou Ali přijal, a Ali ho zabil a ostatní jezdci uprchli zpět ke svojí armádě.

Safija, dcera Abdula Muttaliba, byla v Hasanově pevnosti, který zůstal na ochranu žen a dětí. Vyprávěla, jak “dorazil Žid a začal obcházet kolem pevnosti. Židé z Banu Kurajza zrušili smlouvu s Mohamedem a jejich pevnost byla za naší. Nebyl nikdo, kdo by chránil naši stranu města, a Aláhův prorok byl zaměstnán obléhateli a neschopen přijít nám na pomoc. Proto jsem řekla: ‘Ach Hasane! Žid obchází kolem pevnosti a při Aláhovi! Nejsem si jistá, že neoznámí naše zranitelné postavení Židům v našich zádech. Prorok je zcela zaměstnán; jdi proto za ním a zabij ho’. On odpověděl: ‘Ať ti Aláh odpustí! Víš dobře, že toto není úkol pro mě’. Když jsem viděla, že nic neudělá, vysmívala jsem se mu”. Když mi to řekl, viděla jsem, že od něj nelze nic očekávat. Připravila jsem se, vzala hůl a když jsem sešla z pevnosti k muži, bila jsem ho holí, dokud jsem ho nezabila. Když jsem s ním skončila, vrátila jsem se do pevnosti a řekla: “Hasane, jdi k němu dolů a svlékni ho - pouze to, že byl mužem mi zabránilo, abych mu vzala šaty”. Hasan odpověděl: “Nepotřebuji žádnou válečnou kořist”.

Během obléhání Nuajm z Ghatafanů, který se stal muslimem, nabídl Aláhovo prorokovi své služby. Aláhův prorok mu řekl: “Jsi jediným mužem z nich mezi námi. Přinuť je odvrhnout jeden druhého, pokud můžeš, aby nás nechali být; neboť válka je klam”. Nuajm šel za Banu Kurajza a poradil jim, aby nevěřili Kurajšovcům a Ghatafanům, protože když vyhrají válku, zaberou zemi Banu Kurajza jako válečnou kořist; a pokud by zvítězil Mohamed, byli by se museli bránit muslimům. Poradil jim, aby si od Kurajšovců a Ghatafanů vzali rukojmí jako záruku spojenectví.

Poté šel Nuaym za Kurajšovci a Ghatafany, řekl jim, že se zavrhl islám a Mohameda a že Banu Kurajza se nyní přidali k Aláhovo prorokovi, a slíbili mu, že pokud si od Kurajšovců a Ghatafanů vezmou nějaké rukojmí, předají je Aláhovo prorokovi k setnutí. To v nich probudilo podezření a rozhodli se, že jim nepošlou žádné rukojmí, které by mohli požadovat. Když pak Kurajšovci poslali za Banu Kurajza posla, aby se k nim připojili v boji, Banu Kurajza požadovali rukojmí a Kurajšovci a Ghatafané jim je odmítli poslat.

Aláhův prorok řekl: “Kdo půjde a zjistí, co dělá náš nepřítel? Kdokoliv půjde, vrátí se v bezpečí, a já se budu modlit k Aláhovi, aby ho v ráji učinil mým společníkem”. Ale nikdo z lidí nepovstal, kvůli jejich velkému strachu, jejich velkému hladu a velkému chladu; a když nikdo nepovstal, Aláhův prorok na mě zavolal a řekl: ‘Hudajfo! Jdi, vetři se mezi nepřítele, zjisti co dělají a vrať se ke mě’. Pak jsem vyrazil a vetřel se mezi nepřítele, zatímco vítr a Aláhova armáda tak mezi nimi činila, že ani jeden kotlík na vaření ani oheň ani stan nezůstal nepoškozen. A Abu Sufjan povstal a řekl: ‘Ať každý muž pojmenuje svého souseda!’ Proto jsem chytil muže vedle mě za ruku a zeptal se ho: ‘Kdo jsi?’ a on mi řekl své jméno. Abu Sufjan pokračoval: ‘Toto není náš domov. Náš skot a velbloudi zahynuli, Banu Kurajza nás opustili a jejich chování je znepokojivé. Utrpěli jsme touto vichřicí; ani jedno ohniště není v pořádku, ani stan nestojí! Pojďte za mnou!’ Pak šel ke svému velbloudovi a nasedl popohnal ho”.

“Poté jsem se vrátil k prorokovi, kterého jsem našel v modlitbách, a řekl jsem mu své zprávy”. Do rána Kurajšovci zmizeli a Ghatafané také. Pak Aláhův prorok a jeho armáda opustila zákopy a vrátila se do Medíny a odložila zbraně.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Pentagon musí studovat muslimského proroka Mohameda a jeho vojenskou doktrínu, aby porazil rostoucí množství džihádistů, varoval bývalý vysoce postavený rozvědný důstojník Pentagonu.

Selhání Pentagonu v zavedení “systematických studií” Mohamedovy vojenské doktríny poškozuje snahy americké armády o kontrolu a porážku povstalců a teroristů, stěžuje si William Gawthrop, který do nedávných měsíců vedl klíčový kontrarozvědný a protiteroristický program vytvořený Pentagonem po 11. září.

Během letošního ramadánu trpěli američtí vojáci dalším náhlým vzestupem ztrát. Ramadán je islámský svatý měsíc, o kterém muslimové věří, že během něj Mohamed obdržel Korán. Během tohoto jediného měsíce bylo v Íráku zabito takřka 100 vojáků. Během ramadánu také došlo k vzestupu útoků na americké a další koaliční vojáky v Afghánistánu.

Amerika stále nemá hluboké pochopení doktríny vedení války, se kterou přišel Mohamed, říká Gawthrop, který nedávno odstoupil z místa programového manažera Joint Terrorism Task Force of the Defense Department’s Counterintelligence Field Activity, neboli CIFA.

“Ještě začátkem roku 2006 akademie ministerstva obrany nevčleňovaly do svých osnov systematickou studii Mohameda jako vojenského a politického vůdce”, říká Gawthrop. “V důsledku toho stále nemáme hlubší pochopení doktríny vedení války, kterou Mohamed zavedl, a toho, jak může být používána dnes rostoucím množstvím islámistických skupin, nebo jak se jí lze postavit”.

Gawthrop říká, že džihádisté v Íráku a Afghánistánu jednoduše následují příklad Mohameda, který před 1 400 lety osobně vedl 27 útoků a dále sedmačtyřicetkrát poslal své armády proti neislámským komunitám, což dává v průměru sedm operací během jednoho roku.

Říká, že vojenská doktrína muslimského proroka je obsažena v Koránu a v jeho dodatcích, a že povstalci a teroristé je používají jako válečný manuál. Jsou Mohamedovými vojáky 21. století. Domácí teroristé a teroristé na volné noze také následují tohoto příkladu, dodává.

“Jsou zde důkazy podporující tvrzení, že zdroje terorismu v islámu mohou být v jeho strategických tématech”, říká Gawthrop. Zahrnují “příklad Mohameda, Korán, hadísy, islámské právo, pilíře víry a džihád”.

Muslimské svaté texty pokrývají všechny aspekty válečnictví, od metod a taktik násilí proti nevěřícím, k válečné kořisti a dočasným smlouvám, říká. Dokonce i dávání almužny je směrováno k džihádu, který je povinností muslimů, kterým je Koránem říkáno, že “boj je vám předepsán”.

Gawthrop říká, že Pentagon potřebuje rozvinout širokou novou strategii, aby si poradil s hrozbou islámských teroristů. Ale aby tak učinil, důstojníci nejprve musí překonat politické tabu spojování násilí islámistů s náboženstvím islámu, jeho svatými texty a osobním příkladem oslavovaného proroka.

“Mohamedův způsob uvažování je zdrojem terorismu”, říká prostě Gawthrop.

Stavět se hrozbě na taktické a operační úrovni prostřednictvím protiútoků a zatýkání se ukázalo být úspěšným pouze okrajově. Gawthrop a další vojenští vůdci se jí chtějí postavit ze strategického hlediska, použitím informační války, mezi jinými věcmi. Kritická část této strategie zahrnuje studium islámu, včetně Koránu a hadísů, neboli tradic o výrocích a činech Mohameda, a využívání kritických slabin a kontroverzí v samotné víře.

“Ideologická úroveň byla z větší části ignorována”, řekl, zatímco hrozba islámského terorismu a džihádismu je stále větší a větší - nyní postihuje Vekou Británii, Francii, Německo, Holandsko, Belgii, a k tomu Thajsko, Indonézii (a nepřímo Austrálii), Somálsko, Rusko a Indii.

“Spojené státy a stále větší počet dalších vlád jsou dnes sužovány zvětšující se sítí států, skupin a jednotlivců, jejichž cíle, činy a pravidla jsou živeny islámskými hodnotami”, říká Gawthrop. “To staví obránce do nevyhnutelné pozice muset na strategické úrovni bojovat proti myšlence”.

Jak napadnete myšlenku? Zasažením “slabých míst” islámské víry, které, jakmile budou využity, “mohou mít na cíl dominový efekt úpadku”, říká Gawthrop.

“Kritickým slabým místem Koránu, například, je, že byl pronesen smrtelníkem”, říká Gawthrop. “Podobná místa lze nalézt i Mohamedově charakteru”.

Jak se džihád šíří, říká, že vláda se nakonec bude muset zúčastnit takové kontroverzní národní vzdělávací kampaně, jakkoliv politicky nekorektní může být.

“Pokud se Spojené státy, umírněné muslimské vlády a nemuslimský svět chce postavit svým ideologickým nepřátelům”, říká, “budou muset rozvinout, používat a udržovat plný rozsah možností v ideologické složce národní moci, a zabývat se islámskými strategickými tématy přímo”.

Gawthrop poznamenává, že Obranná zpravodajská agentura přišla se zprávami o džihádu, nikoliv ale s detailní zprávou o Mohamedovi a jeho politické a vojenské doktríně. Zprávy o džihádu zahrnují: “Zdroje islámského revolučního chování” a “Islám: mírumilovné náboženství v nekonečné válce”.

Podělte se o odkaz na tento článek ...

Eurábie píše o vyobrazení Mohameda v Dantově Božské komedii a ptá se, jestli jí zakážeme, abysme neuráželi muslimy:

„… Jak sud, když ztratí dno či dýhu stěny,
tak jeden se mi zjevil bez pobídky,
od brady až kde bzdí se rozštípený.
Chuchvalec velký střev měl mezi lýtky,
zřít bylo vnitřnosti až k ohavnému
měchu, jenž z krmě tvoří výkal řídký.
Co zrakem všechen upínám se k němu,
on praví, rozevřev hruď ještě více:
„Hle, kterak bolest dělám srdci svému!
Hle, kterak s MOHAMEDEM musí dít se!
Tam Ali přede mnou se šourá v pláči,
rozseknut od brady až po vrch kštice
A všichni, jež tu zříš, to rozsévači
bývali rozkolů a pohoršení
a rozpolcen tak proto každý kráčí.
Tam vzadu ďábel v prudkém rozlícení
protíná břitkým ostřím meče svého
každého znova v tomto shromáždění…“

Celý článek …

Podělte se o odkaz na tento článek ...